Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

16.12.14

Další z příběhů, o který bych se rád podělil.

________________________________________________________
   "ZIDELE AMATHAMBO." Vlož se do toho až do morku kostí. (tj.neboj se riskovat) RČENÍ JIHOAFRICKÉHO KMENE NDEBELE
________________________________________________________
 
Cesty života jsou nevyzpytatelné.  Ta moje už mě zavedla kde kam. Právě jsem se   vrátil z několikaměsíčního pobytu na africkém kontinentu v DR Kongo, kde jsem společně s dalšími pomáhal na projektech organizace Člověk v tísni v oblasti Kitutu. V zemi, kde stále probíhají vojenské konflikty a kde život civilistů není procházkou růžovým sadem,  člověk rychle procitne z režimu spánku, který si vytváříme odizolované Evropě.
 
   Následující příběh je příběhem jednoho muže, který se stal znovu chlapcem a vyrazil nevědomky hledat své kořeny.
 
   Po příletu z mise jsem prošel kulturním šokem. Stojím na prázdné ulici jednoho z českých měst a rozhlížím se kolem. Všude je klid a mír. V ulicích zaparkované různorodé vozy, výkladní skříně a obchodní domy přeplněné spoustou zboží a odpadní kontejnery přetékají množstvím prošlého a nevyužitého jídla. Většina národa prohlubuje svůj spánek u televize v pohodlí svého gauče. A mě přepadá zvláštní tíha na hrudi při pomyšlení, že několik tisíc kilometrů na jih od tohoto místa, touto dobou nemůžete vyjít ani na ulici pro nebezpečí zastřelení a kde chudé rodiny ze zoufalství prodávají své děti nebo je učí skákat pod kola projíždějících vozů s tím, že následně od řidičů získává rodina odškodné. Užívám si klid a bezpečí prostoru tady v Čechách. Připadá mi, že tohle jsem si před tím neuvědomoval. Byl jsem mrzutý, kvůli politickému dění, rostoucím daním, stejnému platu, klesající hodnotě peněz a stagnující životní úrovni. Náhle dostávám nový pohled na všechny tyto děje a na hodnoty v mém životě.Děje jsou pořád stejné, jen úhel pohledu se změnil.
 Rozhodl jsem se vydat na cestu po krásách Čech a přijít na nové myšlenky, seznámit se s novými místy a lidmi. Užít si přítomného okamžiku a toho, že mohu dělat právě to, co chci. Vše nechávám náhodě a můj cíl je jediný, následující týden trávit v přítomnosti lidí a při hovoru s nimi docházet k novým uvědoměním a odpovědím na mnohé otázky. Pro tento způsob cestování je ideální autostop. Každý stop mi tím pádem určil i směr cesty. A tak se stalo, že první večer se po několika zajímavých setkáních ocitám na náměstí v Českých Budějovicích, kde právě probíhají slavnosti. Program je bohatý, na podiu se střídá mnoho folkových skupin, náměstí je plné smějících se a bavících se lidí. Všude mnoho jídla i pití. Noc přečkávám na louce pod širákem několik kilometrů od Budějic a další den mě stop dopravuje až do Brna. Rozhoduji se, že pojedu dále, na Slovensko a má cesta získává nový smysl a cíl. Před časem jsem se totiž dozvěděl, že děda, z tátovo strany pochází ze Slovenska. Před více než padesáti lety opustil rodinu a vrátil se zpátky na Slovensko. Od té doby po něm nebylo vidu ani slechu. Za tu dobu neproběhl jediný telefonát, nedošel jediný dopis a dost pravděpodobně tento děda neví ani o mé existenci. Náhle mě prostoupila silná touha jet a podívat se odkud pocházím, kde je zbytek mé rodiny a čí jméno nesu. Kontaktuji svého tátu s dotazem, jestli nemá alespoň nějaké vodítko, kde začít s hledáním. Přeci jen Slovensko není zrovna nejmenší. „Před 20 lety přišel pohled z Přešova, a to je tak všechno, co vím.  Adresu neznám, telefon nemáme.“ sdělil mi táta. „Nu, tak začneme v Prešově,“pomyslím si a zdvihám prst na další autostop již 100 km za Brnem směrem na slovenské hranice. Měl jsem štěstí a zastavil mi kamion, který jel až za hranice Slovenska mým směrem. Když už se řidič blížil ke svému cíli, nechal jsem se vysadit mezi dvěma vesnicemi někde za Žilinou mezi Malou a Velkou Fatrou. Již byla noc. To místo bych znova nenašel. Zaběhl jsem od silnice rovnou do lesa a tuto noc trávil pod hvězdnatou oblohou a při štěkání srnců a chrochtání prasat nedaleko ode mě. Nevěřili byste jak jsou lesy na Slovensku v noci živé!
Další den dojíždím do Prešova. Během dvou autostopů mě oba slovenští řidiči odvezli ještě dále, než sami jeli poté, co se dozvěděli o mém plánu a cíli. „Tak ty ideš hľadať starého otca! No to ma po…“reaguje jeden z řidičů nákladního transporteru, který pro mě dokonce udělal na své cestě do Košic odbočku do Prešova. ,,Držím ti palce, brat, a tu máš moj mail, pošli mi, ako to dopadlo! Horím zvedavosťou,“ zaznělo, když jsem vyskakoval v Prešově.  Je zajímavé, jak během několika hodin, při jízdě s úplně neznámým člověkem a při správném naladění a upřímnosti obou stran, dokážete vybudovat silný přátelský vztah,  ve většině případech jsem se po opouštění auta loučil s řidičem, jako s dlouholetým známým. Jen jsme se dlouho neviděli.
 
