Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

05.02.15

"Expedice" Triund

V půl sedmé zazní v pokoji budík a James ho bleskově a automaticky vypíná, aniž by se probudil. Kdybych už neměl mělké spaní z očekávání naší výpravy, asi bych si toho ani nevšiml a zaspali bychom. Vyskakuji, ač se mi nechce, z vyhřátého pelechu a vzpomínám si na králíky, kterým se taky tak nechce skákat z klobouku. Jsme jak ten Bob a Bobek. Říkám Jamesovi: „Vstávat, už je čas!“ Zpod deky se  ozývá: „ Ne, mami, nechci dneska do školy!“ „Koukej mazat smrade,“odpovídám se smíchem „nebo to řeknu tátovi!“. James po chvilce vylézá a dáváme se dohromady k naší expedici Triund. Byli jsme dohodnuti s Melanie, že ji vyzvedneme v 7h a půjdeme na snídani do restaurace. Přicházím k ní se čtvrthodinovým zpožděním, James v těsném desetiminutovém závěsu za mnou. Německá dochvilnost se naštěstí u Melanie neprojevila, asi proto, že má kořeny v Polsku sama ještě nebyla připravena. Řádně posnídáme, abychom měli na ten náš nastávající výkon dostatek sil. V osm hodin nahazujeme batohy a vyrážíme směr Dharamkot.
 
 
Cesta hned zpočátku prudce stoupá vzhůru a já začínám litovat, že jsem si dal dvojitou snídani.Čeká nás stoupání přes 1000m výškových. Nálada a morálka ve skupině je veselá. Pořizuji fotografie usměvavých obličejů mých spoluhoralů, abych jim mohl nahoře připomenout, jak byli veselí, až na ně přijde trudomyslnost z únavy. Vybavení obou parťáků je slabší. Jeden má horský batoh a druhý pohorky. James jde ve svých jediných botách, sportovních teniskách, a na sobě má kalhoty, které si koupil včera v sekáči. Melanie na poslední chvíli sehnala holčinu, která měla stejně velkou nohu jako ona, a zároveň byla majitelkou prošláplých pohorek. Přesvědčila ji a nyní si to vyšlapovala v pohorách a pláštěnce. Podle slov místních a když jsem se bavil s jedním Kanaďanem o tomto treku,  je to na pohodu a  nahoře je prý i možnost sehnat ubytování v místním teashopu. Předpokládám tedy, že to nebude trek s vysokými požadavky na vybavení a mohli by to zvládnout.
 
 
 Holt tu chvilku, co se budou brodit sněhem pod vrcholem, budou muset zvládnout.  James má mnoho vtipných průpovídek a veselých historek. Jsem zvědavý, jestli mu to vydrží nahoru. První část přes vesnici Dharamknot a na sedlo nad ním procházíme překvapivě rychle. Tímhle tempem bysme tam mohli po poledni být. Je to celkem asi 14km až do místa určení. Za prvním sedlem ve výšce 2300m přichází první sníh. Obloha se zatahuje. Přijde nějaká přeháňka, ale už jsme tady nahoře a tím pádem se deště nemusíme bát. Když, tak bude sněžit. Jelikož je cesta dobře viditelná, nemusíme se bát ztracení v nepříznivém počasí. 
S každým výškovým metrem navíc se zvětšuje i množství sněhu. Jsme více a více zahaleni do mlhy, padajícího sněhu a bičováni větrem. „Kde jsou ty slibované vyhlídky,“ zazní občas ironicky z Jamesových úst. „To bylo slibů o krásných horách, pěkném počasí, že jsme raději nezůstali v kavárně,“ pokračuje dál v pošťuchování a vtipkování. Je to pro něj první takovýto výlet do vyšších hor a i přes tyto humorné výstupy je na něm vidět, že je plný očekávání i obav z toho, co bude nahoře. Ale znáte to, volání po nových věcech, volání divočiny je silnější než cokoliv jiného a z Jamese pramení chlapecká radost a nadšení. „Vydrž prďka, vydrž“ říkám mu česky, což se samozřejme setkalo s nepochopením. On snad neviděl Sněženky a machry! Ti Australané... 
 
