Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

12.07.15

První dny na cestě a hned adrenalin

Tak a je to tu. Dopoledne balím batoh, v poledne ho nahazuji na záda a večer sedím na letišti v Dubaji, čekaje na další spoj do Dilí. V letadle z Prahy se setkávám s Michalem, mladým mužem z Prahy(původem z Moravy-takže má v batohu slivovici) a po krátkém rozhovoru zjišťujeme, že máme stejný směr, podobné záměry a domlouváme se na společné cestě na Stokangri, což je jedna z populárních šesti tisícovek v okolí Lehu, kde se setkáme. Na letišti v Dubaji spolu popíjíme čaj a trávíme několik hodin povídáním. Po čaji společně pochrupáváme na odpočinkových lehátkách. Michal skoro zaspal svůj odlet, který měl ve 4 ráno. S jen částečně rozlepenými očima se narychlo loučíme a ani nevím, jestli jsem říkal ahoj jemu,nebo jestli jsem koukal na nekoho kolemjdoucícho procházejícího halou. To je tak, když vás vytrhnou uprostřed noci ze spánku.
Po jeho odchodu opouštím lehátko a jdu si najít něco pohodlnějšího na zemi. Tato křesla nabízejí pohodlí jen po omezenou dobu, protože spíte v polosedě a dovolují jen minimální výchylky do jiných poloh. Procházím dlouhou chodbou a nalézám výklenek, ve kterém je zaparkován elektro vůz první pomoci s lehátkem na zadní korbě. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že si lehnu na toto lehátko, ale představa, že za dvě hodiny to někde na letišti někoho klepne a mě spícího na to místo dovezou, mě nutí rozložit si vlastní bivak na zemi, ve skrytu za tímto vozem. A ještě že tak. Skutečně mě v průběhu noci vzbudili dvakrát zdravotníci, kteří si poprvé přišli pro nějaké věci do vozu a zkontrolovat mi pulz a podruhé někam odjeli. Když se ráno kolem deváté vzbudím, sanitka už opět stojí na svém místě a s prázdným lehátkem. Kontroluji čas. Mám stále přes pět hodin do odletu. Nalézám nové místo se zásuvkou a rozkládám své věci kolem sebe. Počítač, zpěvníky, různé texty, jídlo. Jak málo člověku stačí, aby se cítil jako doma i na velkém letišti. Rozprostřít v kruhu několik svých věcí, tím si zabrat prostor a dát najevo okolí – toto je moje místo. Zrovna nedávno jsem se dozvěděl, že je v mužské přirozenosti značkovat své teritorium. Ne jako pejsek očůráváním rohů, nýbrž jako člověk, v tomto případě zanecháváním různě pohozených věcí po místnostech. To šíří do prostoru naši pachovou stopu. Ponožky, slipy, tu kalhoty, tu tričko. Tak podobným mužským způsobem jsem právě zabral prostor já.
Žádám dvě pákistánské dívky sedící opodál na židličkách, aby mi dohlédly na můj prostor a odbíhám na toaletu a pro lahodný ranní čaj. Čaj a výborný borůvkový koláč ještě z domova mi zpestří dnešní ráno a dají naposledy ochutnat plodů domovských. Po dobré snídani, jak ještě zlepšit ráno, než několika písněmi za doprovodu ukulele, které mám sebou. Po prostoru se rozléhají první ranní songy, které mi krom jiného ukrátí čas čekání. Imagine, Kometa, Ráda se miluje…, Tumi japa re mana a další písně zaznívají po chodbě. Nejen pákistánské dívky jsou mými posluchačkami. Kolem procházející letištní personál mě obdarovává úsměvy. No není to příjemný start dne? S písničkou a úsměvem na tváři?