   Tak jsem tady. Prešov. Co teď. Ono to město není zase tak malé, takže kde začít s pátráním?  Pohled přišel logicky z pošty, tak se zeptáme tam. Už stojím na jedné ze slovenských pošt v Prešově a čekám dlouhou frontu k přepážce. Na poštách to vypadá všude stejně. Jedno jestli v Čechách nebo na Slovensku. Člověk se musí obrnit trpělivostí a silnou vůlí setrvat.
 
   Poté, co procházím základním sítem a vydržím stát ve frontě, se dostávám před okénko. Právě prožitou zkušeností v Kongu a setkáním s tamní „okénkovou“ byrokracií, mi přijde čas čekání zde nepatrný. „Ako vám môžem poslúžit?“ Táže se paní za přepážkou a vytrhává mě ze snění, kdy jsem právě kdesi v džungli v Africe. Dobrý den, jmenuji se Štěpán Pastula a přijel jsem hledat svého dědu, od kterého můj táta dostal pohled právě z Prešova před 30 lety.“ hbitě reaguji. Celá pošta, kde bylo v danou chvíli kolem 25 lidí náhle ztichla. Do ticha zazněl pouze hlas paní za přepážkou:“ Čo prosím, koho hľadáte?“ „Starého otca hledám“ a opakuji předchozí větu. Paní zalapala po vzduchu otočila se na své dvě kolegyně s dotazem „Počuli ste to, baby?“. Začínám mít nepříjemný pocit z toho, jak se veškerá pozornost lidí v místnosti nahustila kolem mě a začíná se kolem vytvářet jakýsi půlkruh. Polévá mě horko střídavě se zimou a já pomalu začínám zvažovat, jestli byl dobrý nápad při pátrání začít na poště. Oklepávám se, shazuji to nepříjemné, co se na mě lepí, několikrát se zhluboka nadechnu. Čas jako by ani neplynul. Stojí a všichni jako zmražení koukají na mě. Zmohl jsem se v tom všem jen na ukázkový úsměv jak z reklamy na zubní pastu. Škoda jen že jsem si je dnes ráno nestačil vyčistit. První se vzpamatovala paní za přepážkou. „ A čo pre vás môžeme urobiť?“ To je to co právě nevím, tak jsem se na to přišel zeptat. „Máte nějaký poštovní seznam nebo databázi obyvatel, do které byste mohla nahlédnout a sdělit mi, jestli je v ní nějaký Josef Pastula?“ táži se již s jistotou a smířený s tím, že jsem v centru pozornosti celé pošty. Dokonce i obě zbývající přepážky přestaly úřadovat a paní se přišly podívat na toho cizince. „Niesom oprávnená vám tieto informácie vydať, skúste ísť na mestský úrad, podať žádosť a za týždeň vám pošlu vyrozumenie.“ Paní si asi všimla mého vykuleného výrazu a snad si i uvědomila, co řekla, takže zoufale dodala: „Lebo ja neviem, ako vám pomôcť.“  Z chumlu lidí kolem mě se ozvala ženský hlas. „ A kedy ste ho videl posledný krát?“  „Neviděl paní, nejspíš ani neví, že existuji. Odešel od rodiny v Čechách před 50 lety a vrátil se sem na Slovensko. Rozhodl jsem se, že ho najdu.“  „A viete určite  že je z Prešova?“ zahřměl mužský hlas. „Mám jenom jeden pohled který je odtud, z Prešova. Náhle se celá pošta rozhlaholila: „No a čo keď to len posielal odtialto?“, „Ja žiadneho Pastulu nepoznám…“, „Počul som, že niekto s takým priezviskom žije niekde na ….“ (název neznámého místa, které jsem ani nezaregistroval), „To je polské priezvisko“ a další a další hlahol se mísil v místnosti, která nyní žila pátrací akcí a narušila plynulý chod pobočky. Stál jsem v centru dění a usmíval se. Chtělo se mi začít brečet smíchy nad situací, do které jsem se dostal. Jel jsem stovky kilometrů, stojím na poště obklopen lidmi a v ruce mám papírek se jménem dědy a názvem města, z kterého přišel pohled. Myslíte, že takováto situace má východisko? Situaci vyřešila slečna za přepážkou, která vytáhla telefonní seznam Prešova a podává mi ho. Podívejte se do seznamu, jestli má telefon, bude tam zapsaný. No hurá, první vlašťovka a naděje se opět probouzí.  Ovšem po projetí všech obvodů a jmen na P zjišťuji, že buď děda z Prešova není nebo nemá telefon.  Vracím sklesle seznam zpět a děkuji. „Zkúste ten mestský úrad, tam vám možno pomôžu.“ loučí se se mnou slečna za přepážkou. Náhle se z davu kromě různých chlácholivých vět a přání štěstí při hledání ozývá též další odrazová informace. „Zkúste šťastie v Košicích. Tam je viacej polských priezvisiek a myslím, že som o Pastulovi tam niekde počula.“ Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli to bylo vyřčeno jen pro povzbuzení nebo skutečně paní zaslechla toto jméno a nyní si na to vzpomněla. Poděkoval jsem všem přítomným, s nejbližšími jsem si podal ruku a rázným krokem jsem vyrazil směr východ. Ještě když jsem procházel dveřmi,  čas kolem přepážek stál a všichni jako by zapomněli, proč tam vlastně jsou.
 