 
Po několika hodinách chůze se dostáváme za půlku, na místo zvané Magická vyhlídka. Jeden z místních si zde postavil Teashop a nyní se na nás usmívá z výdejního okénka. Nabídka jako obvykle. Čínská polévka, sušenky, čaj s mlékem a cukrem a rýže s čočkou. Shazuji batoh a chopím se hrnečku s čajem. U stánku postávají další čtyři Evropané a jeden místní. Přijdou mi trochu blízcí. Znáte to, když jste daleko od domova a náhle vidíte skupinku, která vám přijde, že to jsou vaši krajané. Zdravíme se anglicky, já postávám opodál, aby se mi podařilo zachytit něco z jejich rozhovoru. A hle. Jsou to naši bratia, Slováci! Radostně se zdravíme, tentokráte česky a podáváme si ruce. Jedná se o skupinu Slováků, lékařů, kteří pracují na jihu Indie pro jednu humanitární organizaci. Jsou zde v Indii již šest měsíců a je to na jejich chování vůči domorodcům znát. Neberou si servítky a je vidět, že s místními umí jednat. Vybavení mají obdobné jako moji kolegové, včetně tenisek. „Tak vidíš, Jamesi, nejsi sám.“ Vyráží chvilku před námi, alespoň nám prošlapou cestu.
 
 
Jamesovy boty jsou nyní již od permanentního brodění sněhem kompletně promočené. Navíc mu začínají mrznout ruce. Nemá zde totiž ani pořádné rukavice. Loučíme se s prodavačem a odmítáme jeho poslední snahy  vnutit nám pronajmutí dřevěných holí za 100 rupií na den.,,Tam nahoře bude potřeba, tam hodně sněhu!“ Vycházíme a držíme se stále viditelné cesty. Ale kdo ví, jak dlouho bude viditlná. Počasí se stále zhoršuje.Sněží jak o závod a sněhová pokrývka roste každou minutou. Melanie již začíná zaostávat za námi a často na ni musíme čekat.V jednu chvíli dokonce ztrácím stopy a scházíme z cesty. V tento okamžik je vidět, že již zmizel nebo poněkud zamrznul úsměv na tvářích mých spolucestujících. Naštěstí se po několika desítkách metrů brozením sněhu teméř po pás, dostáváme zpět na pevný podklad. Melanie má plátěné už pěkně nasáklé vodouu. Jamesovo tenisky jsou již kostkami ledu a počasí se stále zhoršuje. „Myslím, že už jsme teměř tam,“ říkám ve snaze pozvednout morálku v družstvu. Odpovědí je mi  jen mručení a rychlé dýchání. „Cítím teashop na vrcholu a taktéž slunce.“ Bereme nějaké věci z Melanie batohu, abychom jí ulehčili. Její strhaná tvář nasvědčuje  o tom, že už toho má tak akorát dost. Přemýšlím, jestli je čas na to vytáhnout fotografie pořízené na začátku, ale pak se raději rozhodnu neprovokovat. Určitě si říkají: „Kam jsme to zase vlezli, kam jsme se to nechali zlákat..“    
 
