"Get your motor runnin'
Head out on the highway
Lookin' for adventure
And whatever comes our way
Yeah Darlin' go make it happen
Take the world in a love embrace
Fire all of your guns at once
And explode into space"
Tak tohle je začátek písničky z kultovního a mého oblíbeného filmu Beztarostná jízda, který mi zněl v uších když jsemsi šel pro svého Roial Einfielda. Už bylo dosti meditací, manter a oslav Shivy. Je na čase alespoň na chvilku změnit činnost a přijít na jiné myšlenky.
Jako pokaždé v Indii, i letos si neodpustím podráždit motocykl a probrázdit zdejší highwaye(tankodromy) křížem krážem. Jako Peter Fonda usedám na motocykl, kynu dlaní na technika, který mi dáva poslední instrukce před odjezdem a nakopávám první rychlost v převodovce. V motoru to lehce loupne, celý stroj cukne, jako by se chtěl začít vzpouzet. Ale znám tyto mašinky, je to s nimi podobné jako s divokými koňmi. (Teda ty tolik neznám, ale myslím si to!) Stačí jim držet uzdu zkrátka a ukázat jim, že z nich nemáte strach a potom cválají jako beránci. Ze zkušeností z Indie kontroluji při rozjezdu hlavně klakson. Je to jedna z nejdůležitějších součástí motocyklu zde v tomto kraji. Nemusíte brzdit, nemusíte svítit či blikat. Hlavně, že vám to troubí! Před několika lety mi dokonce dali na výběr, zda-li chci motocykl, kterému brzdí předek a nesvítí světlo nebo nebrzdí předek svítí světlo a navíc k tomu má dvojitý klakson.Technický stav motorek a vozidel vůbec, je někdy žalostný (brzy se sám přesvědčím). Ale to se mi na Indech líbí. Používají všechno, dokud se to neobrátí v prach. Jaképak: "Je to starý model" nebo "už není v módě"...
První kilometry jsem se snažil udržet stroj nalevo, poněvadž podle pravidel se zde tak jezdí. Když po několika desítkách kilometrů zjišťuji, že tu neplatí žádné pravidlo a že se jezdí tam, kde je aspoň část silnice, rezignuji. Platí tady striktně pravidlo silnějšího, většího a s větším klaksonem. Z tohoto ohledu si uvědomuji, že jsem, po chodcích a kravách na vozovce, ten nejnižší účastník provozu a podle toho i jedu.
Cíl je jasný, k začátku řeky Gangy. Údajně krásné místo.
Motorka si vesele bublá, místy jedu i po poměrně nerozorané silnici podél řeky, kolem mě krásné zalesněné hory národního parku. Srdce plesá a z plic se ozývá hlasitý výkřik "Hůůůůáááááááá!" Člověk to musí nějak ventilovat.
Často vidím podél cesty upozorňující cedule: "Nezastavovat, zóna padajícího kamení". To mi připomíná , že se nacházím na místě, kde je třeba očekávat neočekávatelné. Ale co se stalo za dalších několik kilometrů, to jsem opravdu nečekal!
Přibližně po 30 km přijíždím na staveniště. Místní silničáři zde upravují okolí vozovky a asfaltují cestu.Zpomaluji tedy na rychlost kolem 25 km v hodině.
Náhle mám pocit, jako by se motocykl prodlužoval, či co? Posez se mění, úhel řidítek se mění. Co to má znamenat ??? Přední kolo, jako by se ode mně vzdalovalo. Ale to už slyším podezřelé zvuky a je mi jasné, že je něco špatně! Skřípění štěrku o svody z motoru naznačují, že mám závadu na podvozku. Ani nemusím zastavovat. Byl jsem zastaven motocyklem sám. Z divokého hřebce se náhle stává umřelá haitra. Zůstávám sedět na motorce, která již odmítá jakéhokoliv pohybu. Umřela. Slézám a motorka samovolně stojí, protože si pěkně lehla na bříško.
Urezlý svár rámu pod řidítkama nevydržel nerovnosti vozovky a rozhodl se ukončit tuto cestu.
Okamžitě se sbíhají lidi z okolí stavby. Přijíždí dokonce i buldozer, pracující opodál, aby se řidič podíval, co se to tu děje. Zklesle, trochu nepřítomně hledím na rozpadlý stroj. "Tak s tímhle už nikam nedojedu."