   Prošel jsem si centrum Prešova. Je to pěkné místo. Na náměstí jsem si dal oběd a podíval se též k městskému úřadu. Jelikož je pátek a po poledni, bylo mi jasné, že nemá cenu ani zkoušet brát za kliku. To jsem mimochodem ani nemusel, protože mi vyšel naproti vrátný, aby mě ujistil, že v pátek po obědě už nikdo opravdu nepracuje a jediný, kdo tam je, je on sám. Poděkoval jsem a vyrazil na stopa směr Košice. Nemusel jsem ani dlouho čekat a opět mi zastavil závozník s dodávkou, který jel přímo do centra cílové destinace. Když jsem mu pověděl právě prožitou příhodu na poště, skoro smíchy neudržel volant a chvilku hrozilo, že sjedeme ze silnice. Příběh hledání starého otce ho tak nadchnul, že se rozhodl počkat, jak pochodím na tamní poště. Zastavil v centru před poštovní pobočkou. „Utekaj, veci si nechaj tu, počkám na Teba. Zaujíma ma, ako to dopadne.“ Vyskočil jsem z auta a svůj batoh nechal nákladním prostoru. Když jsem vcházel do pošty problesklo mi hlavou, jestlipak mi chlapík neujede s věcmi. Za tu hodinu v autě jsem nabyl dojmu, že to není ten typ. A tak s důvěrou jsem ho opouštěl na silnici před poštou. Ještě periferně jsem zahlédl, jak se pomalu rozjíždí, ale už jsem to neřešil. Rozhostil se ve mně silný pocit důvěry tomu člověku. Navíc jsem tam neměl nic, co by mi mohlo příliš chybět. A tak zaměřuji svoji pozornost na svůj cíl. Stoupám si do fronty a v hlavě rozmýšlím, jak tentokrát na to. Rád bych se vyvaroval opětovnému vykolejení celé pobočky, a tak když na mě přichází řada, žádám paní za přepážkou rovnou o telefonní seznam Košic. Vyhověla mi.  Nacházím zde pět jmen s příjmení rodiny  Pastulů. Ani jeden z nich není Josef, můj děd. A tak si opisuji všech pět adres a telefonů a náhodně vybírám první oběť, Pavla Pastulu.
Vycházím před poštu. A hle auto tam nestojí. Rozhlížím se a vidím jej o několik desítek metrů dál v řadě zaparkovaných aut a řidič Jožo mi pomalu jde naproti. „Musel som preparkovať, je tam zákaz zastavenia a policajti dnes chytajú! Tak čo, ako si obstál?“ Ukazuji mu seznam a zadáváme první vybranou adresu do jeho GPS. „Je to odtialto cecelý kilometer a pol, odveziem ťa kúsok a potom si pojdem svojou cestou. Musím ešte dnes pár obchodov zaviezť.“ povídá Jožka. Naskakuji do auta a trávíme spolu posledních deset minut v autě, načež vyskakuji v panelákovém sídlišti. „Tak veľa šťasita a pozdravuj starého otca!“  zaznívá od Jožky z okna, když odjíždí. Mávám mu, rozhlížím se kolem, nasazuji krosnu a pomalým krokem vykračuji směrem k zapsané adrese.
 
