Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

31.08.12

Cestovatelé, sdílejme

Stále častěji dostávám maily, ve kterých nacházím dotazy týkající se vycestování odněkud někam a jsem za ně rád. Vidím, že Vostudovy stránky občas někomu vypomohou, někoho inspirují a nebo ho jen pobaví a donutí se zamyslet. V dnešní době je nejdůležitější sdílet zkušenosti, a tak jsem se rozhodl udělat takový malý soupis postřehů, které se týkají Kanady. Jsem tu teprve třetí měsíc, takže nečekejte, že  vám tady rozepíšeme, co, jak a kam za něčím novým a nepoznaným. Zaměřím se spíš na informace o příjezdu a záležitosti, které se ho týkají. To objevování krás je už na každém z nás už proto, že každý vidíme krásu někde jinde.
V čem však krásu nevidí nikdo z nás, na čem se asi shodneme, to je příprava na dlouhodobý odjezd a balení. Prošel jsem si tím již  několikrát a pokaždé jsem z toho onemocněl...
Prvím krokem ještě před balením je okamžik rozhodnutí se. Znám mnoho lidí, kteří by chtěli, ale nedostatek odvahy jim to nedovolí. Důvody, proč nikam nejet, najdou pak snadno. Ale důvody proč odjet? Já osobně beru odjezd do jiného kraje jako možnost posunout se o kus dál. Aniž si to člověk uvědomí, učí se spoustě novým věcem, poznává odlišný kraj, zvyky lidí a hlavně se učí učí toleranci.
Nejdůležitějším poznáním potom je to, že ač jsme navenek  rozdílní a projevujeme se jinak, uvnitř  nás žene všechny stejná síla a když překonáme vnější skořápku, jsme až překvapeni tou podobností, krásou, jednoduchostí a spřízněností. Jsme prostě jedna velká rodina, jsme občané této planety :). Tohle když si člověk uvědomí, zbaví se alespoň částečně strachu z neznáma, protože ví, že všude, kde žijí lidé, je jeho rodina.
Další věc, z níž máme obavy, je jazyková bariéra. Bojíme se, že domluva v dané destinaci nebude fungovat, neumíme jejich jazyk a budeme ztraceni. To je jen další ze strašáků, jenž se nás snaží udržet dál od poznání. Již z předešlého argumentu o tom, že jsme všichni jedna rodina, věřte, dorozumíte se. Ba dokonce to pro vás bude mnohem intenzivnější. Samozřejmě to nebude lehké, ale o to budete potom hrdější na svůj čin. Vidím kolem sebe mnoho takto odvážných jedinců, kteří se do toho vrhli po hlavě a díky vůli to dokázali a dokazují. Před nimi se skláním a smekám. Je to mnohem větší práce a sáhnete si na dno svých sil, ale jak se říká: ,,Když jste na dně, nezoufejte, konečně se máte od čeho odrazit."
Když už překonáte strachy z neznáma a ze změny a rozhodnete se, pak je třeba začít jednat.
K odjezdu do  Kanady  musíte jako první  zajistit víza. Internet je plný informací k tomuto tématu, tak není třeba se o tom tady rozepisovat.
Na základě své zkušenosti  bych rád zmínil  těchto několik záležitostí.

Pojištění:

Pojištění je docela prekérka. Pozor na pojištění přes intenet a výhodné dlouhodobé pojištění zapakatel. Dají se sehnat výhodné pojistky na celý rok za 6000,- Kč, ale pacholci v pojišťovnách nějak zapomínají k pojištění poznamenat, že je platné pouze tři měsíce a poté že se musí klient vrátit do ČR a opětovně vyjet. To se dá v případě Evropské unie, kde nikdo nedokáže, kdy jsi odjel a jestli ses vrátil po třech měsících. V případě Kanady se však přepravujte letecky, s čímž souvisí razítko v pasu, takže v okamžiku nějaké škodné události, která se stane po třech měsících, vám pojištovna dá červenou, že jste nedodrželi podmínky.
Patal jsem se na to přímo u přepážky a bohužel i samotní zaměstnanci (u Generali) mi tvrdili, že to tak není.  Až po chvilce dobře mířených otázek a pošťourání se v tom kápli božskou. Oni totiž ústně řeknou, že to je v pohodě a že to platí, a pak když je problém, zjistíte, že to nemáte písemně a že se vám vysmějou. Proto raději ověřujte pojištění z více zdrojů ať, jak je v dnešní době oblíbené, neplatíte peníze a nakonec se dozvíte, že utrácíte zbytečně.

