22.12.-Promítání v Rock'n'Wall - DR Kongo

Přátelé, děkujeme za vaši účast na včerejším promítání v Rock'n'Wall. Jen pro informaci se vybralo z vašich příspěvků na dětský domov mama Sifa

4834,-Kč=cca 270$= například 3,3 kozy

Budeme zde informovat o dalším průběhu , konečné sumě, která se vybere(i za prodej fotek) a jejím využití.

Máme čas do poloviny ledna, kdy Daniela plánuje návrat do DR Kongo.

Vostuda, Danka a Štěpán

pozvánka:

22.12 - 19:00, Rock'n'Wall, Plzeň- Demokratická Republika Kongo- cestovatelské povídání Daniely a Štěpána na téma "jak se žije v Kongu".
Vstupné je dobrovolné- vybrané peníze poputují na dětský domov v Bukavu. Rádi bychom jim koupili třeba kozu, ta stojí na místním trhu 70 dolarů! Podaří se za večer vybrat tento obnos?

Jeho Svatost Dalajlama v Praze

Kdo jste neměl možnost osobního přijetí dávky humoru a energie tohoto pána, tady je videozáznam..

Přednáška v Kongresovém centru

A tisková konference na závěr návštěvy:

Tisková konference JS Dalajlámy

Jak s Vostudou podpoříme dětský domov?

Z vyprávění jste již někteří z vás dozvěděli o naší snaze pomoci několika dětským domovům v Bukavu a okolí pod patronátem Mama Sifi. V současné chvíli probíhá prodej fotografií, kdy výtěžek z prodeje půjde na tyto účely.
Ve Fotografii U Zvonu (www.fotozvon.cz) naleznete katalog fotek, ze kterých je možné si vybrat a zvolit též formát vaší fotografie. Ceny fotek jsou podle aktuálního ceníku U Zvonu navýšené o příspěvek 200Kč za fotografii (výše daru).

O celkovém výsledku sbírky budeme informovat na tomto blogu začátkem ledna, kdy Daniela pojede zpět do Konga a poveze vybraný obnos dětem. Stejně tak zde budeme průběžně informovat o předání a využití vybraných prostředků.




Jak to tedy nejjednodušeji provést?
Dojít do Fotografie U Zvonu, vybrat fotku/fotky a zaplatit. Fotografie vám budou vyhotoveny do několika dní, podle vytížení tisku a náročnosti objednávky.
Více informací případně podám emailem, telefonicky, nebo osobně, například na přednášce ve čtvrtek 22.12. v R'n'W.

Pozvání na promítání

Přátelé, kamarádi a vy ostatní, kteří máte zájem poslechnout si vyprávění zážitků z další Vostudovo cesty. V pondělí 28.11. od 19:00 budeme s Vostudou promítat ulovené fotografie a předávat informace, které jsme cestou po Kongu nasbírali. Jste srdečně zváni.


Poznámka pro ty, kteří již viděli promítání v M-klubu: Fotografie budou aktualizované a ty příběhy třeba taky dopadnou jinak! :)



Ještě jedna pozvánka na výstavu:

Dobrá čajovna v Kutné Hoře-výstavy

Pozvánka na akce!

Vyprávění a projekce fotografií z cest:




Výstava fotografií:

I to se stane v Bukavu

V dnešní ráno se probouzím zmožen po předchozím dni, kdy jsem díky řešení problémů s počítači v práci šel spát až po půlnoci. Přispal jsem si. Přece jen dnes na to mám nárok. Zhltnu snídani, vyčistím si zuby a zjišťuji, že opět neteče voda. Ranní probuzení studenou vodou tedy neproběhne. Již druhý den je celé město bez vody - pravděpodobně projev období sucha. Sejdu ještě napůl spící do přízemí našeho baráčku a koukám kolem sebe hledaje své boty.
Připadám si jako ve snu! Všechny moje boty zmizely, ani sandál mi nezůstal!
Irene nebo Daniela nechaly otevřené venkovní dveře a nějaký zloděj si vylepšil své letní obutí! Prošmejdil jsem celý barák, několikrát si protřel oči, ale nic. Paráda - v Kongu, uprostřed města, bez bot a čeká mě cesta pět minut pěšky do kanceláře. Co se dá dělat.



