První den v Dilí

Díky akční vložce v průběhu letu jsem ani nezaznamenal, že jsme nad Dilí a chystáme se na přistání.

Letiště v Dilí mě letos uvítalo již podruhé. Dnes však s vlídností a klidem. S pocitem pevné půdy pod nohama přicházím k pasové kontrole. Muž mě bez jakýchkoliv dotazů a prostojů vpouští do své země. Je to až překvapivé, většinou si úředníci s pasem zakládají na tom vás řádně proklepnout. Co kdybyste náhodou  byl jedním z těch, co už z Indie nebude chtít odjet. Asi tak nevypadám. Během chvilky mám batoh na zádech a stojím před osvětlenou branou ven z letiště do chaosu Dilí. Jako supi tam čekají taxikáři na svoji další oběť. Zhluboka se nadechnu a říkám si…“bude to dobré“. Vykračuji dveřmi z klimatizované haly do teplého vlhkého vzduchu. Jeden z taxikářů se na mě navěšuje. „Poprvé v Indii sir? Odvezu vás sir, pojďte za mou,sir!“ a snaží se uchopit můj batoh. Slušně odmítám a naznačuji, že nechci. Jdu rovnou ke stanovišti veřejných autobusů,které mě odvezou a desetinu jeho ceny přesně tam kam potřebuji. Kluci taxikářský to mají dobře vymyšleno. Jde na to psychologicky. „Odkud jsi? Jmenuji se Otmar, mám kamaráda v Čechách. Dám ti cenu pro přítele.“ Snaží se Otmar o vytvoření dojmu, že už jsme kamarádi. Přicházím na zastávku a klučina pořád na mě navěšen. „Tady odtud mi jede autobus,“ říkám mu. „Nene, tady už nejede. Dneska už autobusy nejezdí.“ Zazdil naše možné přátelství touto očividnou lží.  Zastávka byla totiž plná Indů, kteří na něco čekají. Počítám, že do rána tady stát nebudou. „Ne, díky kámo, nepotřebuji tvého taxika. Pojedu busem.“ Uzavírám naši konverzaci a dávám postojem najevo, že jsem již dohovořil. „Autobus dneska nejede, ale odvezu vás za 100 rupií, kam budete chtít.“ Krouží kolem mě a já se od něj neustále odvracím. Náhle si všímám staršího muže, který k němu zezadu přistupuje, chytá ho za rameno a otačí ho směrem k sobě. Chytne ho kolem krku a zatímco ho škrtí, něco mu v hindí říká. Tak to pěkně odskákal. Muž ho pouští a ukazuje, aby odešel. To vše jako by se odehrávalo nezávisle na mé přítomnosti. Jsem pouhým pozorovatelem a nezúčastněným. Mladík, taxikář s nějakými poznámkami sklopí hlavu a odchází pryč. Nejspíš si to, co mu muž sdělil, do vitrínky nedá. Po tomto výstupu oba muži mizí a zanechávají mě samotného na zastávce autobusu se spadlou čelistí a s otázkou v hlavě: „Co to mělo znamenat?“Akorát doráží autobus a nastupuji do něj. Dozvídám se, že jede až na Kašmír gate, což je moje přestupní stanice na cestě do Manali. Kupuji tedy jízdenku až tam a usedám na sedadlo za řidičem. 

Je zajímavé sledovat chaos a ruch tohoto města. Autobus se řítí ulicemi, občas někde přibrzdí, lidé vyskakují a naskakují. Konečně dorážíme na místo určení. Beru své věci a přecházím do haly, odkud předpokládám prodejní pokladny pro jednotlivé linky státních autobusu. Procházm bezpečnostní kontrolou, kdy jsem od hlavy k patě i s batohem skenován jestli nemám zbraň. Paradoxně ani nůž na mém opasku a pepřový sprej nezarazí policistu, který mě prohmatává a hledá zbraně. Tak možná nehledal zbraně a jen si chtěl šáhnout.
Poté co procházím tím vším, zjišťuji, že místo na autobusové nádraží jsem zalezl do stanice metra hned vedle. Procházím s úsměvem kolem kontroly zpět, ti na mě mávají na pozdrav a jdu do vedlejší budovy, která už snad bude tou pravou. Zde procházím znovu procesem kontroly, i když už ne tak osobní. Muž detektoru se spokojil s tím, mě objet pouze dalším detektorem, aniž by se mě dotkl.