Mezinárodní řidičák a IDL
Jistě všichni znáte tu naši krásnou knížečku, již vám vydají na dopravním inspektorátu s kulatým razítkem a nápisem International permis de condure. Bohužel tento náš český mezinárodní řidičák je poněkud předpotopní a většina úředníků se vám vysměje, když jim tento kus papíru předáte. Otázky jako ,,co to je? co je datum vydání? do kdy to má platnost?" a tak dále jsou dosti časté. Tady v Kanadě ani ne od policie jako od pojišťováků - to když chcete pojistit auto a oni vás požádají o řidičák. Jeden z pojišťováků mě odmítnul, protože si myslel, že můj řidičák byl vydaný v r. 1946, což je datum na přední straně této knížky. A vysvětlete mu, že tam v češtině píší: Podle Genevské úmluvy z roku 1946.  S řidičákem jsem tu měl vůbec prekérku i kvůli tomu, že platí už jen jeden rok a já si ho v ČR nestihl obnovit. V Kongu a v Indii to bylo každému jedno, ale tady v Kanadě, jsou pojišťováci dobře informovaní, že platnost řidičáku je jeden rok od vydání.
Doporučuji si tedy udělat nový před odjezdem a ještě více doporučuji zařídit si tento řidičák:
http://drivinglicence.org/licence/price_en.phtml
Za pár babek si můžete odkudkoliv ze světa udělat tento dokument, který má všechny náležitosti, je hezky barevný a úředníkům se líbí. Nemá tedy kulaté razítko dopravního inspektorátu ČR, ale líbí se především proto, že je celý v angličtině a jsou zde uvedené též věci jako barva očí, výška, váha. Poslali mi to doporučeně na adresu do Calgary a musím říct, že tu kartičku tady používám všude. Pas s sebou totiž nenosíte, český řidičák nikdo nebere a čím jiným se prokazovat...?
Jen pozor na to, že je možné si tento řidičák nechat vystavit i na delší dobu než na jeden rok. To však nedoporučuji. Uředníci jsou informovaní o tom, že mezinárodní řidičák je pouze  na jeden rok...více je nezajímá a nepotřebují to vědět. V okamžiku, kdy jim dáte IDL s platností na delší dobu, začnou v tom rýpat a ještě by se mohlo stát, že ho nakonec neuznají.

 Práce
Po městě najdete mnoho inzertních novin nabízejících práci, na internetu je toho také dost. Na stránkách www.Craiglist.ca a www.kijiji.ca  se dá nalézt kromě nabídek práce též mnoho dalšího. Zdá se, že se zde v Kanadě všechno točí kolem těchto webů. Abyste mohli začít pracovat, potřebujete zažádat o takzvanou SIN kartu, což je číslo sociálního pojištění, na které vám budou strhávat daně. Každý zaměstnavatel požaduje toto číslo  a legálně bez něj pracovat nemůžete. V Calgary to vyřídíte na tomto úřadě: http://www.servicecanada.gc.ca/cgi-bin/sc-dsp.cgi?rc=4802&ln=eng
Bude to vaše druhé setkání s úředníkem (První je in migrační na letišti). Ale žádné obavy. Deset minut vyplňování papírku. Chtějí znát jméno matky a otce,  vaše bydliště a tak dál. Na závěr vám řeknou vaše číslo...a je z vás oficiálně Kanaďan. Je třeba si s sebou přinést adresu, kde přebýváte v Calgary,  kam vám pošlou poštou kartičku. Pokuď takové místo nemáte, určitě zde budete mít někoho známého, na jehož adresu to budete moci poslat a nebo prostě uvedete adresu třeba hostelu.

Ubytování a nájmy
O ubytování jsem už na blogu psal, dočtete se, jaké jsme s ním měli trable. Leze to do peněz.
Proto pokud mohu doporučit, koukněte na tyto stránky před tím, než se sem vydáte a pokuste se sehnat ubytování již v předstihu.
Dobré stránky jsou Couchsurfing.com Zde se zaregistrujete a můžete využívat noclehů po celém světě u lidí - cestovatelů, kteří jsou právě doma a vědí, jak je příjemné na cestách získat na pár dní azyl. Stejně tak vy, když se zde zaregistrujete, můžete nabídnout své ubytovací kapacity jiným lidem. Přes tento web obdržíte žádost o ubytování a můžete si daného cestovatele prověřit, ať už z referencí předchozích lidí, kteří ho ubytovali, tak z jeho vlastního profilu. Využili jsme tohoto systému na Novém Zélandu a musím říci, že to je výborná věc. Lidé lidem a většinou zadarmo. Jednou nabídnete pomoc, podruhé obdržíte pomoc na cestě. Tak by to mělo fungovat.
Levné ubytování se dá též sehnat na  https://cs.airbnb.com/ Zde už se jedná o stránky, kde lidé nabízejí své prostory za mírný poplatek.  Při porovnání s ceny hostelu a hotelu je to zapakatel.
Pamatujte, že v době Stempeade jsou ceny veškerého ubytování dvojnásobné až trojnásobné. Normální nájem neseženete.Všichni se snaží využít každého plácku a pronajmout ho...Celá Alberta se sjede do Calgary.
V průměru se zde dá sehnat pokoj s koupelnou a kuchyní za 700 dolarů pro dva a 400 pro jednoho na měsíc. Záleží hodně na tom, jak hledáte a jaké máte štěstí. ;)

Pořízení auta
Bez téhle krabičky na kolečkách se zde budete asi těžko pohybovat. Kanada je sice vyspělá země, ale veřejná doprava je tu hodně zaostalá a drahá. Proto peníze, které byste měli nasypat do dopravních podniků, raději dejte do samohybu. Auto se zde dá koupit od 1000 dolarů  výše. Dobré auto seženete i od 2500, ale zase záleží hodně na štěstí. Jednou je auto za 1200 skvělý kauf a podruhé auto za 4000 křáp, který se pořád sype. Koupě auta je zde velice snadnou zaležitostí, najdete inzerát, vyberete auto, zaplatíte a podepíšete Bill of sale (http://www.servicealberta.gov.ab.ca/pdf/mv/billofsalereg3126.pdf).
S tímto dokumentem dojdete na některou z pojišťoven (kde potřebujete platný řidičák), zaplatíte pojištění za auto a s tímto pojištěním jdete na dopravní kancelář, kde vám vydají na základě pojištění značku pro vaše auto.Za značku zaplatíte 90 lolarů a pojištění stojí v průměru kolem 160 dolarů měsíčně. Benzín tady v Kanadě stojí kolem 1,2 dolaru.