Po chvilce ženy z Pákistánu ztrácejí ostych a začínají tleskat.    Navazujeme rozhovor a rozvíjíme ho při každé pauze mezi písněmi. Dokonce ke mně přichází pilot, který se zajímá o to, co je to za zvláštní cestovní kytaru. Představuji mu ukulele a on si ho půjčuje. Po několik dalších minut, po krátkém seznámení vybrnkává mnoho melodií pro radost a pobavení letušek, které ho doprovázejí. „Musím jít, letadlo mi sice neuletí, ale asi by se zlobili, kdybych se opozdil,“ říká mladý pilot. Ujímám se tedy znovu ukulele a hraji nějaké indické trháky.  Zrovna prochází početná skupina lidí, ze které se odpojuje mladá žena. Jde směrem ke mně. Všímám si že vyndavá kabelku a peníze. Uvědomuji si, že přede mnou leží hrneček ještě s horkým čajem, který nejspíš vyvolal dojem, že zde „basketinguji“. Tak se to prý nazývá když hrajete na veřejnosti a lidé vám za to platí. Už už se ke mně sklání a natahuje ruku k hrnku, když si všímá že v hrnku je nápoj. Stahuje ruku a vrací se zpět do davu. Usmívám se na ni s pohledem ,,dnes to máte zadarmo". Ona poděkuje a odchází na svůj let. Miluju letiště. 
Po další půl hodině mě opouštějí i pákistánské ženy se slovy, že mám určitě přijet někdy do Pákistánu. Pokračuji v hraní. Ještě pár písniček a pak to zabalím. Přisedá muž se dvěma holčičkama. Za několik písniček přicházejí dívky ve věku odhadem tak 6 a 9 let a obě mi vhazují do mého hrnku se zbytkem čaje bankovky. Tak přece jen dnes něco vydělám. Tak mi to narušilo koncentraci a rozhodilo, že mi nejdříve přeskočil hlas a poté jsem přestal hrát úplně. Když i tyto mí fandové odcházejí za svým letadlem, odkládám nástroj a soustředím se chvilku na práci na počítači. Za utržené peníze si dávám lahodné tea a připojuji se k internetu. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou vyvolávají k nástupu do mého letadla a já jsem překvapen, jak rychle vše uteklo. 
V letadle usedám na místo v poslední řadě teměř na ocasu. Probíhá mi hlavou jeden z televizních dokumentů o leteckých katastrofách. Toto místo zde popisovali jako nejnebezpečnější, teměř s žádnou šancí na přežití. Pokud letadlo spadne, tady to odskáčete. „Tak fajn, aspoň to budu mít rychleji za sebou,“ říkám si. Sedám si vedle muže pákistánského vzhledu. Tento muž mě na uvítanou obdarovává tak nuceným úsměvem, že kdyby na mě vyplázl jazyk, udělal by lépe.  Cítím z něj silnou nervozitu, která po nahození motorů ještě více vzrostla. Jelikož jsou křesla v této ekonomické třídě dost na těsno, vnímám poměrně silně, jak se třese. Pokaždé kdyže potkáme pohledem, nasadí ten samý nucený úsměv. Jeho nervozita postupem času sílí a od poloviny letu neustále kouká na hodinky. Rád bych potřeba chytl za ruku nebo si s ním promluvil. Nejde to. Jednak mluvíme oba jiným jazykem a druhotně něco uvnitř mi brání se ho dotknout. Asi si tím musí projít sám.