   Na zvonku nacházím Pastula. Výborně, jdeme na to. Dlouze zvoním. Nade mnou se tyčí přibližně osmipatrový panelák. Zvoním znovu. Třeba jim nefunguje zvonek. Vchodové dveře otevírá stará paní, která vyráží na procházku se svým pudlíkem. „Dobrý den, nevíte jestli je pan Pastula doma? „No to on touto dobou bývá na své zahrádce, zkuste to tak kolem šesté večer.“ Jdu se tedy projít do parku a  kolem páté se vracím zpět. Jeden z nájemníků mě pouští do paneláku a já stoupám jednotlivá podlaží hledaje jmenovku s nápisem Pastula. A jsem tu. Vyndavám si rovnou občanku, protože by to mohlo trochu urychlit mé vysvětlování. Dlouze zvoním. Nic se neděje. Shazuji batoh na schody a sedám si na něj. Den to byl náročný a právě když jsem se zastavil, začínají se na mně projevovat známky únavy. Během několika minut usínám a probouzí mě až další pejskař, který jde již potemnělou chodbou vyvenčit svého raťafáka. Venku se zešeřilo. Jelikož jsem usnul přede dveřma bytu, jistě bych si všimnul, kdyby někdo prošel dovnitř či ven. Utvrzovalo mě to v tom, že nejspíš odjel na víkend pryč. Přesto jsem však ještě pro jistotu dlouze táhle zazvonil. Jako bych si tím zvoněním vybíjel zklamání, že hned první adresa a na nikoho nenarazím.  Asi právě díky tomuto táhlému zvonění se uvnitř začalo něco dít. Až jsem se lekl. Už jsem to nečekal. Nejdříve se na mě podívalo kukátko, poté slyším zapadávat řetízek a dveře se naztevřou. V úzké mezeře vidím hlavu staršího pána s povědomýma očima. „Co se děje?“ ptá se. „Dobrý den, jmenuji se Štěpán Pastula z Plzně a přijel jsem hledat svého dědu Josefa. Vy jste první Pastula, na kterého jsem narazil a rád bych se zeptal, jestli ho neznáte?“  Tato věta ze mě vyjela, jak kdybych ji měl již nacvičenou. Při tom před sebou třímám občanku a natahuji ruku s ní směrem ke dveřím. Ze dveří vystřelí ruka, popadne můj doklad a dveře se zaklapnou. Dlouho se nic neděje, stojím před zavřenými dveřmi a přemýšlím, jestli na mě třeba pán nezapomněl. Mám znovu zazvonit? Než se k tomu rozhoupu, rozletí se dveře a tam již vidím silnějšího muže v trenýrkách a nátělníku, který v jedné ruce drží moji občanku a skrze brýle kouká na fotografii a pak na mě. Zůstanu tedy stát na místě, bez pohybu, abych nenarušoval proces identifikace. Pán se podrbal na hlavě a dveře znovu zavřel. Zůstávám stát opět sám na potemnělé chodbě. Konečně se rozletěly dveře naposled a starší pán se mi vrhá kolem ramen. Tož ty jsi Martínkovo syn? No, to mě řekni, jak si mě našel, ako si se sem dostal, jak se má vaše rodina, máš sourozence, jak se má Martinek, co Hanka, vyprávěj mi co je nového v Plzni!“  Jsem trochu rozrušen tím, že moji osobu jsme již zařadili, ale pořád ještě nevím, s kým jsem se právě setkal. Přeskakuji všechny tyto otázky a táži se sám: „Vy znáte mého dědu, kdo jste?“ Očividně moji rodinu zná, protože se ptá na jména z mého rodinného okolí. „ Já jsem Pavel, Josífkův bratr. Pocházíme z osmi sourozenců. To si piš, že znám tvého děda.“ Aniž bych si to uvědomil, již stojím i s krosnou uvnitř bytu. „Pojď, musíš mi všechno povědět. Takových let to je, co jsme viděli tvého tatínka naposledy. Byl ještě malý.“  „Máš určitě hlad a žízeň, počkej, něco ti uvařím. Bylo až neuvěřitelné kolik energie vjelo do tohoto strašího muže, mého nového strýce. Sedl jsem si na pohovku a sledoval jeho ladný krok. Zdálo se, jako by se nohama ani nepohyboval po zemi, chvilku byl tady chvilku tam, ladným krokem poletoval po místnosti. Dělal tohle a hned zase tamto. Mezitím dokázal poslouchat a vyprávět.  Když jsem dostal občerstvení a pití zvedl telefon a obtelefonoval několik známých, aby se podělil o tuto novinu. Poté jsme do noci vyprávěli jeden druhému příběhy ze života.
„A kde vlastně spíš? Náhle se otázal. Ještě nevím. Mám s sebou spacák, takže mohu lehnout někde v parku, nebo si zajdu do nějakého hotýlku.“  „V žádném případě!“ razantně pověděl Pavel. Budeš spát tady u mě! Na mé posteli. Já stejně většinou spím v křesle. A tak po krátké výměně názorů a přesvědčování, že si mohu ustlat též na podlaze, jsem byl přesunut na postel, dokonale přikryt, zabalen a už chyběla jen písnička na dobrou noc. Jelikož byly přibližně dvě hodiny ráno, usnul jsem spánkem spravedlivých ani nevím jak.
   Na druhý den jsme měli návštěvní den. Přišlo se se mnou seznámit několik příbuzných s rodinami a popovídat si. Celý den jsem seděl v křesle a lidi kolem se měnili.  K večeru jsem trochu nervozně poznamenal: „Kdy se konečně půjdeme podívat na dědu?“
 
   Pavel se zamyslel a povídá. To bude trochu složitější. Víš, před deseti lety jsme se hodně pohádali a od té doby nejsme v kontaktu. „Vyvalil jsem oči. „Takže první krok bude zjistit, kde bydlí, já to totiž taky nevím. No a pak řekneme mému synovi, vezme auto a odveze nás tam. Souhlasíš?“  Zvedl telefon a začal volat nejmladší sestře, která údajně jediná udržuje s mým dědou kontakt.  „Tak adresu najde a zítra ji dostaneme. Žije prý v Prešově. Zítra se zajedeme podívat první do Velkého Šáryše, odkud naše rodina pochází. Navštívíme tvoji tetu, která tam žije se svoji rodinou a ona nám dá tu adresu.“ Se spokojeným výrazem ve tváři mi sdělil plán na další den a zvedl sluchátko k dalšímu telefonátu.
 