Oblečení a věci sebou
S oblečením to nepřehánějte. Šetřete místo třeba na demižonek slivovice. Ta se může hodit.
 Jsou tu obchody zvané Value village, kde se dá nakoupit oblečení všeho druhu sice použité, ale ve velmi dobrém stavu. Ceny kalhot, triček a bund se pohybují mezi 5- 14 dolary. Ve Value village se dají též pořídit věci jako nábytek, vybavení domácnosti a další vybavení. Je to obdobné jako recyklační centrum  na Novém Zélandu. Lidé sem nosí věci, které se jim doma válejí a oni už je nepotřebují. Často to bývají nové věci nebo jen jednou či dvakrát použité. Sáhněme do vlastního svědomí, kolik takových věcí leží hluboko v našem šuplíku... Zde do Value village to předají, oni to zde roztřídí a prodají. Výtěžek jde poté na sociálně slabší a bezdomovce.


Pár slov závěrem...co dodat... už mě nic nenapadá, snad jen odvahu a chuť. Pokud máte vlastní zkušenosti a připomínky, budu rád, když se o ně podělíte v komentáři tohoto příspěvku. Přeci jen to může pomoci někomu ulehčit cestu i rozhodování.  Lidi mají totiž mnoho zkušeností, ale tím, že je nesdílí, jako by je neměli. A tak to napravme ;) A nemusí se jednat jen o Kanadu. Předem díky:).