Během několika minut je kolem mě na dvacet lidí. Někdo přistavil židli a usadil mě. Náhle se ocitá hrnek čaje v mých rukách. Nikdo nemluví anglicky ale všichni, jako by měli potřebu se mnou mluvit. Kolem zní hindi a já se jen úsmívám a pokyvuji hlavou na všechny strany. Najednou se přistihuji, že sedím na krajnici rozestavěné silnice, před rozpadlou motorkou, popíjím čaj a kochám se výhledem na okolní scénérii. Jako bych zastavil na šálek čaje nikoli nuceně, ale plánovaně. Čaj, to je věc. Přiložíte hrnek k ustům, zhluboka nasajete nosem vůni čaje do plic a zhluboka vydechnete. Poté usrknete trocha té tekutiny do úst, rozlije se přijemné teplo po patře.Přivřete oči abyste vychutnali chuťtohoto čaje. Každý chuťový pohárek ve vašich ústechpracuje na plné obrátky. Otevřete oči a před vámi se rozléhá zalesněná krajina plná zeleně a zvuku ptactva. No kdo by odolal. Chvilku jako bych zapoměl kde jsem a co tu dělám.
Z mého kochacího rozpoložení mě zpět vrací lidé kolem mě. Rozhodně mě mile překvapila otevřenost a přátelskost místních lidí. Aniž bych o něco prosil, automaticky berou mou motorku, přenáší ji mimo vozovku a volají do půjčovny, odkud pochází. Poté, když se přesvědčili, že tomu Evropanovi nic nechybí, vrací se zpět ke své předešlě činnosti. Často lidi říkají, "Vau, ty cestuješ sám!" z jistého hlediska se dá říci nikoliv. Alespoň ne v Indii. Žije zde 1,2miliardy lidí, takže je malá pravděpodobnost, že byste byli na cestě sami. Zde se mi to potvrzuje. V kritických situacích jako je tato, je krásně vidět, že nejsme sami. Když je potřeba, je kolem nás dosti pomocných rukou. Jen je vidět. Pokud tam nejsou, jste buď v poušti a nebo je něco špatně na vaší straně.
Rozhlížím se, odkud asi ti lidé přišli. Myslel jsem že jsem na silnici zařezávající se do zalesněného svvahu.Až nyní si uvědomuji, že jsou podél cesty provizorní přístřešky. Makáči se jdou postavit zpět kolem buldozeru, který přerovnává terén opodál.
Zůstávám sám se svoji židlí, čajem a na dvě části rozpadlou motorkou. Musím se začít smát nad nastalou situací. Nikdo mi vlastně neřekl, co se bude dít a co se dozvěděli po telefonátu s půjčovnou. No, měli tedy snahu. Ale moje hindi neni až tak silná, takže snahy o znovuzopakování všech podaných informací v angličtině vzdávám po několikátém pokusu, kdy je mi znovu a znovu je mi odpovězeno v hindštině.
"Hmmm."Tak počkám. V Indii plyne čas jinak. Snad se něco začne dít, uvidíme. Po hodině přichází nějaký pán a ptá se, jestli chci něco k jídlu. Děkuji mu, že nemám hlad. Přistihuji se, že mu to povídám v češtině. Anglicky stejně nemluví. Ale vypadá to že nonverbální komunikace funguje.
Nu co, kdyžuž jsem tady, takse trochu porozhlédnu. Navštěvuji nekteré přístřešky kolem. U jednoho mladá žena dokončuje hygienu své malé ratolesti, která je více zaneprázdněná bílou tváří opodál než studenou vodou dopadající na její snědé tělíčko.
Zdravím ženu, mávám na děťátko a popocházím o kus dál, kde dvě odrostlejší holčičky perou prádlo.
Když mě zpozorují, jedna z nich se začne šklebit a utíkat pryč, schovat se za nedaleký barel. Zpovzdálí slyším smích starého muže, který na ni něco volá a ona se opět vrací nejistě ke své činnosti.
Opodál potkávám muže, který po nehodě volal ze svého mobilu do půjčovny motocyklů. Zjišťuji, že to je místní operátor mašiny na míchání asfaltu. Upocení, teměř nazí makáči nejdříve zatopí ve velikém kotli, který ohřeje nádobu s asfaltem. Ten se poté míchá se štěrkem a nakládá na náklaďák mechanickými pásy.
