Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

23.01.11

Promítání M-klub 9.3.2011 od 18:00

Přijďte zhlédnout fotografie a poslechnout si další vyprávění nejen o životě uprostřed nejvyšších hor světa, ale i o tom, jak se člověku žije ve výšce 4200 m.n.m, v izolaci od civilizace, s omezenými zdroji, kde je obklopen buddhistickou kulturou, jaké to je být učitelem zanskarských dětí a ředitelem indických učitelů? Odjíždíme my, Evropané do tamních oblastí učit, nebo se něčemu naučit?

Vostuda a Štěpán se těší na setkání s vámi.

17.01.11

Jak se modlí vesničané

Dnešní srpnové odpoledne dorazili do naší školy dva Češi. Přišli nás nejen krátkodobě podpořit, ale též dovezli nějaké dobrůtky v podobě medu, čokolády a vitamínů. Překonání Shingoli pro ně bylo náročné, proto jim po hodině povídání ve škole spolu s nimi vyrážíme sehnat ubytování. Naše kroky směřovaly za Norbooem, jedním z vesničanů, který by jim mohl poskytnout požadovaný komfort studené země. Při té příležitosti se ho též ptají na možnost setkat se s lidmi z vesnice a vznáší požadavek půjčení deseti koní. Tyto koně budou potřebovat vyslat pro skupinu dalších dobrovolníků v polovině září.

K Norbovu sídlu přicházíme kolem sedmé hodiny. Je téměř nulová šance, že by byl doma. Vesničané pracují na polích do setmění, někdy i déle. Odchytili jsme tedy malého Dasala, jednoho z nájemníků, který u Norbooa bydlí. Dovedl nás ke svému bytnému na pole vzdálené deset minut chůze od vesnice. Norboo seděl na kopě trávy, kterou svazoval dohromady. Je zrovna období, kdy vesničané sbírají a suší trávu pro svůj dobytek. Zimy jsou zde dlouhé a kruté. Ptám se na možnost pronájmu pokoje, načež dostávám obvyklou odpověď „no problem“. Máme prý počkat u něj v kuchyni. Vracíme se tedy zpět k jeho stavení a zalézáme do temné kuchyně. Po chvíli přichází stará žena, která rozsvěcuje úspornou žárovku napojenou na autobaterii. Konečně vidíme celý pokoj. Žena je Norboova maminka. Pravděpodobně prodělala mrtvici, jelikož část jejího obličeje je ochrnutá. Chopila se jačích bobků a začala rozdělávat oheň v kamnech. V osm hodin večer přichází pan domácí, jenž dává povel k přípravě večeře. Dostáváme čapátu s čajem. Probíráme s Norbooem klasická konverzační témata jako počasí, úroda, otázky školy. Následně pokládám dotaz týkající se zapůjčení koní. Neodpovídá hned. Navrhuje, ať s ním jdu dnes večer na modlení vesničanů, kde to můžeme prodiskutovat s domorodci.
Vyrážíme chvilku po deváté do potemnělé vesnice. Procházíme uličkami, protkanými vodními kanály přivádějícími vodu z řeky a zavlažujícími políčka kolem baráčků. Všechny domky kolem jako by byly opuštěné. Všude je naprostý klid a tma. Po západu slunce mění Kargyak tvář na město duchů. Ocitáme se na konci vesnice u většího stavení. Znamením, že jsme na správném místě, je svíce zapálená v okně. Místní tím označují dům, ve kterém ten daný den probíhá modlení.
Lezu úzkými dveřmi dovnitř stavení. Z dřívějška vím, že je nutné dávat zatracený pozor na hlavu. V těchto skromných budovách čeká na vysoké lidi tolik nástrah, že bych tipoval záměr stavitelů ublížit a zneškodnit přerostlé návštěvníky za každou cenu. Asi předpokládali vpád vysokých Evropanů.