18.08.12

Další vzdušný zážitek v práci

Jak už název nového článku napovídá, přihodím ještě trochu adrenalinu z pracovního prostředí, před tím než se dostaneme do nádherných kopců nedalekých Rockies.
V současné době dělám na takzvané swingstage.  Již samotný název tohoto zařízení nepůsobí moc stabilně. Jedná se o plošinu, kterou zavěsíte z boku mrakodrapu a pomocí dvou navijáků se spouštíte podél stěny a myjete okna. Tato plošina je rozhodně pohodlnější než slaňování  v židli. Můžete dosáhnout na více oken a hlavně v těchto plošinách pracujete v páru, takže si cestou dolů i popovídáte a víc to utíká.
Dneska jsem na jedné z těchto swingstage s Wadem. Učí mě, jak se to staví, jak se to spouští a všechno kolem. Jsme na té samé budově co před týdnem, kdy nás odtud vyhnal požární poplach. Wade říkal, že je nějaká začarovaná, že se pokaždý, když na ní dělá, dějí  nezvyklé věci. Tak snad už bude klid a vybrali jsme si tu dávku vzrušení při předchozím požárním poplachu.
 Na okraj střechy stavíme velká ramena. Na ně po chvíli zavěšujeme plošinu dlouhou pět metrů. Člověk si musí dávat sakra pozor, aby mu z ruky nevypadla třeba i malá matička. Z takovéto výšky se po několikavteřinovém letu dostává rychlost předmětu na rychlost projektilu a  dopad má obrovský destrukční účinek. Jednomu kolegovi se podařilo upustit kyblík s vodou z 25. patra a části kyblíku se jim z toho chodníku již nepodařilo dostat. Beton to prohloubilo o dva centimetry a na tomto místě zůstal obtisk dna kýble jak nějaké velké státní kulaté razítko.
Po hodině stavění, napínání a upevňování je konečně vše připraveno. Teď už jen nepatrné dodělávky a můžeme se do toho pustit. Koukám nervozně směrem k severu, kde se objevují hustá černá mračna. ,,Na dnešní večer jsou hlášené bouřky," říkám Weidovi. ,,Jestli myslíš támhle ten mrak, tak to se nám vyhne. Věř mi. Dělám v tomhle městě již čtvrtým rokem a vždycky, když to jde takhle ze severu, tak se to támhle rozpojí a Downtown to obejde z obou stran. Můžu ti garantovat, že bude pršet na západě od nás a na východě, ale na nás nepadne ani kapka." Mlčky poslouchám jeho zkušenosti a  dál sleduji ohromnou masu mračen. Výhodou práce na mrakodrapech je, že obzvláště v těchto rovinatých oblastech vidíte na kilometry daleko a pokud se něco žene, jste včas varováni. Jenže právě teď mi můj parťák tvrdí, že mám toto varování  ignorovat, že nás to obejde. Obcházím střechu dokola a kontroluji ostatní strany, zatímco Weid upevňuje poslední jištění plošiny. Bouřkové mraky vídím nejen na severu, ale i na západě a východě. Jsme v obležení mraky. A ty valí se neuvěřitelnou rychlostí. Do té plošiny mě nikdo nedostane, alespoň ne v příští půl hodině, kdy to pravděpodobně udeří. Na těchto plošinách se dá dělat do větru o síle dvacet kilometrů v hodině.  Pokud je vítr silnější, mává to s vámi  jako na obří houpačce. Vracím se zpět za Weidem. ,,Nelíbí se mi to," říkám mu. ,,Teď si o mně bude myslet, že jsem zbabělec," myslím si. Weid se postaví v koši a zadívá se směrem k mračnům. Náhle se do něj opře větřík o síle vichřice. Až mu z toho odletí čepice. Vyskakuje z plošiny a řve: ,,Dopr..., vím, co to je! Rychle ze střechy, dělej!" křičí jak malej klučina a pobíhá kolem snaže se posbírat věci, které jsme měli rozložené po střeše. ,,Dělej, posbírej, co můžes a mazej dovnitř. Vetšinou nepanikařím, ale zrovna teď, když vidím Weida, jak tu skáče a křičí, jako by byl konec světa, začínám se chovat poněkud divně...Pobíhám jak zmatené kuře tam a zpět a beru, co mi přijde do ruky, abych to zase o kus dál položil zpět. Weid se v sílícím větru snaží odtáhnout plošinu od okraje a přivázat ji k jistícím hákům. Běžím mu pomoci. Vítr zesílil tak, že když nedržíme plošinu, dává se samovolně do pohybu směrem k okraji. Silou se ji snažíme dotáhnout ke kotvám na střeše. Bojujeme s větrem ze všech sil. Hurá, je uvázaná. Beru zbytek věcí, které již vítr sune směrem k okraji a házím je pod střešní poklop. Nakonec tam zalézám i já. Poklop držím  otevřený, aby mohl Weid skočit za mnou. Ten ještě hledá svůj telefon, který nechal někde na střeše a vítr ho pravděpodobně někam zafouknul. Ze všech sil držím poklop a snažím se, aby mi nenafackoval. ,,Kašli na něj a padej z tý střechy!" křičím na Weida. ,,Už jdu, jen co ho najdu." Vítr stále sílí a už má takovou sílu, že poklop neudržím - zatlačuje mě dolů. Snažím se mít Weida stále na očích a bojuji s poklopem. Daří mi ho otevřít tak na dvacet čísel. Nedaleko Weida se na okraji střechy krčí holub. Je očividně taky vyděšený z toho, co se kolem něj děje. Choulí se k podlaze a snaží se vyčnívat co nejméně. Náhle vítr ještě víc zesílil a chudák holub už pociťoval nepohodlnost svého útočiště, kde je bičován větrem. Rozhodl se tedy, že ustoupí a přeletí na klidnější místečko. Přátelé, takhle rychlý start nemají ani stíhačky startující z letadlových lodí. Myslím, že i sám holub byl překvapen tím, co nastalo poté, když roztáhl křídla a pokusil se o řízený start. Šedivá šmouha prolétla kolem Weida a ztratila se mi za rohem střechy. Jestli se chudák nerozmáznul o vedlejší mrakodrap, tak se tento holub  stal novým držitelem rychlostního rekordu v říši ptactva a právě si užívá slunného počasí o 120 kilometrů dál.
Weid mezitím našel svůj telefon a po čtyrech se vrací zpět k poklopu. Prolézá jím. Zaboucháváme za sebou. ,,Fuck," opakuje pořád dokola. ,,Tak to je mazec. Za celou dobu, co jsem v Calgary, jsem něco podobného nezažil. Ten vítr musí mít minimálně 120 km/h rychlost. To je bláznovina. Sjíždíme dolů k ochrance a oznamujeme jim, že jsme museli opustit střechu. Mají však sami plno práce se zabezpečením vchodů do budovy. Ve vysílačce, kterou máme k dispozici, slyšíme rozhovory bezpečnostňáků. ,,Na západní straně vichřice porazila strom. Po ulici poletují předměty a větve," slyšíme v rádiu. Čekáme, jak se to vyvrbí.  Rozhodně se nám nechce jít na ulici. Přes skleněné dveře vidím ženu, která jde bláhově s dešníkem. Asi aby jí dešť nenamočil nový účes. Její deštník se obrací naruby a pak odlétá. A voda opravdu není hlavním problémem jejího účesu. Vchází do budovy a vypadá, jako by dostala zásah elektrickým proudem. Po půl hodině se vítr uklidňuje,  z vichřice se stal  silný vítr a celým městem zní sirény hasičských aut. Vítr přišel tak rychle, že to hodně lidí zaskočilo.  Několik bloků od nás nějací chudáci, kteří též dělali na swingstage, po nárazu větrem zpanikařili a snažili se utéct. Jenže to jezdí pomalu a vítr si s nimi pohrával tak mocně, že raději zvolili únik oknem. Rozmlátili v patnáctém patře okýnko a překvapeným nájemníkům naběhli do kanceláře.
,,Tak pro dnešek končíme. Zítra dáme další pokus," říká Weid a jdeme společně směrem k domovu potlučenými ulicemi.   