   Dalšího dne z rána nás vyzvedl syn Pavla Peter a vyrazili jsme do Velkého Šáryše. Prohlédli jsme si okolí, navštívili  tetu a já získal další sestřenici ani nevím z kolikátého kolene. Bylo kolem druhé, když jsme konečně zastavili před panelákem, jehož adresu jsme získali od tety v Šáryši.  Bohužel v čísle popisném, které jsme měli zapsáno, nikdo tohoto jména nežil. Začal jsem mít zvláštní pocit, že přece nemůžeme to zabalit již tak daleko. Otevřeli se vchodové dveře a vyšel nějaký muž. Pavel se ho hned ptá, jestli nezná Pastulu. „U nás v domě nikdo takový není, ale zkuste ten vedle, před lety přečíslovávali baráky, takže je dost možný, že je to o vchod vedle, jestli máte ještě starou adresu.“ A skutečně. U vedlejšího vchodu na zvonku vidíme jméno Josef Pastula. Zvoníme na zvonek, avšak bez odezvy. Při čekání se ke mně Pavel otáčí a s vážným hlasem povídá. „Štěpánku, Josef a já jsme se neviděli přes deset let, takže pro něj bude šok, až mě uvidí za dveřma. Nevím, jak zareaguje, ale každopádně tebe představím jako svého známého a necháme ho trochu uklidnit. Až si budeme jistý, že to s ním nesekne, představím Tě, dobře? Je to přece jenom už starý pán, a kdybychom na něj vybafli oba, asi by ho to složilo.“ Mezitím nás do domu vpouští další pejskař. Ještě, že lidi mají ty mazlíčky. Jinak by se člověk nedostal nikam.  S vráskama na čele Pavel znovu zkouší zazvonit na dveře Josefa a po několika neúspěšných pokusech zvoní na sousedku. Starší paní nám bleskové podává zprávu ze života Jozífka, a že pokud není tam a tam, je určitě doma. Akorát je nahluchlý tak zkuste pořádně zabouchat! Ještě že jsou v domech tito lidé, kteří mají přehled o všem, co se kde šustne. Pavel buší do dveří, které se následně otevírají. Následovalo něco, v čem jsem byl pouze plynoucí pozorovatel, který v němém úžasu se snažil zachovat chladnou hlavu. Pavel s Josefem si se slzami v očích padli kolem krku a v objímání se vzájemně omlouvali a vysvětlovali své tehdejší chování, které vedlo k tak dlouholetému odloučení. Neustále objetí a potoky slz, kdy se vyjasňovali staré křivdy a nedorozumění mi dávali čas se připravit na můj výstup z anonymity.  Chvilku to vypadalo, že na mě zapomněli a stál jsem tiše v rohu místnosti, kam jsme se, ani nevím jak, přesunuli.  Užíval jsem si tento moment, kdy přede mnou dva muži, bratři , jež rozehnalo v dávné době špatně použité slovo a špatně pochopený čin, našli opět cestu k sobě, společnou řeč a nyní si vše vysvětlovali a odpouštěli. Nemohl jsem jinak při pohledu na tuto situaci než také začít ronit slzy. Slzy štěstí, když se mezi lidmi odehrává něco velmi silného, čistého, plného odpuštění a lásky.              
„Josífku, někoho jsem Ti přivedl ukázat! Před dvěma dny zazvonil u mě na dveře a ptal se po tobě. Víš, kdo to je? To je Štěpánek. Martínkovo syn!“  Děda se na mě otočil, hluboce se zahleděl a chvilku se nic nedělo. Jako by mu pomalu docházeli souvislosti. Zmohl jsem se na jediná slova: „Ahoj dědo!“
   Jak jsem to dořekl, dědovi se obrátili oči v sloup a už se kácel k zemi. Pohotově jsme s Pavlem přiskočili, Pavel tedy nemusel přiskakovat, protože ho stále držel kolem ramen. Společně jsme ho podepřeli. Během několika vteřin se opět nastartoval, upřel na mě zrak, ušel pár kroků a zase se začal kácet k zemi. To už jsme byli připraveni. Pavel na něj nepřestával mluvit a já stál, držel ho za loket, kdyby omdlel. Chytnul Pavla kolem ramen a jestli před tím plakal, tak teď z něj vycházeli vodopády. Stáli tam v objetí a oba si něco vzájemně koktali. Po chvilce se děda odpojil a přistoupil ke mně. To samé co s Pavlem probíhalo se mnou. Po chvilce se otočil a odešel do vedlejší místnosti se slovy, že nechce abych ho takto viděl. Pavel se na mě podíval a dal mi znamení, že mám posečkat tady. Odešel za ním a zavřel dveře. Zdálo se mi, že byli ve vedlejší místnosti věčnost a slyšel jsem tlumená slova, smích míšený s pláčem. Po nějaké chvíli jsem nakonec otevřel do místnosti a zeptal se, jestli mohu za nimi. „Samozřejmě, pojď ! Posaď se, musíš mi vyprávět o rodině, tátovi, tvojí babičce. Máš určitě hlad, sedni si tady a já ti přinesu něco k pití!“ usadili mě do křesla a odešli zpět do první místnosti, odkud jsem právě přišel. Situace jako by se opakovala. Zase sedím sám v místnosti a ve vedlejší místnosti probíhá tlumený hovor, smích míšený s pláčem.  Už mi to bylo dlouhé, a tak se opět zvedám a jdu jim pomoci s přípravou. „Štěpánku, už jdeme,“ byl jsem navrácen do křesla. Děda si sedl ke mně a již drobet uklidněn začínáme rozhovor o rodině.
 
   Toho večera mě Pavel a jeho syn Peter odmítl pustit na stopa zpět do Čech a odvezli mě na železniční zastávku. Byl jsem za to vděčný, jelikož jsem po těchto několika dnech a emocionálních prožitcích si připadal jako vymačkaný citron a poslední, co jsem chtěl, bylo povídat si s cizími lidmi o životě cestou domů. Vlak, jindy pro mě společenská událost, mi poskytl intimitu svého kupé v jednom z rohů, kam jsem se složil a s hlavou plnou myšlenek se uzavřel do svého světa, aniž bych vnímal dění kolem sebe. Díky tomu se mi podařilo přejet přestupní stanici a to hned několikrát. Naštěstí jsem nebyl na cestě do Čech jediný. Připojil jsem se na doporučení průvodčího ke skupince studentů jedoucí do Brna a ti mi upozornili, vždy když bylo nutné změnit vlak. V tomto rozpoložení jsem projel celých 18 hodin ve vlaku s myšlenkami kdesi mezi Prešovem, Košicemi, Plzní, Kongem, Himálají, Zélandem, Státy, Francií a dalšími destinacemi.
 
