Následujícího rána se probouzím kolem 11.h, posbírám svých pár věcí do batůžku a
aniž bych zvažoval procházku po této nové čtvrti, kterou jsem objevil teprve
včera, nasedám do motorové rykši a jedu směr autobusové nádraží. V Indii
je zrovna období dešťů, takže na nějaké toulání s batohem a všemaivěcmi po
ulici rozhodně není idylka.V řetězcích vody padajících z oblohy jste promáčený
na kost během několika málo okamžiků. Batoh vytrvá těch okamžiků o něco více, ale
také podlehne. Proto se tomu vyhýbám a jedu rovnou k nástupišti. Žasnu,
jak daleko mě v noci odvezli a kudy všude jsme museli projet, než jsme se
dostali opět na Kašmír gate. Vystupuji rovnou před obrovským komplexem
autobusového nádraží. Jede mi to až za 5h, co tedy dělat když prší. Mé oči
spočinuly na jediném místě, které mi touto dobou nabídne sucho a něco dobrého
k jídlu. Chtěl bych před následující cestou do sebe dostat nějaké pořádné
jídlo a po ulici rozprostřené stánky, vytvořené převážně z kol a desky na
které se, něco smaží, tak tohle mě nepřesvědčilo k jídlu. Z dálky na mě
září symbol McDonalda. Ne, že by tady měli pořádné jídlo, ale v nastalé
situaci? Chvilku bojuji s vnitřním přesvědčením a bojkotem tohoto řetězce,
ale hlad je silnější. „Kašlu na předsudky, mám hlad, prší, široko daleko nic
obdobného není. Hlavní hrdinové si ve včerejším filmu taky pochutnali, myslím z toho akčního filmu na téma McTwister, a sbíhají se mi sliny. „Tak takhle to tedy funguje! Mají
to dobře vymakané.“ A otvírám dveře do tohoto podniku. Nakonec zde setrvávám
několik hodin. Využívám času na psaní a ochutnávání různých jídel a hlavně
k popíjení čaje. Ten teda nemají nic moc. To se dá řici i jídle, kterého
jsem zkonzumoval dost a druhý den řádně litoval.
Půl
hodiny před odjezdem autobusu se přesouvám na zastávku a potkávám zde mladíky,
kteří mi předešlé noci prodali lístek. „Tak mě tady máte!“ zdravím je a shazuji
svůj batoh. „Autobus má hodinu zpoždění, pane, problém s dopravou
v Dilí,“ sděluje mi klučina, krče rameny.Co se dá dělat, tohle je Indie.
Nahazuji opět batoh a jdu k nedalekém stánku, zhotoveného z plachet a
vytvařejícího tak ochranu před deštěm pro pocestné. Sedám si zde, sleduji
místního kuchaře, který kmitá kolem své plotýnky, obsluhuje kolem jdoucí a to
všechno s ladností baletky. Dávám si čaj a pozoruji ulici. Kolem mne
probíhá toliko příběhů, tolik osudů, je zde tolik života. Nad tím vším krouží
orel, který je zde v Dilí překvapivě rozšířený. Před časem ho zde údajně
vysadili při boji proti holubům. A vypadá to, že se tu těmto majestátným dravcům
daří. Společně s přicházejícím horkým masala čajem vyndávám flétnu a
rozeznívám ji do pouličního ruchu. Najednou je kolem mne více Indů, kteří se
zastavili na čaj a posedět v suchu pod stříškou. Někteří se mnou navazují
rozhovor a zvědavě se vyptávají. Padají otázky jako, odkud jsem, kde to je, kam
jedu, kde jsem byl, jestli jsem ženatý apod. Jiní zase vyprávějí své životní
příběhy. Ve skupince mě zaujal mladý Ind, který si ke mně razí cestu. Dáváme
se do přátelského rozhovoru. Je z Bombaje a se svým otcem se právě vracejí
z obchodní cesty. Na závěr rozhovoru mě žádá, jestli se můžeme vyfotit.
Proč ne? V Indii je normální, že se s vámi chtějí lidé fotit. Teda
alespoň pokud vypadáte, že jste odjinud a zdaleka. Loučíme se jako staří známí.