Musím si tedy zvyknout na jeho třepotání a přestat to vnímat. Přibližně ve dvou třetinách letu začíná po chvilce klidu opět jeho záchvat klepání. To vše poté, co koukne na hodinky a začne se rozhlížet kolem. Setká se pohledem s mužem v turbanu a arabském bílém obleku. Něco si poví, načež můj soused vyndá z kabátu chromovou krabičku. Vypadá to jako přerostlý zapalovač. Odkrývá víčko a z něj na dlaň vysype hnědý prášek, či drobky. Vypadá to jako jemný čaj nebo drcený tabák. Odkrývá falešné dno svého pouzdra a tam vidím bílou hmotu. Připomíná to modelínu, které odebírá poměrně velký kus.  Po očku sleduji každý jeho pohyb, i když navenek se tvářím že jsem plně zaujat do filmu na obrazovce přede mnou. Tyto dvě věci dává k sobě a mixuje je mnutím mezi dlaněmi. Má pozornost je plně zaměřená na jeho konání. Začínám mít divný pocit úzkosti.  Připadám si jako James Bond, který právě narazil na zlosyny, kterým má zabránit něčemu strašnému. Nevěřili byste, jak rychle ve mně začaly pracovat vložené a naučené programy z médií a naší vystrašené společnosti. Nervózní muž, neustále hledící na hodinky, jeho oční kontakt s Arabem v turbanu a prohození pár strohých slov neznámo o čem, krabička s bílou hmotou a práškem plus moje neznalost a dochází k obrovské vnitřní panice a strachu o holý život. Ten muž je určitě terorista a míchá tady přede mnou plastickou trhavinu, kterou poté přiloží na okýnko a bum. Díky tomu, že jsme v nejzranitelnější části letadla, je jasné, co bude následovat. V této výšce se letadlo tlakem roztrhne a vycucne nás to všechny do prostoru. Z výšky deset kilometrů bych nechtěl padat ani s padákem na zádech. Přestávám být Štěpán, přecházím do režimu James Bond. Zvažuji okolnosti. V uších mi zní melodie z filmu Nulová šance- Mision impossible. Co by udělal James. Nejspíš nebude sám. Za dobu, co jsem ho sledoval, se spojil pohledem kromě Araba, ještě s dalšími dvěma muži podobného vzhledu jako on.  Tak tu mám minimálně 4 chlapy, které je třeba zpacifikovat. James Bond by dva z nich uspal ponožkami s chloroformem, jednoho zasáhl do krku uspávající šipkou z jeho super hodinek a posledního utopil v záchodové míse na toaletě. A to v letadle jsou suché záchody. Ten Bond je ale kabrňák. Tak ponožky sice nemám s chloroformem, ale moje přes dvacet čtyři hodin nošené fusekle v horku v zasmrádlých botách by ty chlapce nejen že uspaly, ale možná i zabily. Ale účinek není zaručen. Jistě jsou trénovaní v horších podmínkách a smradlavých nohou se nezaleknou…zažili jich v táboře již dosti.
Nemám nic z Bondovo vybavení a dovedností.  Dobře, klid. Zvážím tedy, co mám. MP3 přehrávač s repráčkem - že bych jim pustil nějakou meditační hudbu a tím je uklidnil a uspal? Zamítá se. Foťák. Tím bych je mohl nejdřív oslepit bleskem a poté je udeřit do hlavy a omráčit. Je to opravdu stará a bytelná zrcadlovka z doby, kdy se ještě tyto přístroje vyráběly z kvalitních materiálů pro to, aby vydrželi co nejvíce. I díky tomu se mnou prošla několik kontinentů a vydržela bez úhony všemožné podmínky a situace. Věřím, že v případě tohoto použití bychom se mohli na závěr pří úspěchu mé mise na závěr i vyfotit se spoutanými teroristy. Mohu ji zařadit do těžkého kalibru. Slabý článek je ten blesk. Nabíjí se příliš dlouho. Navíc 4 chlapy takhle nezpacifikuji. To je větší šance s MP3 přehrávačem. Dále mám ukulele. To má 4 struny. Každého z nich oběsit na jedné? Blbost…Nakonec můj zrak