Pocítil jsem lehkou potřebu vypadnout z města od lidí a být někde v přírodě. Na doporučení několika známých vyrážím směr údolí s vodopády. U vstupu do údolí platím 30 rupií, jako poplatek za vstup a začínám stoupat vzhůru po prašné silnici v kamenitém svahu. Čím více stoupám, tím více stromů a zeleně kolem mne je. Konečně se dostávám zesilnice a ubírám se po lesní pěšině, která mě přivádí k prvnímu z vodopádů.
Zeleně a stromů přibývá. Nikde ani živáčka. Průzračné tůňky pod vodopády jako by neustále opakovaly dokola..."Pojď, skoč do mě!"
Nemusí to mockrát opakovat a během okamžiku mou prochází jakoby elektrický šok ze studené osvěžující vody.
U jednoho z vodopádů potkávám mladé Indy, kteří posedávají na břehu, nechávajícee se osvězovat alespoň proudem chladného vzduchu s rozpraškem vody. Kynu na pozdrav a mizím dál v hloubi lesa.
Stromy jsou zde neuvěřitelné. Připomínají mi Baobaby. Obrovské kořeny prorůstající do okolí a nemenší koruny překrývající oblohu. Z větví visí liány a já mám co dělat, abych si nezačal hrát na Tarzana.
Nakonec jsem to nevydržel. Potkávám obrovský strom, jenž roste na skále přibližně pět metrů vysoké. Tato skála má oblý tvar a strom jako by ji svými kořeny objímal, pravidelně, kolem do kola. Odhazuji batůžek a vrhám se ke skalce. Chytám se silných kořenů a šplhám vzhůru. Již překonávám skalku a nyní šplhám po krásném stromu. Výš a výš. Připadám si jak ty opičky pobíhající kolem. Třeba tam nahoře nějakou potkám. Dostávám se tak 15 metrů nad zem a otevírá se mi neuvěřitelný výhled do kraje. Už chápu, proč vydávají opičáci ty skřeky. Taky mám potřebu začít vřískat do kraje. Přesto ve mě nakonec vítězí ticho a mlčky, abych na sebe neupozorňoval, sedím v koruně tohoto starého stromu.
Seděl jsem tam do soumraku. Ještě že jsem si vzal čelovku. Sbíhám zpět do údolí a cestou po silnici mi zastavuje terénní auto. Dva indoušci mi naznačují, ať nasednu. To se hodí. Běžet za tmy zpět do Rishikeshe, přibližně 5km vzdáleného, by se mi nyní nechtělo. Navíc mám na sobě mokré věci z koupele a nerad bych si tu uhnal třeba vlka.
Utéct občas do přírody a být tam z toho na větvi se rozhodně jednou za čas vyplácí. Vřele doporučuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat