Tak a je to tu. Dopoledne balím batoh, v poledne ho
nahazuji na záda a večer sedím na letišti v Dubaji, čekaje na další spoj
do Dilí. V letadle z Prahy se setkávám s Michalem, mladým mužem
z Prahy(původem z Moravy-takže má v batohu slivovici) a po
krátkém rozhovoru zjišťujeme, že máme stejný směr, podobné záměry a domlouváme
se na společné cestě na Stokangri, což je jedna z populárních šesti tisícovek
v okolí Lehu, kde se setkáme. Na letišti v Dubaji spolu popíjíme čaj
a trávíme několik hodin povídáním. Po čaji společně pochrupáváme na
odpočinkových lehátkách. Michal skoro zaspal svůj odlet, který měl ve 4 ráno. S jen
částečně rozlepenými očima se narychlo loučíme a ani nevím, jestli jsem říkal ahoj jemu,nebo jestli jsem koukal na nekoho kolemjdoucícho procházejícího halou.
To je tak, když vás vytrhnou uprostřed noci ze spánku.
Po jeho odchodu opouštím lehátko a jdu si najít něco pohodlnějšího
na zemi. Tato křesla nabízejí pohodlí jen po omezenou dobu, protože spíte v polosedě
a dovolují jen minimální výchylky do jiných poloh. Procházím dlouhou chodbou a
nalézám výklenek, ve kterém je zaparkován elektro vůz první pomoci s lehátkem
na zadní korbě. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že si lehnu na toto
lehátko, ale představa, že za dvě hodiny to někde na letišti někoho klepne a mě
spícího na to místo dovezou, mě nutí rozložit si vlastní bivak
na zemi, ve skrytu za tímto vozem. A ještě že tak. Skutečně mě v průběhu noci
vzbudili dvakrát zdravotníci, kteří si poprvé přišli pro nějaké věci do vozu a
zkontrolovat mi pulz a podruhé někam odjeli. Když se ráno kolem deváté vzbudím, sanitka už opět stojí na svém místě a s prázdným lehátkem. Kontroluji čas. Mám
stále přes pět hodin do odletu. Nalézám nové místo se zásuvkou a rozkládám své
věci kolem sebe. Počítač, zpěvníky, různé texty, jídlo. Jak málo člověku stačí,
aby se cítil jako doma i na velkém letišti. Rozprostřít v kruhu několik svých
věcí, tím si zabrat prostor a dát najevo okolí – toto je moje místo. Zrovna
nedávno jsem se dozvěděl, že je v mužské přirozenosti značkovat své
teritorium. Ne jako pejsek očůráváním rohů, nýbrž jako člověk, v tomto případě
zanecháváním různě pohozených věcí po místnostech. To šíří do prostoru naši
pachovou stopu. Ponožky, slipy, tu kalhoty, tu tričko. Tak podobným mužským
způsobem jsem právě zabral prostor já.
Žádám dvě pákistánské dívky sedící opodál na židličkách, aby
mi dohlédly na můj prostor a odbíhám na toaletu a pro lahodný ranní čaj. Čaj a
výborný borůvkový koláč ještě z domova mi zpestří dnešní ráno a dají
naposledy ochutnat plodů domovských. Po dobré snídani, jak ještě zlepšit ráno,
než několika písněmi za doprovodu ukulele, které mám sebou. Po prostoru se
rozléhají první ranní songy, které mi krom jiného ukrátí čas čekání. Imagine, Kometa, Ráda se miluje…, Tumi japa re mana a další písně zaznívají po chodbě.
Nejen pákistánské dívky jsou mými posluchačkami. Kolem procházející letištní
personál mě obdarovává úsměvy. No není to příjemný start dne? S písničkou a
úsměvem na tváři?
Po chvilce ženy z Pákistánu ztrácejí ostych a začínají
tleskat. Navazujeme
rozhovor a rozvíjíme ho při každé pauze mezi písněmi. Dokonce ke mně přichází
pilot, který se zajímá o to, co je to za zvláštní cestovní kytaru. Představuji
mu ukulele a on si ho půjčuje. Po několik dalších minut, po krátkém seznámení
vybrnkává mnoho melodií pro radost a pobavení letušek, které ho doprovázejí. „Musím
jít, letadlo mi sice neuletí, ale asi by se zlobili, kdybych se opozdil,“ říká
mladý pilot. Ujímám se tedy znovu ukulele a hraji nějaké indické trháky. Zrovna prochází početná skupina lidí, ze které
se odpojuje mladá žena. Jde směrem ke mně. Všímám si že vyndavá kabelku a
peníze. Uvědomuji si, že přede mnou leží hrneček ještě s horkým čajem,
který nejspíš vyvolal dojem, že zde „basketinguji“. Tak se to prý nazývá když
hrajete na veřejnosti a lidé vám za to platí. Už už se ke mně sklání a natahuje
ruku k hrnku, když si všímá že v hrnku je nápoj. Stahuje ruku a vrací
se zpět do davu. Usmívám se na ni s pohledem ,,dnes to máte zadarmo". Ona
poděkuje a odchází na svůj let. Miluju letiště.
Po další půl hodině mě opouštějí i pákistánské ženy se
slovy, že mám určitě přijet někdy do Pákistánu. Pokračuji v hraní. Ještě
pár písniček a pak to zabalím. Přisedá muž se dvěma holčičkama. Za několik
písniček přicházejí dívky ve věku odhadem tak 6 a 9 let a obě mi vhazují do mého
hrnku se zbytkem čaje bankovky. Tak přece jen dnes něco vydělám. Tak mi to
narušilo koncentraci a rozhodilo, že mi nejdříve přeskočil hlas a poté jsem
přestal hrát úplně. Když i tyto mí fandové odcházejí za svým letadlem, odkládám
nástroj a soustředím se chvilku na práci na počítači. Za
utržené peníze si dávám lahodné tea a připojuji se k internetu. Ani nevím
jak se to stalo, ale najednou vyvolávají k nástupu do mého letadla a já jsem
překvapen, jak rychle vše uteklo.
V letadle usedám na místo v poslední řadě teměř na
ocasu. Probíhá mi hlavou jeden z televizních dokumentů o leteckých
katastrofách. Toto místo zde popisovali jako nejnebezpečnější, teměř s žádnou
šancí na přežití. Pokud letadlo spadne, tady to odskáčete. „Tak fajn, aspoň to
budu mít rychleji za sebou,“ říkám si. Sedám si vedle muže pákistánského vzhledu. Tento
muž mě na uvítanou obdarovává tak nuceným úsměvem, že kdyby na mě vyplázl
jazyk, udělal by lépe. Cítím z něj silnou
nervozitu, která po nahození motorů ještě více vzrostla. Jelikož jsou křesla v této
ekonomické třídě dost na těsno, vnímám poměrně silně, jak se třese. Pokaždé kdyže
potkáme pohledem, nasadí ten samý nucený úsměv. Jeho nervozita postupem času
sílí a od poloviny letu neustále kouká na hodinky. Rád bych potřeba chytl za
ruku nebo si s ním promluvil. Nejde to. Jednak mluvíme oba jiným jazykem a
druhotně něco uvnitř mi brání se ho dotknout. Asi si tím musí projít sám.
Musím si tedy zvyknout na jeho třepotání a přestat to
vnímat. Přibližně ve dvou třetinách letu začíná po chvilce klidu opět jeho
záchvat klepání. To vše poté, co koukne na hodinky a začne se rozhlížet kolem.
