Navracím se dnes v noci ze setkání s přáteli v čajovně
a jako již bývá poslední dobou mým zvykem, pískám si na indickou bambusovou
flétničku bansuri, pro ukrácení času na cestě. Již jsem si zvykl na nechápavé
pohledy kolem jdoucích. Ty většinou kompenzují vykouzlené úsměvy lidí, kteří
při pohledu na flétnu a snad jejím zvukem, jako by na okamžik opustili situaci
uprostřed městského shonu a nechají své myšlenky někde vzadu. Zaposlouchají se
do jednoduchého tónu. Co jim prochází hlavou, to mohu jen hádat. Každopádně úsměvy
jsou upřímné. Dnes však se stalo něco mnohem zajímavějšího a poukázalo mi to na
to, že jsem stále na začátku své „krysařské“ poutě.
Stojím na náměstí, čekaje na tramvaj. Zalézám do jednoho z průjezdů,
protože zde se zvuk flétny násobí a zintenzivňuje. Pískám si náhodné rytmy,
aniž bych si všímal toho co se děje kolem. Náhle zjistím, že mě sledují tři
malé děti ve věku mezi 7 až 12 roky. Upřímně na mě hledí a skoro probodávají
očima. Nasazuji tedy těžký kalibr „Ach synku, synku“, který vzápětí
vystřídávají „Včelí medvídci“ V průběhu hry dětem začínají zářit oči a nemohou
je odtrhnout. Jediný, kdo nervózně přešlapuje opodál, je maminka, která se
marně snaží zavolat všechny děti zpět. „Pojďte raději zpátky, Alenko, víš, že
jsi nemocná….“ A další nesmyslné věty a argumenty se snaží přesvědčit děti, aby
nechali toho divného pána s píšťalou na pokoji. Jeden z chlapečků začíná
máchat ze strany na stranu ručičkama a dirigovat mě. Přidávám tedy ještě pár
známých melodií a i ostatní děti se začínají kolíbat s úsměvy jak sluníčka.
Nakonec slyším přijíždět tramvaj a tak se ukláním, oni tleskají a nejmladší
chlapeček se mnou navazuje rozhovor. „Strejdo, to už nebudeš hrát?“ Budu, ale
teď nastupuji do tramvaje a pojedu domů.“ „My taky jedeme domů, budeš nám hrát
v tramvaji?“ ptá se mě, zatím co se pomalu přesouváme k přijíždějícímu
vozu. „Nebudu, v tramvaji nehraji.“ Odpovídám mu. „A proč ne? Já bych tě
chtěl slyšet i cestou v tramvaji." nekompromisně mě zasypává dalšími
dotazy. „V tramvaji nehraji, protože se bojím.“ po dlouhé rozvaze mu
přiznávám, jak to vlastně mám. „A čeho se bojíš, strejdo?“(Ty děti jsou fakt nekompromisní!)
„Nevím, asi abych někoho nerušil. V tramvaji má být klid a nerušit
ostatní, to mi vždycky říkali.“ Vedu dále rozhovor zatím, co před námi
zastavuje dvojka na Slovany. „To by mě zajímalo, kdo ti to říkal!“ řekl téměř
naštvaně. „Já, kdybych uměl hrát, tak hraju i v tramvaji!“ zakončil důrazně
svoji úvahu malý chlapec a maminka ho vede raději do druhého vozu, než nastupuji
já. Zuřivě mi všechny tři děti mávají a já jim to opětuji. Nastupuji do vozu a zabírám
si nejbližší sedadlo. V duchu se sám sebe ptám: „Vytáhnu tu flétnu nebo
ne?“ Nakonec hlava zvítězila a flétna zůstala zasunuta ve futrálu. Je vidět, že
na sobě musím ještě hodně pracovat. Asi další level. Ještě, že se teď rozmáhají
ty „sluníčkový“ děti, které nám poradí, když začneme usínat na vavřínech. Z mých
myšlenek mi vytrhává skupinka dětí opouštějící přední vůz a chlapeček opět s úsměvem
od ucha k uchu na mě mává. Pozdrav mu obratem a s úsměvem vracím. Třeba příště, až se potkáme,
tak si společně zapískáme pro radost cestou v MHD.
Žádné komentáře:
Okomentovat