Jepo 10. hodině večerní. Přepážka pro prodej lístků je již uzavřena a strážný mě přímo posílá k stanovišti 21. Tam odtud prý jezdy busy do Manali. Dostávám se k zastávce a nalézám zde stánek, vypadající spíše jako klec, ve které sedí dva pokladní a prodávají lístky na bus. Tato klec je obsypána lidmi, kteří jeden přes druhého něco pokřikují a natahují se s bankovkama v ruce k mužům v kleci. Ti jednoho po druhém s ledovým klidem odbavují a prodávají jízdenky. Tak co teď, postavím se do fronty? Ale kde má ta fronta, spíše chumel, začátek, ptám se? Me zoufalství zaznamenal muž stojící vedle mne. „Potřebuješ pomoci?“ ptá se. Poznávám v něm muže, který se mnou přijel autobusem z letiště. Tak vida, jak máme společnou cestu. „No rád bych se dostal do Manali a koupil si k tomu jízdenku.“Tak počkej, za chvilku jsem na řadě, tak se zeptám. S vděčností stojím a vyčkávám. Jeho tvrzení “za chvilku jsem na řadě" moc nepobírám, poněvadž v našem evropském pojetí zde žádnou řadu nevidím, ale důvěřuji mu. Během pěti minut se skutečně dostává na řadu a sděluje mi, že dnes už žádný bus nejede, až zítra. Více informací, ač se nažil, mu muž v kleci nedal a okamžikem, kdy mu předal jízdenku, jako by přestal existovat a můj přítel se mohl ptát na cokoliv, přicházela jen ignorace.

Děkuji mu a rozhoduji se, že zůstanu přes noc v nějakém hotelu a nazítří vyrazím dále. Z klece vychází policista, který to vše sledoval a přistupuje ke mně. „ V hindi mi sděluje že je možné, že pojede další autobus soukromé společnosti do Manali ze stanice č.43.“ Můj spolucestovatel, který se mi snažil pomoci, mi to vše překládá do angličtiny a já oběma mužům děkuji. Odcházím na stanici č.43. zde se situace opakuje s tím, že již nemám pomocníka v řadách indů a nikdo se mnou jinak než v hindí nemluví, což samozřejmě způsobuje velká nedorozumění a já to na konec balím. Dobře tedy, pro dnešek je rozhodnuto. Zůstávám v Dilí. Ještě jsem nejspíš nepřijal svůj strach z tohoto města a tak musím pokračovat v odkrývání a čelení těmto strachům. Neutečeš, chlapečku, zní mi jako z povzdálí v mysli. Jen pojď pro další poučení. 

Jestli něco pojede, pojede to aj zítra. Odcházím z nádraží směr noční město ve snaze nalézt nějaký hotel. A začíná další dobrodružství, plné adrenalinu a poznání i odvrácených stránek města.

Vylézám ven a odmítám hned několik rykšáků s jejich nabídkou mě odvézt. Projdu pěšky z nádraží do oblasti, kde si vybavuji čilý ruch, restaurace a hotely. Většina obchodů je již zavřená. Dostávám se  otevřené turistické kanceláři. Mladíci v rozverné náladě, rozveseleni nejspíše alkoholem a pokročilou noční dobou, mě zvou dovnitř. „Kam jedete, Sir? Máme pro vás lístky, autobus full komfort!“ povídá, aniž by čekal na moji odpověď,  kam vlastně mám namířeno. „Jedu do Manali, kdy jede autobus do Manali?“ ptám se. „Zítra v 5:30.Vystavím vám jízdenku?“Souhlasím a v duchu jsem rád, že alespoň něco už mám zařízeno. „Tak zítra v 5.30 odpoledne odjíždí z tohoto místa.“  Připomíná ještě a rozcházíme se. Hotel mě vyhodí v poledne tak to je akorát, řádně si odpočnout, projít se po Dilí a pak naskočit směr Manali.