Krčím rameny, vysvlékám ponožky a vycházím na vcelku rušnou ulici. Mašíruji si to pěkně ze široka do práce po prašné špinavé silnici vyhýbaje se rušnému provozu. Běloch zde je sám o sobě centrem zájmu, ale běloch běžící bosky v těchto končinách je něco, na co se nezapomíná! První kroky se mi dařilo nebudit velikou pozornost, ale pak to přišlo. Stavba u silnice s tlupou dělníků... Celkem 10 černošských chlapů na mě začíná přes silnici pokřikovat a smát se. Mávám jim, tvářím se, že je to úplně normální věc chodit bos v této špíně a nabírám hyperrychlost dva pro co nejkratší zdolání vzdálenosti do kanceláře. Všichni, které potkávám cestou, se na mě smějí a táží se, kde mám boty, jestli mi je někdo ukradl? Na tyto otázky jen přikyvuji na pozdrav a nevšímám si jich. O zábavu již mají postaráno. Dohání mě slušně oblečený muž a anglicky se mě táže, jestli vím o tom, že nemám boty. Moje odpověď ho překvapuje. Přijímám tento stav a rozhoduji se, že se s tím nebudu nikterak prát, stresovat a cítit se blbě. Otáčím se k němu a vysvětluji mu, že podle výzkumů lékařů po celém světě je zdravé chodit na boso! Proto se čas od času jdu jen tak projít a nevezmu si boty. S vážnou tváří přikyvuje. ,,Je to takové naturální, že?" říká. ,,Jsem naturální člověk," odpovídám s úsměvem. Zamyšleně kroutí hlavou a odchází svým směrem. Možná zítra vyrazí do práce též bos. Když může běloch! To já už stojím před branou areálu naší budovy. Připomínku hlídače, který mě vpouští do areálu, jestli vím o tom, že nemám boty, ignoruji a jdu přímo do své kanceláře. Jak bývá zvykem v těchto situacích, kdy potřebujete potkat co nejméně lidí, zasedací místnost je plná mých kolegů. ,,Víš, že nemáš boty?", ,,Kam jsi dal boty?", ,,Hele, vždyť jsi bos..." - tyhle a další otázky a konstatování slyším kolem. Vysvětluji hromadně, že mi byly odcizeny a tečka. Všichni se neuvěřitelně baví, smějí a Jolie, asistentka, za mnou běží do kanceláře, aby mi řekla, že kvůli mě vytřou dnes všechny podlahy! Moc vtipný!! Všichni z toho mají takovou zábavu, až si říkám, jestli to nepřehání! Vždyť jde o vážnou věc - byl jsem okraden, a to ještě u mě doma!



Se smíchem dovedl můj kolega Fiston úklízečku, aby mi vše vysvětlila. Požádali ji o pomoc s úklidem společných prostor našeho guest housu. Chudák holka, která je zde teprve týden, si chtěla šplhnout a rozhodla se vyprat nám boty. Protože v našem bydlení netekla voda, vzala omýt všechnu obuv do office. Jenže nepoznala, že já jsem se rozhodl si v dnešní den přispat, tudíž jsem ještě doma! Sbalila všechny boty a nyní oknem vidím, jak jsou vyskládané,vyprané a zářící na dvorku za našema kancelářema. Nedokážete si představit tu úlevu, když jsem se zase shledal ze svou obuví. Paní uklízečka přede mnou stála se sklopenýma očima, její černá kůže nabírala červenou barvu a pomalu natahovala. Asi se bála, že jí za to vynadám, nebo ji dokonce vyhodím. Přece jen z pohledu Konžana je to taková potupa- být donucen k procházce po městě bez obuvi oddán veřejnému posměchu. Zde si tyto věci velmi berou.

Šťasten, že vše dobře dopadlo, přicházím k nešťastnici. Když vidím, jak si to bere, pomalu se omlouvám za to, že jsem si přispal a ujišťuji ji, že se nic neděje. Když už nic, tak aspoň se všichni dneska po ránu pořádně zasmáli!!!

I takové věci se dějí v Bukavu...

Závěr Kitutu

Po řádném odpočinku ve stínu stromu a lahodném obědě nasedáme opět na terénní stroje, abychom vyrazili zpět na základnu. Kolem čtvrté hodiny odpolední zalézám do svého pokoje a zmožen horkem si dávám šlofíka. V sedm hodin mě budí Fiston, je čas vyrazit na večeři.



