Život v Rishikeši plyne jako voda a dny skáčou
z jednoho na druhý. Přesto mám pocit, jako bych přijel před pár dny.
Nebudu se zde zabývat rutinními záležitostmi dne, počínaje dopoledními
meditacemi a rozhovory s Chantimay, poledními zpěvy manter odpoledním
posezením v meditační zahradě a večerním posezením v buddhistickém
templu s mnichy v tiché meditaci za tmy a absolutního ticha. Člověk
by řekl, že to musí být nudné a jednotvárné a nudné. Možná má pravdu. Ale jak
pro koho. Každý den se vracím večer vyčerpán a plný nových poznání a zážitků.
Ty se sem bohužel nedají popsat tak se podělím alespoň o ty popsatelné.
Toto místo je plné překvapení. Jedno na mě čekalo právě se
skupinou, se kterou se účastním kurzu pod Shantimay. „Za dva dny proběhne
iniciace mužské síly a proběhne obřad na nasměrování této síly správným směrem.
Zájemci z řad mužů jsou vítáni a sejdeme se zítra v odpoledních hodinách
domluvit podrobnosti,“ zaznělo z úst jednoho muže na konci sezení
s Shantimay. Jdu se zeptat na
podrobnosti. Nejsem sám, kdo se o to zajímá. „Bude zde šaman, který provede
obřad, oběti Ganze a každý z nás do toho vloží přání ve prospěch světa. Napište
na kousek papírku, jak byste chtěli zlepšit svět, respektive přání, jež si
myslíte, že ho změní k lepšímu.“ Zněla instrukce před dnem D, kdy proběhne
obřad za absence přítomnosti žen. Pohledy některých dam zdály se býti poněkud
povadlé a zklamané. „Ženy, nebojte se, souběžně s tímto obřadem proběhne
pod vedením Shantimay obřad na podporu mužů, kterého se můžete účastnit. Ženy
odcházejí spokojené. No a mě čeká nesnadný úkol vymyslet toto přání. Zkoušel
jste někdo někdy přemýšlet nad tím, kdyby byla jedna věc kterou máte možnost
změnit a tím zlepšit svět, co by to bylo? Ač se to zdá jednoduchá otázka,
docela jsem se s ní zapotil přemýšlením a vymýšlením odpovědi.
Na druhý den jsou všichni jak na trní. Přípravy jsou
v plném proudu. Před západem slunce, kolem páté hodiny, se sejdeme na
jedné písečné pláži na břehu Gangy a zde vše proběhne.
Před tím je třeba připravit obětiny řece. 108 palmových
listů svázaných do malých lodiček, plníme pestrobarevnými květy, růžemi a
svíčkami. Připravit tolik lodiček a odnosit je ke břehu dá docela zabrat,
obzvláště chlapům, kteří jsou na práci s květinami jako stvoření. I když to ze začátku vypadalo, že nestíháme,
nakonec vše proběhlo přesně podle instrukcí. Několikrát jsme museli odhánět zvědavé
ženy, nabízející nám pomoc. „V žádném případě, je to byznys mužů!“ Zněla
nekompromisní odpověď šamana.
Scházíme se se vším potřebným na určeném místě. Zde je
vytvořeno jakési kruhové sezení kolem obětin (lodiček), vyskládaných na
pestrých dečkách. Před těmito dečkami sedí v tureckém sedu čelem
k řece plešatý, asi tak padesátiletý muž, oblečený v rudém rouchu.
Před ním je zbudované provizorní ohniště a kolem sebe má vyskládané všemožné pomůcky,
zvonečky, kleštičky a misky s rýží, cukrem, bylinkami a dalším pro mě
neznámým obsahem. Sešlo se nás 27 chlapů ze všech koutů světa, počínaje Indií,
Iránem, Španělskem, USA, Brazílií, Francií, Rakouskem…a dalšími. Českou
republiku reprezentuji já. Tak snad nám neudělám ostudu.
