V půl
sedmé zazní v pokoji budík a James ho bleskově a automaticky vypíná, aniž
by se probudil. Kdybych už neměl mělké spaní z očekávání naší výpravy, asi
bych si toho ani nevšiml a zaspali bychom. Vyskakuji, ač se mi nechce, z vyhřátého
pelechu a vzpomínám si na králíky, kterým se taky tak nechce skákat z klobouku.
Jsme jak ten Bob a Bobek. Říkám Jamesovi: „Vstávat, už je čas!“ Zpod deky
se ozývá: „ Ne, mami, nechci dneska do
školy!“ „Koukej mazat smrade,“odpovídám se smíchem „nebo to řeknu tátovi!“.
James po chvilce vylézá a dáváme se dohromady k naší expedici Triund. Byli
jsme dohodnuti s Melanie, že ji vyzvedneme v 7h a půjdeme na snídani do
restaurace. Přicházím k ní se čtvrthodinovým zpožděním, James v těsném desetiminutovém závěsu za mnou. Německá dochvilnost se naštěstí u Melanie
neprojevila, asi proto, že má kořeny v Polsku sama ještě nebyla
připravena. Řádně posnídáme, abychom měli na ten náš nastávající výkon dostatek
sil. V osm hodin nahazujeme batohy a vyrážíme směr Dharamkot.
Cesta
hned zpočátku prudce stoupá vzhůru a já začínám litovat, že jsem si dal dvojitou
snídani.Čeká nás stoupání přes 1000m výškových. Nálada a morálka ve
skupině je veselá. Pořizuji fotografie usměvavých obličejů mých spoluhoralů,
abych jim mohl nahoře připomenout, jak byli veselí, až na ně přijde
trudomyslnost z únavy. Vybavení obou parťáků je slabší. Jeden má horský
batoh a druhý pohorky. James jde ve svých jediných botách, sportovních
teniskách, a na sobě má kalhoty, které si koupil včera v sekáči. Melanie na
poslední chvíli sehnala holčinu, která měla stejně velkou nohu jako ona, a zároveň
byla majitelkou prošláplých pohorek. Přesvědčila ji a nyní si to vyšlapovala v pohorách
a pláštěnce. Podle slov místních a když jsem se bavil s jedním Kanaďanem o
tomto treku, je to na pohodu a nahoře je prý i možnost sehnat ubytování
v místním teashopu. Předpokládám tedy, že to nebude trek s vysokými požadavky
na vybavení a mohli by to zvládnout.
Holt tu chvilku, co se budou brodit sněhem pod
vrcholem, budou muset zvládnout. James
má mnoho vtipných průpovídek a veselých historek. Jsem zvědavý, jestli mu to
vydrží nahoru. První část přes vesnici Dharamknot a na sedlo nad ním procházíme
překvapivě rychle. Tímhle tempem bysme tam mohli po poledni být. Je to celkem asi
14km až do místa určení. Za prvním sedlem ve výšce 2300m přichází první sníh.
Obloha se zatahuje. Přijde nějaká přeháňka, ale už jsme tady nahoře a tím pádem
se deště nemusíme bát. Když, tak bude sněžit. Jelikož je cesta dobře viditelná,
nemusíme se bát ztracení v nepříznivém počasí.
S každým výškovým metrem navíc
se zvětšuje i množství sněhu. Jsme více a více zahaleni do mlhy, padajícího
sněhu a bičováni větrem. „Kde jsou ty slibované vyhlídky,“ zazní občas ironicky z Jamesových
úst. „To bylo slibů o krásných horách, pěkném počasí, že jsme raději nezůstali v kavárně,“
pokračuje dál v pošťuchování a vtipkování. Je to pro něj první takovýto
výlet do vyšších hor a i přes tyto humorné výstupy je na něm vidět, že je plný
očekávání i obav z toho, co bude nahoře. Ale znáte to, volání po nových věcech, volání
divočiny je silnější než cokoliv jiného a z Jamese pramení chlapecká radost
a nadšení. „Vydrž prďka, vydrž“ říkám mu česky, což se samozřejme setkalo s nepochopením.
On snad neviděl Sněženky a machry! Ti Australané...
Po několika hodinách chůze se
dostáváme za půlku, na místo zvané Magická vyhlídka. Jeden z místních si
zde postavil Teashop a nyní se na nás usmívá z výdejního okénka. Nabídka jako obvykle. Čínská polévka, sušenky, čaj s mlékem a cukrem a rýže s čočkou.