08.08.12

Když při školení jde o život

Mnozí jste si nemohli nevšimnout, že práce, kterou vykonávám, vyžaduje kromě jistého druhu popření přirozeného strachu z výšek  též znalosti základních bezpečnostních pravidel, díky kterým minimalizujete riziko. Nějaké zkušenosti z práce ve výškách již mám, ale dnešní doba funguje jinak. Na vše musíte mít papír, jímž prokazujete, že jste řádně zaškolen, a tudíž v bezpečí. Paradoxně to není kvůli vaší bezpečnosti, ale kvůli bezpečnosti firmy, pro kterou děláte. Pokud se vám něco stane, jsou z obliga. A tak i mě s dalšími třemi kolegy poslali na školení bezpečnosti práce ve výškách. Kromě toho, že jsme se učili  paragrafy a vyhlášky, nás zde čekal i praktický nácvik záchrany a sebezáchrany, což může rozšířit mé obzory. A rozšiřování obzorů se nikdy nebráním.
Jak však bývá zvykem mého šéfa, informuje mě o podobných věcech pozdě, někdy dokonce vůbec, jak se stalo i v tomto případě. V půl sedmé ráno mě budí telefon. Rozespale se ho snažím vypnout a teprve po chvíli si uvědomuji, že to není budík, nýbrž volání. Konečně nacházím správný knoflík na přijmutí telefonátu. V telefonu se ozývá James: ,,Ahoj Štěpáne, co děláš?" Trvá mi to několik vteřin než si uvědomím, co jsem vlastně dělal. ,,Spím," odpovídám. ,,Tak se obleč, za 10 minut tě naberu. Za půl hodiny začíná kurz." Ani se neptám, co je to za kurz, pokládám telefon a jdu opláchnout svoji ospalou tvář do koupelny.
Za 15 minut již sedím v Jamesově autě a dostávám nové informace o tom, kam vlastně jedeme. ,,Zapomněl jsem ti to říct. Je to dvoudenní a začínáme každý den v sedm." Cestou nabíráme ještě další mé kolegy.  Přijíždíme do velkého lezeckého centra, kde na nás již čeká instruktor. Úvodní seznamovací řeči máme za sebou a dostáváme skripta, podle kterých údajně pojedeme. Na závěr kurzu budeme psát test. Výborně...jsem tu nepřipraven, v brožuře přede mnou je spousta nových slov, kterým pořádně nerozumím a ještě na to budu psát test...To to pěkně začíná. Naštěstí zjištuji, že se moje nedostatky v slovní zásobě  vykompenzují praktickými znalostmi.  Hned na úvod se mohu pochlubit znalostí několika uzlů, které znám z lezení a při práci ve výškách se bez nich neobejdete. Jak zjišťuji, moji kolegové se bez nich doteď obešli, což mě dost překvapilo. V kurzu jsme se, k mému zklamání, učili všechno pěkně od začátku. Nu ale co, opakování je matka moudrosti a alespoň si ujasním slovní zásobu. Když jsme konečně překonali seznamování s uzly a materiálem, zazněla věta:  ,,A jdeme si to zkusit." Zavírám učebnici a beru si sedák, který máme jako pracovní. Náš instruktor ho bere do ruky a s údivem si ho prohlíží. ,,Tyhle sedáky používáte? Myslel jsem, že jsou určeny pro práci na žebříku. Tak do toho bych nechtěl spadnout." A měl pravdu. Od firmy jsme dostali nejlevnější celotělový sedák. Ten má snad jedinou výhodu - na těle ho pomalu necítíte.
,,Zkusíte si to v těchhle a pak vám půjčím pořádné. Ať máte srovnání."
 Pracovní sedáky, které jsme dostali, mají jen jedno centrální oko, do kterého zapínáte karabinu s tlumičem pádu. Toto oko je na vašich zádech a když se poprvé odhodlávám ke kroku do prázdna, abych se pověsil do sedáku, chvilku mi to trvá. Přeci jen nevidíte za sebou to lano, které vám brání v pádu. A už visím. Připadal jsem si jak pytel brambor,  který se houpe v průvanu. Pracovní sedák, nazývejme ho "Basic", se po zatížení stáhne a doslova vás začíná rozmačkávat. Již po několika vteřinách se cítím dost nepohodlně a vnímám, jak mi zaškrcuje přítok krve do nohou. Nechtěl bych do toho spadnout někde v 30tém patře. Šplhám zpět, odvazuji se, měním sedák za "Profi". Změna je patrná už při navazování. Je takzvaně pětibodový, tudíž nemá jen jedno oko,ale ok hned pět. Navážu se a již se houpu pod stropem. Je to jak sedět v křesle. Výhody kvalitního sedáku zjišťuji několik hodin na to, kdy již trénujeme sebezáchranu pomocí prusíkovací metody šplhání po laně. Před tím než přejdu k této pro mě velmi intenzivní události, seznámím vás drobet s partou kolegů, se kterými tyto radosti sdílím. Za zmínku stojí Dave a Brayen.
Brayen sedí a rozdýchává kocovinu

Předchozí den byl výplatní, což pro tyto dva klučiny to znamená divokou bujarou noc v baru. Jeden šel spát ve 4h ráno a druhý se probudil v 7h na korbě náklaďáku zaparkovaného několik bloků od hospody, kde řádili. Je zřejmé, že kocovina a lezecký kurz nejdou dohromady. Oba jmenovaní většinu dne posedávali a pospávali v rozích. Pokaždé, když je instruktor vyzval,  aby něco předvedli, následovala smršť výmluv a námitek. Když se nakonec přivázali k lanu a začali šplhat po něm šplhat, provázelo jejich výkon hlasité krkání a prdění...Každý z nás zažil nějakou kocovinku, a tak si dokážete živě představit, jaké jsme si užívali nejen zvukové, ale též čichové efekty.