Setká se pohledem s mužem v turbanu a arabském bílém obleku. Něco si
poví, načež můj soused vyndá z kabátu chromovou krabičku. Vypadá to jako
přerostlý zapalovač. Odkrývá víčko a z něj na dlaň vysype hnědý prášek, či
drobky. Vypadá to jako jemný čaj nebo drcený tabák. Odkrývá falešné dno svého
pouzdra a tam vidím bílou hmotu. Připomíná to modelínu, které odebírá poměrně
velký kus. Po očku sleduji každý jeho
pohyb, i když navenek se tvářím že jsem plně zaujat do filmu na obrazovce přede
mnou. Tyto dvě věci dává k sobě a mixuje je mnutím mezi dlaněmi. Má
pozornost je plně zaměřená na jeho konání. Začínám mít divný pocit
úzkosti. Připadám si jako James Bond,
který právě narazil na zlosyny, kterým má zabránit něčemu strašnému. Nevěřili
byste, jak rychle ve mně začaly pracovat vložené a naučené programy z médií
a naší vystrašené společnosti. Nervózní muž, neustále hledící na hodinky, jeho
oční kontakt s Arabem v turbanu a prohození pár strohých slov neznámo
o čem, krabička s bílou hmotou a práškem plus moje neznalost a dochází k obrovské
vnitřní panice a strachu o holý život. Ten muž je určitě terorista a míchá tady
přede mnou plastickou trhavinu, kterou poté přiloží na okýnko a bum. Díky tomu,
že jsme v nejzranitelnější části letadla, je jasné, co bude následovat. V této
výšce se letadlo tlakem roztrhne a vycucne nás to všechny do prostoru. Z výšky
deset kilometrů bych nechtěl padat ani s padákem na zádech. Přestávám být
Štěpán, přecházím do režimu James Bond. Zvažuji okolnosti. V uších mi zní
melodie z filmu Nulová šance- Mision impossible. Co by udělal James.
Nejspíš nebude sám. Za dobu, co jsem ho sledoval, se spojil pohledem kromě Araba, ještě s dalšími dvěma muži podobného vzhledu jako on. Tak tu mám minimálně 4 chlapy, které je třeba
zpacifikovat. James Bond by dva z nich uspal ponožkami s chloroformem,
jednoho zasáhl do krku uspávající šipkou z jeho super hodinek a posledního
utopil v záchodové míse na toaletě. A to v letadle jsou suché
záchody. Ten Bond je ale kabrňák. Tak ponožky sice nemám s chloroformem,
ale moje přes dvacet čtyři hodin nošené fusekle v horku v zasmrádlých
botách by ty chlapce nejen že uspaly, ale možná i zabily. Ale účinek není
zaručen. Jistě jsou trénovaní v horších podmínkách a smradlavých nohou se
nezaleknou…zažili jich v táboře již dosti.
Nemám nic z Bondovo vybavení a dovedností. Dobře, klid. Zvážím tedy, co mám. MP3 přehrávač
s repráčkem - že bych jim pustil nějakou meditační hudbu a tím je uklidnil
a uspal? Zamítá se. Foťák. Tím bych je mohl nejdřív oslepit bleskem a poté je
udeřit do hlavy a omráčit. Je to opravdu stará a bytelná zrcadlovka z doby,
kdy se ještě tyto přístroje vyráběly z kvalitních materiálů pro to, aby
vydrželi co nejvíce. I díky tomu se mnou prošla několik kontinentů a vydržela bez
úhony všemožné podmínky a situace. Věřím, že v případě tohoto použití
bychom se mohli na závěr pří úspěchu mé mise na závěr i vyfotit se spoutanými
teroristy. Mohu ji zařadit do těžkého kalibru. Slabý článek je ten blesk.