Shazuji batoh a chopím se hrnečku s čajem. U stánku postávají další čtyři Evropané
a jeden místní. Přijdou mi trochu blízcí. Znáte to, když jste daleko od domova a
náhle vidíte skupinku, která vám přijde, že to jsou vaši krajané. Zdravíme se
anglicky, já postávám opodál, aby se mi podařilo zachytit něco z jejich rozhovoru.
A hle. Jsou to naši bratia, Slováci! Radostně se zdravíme, tentokráte česky a
podáváme si ruce. Jedná se o skupinu Slováků, lékařů, kteří pracují na jihu Indie pro jednu humanitární organizaci. Jsou zde v Indii již šest měsíců a
je to na jejich chování vůči domorodcům znát. Neberou si servítky a je vidět, že
s místními umí jednat. Vybavení mají obdobné jako moji kolegové, včetně
tenisek. „Tak vidíš, Jamesi, nejsi sám.“ Vyráží chvilku před námi, alespoň nám
prošlapou cestu.
Jamesovy
boty jsou nyní již od permanentního brodění sněhem kompletně promočené. Navíc mu
začínají mrznout ruce. Nemá zde totiž ani pořádné rukavice. Loučíme se s prodavačem
a odmítáme jeho poslední snahy vnutit nám pronajmutí dřevěných holí za 100 rupií
na den.,,Tam nahoře bude potřeba, tam hodně sněhu!“ Vycházíme a držíme se stále viditelné cesty. Ale kdo ví, jak dlouho bude viditlná. Počasí
se stále zhoršuje.Sněží jak o závod a sněhová pokrývka roste každou minutou.
Melanie již začíná zaostávat za námi a často na ni musíme čekat.V jednu chvíli
dokonce ztrácím stopy a scházíme z cesty. V tento okamžik je vidět, že již
zmizel nebo poněkud zamrznul úsměv na tvářích mých spolucestujících. Naštěstí se
po několika desítkách metrů brozením sněhu teméř po pás, dostáváme zpět na
pevný podklad. Melanie má plátěné už pěkně nasáklé vodouu. Jamesovo
tenisky jsou již kostkami ledu a počasí se stále zhoršuje. „Myslím, že už jsme
teměř tam,“ říkám ve snaze pozvednout morálku v družstvu. Odpovědí je mi
jen mručení a rychlé dýchání. „Cítím teashop na vrcholu a taktéž slunce.“
Bereme nějaké věci z Melanie batohu, abychom jí ulehčili. Její strhaná
tvář nasvědčuje o tom, že už toho má tak
akorát dost. Přemýšlím, jestli je čas na to vytáhnout fotografie pořízené na
začátku, ale pak se raději rozhodnu neprovokovat. Určitě si říkají: „Kam jsme
to zase vlezli, kam jsme se to nechali zlákat..“
Posledních
několik stovek metrů si připadám jak před rokem v Zanskaru. Bičován
větrem, sněhem a boříce se do hlubokého sněhu, začínám si sám říkat, kam jsem to
zase vlezl. Jak se asi cítí moji spoluhoralové. Mám na sobě alespoň
odpovídající vybavení, odpovídající tomuto místu a podmínkám. James už
musí ztrácet nohy a Melanie jsem nějakou dobu neslyšel. Je stále s námi.