   Je až neuvěřitelné jak obyčejné slovo, případně myšlenka dokáže znepřátelit dva i více lidí. Díky nepochopení, či špatné interpretaci dostává moc k rozeštvání rodin na celá desetiletí a mění se po čase, dalo by se říci až na kletbu, která visí nad lidmi a blokuje jejich vzájemnou lásku, úctu a soucítění. Nepřísluší mi soudit, kdo byl viníkem a stál na počátku v případě mé rodiny ani v případě rozepře dvou sourozenců. Myslím si, že to ani nemohla být jen jednostranná vina, nýbrž souhra více faktorů, myšlenek, činů zainteresovaných stran. Ale byl jsem svědkem zázraku, kdy ústupek na jedné straně nebo mohu-li řici “krok naproti ke svému bližnímu“ strhnul lavinu vysvětlení, odpuštění a opětovného nalezení dobrých vztahů.
 
   No a to že občas člověk udělá nějakou botu, řekne něco špatně, či udělá něco hrozného. Není právě to co se člověk má v životě naučit? Odpustit a najít opět cestu k sobě samotným? Na začátku příběhu byla nepromyšlená činnost, kdy jsem se nechal vést jen svou intuicí a vírou, že mé kroky mají smysl a směr. I když se může zdát, že je to nejbláznivější věc na světě.  Děkuji této prozřetelnosti, která mě vedla a dala mi prožít tento intenzivní čas, plný poznání a emocí. Děkuji za nové lidi, novou rodinu, která se náhle vynořila z propadliště dějin.
        
   Pokud slovo má takovouto moc na úrovni přátel, rodiny a známých, jaká potom musí být tato moc na úrovni lidí ve společnosti měst, krajů, států a společenství. Jež jsou šířená plošně nejen médii. Tato moc je neomezená až se bojím, k čemu všemu vede a co utváří. Jak udělat v tomto případě krok vpřed k porozumění, odpuštění a nalezení té správné interpretace, kdy se vše pročistí a lidé najdou opět cestu k sobě samým? Pokud v tomto směru chceme být prospěšný a chceme podpořit změny ve společnosti kolem nás, musíme začít pěkně od začátku. U sebe samotných, u své rodiny, u svých přátel. Postupně se budou otvírat nové a nové možnosti, kde se budeme moci zlepšovat.
 
    DĚKUJI Pavlovi a celé nové slovenské rodině za milé přijetí a pomoc při této cestě.Též poděkování patří slovenským bratům kteří mě popovezli či jinak podpořili na této cestě.

14.12.14

Pozvánka na setkání



Lidičky naskýtá se možnost opět spolu pobýt nějaký čas při kultuře a poznávání. A to hned dvakrát.
 
 
  • Druhá nabídka příjemně tráveného času jest první jarní den, 21.3.2015. Přivítáme vás již na 4.ročníku cestovatelského festivalu Letem světem v Plzni. Vy a vaši známí jste srdečně zvaní! Bude na co koukat. (www.svetm.net)
 



  

Putování po zamrzlé řece Zanskar do hlubin Himálaje

Čadar 2014

   Hory i údolí halí panenská pokrývka sněhu, teplota pohybující se hluboko pod bodem mrazu. Ranním vzduchem poletuje jinovatka, jež v prvních paprscích světla vytváří dojem jiskření. Okolí je tiché, čeká na sluneční svit, který prohřeje životní prostor a vpustí do žil opět energii k životu. Hlubokým údolím se rozléhá praskot ledu řeky, která si za miliony let vytvořila cestu napříč nepropustnými velikány himálajského pohoří. V ústí jednoho z kaňonů se připravuje několik mužů na dlouhou pouť po zamrzlé řece se zásobami potravin pro své rodiny.  Čeká je několikadenní pochod nehostinnou krajinou, jenž prokáže jejich vůli a odolnost vůči nástrahám horských bohů.
   Řeka Zanskar protékající stejnojmenným údolím, tvoří v období zimy jedinou dopravní spojnici se zbytkem Ladaku, zvaného též Malý Tibet. Vysoká sedla hor jsou zapadaná sněhem, jenž od listopadu do května nepropustí zásobovací karavanu.  Jedinou možností je vydat se po zamrzlém Zanskaru.
   Štěpán Pastula, který v této oblasti již dříve působil po dobu půl roku jako dobrovolný učitel, se opět vrací v zimě, aby prožil a ochutnal život i v tomto nehostinném období. Přijďte si poslechnout vyprávění, doprovázené videozáznamem a fotografickou projekcí ze života Ladačanů. Navštívíme posvátná místa buddhistické kultury, kláštery vysoko v horách, kde působili známí učitelé jako Marpa a Milarepa. Prožijeme významné místní svátky při společných oslavách i obyčejné večery s rodinami, kolem životně důležitých kamínek na jačí trus.  Jak vypadá místo, kde se čas zastavil, technologie nemá přístup a lidé jsou odkázáni sami na sebe?
   Pojďte se podívat za hranice všedních dnů, do míst, kde mráz a led je vaším stálým společníkem.  Vypravíme se po zamrzlé řece Zanskar hluboko do nitra Himálaje.
   Slyšeli jste o někom, kdo se vydal v této zimní době po Himálaji na motocyklu? Hranice mezi snem a realitou je často velmi tenká a splnění si jednoho z dávných snů nezabránily ani teploty hluboko pod bodem mrazu. Jako bonusový přídavek se vydáme na krátkou leč intenzivní cestu na motocyklu Royal Enfield 350 napříč Ladakem.