 Šplhem vpřed...
A jsem zase na  řadě. Na moje přání mi instruktor povolil okusit si šplhání s basic sedáky, které používáme v práci. Jelikož nemají oka, kam lze zavázat prusíky, které použijete pro šplh, musí člověk improvizovat. A to se mi ten den stalo osudným. Instruktor mi dal svolení a chvíli mě sledoval. Brayen s Davem polehávali opodál a byli rádi, že jsem ho zaměstnal a oni že nemusí nic dělat. Po chvíli se instruktor zvedá a oznamuje, že si musí odskočit na toaletu. Ať dál pokračuji. Murphyho zákony jsou v tomto směru neopomenutelné. Pokud se vám něco má stát, pak určitě v době,  kdy je váš dozor na toaletě.  A taky že jo. Jen co zašel za roh, praskla plastová spona na mém levném sedáku. Tato spona má zabránit posunu hrudního popruhu směrem nahoru ke krku. Jelikož sedák nemá vpředu oko pro uvazování, musel jsem navázat prusík na kšandy sedáku tím, že jsem kšandy spojil v oblasti mezi břichem a hrudníkem pod zmiňovanou sponou. Prusík mi takto uvázaný držel, alespoň prvních pár kroků.   Pak se náhle začal po kšandách sunout směrem vzhůru. Zde ho měla zastavit zmiňovaná spona. Ale nestalo se. Spona vystřelila pryč a prusík mi vyjel nahoru až ke krku. Netrvalo dlouho a kšandy se stáhly kolem mého krku. Začal jsem třepotat nožičkama jako večerníček a snažil jsem se dostat nohama na jednu z traverz konstrukce haly. Dva a půl metru nad zemí chroptím a kopu nažičkama ve snaze zachytit nohou traverzu a přitáhnout se k ní. Zpovzdálí slyším hlasy mých dvou kolegů, kteří stále bojují s opičkou za krkem, což se podepisuje i na jejich bystrosti.
,,Hele, Dave, co to dělá? Tohle jsme se neučili. Hej, Štěpáne, potřebuješ pomoc?" Odpovědí je mu jen mé chroptění. Bohužel se mi popruh stále více stahuje. Dave na to reaguje: ,,By si řekl, ne?..Kdyby potřeboval pomoct." A je rád, že sedí. Naštěstí se mi noha dostala na traverzu a přitahuji se k ní. Stoupám si na ni, přičemž rukama držím prusík u krku, aby se nestáhl úplně. Stojím na nohách a lehce uvolňuji sevření. Bohužel je traverza sešikmená, a tak po chvilce ztrácím balanc a opět se vracím do té neveselé houpačky, kterou jsem si připravil. Jak sklouzávám, tak se ještě roztáčím a kromě houpání ze strany na stranu se ještě točím jak na řetízáku. Je to jak velmi nepovedená pouťová atrakce... ,,Hele, Štěpán vypadá, že má seriózní trable," konstatuje Dave a stále mě sleduje ze sedu. Vypadá to, že přemlouvá svůj žaludek, aby mu dovolil pohyb navíc a mohl se zvednout. Brayen  už stojí pode mnou a opakuje svoji otázku, jestli potřebuji help. Z mého zasýpění mu dochází, že asi jo a snaží se mi odtlačit nohy zpět k traverze. Alespoň zastavuje to nenesitelné točení. Začalo se mi z toho dělat špatně,  kdybych neměl krk staženej, kdo ví, jestli by to můj žaludek nedal najevo.
Nakonec se za pomoci obou  dostávám na traverzu, pevně se jí chytám a pomalu slézám dolů. Když stojím konečně oběma nohama pevně na zemi, přichází instruktor. Kluci mu hned popisují, jaké jsem měl trable a že jsme měli horké chvilky. Krčí jen rameny a konstatuje: ,,Jo, s tímhle sedákem bych nelezl ani na žebřík." Svlékám ten sedák a jsem rád, že už ho na sebe nemusím ten den brát.

Hlavním přínosem tohoto kurzu bylo, že jsem neotálel a hned následující týden koupil profi sedák...přeci jen bych nerad něco podobného opakoval. V tomto směru jde úspora stranou.