Beru jen to nejnutnější a s vidinou plného žaludku vyrážím opět do centra.



Po spolknutí toho samého, co bylo předchozí dny, přecházíme do malého hliněného stavení s dřevěným přístavkem u zadního vchodu. Uvnitř nacházím něco jako bar, PC kavárnu (jeden počítač a tiskárna) a televizi s možností sledování sportovních či hudebních kanálů. Tento baráček profituje z generátoru běžícího za domem. Televize zajišťuje zábavu jedné skupince lidí, počítač druhé. U počítače si všímám obsluhy, která lidem kolem kopíruje na malé multifunkční tiskárně různé dokumenty, přepisuje dopisy a podobně. To vše samozřejmě za mírný poplatek. Je vidět, že pokrok dorazil už i sem. My však nezastavujeme ani u baru a pokračujeme do dřevěného přístřešku za barákem.



Z venku nenápadná dřevěná bouda (5m x 8m) je uvnitř vyzdobena světýlky, stroposkopem i stříbrnými řetězy a já zjišťuji, že se jedná o místní disco. Jediným nedostatkem po vstupu do tohoto jiného světa bylo (připadal jsem si jako Alenka v říši divů), že jsme tu jediní zákazníci. Moc brzo, nebo už moc pozdě? Po chvilce rozkoukávání odhaluji další nedostatek - generátor pracující přímo vedle této dřevěné boudy.



Pravidelný rytmus tohoto čtyřtaktního motoru bez tlumiče výfuku zajišťoval mnohem lepší vibrace než basový reproduktor na parketu v Aréně. Místní obsluha tento nedostatek nejspíš znala, a proto po našem příchodu projevila snahu vše kompenzovat hlasitostí hudby vycházející z jediného reproduktoru u dveří. „Osolili“ to natolik, že makakové v nedalekém pralese začali zpívat „I like to move it move it....“ a utíkat ze svých bezpečných úkrytů v palmách směrem do chřtánů nočních šelem.



Já a moji tři kolegové stojíme na kraji hliněného parketu, z jedné strany jsme masírovaný basama z repráku, z druhé strany basama z motoru, neslyšíme vlastního slova a koukáme na sebe jako sůvy. Konžané mají však neuvěřitelný smysl pro rytmus a rádi tancují, takže naše počáteční nejistota je vystřídána ladnými pohyby boků mých kolegů. Při pohledu na ně se musím pousmát nad celou situací. Jsem někde na rovníku, kolem mě se zmítá ve větším kozím chlívku parta černoušků, jejichž tanec připomíná rituální tanečky ptactva při namlouvání samiček.



Na ladné pohyby pánví zezadu dopředu s rukama vzpaženýma vzhůru a mírně rozkročenýma nohama je velice zajímavý pohled. Jediný problém spočívá v tom, že v okolí není široko daleko jediná samička, která by to docenila. Kluci mají výrazy, jako kdyby zrovna tančili o život. Kroutím sám nad sebou hlavou a nemůžu si pomoci. Za chvilku stojím mezi nima a napodobuji jejich pohyby. Kdybyste mi řekli před půl rokem, že se něco takového bude dít, pousmál bych se a sáhl vám na hlavu. Jak je vidět, možné je všechno.
Po několika desítkách minut a jednom pivu mi začíná třeštit hlava. Navrhuji ostatním, aniž bych jim chtěl kazit zábavu, že vyrazíme zpět a nebo někam jinam. Opouštíme tedy tento podnik a procházíme tmou směrem k základně. Cestou se stavujeme ještě u Clovise doma, zdravíme jeho rodinu a domlouváme se na druhý den. Dorážím do pokoje společensky unaven a po rozehnání švábů u nohou postele zaléhám pod moskytiéru. Dnešní noc však přišlo ještě několik návštěvníků, kteří vyrušili mé klidné spaní. Jejich fotky si můžete prohlédnout níže.
Noční návštěvníci:






Druhý den ráno nám Clovis potvrzuje rezervaci Echo letu, leteckého spoje pro neziskové organizace.



Naše letadlo odlétá z letiště vzdáleného cca 5 km od Kitutu v půl desáté ráno. Snídám plodiny utržené přímo na zahrádce před barákem.