 
 

19.11.14

Pozvánka na akci!

Přijďte si poslechnout vyprávění o putování do nitra Himálaje v lednu tohoto roku v rámci festivalu  Snow film fest. Těším se naviděnou i se svým parťákem Honzou Drncem.


29.10.14

Putování napříč západní Kanadou se Štěpánem Pastulou

Společně navštívíme hornaté, lesnaté i pobřežní oblasti západní Kanady, plné divoké zvěře, medvědů grizzly, pum a vlků.
Tato rozlehlá krajina je naplněná mystickými stopami dávných indiánských civilizací. Některé z nich si přiblížíme a povíme si o jejich tradicích. Součástí přednášky je i prezentace předmětů původních indiánských obyvatel, jejich umění a literatury. Každý tvor v našem citlivém ekosystému je úzce propojen a člověk je toho součástí. Staří indiáni si byli tohoto úzkého propojení vědomi a to se zrcadlí na jejich kulturním dědictví. Povíme si, jak lidé ovlivňují tuto rovnováhu a na co by měli brát větší zřetel. Navštívíme bizoní farmu, vlčí útulek a záchranou stanici pro orly. Řekneme si o životě medvědů a vlků a naučíme se i to, jak přežít v případě setkání s nimi. Opustíme pevninu a doplujeme na ostrovy podél západního pobřeží. Zde si přiblížíme oceánský svět a ze sedadla mořského kajaku prozkoumáme pobřeží. Přiblížíme též tématiku pracovních a výměnných programů. Zajímá vás, jaké jsou možnosti získání práce v kanadských provinciích? Co všechno potřebujete k realizaci „zabydlení“ v tomto kraji a na co se musíte připravit? Pořadatelé – Městská knihovna Boženy Němcové, Muzeum Chodska, Galerie bratří Špillarů Vás srdečně zvou ve čtvrtek 30. října 2014 v 17.00 hodin do Galerie bratří Špillarů.
 

18.05.14

Vzhůru na cesty- BC

Přišel čas dát sbohem Canmore a Rockies mountains a vyrázit vstříc novému dobrodružství. Náš směr je jasný. Míříme na západ k pobřeží, dojedeme do Vancouveru a z něj se přemístíme lodí na Vancouver island. Toto místo nám totiž bylo opakovaně doporučováno! Tak se jedem podívat, co tam vlastně mají tak zajímavého.



Posledních pár dní před odjezdem trávím svůj volný čas v garáži hotelu, kde pracuji. Po několika dnech vzniká v našem autě značky Dodge Grand  Caravan cestovní a lůžková úprava pro dlouhé cesty. Následující tři měsíce budeme žít v tomto voze, a proto se snažím udělat vše tak, aby to bylo jako doma.




20.5. dáváme sbohem našim přátelům v Canmore a se slzou v oku odjíždíme z této oblasti směrem na západ. Čeká nás cesta přes 1000 km na Vancouver island. Zde se odevzdáme přírodě a medvědům na dobu neurčitou. V den odjezdu, jak to tak bývá, čas plyne dvakrát rychleji. A tak se stalo, že i přes plánovaný odjezd v ranních hodinách nakonec ještě vaříme oběd a dáváme siestu. Naší spolucestovatelkou se na příští měsíc stává Peťa, kerou jsme potkali zde v Canmore. S podobnými cíli i podobným směrem se tedy přiřazuje do našeho teamu a hurá na západ. Náš team tedy tvoří Dodžík, Káťa, Peťa, Vostuda a Štěpa.


 Kolem nás bují všude jaro a příroda se probouzí do nového roku. Nádherné staré stromy, převážně sekvoje na nás mávají podél cest. V několika parcích jsme zastavili a nasáli energii těchto úžasných lesů.



Naše první zastávka nás navedla do přírodní rezervaci přímo u silnice 93, po které jsme opustili Albertu a vstoupili do Britské Kolumbie. Zde nás oslovili prastaré sekvoje, které svojí ohromností překvapí kdekoho. Toto kouzelné místo a stromy působilo jako uvítací výbor při v stupu do nové etapy. Etapy, v níž  známe jen směr... a i ten se může měnit. Můžete mít spousty plánů, ale jak se říká:,,Člověk plánuje a Manitou se směje!!!" A tak vám nezbývá než přijmout tu realitu, současnost a poddat se budoucím překvapením na cestě. Tento park byl prvním příjemným překvapením na cestě a poskytl nám místo k odpočinku a k uvaření večeře.  



Kromě jiného nás celou cestu jako strážci zdraví medvědi černí. Jsou to ti  medvědi, kterých je tu v BC mnoho, jsou drobnější a s člověkem se do křížku nedají. 