02.08.12

Další normální pracovní den ve městě

Dneska ráno jsem si lehce přivstal. Naši přátelé Petr s Jančou v tento den opouští Calgary a my se stěhujeme (už popáté), tentokrát do jejich pokoje. Nazval bych to operací "Kulový blesk", kterou naplánovala naše bytná a ač je normální pracovní den, požadovala po nás, abychom se přestěhovali ze starého do nového pokoje do 9ti hodin ráno.
Toto ráno vypadalo následovně: Petr s Jančou věci z pokoje vynášeli a já je do pokoje nanášel. Občas to vypadalo, že si vzájemně nosíme ty věci zpět, jak to nebralo konce. Ale nakonec se zadařilo a akorát s klepnutím dveří právě příchozí domovnice jsem zavřel náš starý, kompletně prázdný pokoj. Začínáme řešit papíry, smlouvu a peníze. Vše jsem měl samozřejmě připraveno den předem. Bohužel však po transportu do nového pokoje netuším, kam se to vše podělo. A tak ve zmatku rozhazuji zabalené tašky a hledám. Do toho ještě přijíždí můj šéf, který mi oznamuje, že dnes jedu poprvé na swingstage mrakodrapu v centru města jedné nejmenované petrolejové společnosti a že jsme tam měli být před půl hodinou. Mé věci jsou zatím ještě na jiném baráku, a tak improvizujeme. Času je málo. Nakonec úspěšně nacházím dokumenty, vyřizuji formality s paní bytnou a sedám k šéfovi do auta.
Přátelé, jestli jste někdy byli mýt okna v mrakodrapu této nejmenované společnosti, tak následující pasáž přeskočte. Ti, co to nezažili, si mohou počíst o tom, jak  takový povedený den vypadá.
Tento jednatřicet pater vysoký věžák působí zvenčí  zámožně a je vidět, že si usídlená společnost dbá na image. Přijíždíme do garáže a vykládáme potřebné věci. Vrátný nás zapisuje do registru a upozorňuje, že zde můžeme parkovat jen 20 minut. Následně nás posílá do přízemí k bezpečonostní přepážce, kde se máme zaregistrovat a kde dostaneme čipovou kartu, jíž je třeba pro pohyb po budově. Po patnácti minutách telefonátů a domlouvání se security chlapíkama dostáváme konečně do ruky svazek karet a jeden klíč. Jeďte do třicátého patra  zapsat se k údržbě. Vyjíždíme tedy výtahem do třicátého patra. Zde se nás ujímá hlavní údržbář. Podepisujeme několik papírů o tom, že jsme byli seznámeni s BZP a dalšími směrnicemi. Po úspěšném zapsání ve třicátém patře nás posílají do patra číslo 29 na recepci společnosti. To už začínám být poněkud nervózní, protože uplynula hodina a půl a já jsem ještě stále neviděl střechu. Přijíždíme do patra 29. Dvě pohledné sekretářky na nás koukají s otevřenou pusou a zpočátku nevědí, co po nich chceme. Nakonec po několika telefonátech dostáváme souhlas s pohybem po areálu 29.-31. patra. Jedna z karet, kterou jsme obdrželi a která by nám měla  umožnit pohyb po této oblasti, je však neplatná. ,,Musíte jet zpět do přízemí a vrátit jim tuto kartu. Je už dávno propadlá. " Naštěstí vzápětí rovnou od nich dostáváme kartu novou, která nás autorizuje k bytí na těchto podlažích. Poté, co jsem podepsal další papír, nabrali jsme i s hlavním údržbářem směr  střecha.
James mezitím sjíždí dolů do garáží, kde pan hlídač už nervózně klepe prsty na kapotu vozu. ,,Měl jste tu být za 20 minut a zatím uplynula hodina a půl. Myslíte, že jsem tu pro srandu? Blokujete nám místo!" Rozčiluje se pán, zatímco za ním se rozléhá několik volných parkovacích míst nákladního doku. Já se zatím dostal společně s hlavním údržbářem na střechu. Konečně.
Provádí mě kolem, ukazuje, co se kde nalézá, a mezitím mi volá James, že na mě čekají další dva pracanti, ať je naberu dole, že on odjíždí. S několika kartama kolem krku a s důležitostí takto označeného jedince sjíždím do nákladního doku, kde potkávám další dva parťáky. Měli by podle předpisů projít tím samým procesem jako já s Jamesem na začátku, ale raději obcházíme pravidla a jdeme rovnou do 31. patra začít připravovat pracovní náčiní. Nemám nervy na další hodinu a půl papírování...a čipové karty už mám na krku.
Připravujeme věci, když tu náhle Weidovi zvoní telefon. Volá mu pán z garáže. Weid totiž zaparkoval též v nakládacím doku a pán mu soptí do telefonu, že parkovat tam může je dvacet minut. Jede tedy dolů a my - já s druhým kolegou - zahajujeme mycí proces prozatím na střešních oknech tohoto mrakodrapu. Weid po půl hodině přichází a konečně se můžeme pořádně opřít do práce. Tento den nám však není přáno. ,,Ding, ding, ding"...začne se ozývat celou budovou. Koukám na Weida a ptám se ho, jestli tady takhle oznamujou  dobu oběda. ,,Ne, to je požární alarm, ale je to jen cvičení." Náhle dingdání ustává  a do reproduktoru na chodbě začne mluvit nějaký pán klidným hlasem: ,,Pozor, pozor. Byl nahlášen požár ve druhém patře. Patro jedna, dva a tři nechť urychleně opustí budovu. Koukám na Weida. ,,To asi nebude cvičení...". V klidu pokračujem. ,,Dingdání" stále neustává. V intervalech několika minut se znovu a znovu  ozývá mužský hlas, který informuje o požáru. Asi po pěti minutách nastane změna. ,,Pozor, pozor! Byl nahlášen požár v druhém patře. Všechna patra nechť okamžitě opustí budovu. Nepoužívejte výtah. K sestupu použijte požární schodiště." ,,Tak to už asi nebude sranda, co? " ptám se Weida. Vycházím do chodby a zjišťji že celé patro je již evakuované. Hm, tak jsme tu sami. Už vidím ty palcové titulky v novinách...,,Myči oken uhořeli v mrakodrapu. " Koukáme na sebe. Když se člověk ocitne na  místě, kde se to většinou mihotá lidmi a najednou je tu sám, padne na něj jistý druh strachu, zoufalství a samoty. V hlavě jsem si promítal záběry z filmu skleněné peklo a říkal jsem si: ,, Jestlipak se najde nějaký hrdina, co nás zachrání?"