 
Posledních několik stovek metrů si připadám jak před rokem v Zanskaru. Bičován větrem, sněhem a boříce se do hlubokého sněhu, začínám si sám říkat, kam jsem to zase vlezl. Jak se asi cítí moji spoluhoralové. Mám na sobě alespoň odpovídající vybavení, odpovídající tomuto místu a podmínkám. James už musí ztrácet nohy a Melanie jsem nějakou dobu neslyšel. Je stále s námi. Otáčím se a vidím oba, jak cupitají v mých stopách propadající se nad kolena do sněhu. Melanie už nemůže a každou chvíli se zastavuje a popadá dech. Náhle jako zázrakem, po vystoupání prudkého svahu vzhůru, se mlha rozestoupí a mým zraku se otevře pohled na malý stan, teashop ležící na sedle Triundu, našeho cílového místa. Otáčím se k ostatním a volám: „Jsme tady, přátelé!“ Z posledních sil vydává James zvuk znějící jako hurá a dobelhává se ke stanu. Přesně v tu v samou dobu, kdy jsme dorazili do cíle, se jako zázrakem  mraky a mlha rozplývají a vítr utichá. Je to, jako by nás nedozkoušel a po dosažení cíle jen otočil knoflíkem a tu hrůzu vypnul. Pod námi se otevírá nádherný pohled do údolí. Slunce vyhrává boj s posledními obláčky a prohřívá naše těla. Připadám si jak ještěrka, která se podává slunci a snaží se pojmout každý foton přicházející z té zářivé koule nad obzorem. Shazuji težký batoh stoupám si čelem ke slunci a k nádherné vyhlídce do údolí. Mám pocit, že mohu létat. Chce se mi křičet nebo explodovat, prostě uvolnit to napětí z předešlých chvil. Stan se otvírá a z něj vylezá skupinka slováků, které jsme potkali o několik stovek výškových metrů níže. Také jsou vidět rozzářené úsměvy na jejich tvářích, které vneslo vyšlé slunce a konec bouře. Všichni, jako malé děti, pobíhají před stanem, koulují se, fotí a užívají toho výhledu. Jen James poněkud méně radostně zaléza do stanu k malému ohništi, kde místní horal rozdělal oheň. „Necítím prsty na nohou a ruce.“ Koukám na jeho narudlé dlaně které nejeví známky tepla. „Rychle se prohřát, udělej pár cviků a prolej se horkým čajem.“ Koukám na jeho ruce a zjišťuji, že má na jedné ruce téměř modrý a oteklý prst. Nesundal si prstýnek a v důsledku změny nadmořské výšky mu otekly ruce. Tím, že si nechal  prsten,  omezilo se proudění krve do tohoto prstu a nyní to vypadá na závažný problém. „Cítíš ho?“ ptám se. „Moc ne, jak mám zmrzlé ruce, tak je vůbec necítím.“ Shoda několika faktorů a máme tu takovýto problém. Díky otoku není možné prsten sundat. Ten se zvětšuje. Je to nejspíš i teplem a rozprouděním krve v Jamesovo končetinách. „To musí dolů.“ Sedáme si vedle ohniště a snažím se násilím prsten stáhnout.  Nejde to. „Hmm, snad nebudeme muset amputovat.“Říkam ve srandě ale nasledně si uvědomuji že to až tak sranda není. James na mě vyděšeně hledí. Zkusíme prst namastit nějakým olejem a pokusíme se o další stažení. Po usilovném boji a zlomení si jednoho nehtu, konečně prsten dostávám přes oteklý kloub.  James a jeho prst je zachráněn.
 
 
Poté vysedáváme po okolí, popíjíme čaj a užíváme v klidu scenérie. Místního horala provozující stan s občerstvením se ptáme, kde je možné se ubytovat. „Hostel je zavřený, sorry. Pán, co má klíče od baráčku nacházejícím se o několik desítek metrů výše odešel včera a vrací se až za tři dny. Vyděšené pohledy mých dvou parťáků směřují ke mně. Z jejich očí lze vyčíst, že cestu dolů dnes už nezvládnou. Hlavně Melanie je vyčerpaná k padnutí. Znám tyhle místní lidičky. Snaží se vás uvést do situace zoufalství a pak, když nevíte kudy kam nabídnou řešení, samozřejmě za lepší poplatek. Snažím se zachovat chladnou tvář a přistupuji na hru majitele teashopu. „Nu, nevadí, sněhu tu je dost, tak si kdyžtak vykopeme záhrab.“ Říkám naprosto vážně. „Když nám půjčíš nějaké deky, budeme vděčni.“ James na mě kouká s lehkým úsměvem a říká si…ten dobře blafuje. Kdyby chudák tušil, že jsem neblafoval. Udělat si záhrab nebo najít jeskyni, by bylo pro nás jedno z nejreálnějších řešení. A nebo prostě zůstaneme na krku tady tomu prodavači, nehneme se z jeho stanu a bude to. Mladý Ind, ošlehaný větrem s tvrdými rysy ve tváři chvilku mlčel a už to vypadalo, že jsme na tuto konverzaci zapomněli, když řekl: ,,Nu, mám tam nahoře jeden pokoj, ale není tam topení  ani záchod. „To jsme ani nečekali. Je tam postel nebo nějaká matrace? “ptá se Melanie. „Jo, to tam je. A dám vám extra deky.“  A je to. Po nabrání sil nahazujeme batohy na naši poslední dnešní túru, přibližně sto padesát metrů nad teashop. Zde stojí malá hliněná stavba s plechovou střechou.
 