Otáčím se a vidím oba, jak cupitají v mých stopách propadající se nad
kolena do sněhu. Melanie už nemůže a každou chvíli se zastavuje a popadá dech. Náhle
jako zázrakem, po vystoupání prudkého svahu vzhůru, se mlha rozestoupí a mým
zraku se otevře pohled na malý stan, teashop ležící na sedle Triundu, našeho
cílového místa. Otáčím se k ostatním a volám: „Jsme tady, přátelé!“ Z posledních sil
vydává James zvuk znějící jako hurá a dobelhává se ke stanu. Přesně v tu v samou
dobu, kdy jsme dorazili do cíle, se jako zázrakem mraky a mlha rozplývají a vítr
utichá. Je to, jako by nás nedozkoušel a po dosažení cíle jen otočil knoflíkem a
tu hrůzu vypnul. Pod námi se otevírá nádherný pohled do údolí. Slunce vyhrává
boj s posledními obláčky a prohřívá naše těla. Připadám si jak ještěrka, která
se podává slunci a snaží se pojmout každý foton přicházející z té zářivé koule
nad obzorem. Shazuji težký batoh stoupám si čelem ke slunci a k nádherné vyhlídce
do údolí. Mám pocit, že mohu létat. Chce se mi křičet nebo explodovat, prostě
uvolnit to napětí z předešlých chvil. Stan se otvírá a z něj vylezá
skupinka slováků, které jsme potkali o několik stovek výškových metrů níže. Také
jsou vidět rozzářené úsměvy na jejich tvářích, které vneslo vyšlé slunce a
konec bouře. Všichni, jako malé děti, pobíhají před stanem, koulují se, fotí a
užívají toho výhledu. Jen James poněkud méně radostně zaléza do stanu k malému
ohništi, kde místní horal rozdělal oheň. „Necítím prsty na nohou a ruce.“
Koukám na jeho narudlé dlaně které nejeví známky tepla. „Rychle se prohřát,
udělej pár cviků a prolej se horkým čajem.“ Koukám na jeho ruce a zjišťuji, že
má na jedné ruce téměř modrý a oteklý prst. Nesundal si prstýnek a v důsledku
změny nadmořské výšky mu otekly ruce. Tím, že si nechal prsten, omezilo se proudění krve do
tohoto prstu a nyní to vypadá na závažný problém. „Cítíš ho?“ ptám se. „Moc ne,
jak mám zmrzlé ruce, tak je vůbec necítím.“ Shoda několika faktorů a máme tu
takovýto problém. Díky otoku není možné prsten sundat. Ten se zvětšuje. Je to
nejspíš i teplem a rozprouděním krve v Jamesovo končetinách. „To musí
dolů.“ Sedáme si vedle ohniště a snažím se násilím prsten stáhnout. Nejde to. „Hmm, snad nebudeme muset amputovat.“Říkam
ve srandě ale nasledně si uvědomuji že to až tak sranda není. James na mě vyděšeně
hledí. Zkusíme prst namastit nějakým olejem a pokusíme se o další stažení. Po
usilovném boji a zlomení si jednoho nehtu, konečně prsten dostávám přes oteklý
kloub. James a jeho prst je zachráněn.
Poté
vysedáváme po okolí, popíjíme čaj a užíváme v klidu scenérie. Místního
horala provozující stan s občerstvením se ptáme, kde je možné se ubytovat. „Hostel
je zavřený, sorry. Pán, co má klíče od baráčku nacházejícím se o několik desítek
metrů výše odešel včera a vrací se až za tři dny. Vyděšené pohledy mých dvou
parťáků směřují ke mně. Z jejich očí lze vyčíst, že cestu dolů dnes už
nezvládnou. Hlavně Melanie je vyčerpaná k padnutí. Znám tyhle místní
lidičky. Snaží se vás uvést do situace zoufalství a pak, když nevíte kudy kam
nabídnou řešení, samozřejmě za lepší poplatek. Snažím se zachovat chladnou tvář
a přistupuji na hru majitele teashopu. „Nu, nevadí, sněhu tu je dost, tak si
kdyžtak vykopeme záhrab.“ Říkám naprosto vážně. „Když nám půjčíš nějaké deky,
budeme vděčni.“ James na mě kouká s lehkým úsměvem a říká si…ten dobře
blafuje. Kdyby chudák tušil, že jsem neblafoval. Udělat si záhrab nebo najít
jeskyni, by bylo pro nás jedno z nejreálnějších řešení. A nebo prostě
zůstaneme na krku tady tomu prodavači, nehneme se z jeho stanu a bude to.
Mladý Ind, ošlehaný větrem s tvrdými rysy ve tváři chvilku mlčel a už to
vypadalo, že jsme na tuto konverzaci zapomněli, když řekl: ,,Nu, mám tam nahoře jeden
pokoj, ale není tam topení ani záchod. „To
jsme ani nečekali. Je tam postel nebo nějaká matrace? “ptá se Melanie. „Jo, to
tam je. A dám vám extra deky.“ A je to. Po nabrání sil nahazujeme batohy na
naši poslední dnešní túru, přibližně sto padesát metrů nad teashop. Zde stojí
malá hliněná stavba s plechovou střechou.
Vstupujeme do našeho pokoje.
Vypadá to spíš jako sklep, ale v těchto podmínkách člověk ocení jakékoliv
závětří a místo ke schování před mrazem. Celou místnost zabírá dvojpostel. James
a Melanie se vrhají do postele, převlíkají moktré věci a zalézají do spacáku.
Jamesovi trvá ještě značnou chvíli než zahřeje své nohy promrzlé z tenisek.