Poslední instrukce a vstupujeme do imaginárního posvátného
kruhu kolem šamana. Před tím než vstoupím, dva ze strážců kruhu nás u
pomyslného vstupu očistí kouřem ze zapálených doutnajících bylin a ovanou
proudem vzduchu ptačími perutěmi. Řádně očištěni na duchu, usedáme v kruhu
kolem ohně. Šaman se představuje a vysvětluje, co se v další hodině a něco
bude odehrávat. Posílá kolem do kola šamanskou hůlku, zdobenou kameny v jejímž
středu je zasazen křišťál. Každý, poté co k němu dojde tato hůlka, uchopí
ji pravou rukou sdělí své jméno a něco co mu přijde zrovna na mysl. Zakončení
věty je provázeno mocným „Howg“ a následuje odpověď ostatních sborově mocným
„Howg!“ Jsmenuji se Štěpán a jsem rád, že jsem zde s vámi,tady a teď! Howg!“
zaznělo z mých úst. Sborové „Howg!“ mi dalo najevo, že má slova byla
vyslyšena. Všech dvacet sedm mužů se takto představilo s různými dodatky. Šaman
zahájil oficiální obřad. K mému překvapení začal zpívat zpěvy indiánů Severní
Ameriky. Doprovázen bubnem vydržel takto zpívat několik možná i desítek minut.
Když dozněl rytmus bubínku a utichl šamanovo hlas, ujal se slova muž sedící
vedle šamana. Vytáhl z pouzdra indiánsku dýmku míru. „Teda, projel jsem
západ Kanady doufaje, že narazím na možnost zakouřit si pravou indiánskou dýmku
se vším, co k tomu patří a bez úspěchu. Kdo by to byl řekl, že se mi
k tomu poštěstí právě v Indii?“ Nu ale zpátky k rituálu. Muž nás
instruoval, jak se dýmka drží, jak se posílá dále, jak se kouří. Kdo to
nedělal, nedokáže si představit co to je za obstrukce. Například kouř
z dýmky se nevdechuje a pouze natáhne do úst, odkud se vyfoukne do
prostoru. Při vyfukování kouře je třeba myslet na přání, které jste napsali na
šamanovo papírek. Tímto způsobem ho předáte do prostoru. Toliko instrukcí
k jedné dýmce…začíná se úplně potit, abych to vše udělal správně a ve
správném pořadí. Konečně se dýmka dostává ke mně. Je to pěkný kousek složený ze
dvou částí perfektně do sebe zapadající. Šaman nám vysvětlil že první část
představuje ženský element a druhá část jest mužský. „Jak do sebe krásně
zapadnou“ říkám si. Slavnostně natahuji kouř do úst a nic. Musím ji rozfoukat.
Bafám tedy jak starý děda Lebeda, snaže se rozdýchat pohaslý tabák
v dýmce. Po chvilce se mi to podařilo a vyfukuji obáček kouře před sebe.
Jestlipak to Velký Manitou viděl? Dýmka proběhla kolem dokola a přichází opět
šamanova část. Zatímco muži kolem opakuji krátkou frázi, nejspíše mantru,
šaman zahajuje obřad obětin a do zapáleného ohně za doprovodu mnoha slov, která
nejsem schopen identifikovat, nepoznám ani v jakém jazyce jsou, začíná vkládat
připravené ingredience. Posvátný oheň postupně mění v dým i poslední zrnko
rýže a přichází na řadu velká spousta malých papírků, na které jsme se
realizovali my. Postupně i ty se mění v prach a stoupají vzhůru
v obláčcích kouře.
„Nyní zahájíme společně zpěv Gajatry mantry a za společného
zpěvu budeme vkládat květinové lodičky na řeku. Každý z mužů bere po
jedné, zapaluje z posvátného ohně svíci a odnáší loďku do vln řeky Gangy.
Všech 108 loděk usadit na hladinu zabralo dobrou půl hodinu. Díky tomu, že jsme
je tam pokládali postupně a již padla úplná tma, mohli jste vidět více jak sedm
set metrů dlouhou šňůru světel, táhnoucí se po řece jako had a mizící
v dáli za ohybem. Krásný pohled. A děláme to pro dobrou věc. Poslední
loďka mizí na vodní hladině a my se vracíme zpět k šamanovi, stále ještě
zpívajícímu mantru. Zvoní na velký zvonec, který má při ruce a děkuje nám za
účast. Do údolí řeky se ještě naposledy rozlehne sborové a mužné „HOWG“, a pak
se mlčky rozcházíme k svým provizorním domovům.
Tak mám za sebou další z nevšedních zážitků. Věřím, že
to alespoň drobet přispělo k dobru planety. Jak přispějete dneska vy? Myslím, že jedna malá
myšlenka nikoho nezabije. Zdravím tímto nejen indiány severní Ameriky, ale i
vás do Čech a těším se zase na nějakou příležitost zapálit dýmku míru třeba s
vámi. „Howg!“
Žádné komentáře:
Okomentovat