Muž mě bere do své kabiny, kde mi hrdě ukazuje množství čudlíků, za které zodpovídá. Uznale pokyvuji hlavou a on mi v hindi vysvětluje co k čemu je. Už se ani nikomu nepokouším vysvětlit, že hindi nemluvím. Usmívám se a kývám hlavou.
Když se vrátím opět ke své židli hodinu poté, vše je stále při starém. Motorka stojí tam, kde jsme ji odložili. Po nějaké aktivitě ze strany půjčovny ani vidu ani slechu. Kyž už začínám žvažovat variantu, že pojedu zpět stopem, přichází muž s telefonem a dává mi ho k uchu. Na druhém konci slyším technika z půjčovny, který mi oznamuje, že již vyslal opraváře a bude tam za třicet minut.Ptám se ho, co tu bude technik dělat. Motorka je ve stavu, kdy pochybuji, že ji opraví. Nakonec mu oznamuji, že s dnešním výletem končím a ať mi zařídí odvoz zpět do Rishikesh a že se s ním potkám v kanceláři. Vracím telefon zpátky muži a ten dostává nějaké instrukce. Poté copoložil telefon, kyne na skupinu makáčů a něco volá. Ti zastavují náhodně projíždějící kamion. Vykulený řidič kouká, co se děje. Nežse naděje, kluci pracovití otevřeli nákladní prostor a sunou motorku na korbu. Vysvětlují něco řidiči a usazují mě vedle něj.
"Tak to bylo rychlé," zní mi v hlavě. Ani jsem se nestačil rozloučit z mými zachránci. Mávám jim z okýnka, zatímco náklaďák se rozjíždí.
Projíždím tou samou scénérií, ale tentokrát si užívám pohled z kabiny náklaďáku. Taky to má své kouzlo. Motocykl si spokojeně sedí na korbě, řidič se na mě uculuje. Po deseti kilometrech zastavuje. Z jeho posuňku chápu, že jde pozdravit místního Babu, který bydlí v příbytku z igelitu a kamení vedle silnice. "5 minut" ukazuje mi na prstech a mizí v daném příbytku. Ok, ale v autě nezůstanu. Jdu za ním a zvědavě nahlédnu do obydlí. Někdo by si řekl, ten je zvědavej jak opice. Ano, ale díky tomu se taky dostane člověk na místa, kam by se normálně nedostal. Uvnitř malé místnosti sedí na zemi tři muži. Řidič, toho poznávám, v rohu se krčící muž středního věku a zarostlí muž v oranžovém rouchu. Nejspíš Baba. Baba na mě kyne abych šel dále. Zouvám se, i když nevím jestli to je normálně potřeba na hliněnou podlahu. Uvolňuje mi místečko na dečce vedle sebe.
"Tak co se tady děje, kluci" říkám si v duchu a sleduji prostor. Baba ve svých rukách žmoulá marihuanu a míchá ji s tabákem. "Á, tak o to tady běží." Naplňuje dýmku a společně s ostatními ji podpaluje. Natahuje ruku ke mě a naznačuje ať si také dám. "Holy" poznamenává. Tak přece jen nějaké slůvko v anglině znají. Odmítám a s úsměvem od ucha k uchu sleduji jak se tito tři muži přenáší do stavu propojení se Shivou (podle výkladů některých místních).
Když dokončili rituál s dýmkou, vycházíme s řidičem ven. Má beztarostná jízda se rázem mění v jízdu na tobogánu. Řidičovi se rozšířili zorničky, rozmluvil se a bez přestání povídá, aniž by čekal na nějakou reakci a registroval, že mu nerozumím. Hlavně udržet náklaďák na vozovce. Jsem připraven případně zasáhnout, ale není to třeba. Vypadá to že to není poprvé, co takhle řídí. Nuž posledních 15km jsme si oba užili, každý po svém. Konečně vystupuji před půjčovnou. Moje cesta za dobrodružstvím je u konce. Alespoň tedy tímto dobrodružstvím. Poněvadž žijeme v neustálém dobrodružství. Nevíme dny ani hodiny, kdy na nás něco nečekaného vyskočí, a to nemusíme být v Indii. Nutí nás to býti bdělí a mít oči dokořán. Děkuji za tuto zkušenost , zážitek a jsem vděčný za to, že mohu sledovat dnešní večer, krásný západ slunce.
Žádné komentáře:
Okomentovat