 
 Vstupujeme do našeho pokoje. Vypadá to spíš jako sklep, ale v těchto podmínkách člověk ocení jakékoliv závětří a místo ke schování před mrazem. Celou místnost zabírá dvojpostel. James a Melanie se vrhají do postele, převlíkají moktré věci a zalézají do spacáku. Jamesovi trvá ještě značnou chvíli než zahřeje své nohy promrzlé z tenisek. Rozbaluji proviant a vařím čaj, zatímco na mě z rohu místnosti hledí dvě zakuklené klepající se larvy. Hrnec čaje zvedl morálku a rozpustil ztuhlé tváře. Jako zázrak prožíváte pocit, kdy mrazem ztuhlé tělo prochází  tato horká tekutina a vy jste v poloze ležícího střelce zabaleni do všeho, co je k mání. „Dobře, přátelé, je čas na těžké zbraně!“ Jelikož jsme pořádně neobědvali, pociťuji nedostatek cukrů a energie. Vytahuji z batůžku suchary, burákové máslo a med! Jako čerstvě vylíhlé kobylky se vrhají mí dva parťaci na připravené potraviny. Vařím ještě rýži. Obědo-večeře šampionů mizí v nás třech jako v popelnici. „Teda to bych nevěřil, jak mi může chutnat kombinace rýže, burákového másla a sucharů s medem“ Povídá ještě se olyzujícíJames. „Hory Tě naučí stravování. To člověk ocení kdeco. I samotnou horkou vodu.“ Faktem je, že si neuvědomujeme vzácnost těchto věcí, které nám v průběhu života v „civilizaci“ zevšední a nekdy jimi až opovrhujeme. Jak se ale čolovek dostane do krajní situace jako tato, pak se hodnoty vrátí zpět, kde byly dříve.
 
 

S plnými břichy se připojujik larvám a taktéž zaléhám vedle těchdvou. James, jelikož přišels letním spacákem, má nárok ležet uprostřed. Z obou stran se na něj tiskneme a vytváříme sitak potřebné teplo. Obzvláště mezi mnou a Jamesem to teplo má více významů. Ale v zimě člověk zapomíná na bariéry a navíc je mezi námi ochranná bariéra v podobě dvou spacáků. Jsem za ní rád i z jiného pohledu. Představte si, že člověk který má problémy s trávením sní naráz rýži, burákové máslo, med a suchary a proleje to čajem. James měl problémy s plynatostí už před tím, ale po tomto vydatném jídle se zněj stal ornamentně ucházející balonek.  Už se ani neomlouval a abych pravdu řekl, přestal jsem ty výstřely do spacáku vnímat. Po hodině ležení v klidu a poslouchání disharmonických zvuků linoucích se z Jamesovo kalhot, se náhle usazuje na posteli. „Něcoje špatně. Žaludek mám jak na vodě, bolí mě hlava, asi se mi chce zvracet.“
 

Po krátké diskuzi se shodujeme  s Melanie, že se projevuje únava a výšková nevolnost. „Neříkej mi, že se ti udělalo špatně z mého jídla.“ Říkám rýpavě. Vytahuji lékárničku. Z předešlých zkušeností těchto hor znám lék, který pomůže.Místní horalové používají v těchto případech kombinaci zázvoru a česneku. To tady zrovna nemáme. Vytahuji Dračí krev, lék z Peru, který jsem dostal na cesty od Martina. Kolikrát už byl nápomocný. To aby se Martinovi za tento dar karma jen třpytila. Několik kapek do horké vody a James to do sebe trochu nedůvěřivě nalévá. „Je to odporné,“ křiví obličej. „To víš, zdravé věci nejsou vetšinou  moc dobré. Znovu uléhá a za několik minut slyším, jak v klidu pochrupuje. Takže to zabralo. Spánek je pro něj to nejlepší, co nyní pomůže. Ležím další hodinu a poslouchám oba, jak pochrupují. Venku už je úplná tma. Nedá mi to a vylézám ze spacáku, nabaluji na sebe oblečení a vycházím ven. Otevírá se mi pohled na rozzářenou oblohu plnou hvězd. Procházím se za svitu měsíce po křupajícím sněhu. Mraziví vzduch mě příjemně osvěžuje ve tváři a při každém nádechu cítím, jak mnou prochází ta čistá horská energie. Ani nevím, jak dlouho jsem se toulal po okolí. Každopádně jsem se vrátil příjemně promrzlý. No a ten pocit, kdy vklouznete do ještě vyhřátého spacáku. To je paráda. Usínám spánkem spravedlivých. Ještě poslední myšlenky prolétají napříč dlouhým a pestrým dnem a říkám si, kde asi budu spát zítra. Melanie a James se vracejí zpět do Dharamsaly a já již sam (tedy s Vostudou) půjdu vzhůru do kopců, pokračovat dále za hranice civilizace, do čisté přírody.

Ale to už bude povídání na příště. Škoda, že jsem nekoupil kulaté sušenky. Zasloužili bychom si je všichni.


 

 





 

 

 

 

 
 
 

Žádné komentáře:

Okomentovat