Procházím hlouběji do této čtvrti. Navštěvuji několik hotelů, kde mi sdělují, že jsou plně obsazeni. Když mají volno, nastaví takovou cenu, že bych za to měl královské apartmá v Hiltonu. (Asi přeháním). Bílá kůže a pozdní noční hodina šroubuje cenu výše a výše.  No já snad prochodím noc po této čtvrti. Zacházím do potemělé uličky, v jejímž slabém pouličním světle zaznamenávám postavy dvou mužů, stojící zády opřeni o lampu a pohazující si kamenem. Náhle mnou prochází zvláštní pocit a má intuice říká: „Tudy raději ne.“Obracím se dříve než si mě dvojice všimla a vracím se na hlavní ulici. Staví u mě šlapací rykša a řidič se mě táže, jestli chci svézt. Není bezpečné se tady takhle procházet. Souhlasím s ním. „Potřebuji do nějakého hotelu, ne moc drahého, přespat jen na jednu noc,“ sděluji svoji potřebu. „No problem, sir, znám jeden hotel nedaleko odtud. Za 20 rupii vás tam odvezu. Nasedám do rykši a chlapík se opírá do pedálu. Vychutnávám pohled na noční ulici ze zadního místa rykši. Po ulici různě polehávají před zavřenými obchody. I když je již noc, město stále žije ruchem. V některých uličkách vykládají a nakládají zboží do náklaďáků, jinde postávají hloučky otrhaných Indů a čekají, jestli se na ně náhodou také nedostane pro dnešní noc práce. Jinde postávají kolem stánku s občerstvením a živě diskutuji nejspíše o uběhlém dni. „Jak je to daleko?“ ptám se. Zdá se mi totiž podezřelé , když tvrdil že to je za rohem a my jedeme již 15 minut. Zapomněl poznamenat, za kterým rohem. Už tam skoro jsme. Unaveně podsouvám batoh, který mi po průjezdu výmolu málem seskočil ze sedačky a kdybych si ho nepřivázal provizorně, již by se válel na silnici. Zastavujeme před soukromou turistickou kanceláří. Pomalu mi dochází, o co tady jde,  že chlapík mě neveze do hotelu, ale nějakému prostředníkovi, který si namaže kapsu na tom, že mě do nějakého hotelu pošle. Ptám se řidiče, který sesedá ze sedla: „Tak kde je ten hotel?“ „Tady se na něj zeptáme a oni mají hotel,“ odpovídá. „Ale já žádný hotel nevidím, vidím jen kancelář, na kterou nemám vůbec náladu. Chtěl jsem zavézt do hotelu!“ Pomalu začínám ztrácet klid. „Tam vás zavezu potom, teď se zeptáme tady.“ Ten chlap si ze mě dělá srandu. Moje klidná povaha se začíná vytrácet a v žilách začíná vařit krev. Kdo mě zná, ví, že to už musí být, když začnu vařit.  Z kanceláře vycházeji tři muži, jeho parťáci. Přičemž ten, co na mě působí nejarogantněji, mi téměř rozkazuje, abych šel dovnitř. „Nejdu dovnitř, chci do hotelu, tady žádný hotel nemáte, takže mě odvezte k hotelu, nebo si vezmu jinou rikšu,“ sděluji tomuto šefíkovi, jak jsem vypozoroval, z jeho postavení před ostatníma a chování k nim. „Ano, mám hotel, pronajmu vám ho. Pojďte dovnitř.“nenechá se odbýt. Zhluboka dýchám a znovu vysvětluji, že  nestojím o jeho kancelář, že chci vidět pokoj a případně v něm rovnou zůstat. Jelikož on žádný nemá, není nutné spolu sedět v kanceláři!“ Otáčím se na svého řidiče s dotazem, zda mě odveze nebo ne. „Dokud nepůjdeš do kanceláře, nikam nejedeme,“ až skoro s šibalským výrazem člověka, který má trumfy, mi sděluje tento fakt. Dobrá tedy, beru batoh a mávám na kolem jedoucí motorovou rykšu. Hned zastavuje. Chci nastoupit, ale moji noví kámoši mi v tom brání. Melou pořád tu svou, abych šel do kanceláře. Vytrhávám svůj batoh ze sevření řidiče, který se mi snaží zabránit k přestupu do nové rykši. Začínám uvažovat, kam až to nechám zajít. Přeci jen prát se tady se čtyřma chlapama uprostřed nějaké neznámé čtvrti v Dilí, není moc rozumné.  Při své cestě po Číně jsem se dostal do obdobné situace a tenkrát pomohlo zvýšit hlas. Zařval jsem ze všech sil, až jsem se sám sebe lekl. Celá ulice jako by stichla v němém úžasu nad tímto neznámým skřekem. I sám Kingkong by při tomto skřeku vyskočil strachy na nejvyšší mrakodrap v okolí a trvalo by nejméně půl hodiny než by ho přesvědčili, že je vše v pořádku a že může slézt. Všichni Edoušci zůstali stát jako zmražení. Můj řidič se schoval za arogantního šéfíka. Využívám nastalé situace, momentu překvapení, a v poklidu nakládám své věci do nové motorové rykši a sděluji řidiči další místo, kam chci jet. Moji noví přátelé se dostávají z tranzu a obestoupí mě sedícího v rykše. Šefík něco říká novému řidiči a ten mi oznamuje, že mě nikam odvézt nemůže, že ho to mrzí, ale že musím vystoupit. Začíná se mě chápat bezmoc a panika. „To si děláš srandu!“trochu již zoufale reaguji. Venku postává šéfík s úsměvem od ucha k uchu. „Promiň, ale nejde to,“ říká poněkud provinile.Chápu, on za to nemůže. Nezlobím se na něj. Šéfík venku opakuje svoji již ohranou větu „Pojď do mé kanceláře.“ Ten má hodně velkou potřebu ukázat mi svoji kancelář. Dobře, tohle už není normální vyostřená situace, to je boj našich eg. Již z principu do té kanceláře nezalezu, i kdybyste mě rozkrájeli. To ovšem neříkám nahlas. Přece jen jim nechci vnuknout nějaké nové nápady jak mě tam dostat. Vystupuji z rykši, beru batoh na záda a v ruce třímám svoji jedinou zbraň. Flétnu. Pokud mi budou  chtít bránit v odchodu, se zlou se potážou. Koncová flétna z bezinky se kromě pěkného zvuku pyšní též velkou tvrdostí a hezky to s ní bolí. Taková metrová tyč, obušku, z pytle ven. Pořád na mě něco volají, ale již to ignoruji. Řidič, který mě sem do toho navez, je mi stále v patách a přesvědčuje mě, že mě zaveze do hotelu - tam, kam chci. „Zapomeň, kámo, s tebou jsem skončil,“ odvracím se od něj a o sto metrů dále mávám na další vozidlo jedoucí kolem. Volá za mnou, že to je nebezpečné, takhle se tady v noci procházet. !Jo, třeba by mě mohl někdo unést, viď?“ říkám si pro sebe.