„Až pojedeš do Bombaje, tak mi dej vědět, provedu tě po městě.“ Nabízí mi při
odchodu a já mu děkuji. Sedám opět na své místo a znovu rozeznívám flétnu. Čas
díky těmto rozhovorům a setkáním plyne jako voda. Až nakonec je znova doba
odjezdu. Balím své věci, loučím se se všemi a přicházím k nástupišti. Zde
se dozvídám, že autobus stále není. Sedám si a vyčkávám. Za dalších 20 minut
pro mě přichází cizí muž a vede mě k nákladnímu autíčku, které je
uzpůsobeno na přepravu lidí. V zadní části to má několik lavic. „Autobus
nemůže přijet do centra, čeká jinde. Dovezu tě za ním.“ Vysvětluje mi nastalou
situaci, zatím co mi nakládá batoh do vozu. Opatrně do vozu nastupuji a
uvelebuji se na jedné z lavic. V Indii je krásné sledovat, avšak ne
vždy příjemné sledovat to z první řady, jak všechny věci používají dokavad
se neobrátí v prach. Toto vozidlo k tomu již nemá daleko. Upadané
nárazníky, urezlé blatníky, v podlaze pod nohama koukám na několik děr
která slouží jako okénka, kde můžete sledovat ubíhající silnici pod vámi. To
byl i jeden z důvodů, proč jsem nastupoval opatrně a na podlahu raději moc
nestoupal. Rozhodně zde není problém s nedostatkem vzduchu. Auto už okna
nemá, jen čelní a i to již je samý pavouk. Cestu trávím v tureckém sedu na
lavici a prohnilé podlahy se raději nedotýkám. Nakonec se tato prorezlá a
rozpadlá rachotina dává do pohybu a za půl hodiny mi zastavuje před luxusním a
novým autobusem. Usedám kolem 7h večerní konečně do svého křesla a autobus se
rozjíždí směr Manali. Dilí konečně nechávám za sebou.
Cesta
autobusem proběhla bez problémů, jediné co mi zde v Indii vadí, jejich
potřeba využívat maximálně klimatizace. Takže zatím co venku je teplota kolem
35 stupňů, v autobusu vás zmrazí na 17. Jsem na klimačku citlivý a díky
tomu se mi na druhý den dostavuje rýmička a náběh na angínu. To by nebylo,
abych nejel do hor a neměl alespoň dronou rýmičku. V brzkých ranních
hodinách dorážíme do Manali, městečka na úpatí Himálaje. Zaléhám do svého
nového útočiště v hotelovém pokoji v části Manali zvané Vashist. Den
trávím v posteli, abych se vykurýroval z té klimatizace. Na druhý den
již trochu osvěžen spánkem, vyrážím k místnímu vodopádu. V údolí je
mnoho vodopádů, ale tento je přímo u svatostánku, velice staré posvátné stupy.
Sedím na břehu pod vodopádem a vnímám svěžest vzduchu a energii vody proudící
skrze mě. Blahodárné účinky tohoto místa na tělo jsou téměř očima viditelné.
Tři Indové, ve věku kolem 16ti let, blbnou na kamenech kolem mě. S jedním
z nich se setkávám pohledem a on přichází ke mně. „Skočíš do vody?“ Ptá se. „Je to osvěžující.“
„Ještě nevím, uvidím. Co ty?“ odpovídám na jeho dotaz. Místo odpovědi
z něj spadávají šaty a on skáče šipku rovnou do tůňky pod vodopádem. Vyplouvá a tvář mu zdobí úsměv od ucha
k uchu. „To vypadá jako fajn koupel.“ Svlékám se obcházím velký kámen, ze
kterého skákal a pomalu vlézám do proudu. Pozvolna se celý nořím do vody. Do
těla jako by se zabodlo tisíce jehliček. Po chvilce se tento nepříjemný až
bolestivý pocit mění ve všude se rozprostírající teplo. Vylézám zpět na kámen a
skáči do tůňky z místě, kde předtím skákal můj nový kámoš. Dětská radost z blbnutí
ve vodě mě naprosto ovládá a projevuje se to i na tvářích mých indických
přátel. Také se smějí a skáčou do vody. Následně vylézám na kámen a sluním se
jako ještěrka. Kámen je krásně prohřátý a slunko prohřívá i z druhé
strany.
Týž
večer, aby té očisty nebylo málo, navštěvuji místní vřídla, která jsou součástí
jednoho chrámu ve Vashist. Horká voda pramenící ze země slouží k posvátným
očistám těla i ducha. Voda má odhadem kolem 55 stupňů. Místní zde vytvořili
jaké si lázně, bazénky v zemi a několik trubic ze zdi, které tryskají tuto
vodu pro sprchování. Zalézám do oddělení mužů, odhazuji oděv a nořím se do
bazénku. „Sakra, to pálí!“ mám pocit, že se zde uvařím. Indové kolem mě se smějí
a naznačují, že se mám ponořit celý. Spokojuji se s rychlým ponořením a
raději přecházím do oddělení sprch. Zde provádím očistu se šamponem a dokonce si dávám do
vlasů nějaký místní olej. Vymydlený, navoněný s olejem ve vlasech,
připadám si jako princ. Procházím kolem oltáře, kde sedí místní kněz a lidem
něco jak žehná. Projevuje se to tak, že vám na čelo udělá žlutou tečku a do
dlaní vám naleje posvěcenou vodu, kterou buď vypijete, nebo si ji pouze
nalejete na temeno hlavy. Odcházím z komplexu se žlutou tečkou na čele. Po
večeři odcházím na pokoj a ukládám se ke spánku. Na druhý den v 1h ráno
vyrážíme minibusem směr Rothang pass a cílová destinace bude Leh. Usínám
poněkud neklidně a neustále se budím. To je asi předtucha, že přicházejícícesta
nebude vůbec snadná a dokonce v ní půjde o život. Jo Himálaj je místo kde
by člověk měl čekat nečekané.
Žádné komentáře:
Okomentovat