Po snídani jsme dořešili pár posledních pracovních věcí a poté nasedáme na motocykly. Tentokrát mám opět řidiče. Ne, že bych na něm trval, ale někdo se s motocyklem musí vrátit, až nasednu do letadla. Cestu si velice užívám a i když je teprve ráno a teploty nejsou nikterak závratné, jsem poněkud zpocen. Projíždíme úžasnou krajinou, kde jen občas narazíte na chodce mířícího za svoji obživou.



Zastavujeme uprostřed většího travnatého prostoru. O tom, že se jedná o letiště, svědčí snad jen větrný rukáv a cedule stržená v trávě s nápisem ,,letiště". Už chápu, proč na můj dotaz o bezpečnostních kontrolách na lokálním letišti, odpověděla šéfka naší mise smíchem. Stejně tak chápu, že je možné propašovat na palubu krokodýla, o medvědovi ani nemluvě.



Po deseti minutách přistává na plochu letadlo, které roluje k nám. Otevřou se dvířka, pilot vystrčí hlavu a křičí: ,,Nastupovat!" Nikdo se neptá, kdo jsem, odkud, co vezu.



Mladší pilot v kokpitu si všiml zaparkovaných motocyklů a vylezá z kabiny. Chvilku se bavíme o těch našich strojích a já mu navrhuji, že si může zařídit moto, a mě pak nechá proletět se s jeho strojem. Rozdíl je přece jen pár koňů na výkonu. Mladý Kanaďan, který létá zde v Kongu pro ECHO a sbírá tak zkušenosti, se smíchem vyvrací moji naději, že si zapilotuju aeroplán. Chápu.



Nasedám s Vostudou a Fistonem a naše letadlo se během chvilky odlepuje od země.



Stoupáme do letové hladiny 3000 m a díky tomu, že sedím přímo za pilotem, mám docela dobrý výhled na to, co se děje kolem. Letadlo je konstruováno pro deset lidí včetně dvou pilotů. Vzdálenost, kterou jsme ujeli za celý den při cestě jeepem do Kitutu, překonáváme během necelých 40 minut a dosedáme na letiště v Bukavu. Procházíme vojenskou kontrolou, jeden z úředníků mi dává velké kulaté razítko do pasu a už jsme s Fistonem venku z areálu.



To byl ale let. Příště se musím pokusit víc přesvědčovat, aby mě nechal řídit.





S Vostudou se shodujeme, že to byl zase kousek zajímavého dobrodružství z těch našich dobrodružných deseti procent.




A POŘÁDNÝCH PÁR ÚSMĚVŮ NA ZÁVĚR!

Kitutu třetí část

Opouštím místnost plnou žen a dětí. Stojím venku a kolem vidím posedávat a postávát lidi všech věkových skupin. Nachází místa ve stínu, jinak by totiž poledne na sluníčku nevydrželi. Když vidím jejich pohodlné pozice, cítím též na sobě, jak mě to přímé slunko vysálo. Teplota vzduchu se pohybuje kolem 40 stupňů a na sluníčku je ještě vyšší. Když jedete na motocyklu, je to jako byste stáli před obrovským fénem.
Nepotíte se, jelikož už nemáte co vypotit. Kapičky potu jsou vysušeny dříve než vám stačí sklouznout po čele. Přiblížila se doba oběda, a tak trasa z nemocnice vede zákoutími a cestičkami mezi chatrčemi, kde najednou zastavujeme před naší známou restaurací.



Ani bych to tady za bílého dne nepoznal. Paní domácí nás opět vesele zdraví zpovzdáli a opět pro nás místní shánějí židle, na které bychom se mohli usadit. Sedáme pod vysoký košatý strom, kde nacházíme ochranu před slunkem v příjemném stínu.



Dnešním menu jsou zbytky ze včerejška obohacené o maso z kozy. Rýže, fufu a zelená věc připomínající špenát je samozřejmostí. Pivo odmítám hned z počátku, už proto, že motocykl s teplým pivem v takovémto horku není kamarád.



Navíc bych měl jíti příkladem ostatním řidičům. Ti si všichni dali vodu, nejspíš aby mi udělali radost, že dodržují předpisy. Sice byste ve zdejším kraji težko hledali policejní kontrolu s testem na alkohol, ale přece jen tato pravidla nejsou proto, aby policisté měli co na práci.