Další z motorových vozítek mi zastavuje a já vznáším svůj požadavek jet na Pahargánž, což je místo, které znám a zde se nalézá mnoho hotelů v dobré cenové relaci i takhe pozdě večer. Přijíždi i původní motorová rykša, jejíž řidič mě odmítl odvézt. Najednou to jde. Stojím v obklopení dvou motorovýcha jedné cyklo rykši, jejíž řidiči se dohadují, kdo mě odveze. „Co se to tu, sakra, děje?“Připadám si jak ve špatném snu. Nastupuji do jedné z rykš a hlasím ven „tak jedem!“ K mému překvapení to je rykša řídiče, který mě odmítl svézt. Rozjíždí se a staví znovu u šéfíka. Ten mu dává nějaké instrukce a k řidiči nastupuje ještě řidič cyklo rykši, který mě do této šlamastiky doslova navezl. Očividně to vše ještě nekončí.  „Co ten tady dělá?“ ptám se řidiče. „Jede s náma a ukáže vám hotel šéfíka, sir.“ „Kašlu na hotel šéfíka, jedeme na mnou dobře známé místo, kde mám svůj oblíbený hotel!“ říkám rázně. „Ok, šéfe“odpovídá nesměle a něco si říká v hindi se svým parťákem. Nahle poznávám křižovatku po které jedem, je to dobré znamení, je to na cestě tam, kam chci. Ale počkat! Odbočuje úplně na opačnou stranu než bychom měli jet! „Jedeme na Pahargánž?“ ptám se. „Ano sir.“ „Tak proč jedeme na opačnou stranu?“ oba řidiči mlčí a dělají, že to neslyší. Uvědomuji si, že to je vlastně únos. Poté jeden druhému něco říká v hindi, abych nerozuměl. „No paráda, tak v Dilí jsem ještě unesen nebyl!“ Probíhá mi hlavou stovka scénářů, kam asi jedeme a co tam na mě čeká? Přepínám do bojového modu.již to mám nacvičeno z letadla. Bond,James Bond. Nebo lépe…Pastula, Štěpán Pastula. Čaj, nalít, nesladit!