Dokonce v jednom městečku, myslím, že to bylo kousek od Whistleru, jsme si zapůjčili  kola a jeli se projet po okolí. Na okrajových částech města, mezi rodinnými baráčky, na chodnících i silnicích ležela velká spousta trusu. Říkal jsem si, jak mají neposlušné pejskaře, kteří po svých mazlíčcích neuklízejí výkaly. Brzo nás však místní paní vyvedla z omylu a vysvětlila nám, že to je trus od medvědů černých, kterých žíje v blízkosti města více jak 50, a že často chodí po těchto cestách. Na naše zděšené pohledy a dotaz, zda je to nebezpečné se paní usmála a povídá: ,,Však jsme se naučili žít vedle sebe a místní lidi je berou jako denní součást života." Potkáváte je na zahradě, kde si hrají děti, na ulici, když venčíte psa. Pokud dodržují obě strany pravidla, žádný konflikt nenastane." A opravdu za posledních několik let byste stěží hledali záznamy o napadení a poranění.   Vztájemný respekt a tolerance je zde znát, což nás těší.




Projíždíme úžasnou kopcovitou krajinou, krosíme vysoká sedla a sjíždíme dlouhé serpentiny do údolí. Kolem nás se rozprostírá krajina indiánského kmene St'at'imc, kultury tak staré, že i Mayové se mohou jít klouzat.



Stoupáme přes několik sedel, silnice je občas na kanadské poměry překvapivě rozbitá a občas kličkujeme mezi spadaným kamením.




Spíme většinou v autě nebo ve stanu při cestě. Pokud projíždíte oblastí, která není turisticky populární, je spaní bezproblémové. Ale jak se přiblížíte k turistické oblasti, kde se vydělává na turistech, najednou spaní u silnice není možné a vy musíte spát alespoň v placeném kempu. Jinak by vás v noci několikrát přijela zkontrolovat a vyhodit místní policie



Neustálý pohyb v přírodě a mimo civilizaci se brzo začíná projevovat na některých členech posádky. Jdeme všichni trochu do zelena. 


 Po několika dnech cestování jsme v městečku Squomish. Ydena nás dýchá mořský vánek a vítá nás modravá hladina, která na obzoru splývá s oblohou. Jedeme několik hodin podél zálivu, až se před námi objevuje město Vancouver.





Přijíždíme do Vancouveru, dokupujeme poslední zásoby před cestou na ostrov a doplňujeme nádrž. 





Ještě týž večer po příjezdu do města Vancouver se naloďujeme na noční trajekt plující do Victorie. Plujeme po klidné hladině černou nocí, nebe plné hvězd nad námi. Záře Vancouveru se pomalu vytrácí a zaplouváme mezi mnoho malých ostrůvků. 



Naše kocábka hrdě rozráží  vlny a rackové poletují kolem nás. O dvě hodiny později jsme na Vancouver islandu.






Co nás čeká na tomto místě? Co zde najdeme? Honí se mi hlavou spoustu otázek a myšlenek. V závěru se mi to podaří zvládnout a vytlačuji je pryč. Vyvolávají ve mně totiž ve mě nejistotu a nervozitu. Poté, co vyčistím hlavu s pohledem na horizont, mnou prostupuje pocit, kdy vnímám šplouchání vln, let racků, hlazení větru po tváři. Cítím, že jedu kam mám a že tam najdu to, co bude třeba. Smíření a oddání se toku událostí je jedna z nejdůležitějších stavů při cestování. Nemít očekávání a ono už vám to poskytne, co potřebujete. :)
Tak vzhůru za dobrodružstvím. 

16.03.14

Pozvánka na promítání


   Pojďme projít některé horské oblasti v zimě i v létě, postavit se tváří tvář vlkům, zahnat medvěda, bojovat o každý metr vodní plochy horského jezera se silným větrem na plně naložené kanoi, prorážet vlny na mořském kajaku, a sledovat při tom lov orla a zvědavé tuleně. Však stranou půjde romantika a podíváme se též na realitu života kanadského velkoměsta, myče oken výškových budov, zahradnice, údržbáře, mašerky psího spřežení…a mnohem více. Přežít uprostřed velkého betonového města, plného mrakodrapů, civilizačních nástrah, složenek a pojišťovacích agentů je někdy těžší než přežívat v divokých a nelítostných horách. Je snazší postavit se vlkům nebo odolat marketingovým strategiím McDonalda? 

Štěpán Pastula a Kateřina Petrásková se s vámi podělí o zážitky a veselé příhody ze života v Kanadě.









01.02.14

Pozvanka na festival Letem svetem

Jeste nez zmizim v horach, abych nezapomnel...zajimave prednasky, lide, setkani a atmosfera nas spolecne ceka letos jiz potreti na festivalu Letem svetem. Verim, ze se tam vsichni setkame a uzijeme si prijemny den. Tak tedy v breznu, dne osmeho, roku 2014 v KD Serikova v Plzni.

Info viz www.svetem.net

S Vostudou do Zanskaru

Vazeni pratele,

s medvedem jsme pred nekolika dny dorazili do Ladaku, v indickem Himalaji a po nekolikadenni  aklimatizaci vyrazime do Zanskaru. Ceka nas dlouha cesta zpet v case, po zamrzle rece, do nitra Himalaje. O teto pouti vam predam pribehy po navratu, koncem unora. Do te doby prosim posilejte hrejive myslenky a drzte nam vsem palce.

Tashi delek, jullee

Stepan a Vostuda