 ,,Dobře, tak mizíme," rozhoduje nakonec Weid jakožto služebně nejstarší. Rozbíháme se směrem k výtahům. Jsou blokované. Nedá se nic dělat, musíme po schodech. Otvíráme dveře na požární schodiště a o patro níž vrážíme do zad lidí v oranžových vestách. Ti uzavírají prchající dav lidí a jejich úkolem je kontrolovat jednotlivá patra, přesvědčit se, že jsou prázdná. Na balkony však zapomněli a nám nic neřekli. Pěkně děkujem.,,Kde jste se tu vzali?" vrhají na nás nechápavé pohledy. Weid bystře odpovída: ,,Jsme na zdravotní procházce." Koukám mezerou požárního schodiště dolů, kde vidím dalších 26 podlaží, která máme ještě před sebou. Podle množství rukou na zábradlí soudím, že je pod námi fronta tak pěti set lidí. Podle toho se i odvíjí rychlost prchání. Ruce na prsa a co schod to půl minuty čekání. ,,Takhle se prchá, Jasánek..." vzpomínám si na starý český film a scénu s prcháním. Během příštích patnácti minut se dostáváme konečně za polovinu a míjíme patnácté patro. Teplota v úzké chodbě požárního schodiště stoupá. Vzduch začíná být nedýchatelný. Nikoliv však vinou ohně, ale kvůli tolika lidem na tak malém prostoru. U třináctého patra zazní v reproduktoru konečně snad všemi očekávaná věta: ,,Požární poplach zrušen. Pokračujte v evakuaci." Weid zabíhá do třináctého patra a zkouší výtahy. Už fungují. Super jedeme dolů výtahem. Setkáváme se zde s pánem, jehož hmotnost přesahovala 250 kilo a jeho mohutné tělo značně zaplnilo výtah. Tento pán raději čekal, až rozjedou výtahy, než aby se pustil do úniku požárním schodištěm. Raději by asi uhořel než by se pustil do schodů. Stejně by to byla jeho smrt.
Konečně jsme dole. Dostáváme instrukce, že se můžeme vrátit zpět. Po nějaké době, kdy byl  výtah zablokovaný  hromadou lidí, kteří se chtějí vrátit do své kanceláře, se i my dostáváme do 30. patra. Balkon, který jsme dělali, je však za dveřmi kanceláře, v níž právě začala důležitá schůzka a její účastníci se nepřejí být rušeni naší existenci. Paní sekretářka nás tedy žádá, abychom se vrátili za půl hodiny. To už mi trochu začínají cukat koutky a nevím, jestli se mám začít řechtat nebo brečet. Jedeme tedy zase dolů a jelikož jsou tři hodiny, jdu si dát obídek. Nějak jsem v tom frmolu  úplně zapomněl na hlad.
Když tak sedím u jídla a přežvykuij svoji bagetu, přemýšlím o těchto městech, věžácích a obrovských zastavěných plochách. Jsou to vlastně pasti na lidi. Stačí, aby vypadnul proud a lidé jsou zde jako v pasti. Ještě ke všemu se za vámi díky automatice a všemožným zámkům zavírají  dveře tak, že zpátky už nemůžete. Bez proudu nefunguje ventilace a okna zde neotevřete, ani nerozbijete. Jste vlastně v dokonalé pasti. Stačí výpadek proudu, nepatrný požár nebo zemětřesení a v těchto králíkárnách jste jasní. Při prchání po požárním schodišti mi bylo jasné, že kdyby opravdu hořelo, tak pokud by  se lidé neudusili na tomto schodišti kouřem, pak určitě kysličníkem uhličitým, který se zdržuje v nižších patrech, což bylo patrné při klesání níže a níže, kde roste teplota a hůř se dýchá. V dnešní době máme mnoho záložních systémů, nouzových plánů a bezpečnostních opatření...ale když se něco semele...stejně pak jdou všechny tyto opatření do kytek. Co z toho pro mě vyplývá? Přátelé, zmizte z velkoměst jako je tohle. Z míst, která jsou natolik zranitelná, kde stačí málo a tahle místa se změní v peklo. Nejen tím, že vám všechny tyhle modernosti spadnou na hlavu, ale také tím, že se člověk stává v takové situaci a na takovém místě zvířetem a přežijí jen ti nejsilnější  nebo nejzákeřnější. A kdo z nás patří mezi nejsilnější nebo mezi nejzákeřnější?
Každým dnem, který trávím ve velkoměstě, vídím stále více a více pozitiv na životě na vesnici, v menších komunitách, poblíž přírody daleko od betonu a skleněných monster...

A jak dopadla práce tento den? Nakonec jsme umyli pár oken a na závěr dne, když jsem si spočítal poměr času tráveného prací a času na schodech a ve výtahu, tak jsem strávil tři hodiny prací a pět a půl hodiny  na schodišti a ve výtahu, neustálým ježděním nahoru a dolů. To je efektivita práce, co? To je ta naše moderní civilizace... :)