Nabíjí se příliš dlouho. Navíc 4 chlapy takhle nezpacifikuji. To je větší šance
s MP3 přehrávačem. Dále mám ukulele. To má 4 struny. Každého z nich oběsit
na jedné? Blbost…Nakonec můj zrak spočine na flétně. Vezu si sebou flétnu
zvanou koncovka. Ve své podstatě je to kus pevného metrového klacku z bezového
dřeva se třemi dírami. Jackie Chanby s takovým to klackem dokázal sundat
20 po zuby ozbrojených chlapů! Beru si tedy do ruky svoji flétnu a v nabídce
filmů na obrazovce hledám nějaký film s Jackie Chanem. Mezi tím muž vedle
mě užmoulal poměrně velkou, bílo černou kuličku. Jsem připraven, padnu jako
hrdina! (Paradoxně to samé si asi říká muž vedle mě) Sleduji muže vedle mě. „Podezřelý
pohyb, kámo a jsi synem smrti!“ Zní mi v hlavě. Muž se rozhlíží a dává
kuličku do pusy. V ten samý okamžik se přestává klepat. Nejspíš došlo ke
smíření a již nejde couvnout. Nejistota vymizela. No tak teď buď exploduje a
nebo nevím. Mé soustředění a napětí je jako struna hrající již vysoké C!
Dýchám, uklidňuji se. Něco tu nehraje. U těch filmů by již dávno běžela akce,
lítali lidi vzduchem a hrdinové zachraňovali svět. Nakonec mi to nedá a posuňky
a jednoduchou angličtinou, abych ho nevyděsil, se ho přímo ptám, co to je v té
krabičce, kterou stále třímá v ruce.Nedokáže se se mnou domluvit, ale Ind vedle
něj mi vysvětluje, že to je druh žvýkacího tabáku s příměsí mentolu (ta
bílá hmota). Vyrobil si nikotinovou žvýkačku!!!A já ho za to málem zabil
flétnou. Pak že nikotin nezabíjí!!! Beru flétnu a jdu se utopit na záchod.
Je až neuvěřitelné, jak máme v sobě díky televizi,
filmům a dalším mediím v hlavě „programy“ které se spustí při určitých podmínkách
a vyvolávají v nás strach, díky kterému přestaneme uvažovat jako lidé,
humánní bytosti a přepneme do režimu zvíře - přežít. V tomto režimu dokážeme
ublížit i bližnímu svému! Sleduji zpětně vše, co se stalo a jak má mysl vykonstruovala
situaci, které jsem začal věřit i když pocházela z mé fantazie, v tu chvíli
se stala pravdou,realitou za kterou bych zemřel. A tělo se podle toho začalo
chovat.
A to již 8 let nemám televizi, 5 let nesleduji zprávy a
posledních pár let si hodně vybírám, na co se podívám, co budu číst za články v novinách
i na internetu. Přesto je ve mně hluboko uložen program, který stále vyvolává
strach.
V duchu se omlouvám muži, jemuž jsem křivdil a který
již uklidněn dávkou nikotinu klidně sedí a žvýká vedle mě. Navracím plně
pozornost na běžící film na obrazovce přede mnou. O agentech samozřejmě. Zrovna
běží zajímavá scéna, kdy se hlavní kladňák s největším zloduchem setkávají
při společné slavnostní večeři. Oba hrají divadlo, přetvařují se a myslí si jak
toho druhého napalují. K tomu přichází číšnice a nese zabalené hamburgery
od Mc Donalda. V průběhu jídla odbíhají od témat ovládnutí světa k nabídce
zmiňovaného řetězce. Záporňák nezapomene
zmínit, že již mají i vegetariánské dobroty a jeho oblíbený je královský Mc
Vrap. Zrovna na něj běží akce. To že jedenice zničit svět a druhý ho zachránit,
v tu chvíli jde stranou. Hledím na tuto scénu a kroutím hlavou. Buď je to
vtip (film má být komedie), nebo už naše společnost klesla opravdu hluboko.
Vypínám tu věc a raději uklízím flétnu. Po zbytek cesty poslouchám raději
meditační hudbu.
Pokračování o prvním dnech v Dilí příště…Taky o akci nebyla
nouze.
Jen tak mimochodem, hádejte, co bylo jediné jídlo, které
jsem v Dilí snědl, než jsem odjel do Manali? Ano… od Mc Donalda…a nepřejte
si znát, jaké mám nyní následky… Dal jsem si Mc Vrap. Je vidět, že to byl plán
zlouna, zničit lidi přes jídlo a já to neprohlédnul!
Žádné komentáře:
Okomentovat