spočine na flétně. Vezu si sebou flétnu zvanou koncovka. Ve své podstatě je to kus pevného metrového klacku z bezového dřeva se třemi dírami. Jackie Chanby s takovým to klackem dokázal sundat 20 po zuby ozbrojených chlapů! Beru si tedy do ruky svoji flétnu a v nabídce filmů na obrazovce hledám nějaký film s Jackie Chanem. Mezi tím muž vedle mě užmoulal poměrně velkou, bílo černou kuličku. Jsem připraven, padnu jako hrdina! (Paradoxně to samé si asi říká muž vedle mě) Sleduji muže vedle mě. „Podezřelý pohyb, kámo a jsi synem smrti!“ Zní mi v hlavě. Muž se rozhlíží a dává kuličku do pusy. V ten samý okamžik se přestává klepat. Nejspíš došlo ke smíření a již nejde couvnout. Nejistota vymizela. No tak teď buď exploduje a nebo nevím. Mé soustředění a napětí je jako struna hrající již vysoké C! Dýchám, uklidňuji se. Něco tu nehraje. U těch filmů by již dávno běžela akce, lítali lidi vzduchem a hrdinové zachraňovali svět. Nakonec mi to nedá a posuňky a jednoduchou angličtinou, abych ho nevyděsil, se ho přímo ptám, co to je v té krabičce, kterou stále třímá v ruce.Nedokáže se se mnou domluvit, ale Ind vedle něj mi vysvětluje, že to je druh žvýkacího tabáku s příměsí mentolu (ta bílá hmota). Vyrobil si nikotinovou žvýkačku!!!A já ho za to málem zabil flétnou. Pak že nikotin nezabíjí!!! Beru flétnu a jdu se utopit na záchod.
Je až neuvěřitelné, jak máme v sobě díky televizi, filmům a dalším mediím v hlavě „programy“ které se spustí při určitých podmínkách a vyvolávají v nás strach, díky kterému přestaneme uvažovat jako lidé, humánní bytosti a přepneme do režimu zvíře - přežít. V tomto režimu dokážeme ublížit i bližnímu svému! Sleduji zpětně vše, co se stalo a jak má mysl vykonstruovala situaci, které jsem začal věřit i když pocházela z mé fantazie, v tu chvíli se stala pravdou,realitou za kterou bych zemřel. A tělo se podle toho začalo chovat.
A to již 8 let nemám televizi, 5 let nesleduji zprávy a posledních pár let si hodně vybírám, na co se podívám, co budu číst za články v novinách i na internetu. Přesto je ve mně hluboko uložen program, který stále vyvolává strach.
V duchu se omlouvám muži, jemuž jsem křivdil a který již uklidněn dávkou nikotinu klidně sedí a žvýká vedle mě. Navracím plně pozornost na běžící film na obrazovce přede mnou. O agentech samozřejmě. Zrovna běží zajímavá scéna, kdy se hlavní kladňák s největším zloduchem setkávají při společné slavnostní večeři. Oba hrají divadlo, přetvařují se a myslí si jak toho druhého napalují. K tomu přichází číšnice a nese zabalené hamburgery od Mc Donalda. V průběhu jídla odbíhají od témat ovládnutí světa k nabídce zmiňovaného řetězce.  Záporňák nezapomene zmínit, že již mají i vegetariánské dobroty a jeho oblíbený je královský Mc Vrap. Zrovna na něj běží akce. To že jedenice zničit svět a druhý ho zachránit, v tu chvíli jde stranou. Hledím na tuto scénu a kroutím hlavou. Buď je to vtip (film má být komedie), nebo už naše společnost klesla opravdu hluboko. Vypínám tu věc a raději uklízím flétnu. Po zbytek cesty poslouchám raději meditační hudbu.
Pokračování o prvním dnech v Dilí příště…Taky o akci nebyla nouze.
Jen tak mimochodem, hádejte, co bylo jediné jídlo, které jsem v Dilí snědl, než jsem odjel do Manali? Ano… od Mc Donalda…a nepřejte si znát, jaké mám nyní následky… Dal jsem si Mc Vrap. Je vidět, že to byl plán zlouna, zničit lidi přes jídlo a já to neprohlédnul!   

Žádné komentáře:

Okomentovat