Rozbaluji proviant a vařím čaj, zatímco na mě z rohu místnosti hledí dvě
zakuklené klepající se larvy. Hrnec čaje zvedl morálku a rozpustil ztuhlé
tváře. Jako zázrak prožíváte pocit, kdy mrazem ztuhlé tělo prochází tato horká tekutina a vy jste v poloze ležícího
střelce zabaleni do všeho, co je k mání. „Dobře, přátelé, je čas na těžké
zbraně!“ Jelikož jsme pořádně neobědvali, pociťuji nedostatek cukrů a energie. Vytahuji
z batůžku suchary, burákové máslo a med! Jako čerstvě vylíhlé kobylky se
vrhají mí dva parťaci na připravené potraviny. Vařím ještě rýži. Obědo-večeře
šampionů mizí v nás třech jako v popelnici. „Teda to bych nevěřil, jak
mi může chutnat kombinace rýže, burákového másla a sucharů s medem“ Povídá
ještě se olyzujícíJames. „Hory Tě naučí stravování. To člověk ocení kdeco. I
samotnou horkou vodu.“ Faktem je, že si neuvědomujeme vzácnost těchto věcí,
které nám v průběhu života v „civilizaci“ zevšední a nekdy jimi až
opovrhujeme. Jak se ale čolovek dostane do krajní situace jako tato, pak se hodnoty
vrátí zpět, kde byly dříve.
S plnými
břichy se připojujik larvám a taktéž zaléhám vedle těchdvou. James, jelikož
přišels letním spacákem, má nárok ležet uprostřed. Z obou stran se na něj
tiskneme a vytváříme sitak potřebné teplo. Obzvláště mezi mnou a Jamesem to
teplo má více významů. Ale v zimě člověk zapomíná na bariéry a navíc je
mezi námi ochranná bariéra v podobě dvou spacáků. Jsem za ní rád i z jiného
pohledu. Představte si, že člověk který má problémy s trávením sní naráz
rýži, burákové máslo, med a suchary a proleje to čajem. James měl problémy s plynatostí
už před tím, ale po tomto vydatném jídle se zněj stal ornamentně ucházející
balonek. Už se ani neomlouval a abych
pravdu řekl, přestal jsem ty výstřely do spacáku vnímat. Po hodině ležení v klidu
a poslouchání disharmonických zvuků linoucích se z Jamesovo kalhot, se
náhle usazuje na posteli. „Něcoje špatně. Žaludek mám jak na vodě, bolí mě
hlava, asi se mi chce zvracet.“
Po
krátké diskuzi se shodujeme s Melanie,
že se projevuje únava a výšková nevolnost. „Neříkej mi, že se ti udělalo špatně
z mého jídla.“ Říkám rýpavě. Vytahuji lékárničku. Z předešlých zkušeností těchto
hor znám lék, který pomůže.Místní horalové používají v těchto případech kombinaci zázvoru a
česneku. To tady zrovna nemáme. Vytahuji Dračí krev, lék z Peru, který jsem dostal na cesty od Martina. Kolikrát už byl
nápomocný. To aby se Martinovi za tento dar karma jen třpytila. Několik kapek
do horké vody a James to do sebe trochu nedůvěřivě nalévá. „Je to odporné,“ křiví
obličej. „To víš, zdravé věci nejsou vetšinou moc dobré. Znovu uléhá a za
několik minut slyším, jak v klidu pochrupuje. Takže to zabralo. Spánek je
pro něj to nejlepší, co nyní pomůže. Ležím další hodinu a poslouchám oba, jak
pochrupují. Venku už je úplná tma. Nedá mi to a vylézám ze spacáku, nabaluji na
sebe oblečení a vycházím ven. Otevírá se mi pohled na rozzářenou oblohu plnou
hvězd. Procházím se za svitu měsíce po křupajícím sněhu. Mraziví vzduch mě
příjemně osvěžuje ve tváři a při každém nádechu cítím, jak mnou prochází ta
čistá horská energie. Ani nevím, jak dlouho jsem se toulal po okolí. Každopádně
jsem se vrátil příjemně promrzlý. No a ten pocit, kdy vklouznete do ještě
vyhřátého spacáku. To je paráda. Usínám spánkem spravedlivých. Ještě poslední
myšlenky prolétají napříč dlouhým a pestrým dnem a říkám si, kde asi budu spát
zítra. Melanie a James se vracejí zpět do Dharamsaly a já již sam (tedy s Vostudou)
půjdu vzhůru do kopců, pokračovat dále za hranice civilizace, do čisté přírody.
Ale
to už bude povídání na příště. Škoda, že jsem nekoupil kulaté sušenky.
Zasloužili bychom si je všichni.
Žádné komentáře:
Okomentovat