Úzkými průlezy, po polorozpadlých schodech se dostáváme do prvního patra, kde vcházíme do místností velikosti 6x4 m, po jejím obvodu již sedí vesničané připraveni zahájit modlení. Usedám mezi starostu a Norbooa. Okamžitě přede mne postaví šálek čaje. Ptám se znovu na možnost půjčení koní. Obyvatelé vesnice o tom zahajují vášnivou diskuzi. Bohužel rozhovory vedou v zanskarském jazyce, takže se snažím sledovat jen mimiku a intonaci. Vždyť i z toho se dá vyčíst mnoho.
Přibližně po pěti minutách startuje losování. Kdo z vesničanů bude mít právo si touto cestou přivydělat? Každý z přítomných vhazuje doprostřed místnosti nějakou věc, která ho reprezentuje. V koutě mezitím sedí žena s šátkem přes hlavu, aby neviděla, čí je co. Poté je vyzvána, aby vybrala tři předměty. S úsměvem sleduji, jak první věc, kterou vybírá, je zelená baterka jejího muže, tedy starosty. Je patrné, že některé věci jsou lidskou přirozeností. I zde na tomto opuštěném a izolovaném místě, v této komunitě, funguje vytváření iluze rovnoprávnosti stejných šancí pro všechny. Musím se usmívat, když postupně žena vytahuje předměty nejvlivnějších mužů a zástupce nejbohatších rodin. Je zde snad vidět to, co můžeme vidět všude kolem nás v civilizovaném světě? Jen tam to má takové rozměry, díky nimž to raději přehlížíme?
Na závěr toho všeho mi starosta sdělil výsledek a představil mé nové „koňáky“. Poděkoval jsem a dopil slaný čaj z malého hrnku. Ani jsem se nenadál a hrnek byl znovu plný. Tentokrát sladkým čajem.
Oficiální domlouvaní bylo za námi, nyní přejděme k tomu, proč jsme tu.
Starosta vyndal svazek textů, manter napsaných na zašlém nažloutlém papíře. Ostatní přijali tento signál a následovali jeho čin pohodlným usazením a utišením hlasitých projevů. Během chvíle místnost změnila charakter. Bylo to, jako by se z poslanecké sněmovny, kde na sebe všichni křičí, stal klášter buddhistických mnichů v tichu vysokých hor. Do prostoru se vzneslo pověstné „Ohmmm many padne ummm“... Po něm následovalo mnoho a mnoho zvláštních zvuků, byla to určitě slova tibetských manter. Občas jsem zaslechl známé slovíčko, což mě utvrzovalo v tom, že se jedná o povědomé mantry, které jsem už pravděpodobně někdy v minulosti slyšel.
Lidé začali hromadně zpívat modlitební texty za štěstí, úrodu a hojnost. Potemnělá studená místnost osvětlená jen svíčkami se rázem začala měnit na prosvětlené teplé místo plné duchovní energie. Znáte ten pocit, když vás něco ohromí, cítíte před tím úctu a způsobuje to mrazivý pocit na zádech? Měl jsem pocit že jsem ponořil záda do ledovcové řeky. Všichni kolem mě jako by se přenesli do jiných sfér. Na jejich tvářích byla vidět spokojenost spojená s hrdostí na to, co dělají. Přimhouřil jsem oči se snahou napodobit jejich počiny. Vyšel ze mě jen divný bručivý zvuk. Během chvíle však i mé brumlání splynulo s ostatními.
Tito lidé dokázali sedět, modlit se a zpívat společně několik hodin. Tak jako my jsme schopni přijít večer unaveni z práce, sednout k televizi a několik hodin bezmyšlenkovitě koukat do prázdna, tak oni tráví čas spolu. Avšak při porovnání našich a jejich činností, je otázkou, kdo z toho má větší přínos...
Po druhé hodině v tureckém sedu už necítím nohy. Mravenčení již dávno odeznělo, přešla i krutá bolest. Začínám mít obavy, že nebudu schopen s použitím odumřelých nohou zase odejít.
Popíjením čaje ve mně skončil přibližně litr a půl slano-sladké tekutiny. To silně nevyhovovalo mému močovému měchýři, který začal projevovat potřebu vyprázdnění. Byl jsem náhle postaven před dilema. Zvednout se a opustit místnost, kde byli všichni uprostřed modlení a narušit tak jejich koncentraci, nebo sedět doufaje, že celý proces už brzy skončí. Nakonec volím variantu čekání. Nikdo z přítomných nezměnil své místo po celou dobu modliteb. Ještě bych zde mohl způsobit nějaké "fópa". Nohy křížem už jsem stejně měl. Přidám jen klátivé pohyby ze strany na stranu a zepředu dozadu. Trochu to ulevilo mému silnému pocitu potřeby močit. Navíc tímto zapadám mezi ostatní domorodce, kteří těmito pohyby doprovázejí celý proces zpívání manter.
Přibližně po půlnoci přichází slastná úleva. Jeden z vesničanů protahuje své nohy a odchází na záchod. Tím způsobil přerušení zpěvu. Kolem to ožívá. Oznamuji všem, že musím jít zpět do školy. Děkuji za večer a za přijetí, zvedám se na znecitlivělé nohy a pomalým nestabilním krokem jdu ke dveřím. Ode dveří se ještě loučím se všemi s přáním krásné dobré noci. Vycházím ven, kde mě vítá nádherně ozářená obloha plná hvězd. Zjišťuji, že díky hvězdám je zde tma méně černá. Kromě obrovské úlevy, kterou přineslo vyprázdnění již praskajícího močového měchýře, mě provází dobrý pocit z příjemně stráveného času s lidmi, kteří toho sice v materiálním světě v porovnání s námi mnoho nemají, ale zato mi právě ukázali, v čem spočívá podstata jejich bohatství.

15.01.11

Hudba a tvořivost dětí je všude stejná!

Jak málo stačí ke štěstí? Opravdu málo! Stačí dětem rozdat pár hudebních nástrojů a nové zážitky jsou na světě! Začali jsme uvažovat o založení skupiny Kargyak band nebo něco takového....pár let cvičení a můžou vyrazit do světa...I když ony mohou vyrazit už teď, určitě se mnou budete souhlasit.

Ze hřbetu koně vidíme svět jinak...

Jak vypadá obvyklá přestávka ve škole? Jak ji děti tráví? Na nasledujícím videu to můžete vidět. Jet na koni je pro děcka snem. A tak si ho vzájemně realizují alespoň částečně tím, že jeden druhého osedlají. Byl jsem svědkem dostihů našich jezdců a jejich koní. Můžu potvrdit, že děti představující koně se do své role opravdu vžívají. Jejich hbitost a rychlost by jim opravdový kůň mohl závidět!A obratnost jezdce? Obdobné! Poďte posoudit sami.