Rozvaluji se v pohodlném proutěném křesílku, které jsme dnes k sezení dostali. Připadám si jako v peci a jen chvilkama mě ovane závan vzduchu, to jak se chladný větřík snaží též schovávat před spalujícím slunkem a pobíhá kolem hledaje skrýš. Okolo mě je živo, je tu mnoho žen a dětí sedících ve stínu svých přístřešků, ve skrytu palem a košatých stromů.


Moje kamarádka, paní domácí, mama Nima

Muži jsou kdo ví kde. V této denní době vidím ženy vykonávat nenáročné práce, které jim zdejší podmínky umožňují. Pletou, vaří, vyrábějí všelijaké domácí pomůcky od proutěných košíků přes dřevěné nádobky apod. Starší děti poblíž maminek opečovávají své mladší sourozence. Všechno plyne, jako by čas neexistoval.



Náhle se něco mění. Ve vesnici nastává rozruch. Z dálky vidím přicházet vojáky Konžské armády. Děti a dívky zalézají do relativního bezpečí svých hliněných baráčků. Ulice jako by vymřela. Vojáci se roztrousili po vesnici, k nám zamířila skupinka tří. Když se přiblížili, všiml jsem si, že jdou poněkud malátnou chůzí. Vidím flašku alkoholu v ruce jednoho z nich. Již z dálky je slyšíme, jsou dosti hluční. Moji kolegové, sedící se mnou kolem stolu, koukají nepřítomně do země, jako by se chtěli stát neviditelnými. Vidím přicházet vyhaslé lidi, jež schovávají svůj strach za zašlé zbraně, které berou jako prostředek ventilování své zloby. Lehký kulomet, kalašnikov a bazooka se smýkají na jejich zádech nebo v rukách. Prohlížím si je a s jedním z nich se setkávám poledem. Okamžitě vyráží k našemu stolu
vrávoravým krokem, v závěsu má své kumpány. Říká něco svahilsky, ale nikdo z mých přísedících nereaguje.



Nebyli osloveni, tak na sebe neupozorňují. Voják, jako by hovořil jen pro sebe, si stále mele svou. Přistupuje ke mně a lámanou francouzštinou se táže, jestli nemám cigaretu. Odpovídám, že nekouřím. Přistupuje ke mně blíž, hovoří dále ve svahilštině a napřahuje ruku. Pochopil jsem, že mi podává ruku. Toto přátelské gesto jsem uvítal. Potřásám mu rukou a on stále něco povídá. Fiston to z pozice mého ochránce již nevydržel a zapojuje se do dosavadního vojákova monologu. Žádá ho, aby odešel, nechal nás být. Ostatní, když vidí tento jeho čin, se rázem přidávají. Přibíhá paní domácí s flaškou tvrdého alkoholu a podává ji vojákovi. Ten si ji bez váhání bere, ale stále pokračuje ve vášnivé diskuzi s mými kolegy. Jeho dva kumpáni k němu zezadu přistupují, berou ho kolem ramen a vlečou pryč otvírajíce flašku. Tázavě koukám na Fistona s otázkou: „Nemají být tito vojáci být ti hodní?“ Konžská vláda je vysílá do těchto oblastí, aby chránili občany před násilím rebelů. Fiston mi vysvětluje, že to je poněkud jinak.

Místní vojáci procházejí vesnicema, berou od lidí úplatky v podobě jídla, alkoholu a peněz za to, že je nechají být. Toto ,,výpalné“ dávají všichni, ale nikdo ho nevidí. Je jedno, která strana- rebelové nebo Konžská armáda. To je válka- vždycky trpí hlavně nevinní. Nejsou zde hodní a zlí, ti nejsou nikde na světě. Jsou jen ti, s jejichž obchodními zájmy se ztotožňujete, nebo ne.
Tak rychle, jak se armáda objevila, zase rychle zmizela. Vesnice se znovu navrátila do svého klidu odpoledního slunka. Mně však tento incident leží v hlavě a dávám si dohromady předchozí zkušenosti a zážitky.



Následujících 14 dní do sebe zapadaly jako kostičky ze skládanky různé informace, zážitky a příběhy... a co mi z toho vyplynulo? Dočtete se v následujícím článku. ***