V agentském režimu sleduji rychlost, směr a čas. Zaznamenávám do paměti trasu, kudy jedeme. Škoda, že ty slamy vypadají všude stejně. Dávám dohromady všechny mé zbraně od flétny po mp3 přehrávač a ukulele.Jsem připraven! Vděčný za kurzy krav-maga oprašuji si v paměti par jistých úderů a chvatů. Zvažuji opustit rikšu hned teď ať už zastaví na mé přání nebo ne. Ale moc bych si nepomohl.  Kolem jsou jen potemnělé slamy, bez hotelů a restaurací, kde bych se mohl dovolat pomoci. Sedím tedy nadále v rykše, zatímco mizí hlouběji v této čtvrti. Když se někdo dostává do nějaké paniky, obdobné situace, mám s oblibou říkati “Dýchej, hlavně nezapomeň dýchat!Zhluboka dýchej!“ Poslouchám svoji radu a dýchám. Rozhlížím se kolem. Teda takhle pozdě jsem po Dilí ještě nejel. Sleduji ubíhající ulici a v hlavě mi naskakuje scéna ze Samotářů. „Ty jo, co je to za město tohle, to je Dubrovnik,či co?“

Konečně ulice začínají být více osvětleny a začíná na nich býti více živo. Alespoň nějací lidé. Zajíždíme do postranní uličky. Svírám flétnu, stále v pouzdře, protahuji si zápěstí a krk. Připraven s řevem jako lev vrhnout se do řad únosců. Zastavujeme. Venku vidím nasvětlený hotel, před nímž sedí stařeček, který sotva drží hlavu opřenou o hůl. Tak alespoň tak, nebude žádná velká bojovka. „Jsme tady sir.“Sděluje mi řidič. „Váš hotel.“ Tak tohle je hotel šéfíka jo? Nu což, zajdu se podívat dovnitř a zjistím, co nabízejí. Když mi recepční sdělil cenu, protočili se mi panenky. Potřebuji pokoj na jednu noc a ne prezidentské apartmá. Mám snad na čele něco napsáno? Něco jako oškubejte mě?

Za co jsem trestán, je půlnoc,chci si dát sprchu a zalehnout do něčeho jako postel. Copak po Dilí není jediný hotel, kde by to bylo možné? Nedá se s nima domluvit. Vycházím ven, beru batoh a odcházím pryč. Řidič kolorykši, který s námi jel, aby dohlédnul na to, že se ubytuji v šéfíkovo hotelu, za mnou volá něco o nižší ceně. Ignoruji ho. Když nereaguji, zaznívá: „Pane není bezpečné chodit po této čtvrti sám takhle v noci.“ „Myslíš, že by mě třeba někdo jako unesl?“ zaznívá mi v hlavě a stále ho ignoruji. Nedá si pokoj. „Sir a co těch 20 rupií za svezení na cyklorykše?“ V ten daný moment kdybych měl schopnosti šlehat plameny očima, celá ulice by lehla popelem, včetně rykši. „Dýchej,nezapomeň dýchat!“ ozývá se opět odněkud zdálky moji mysli. „Víš co, řekni si šéfíkovi.“říkám mu již klidně a smířeně a zalézám do nasledujícího hotelu cestou, který nemá nic společného s těmito kojoty! I kdyby měli volné jenom královské apartmá, vezmu ho i s královnou i králem. Snad nebudou v noci moc chrápat, nebo dělat nějaké nepřístojnosti a nechají mě v klidu spát. Uvědomuji si, že touto noční dobou bude též noční přirážka a beru pokoj i za tuto pro Dilí neobyčejnou cenu. Přicházím na pokoj, otvírám dveře a po podlaze přede mnou prchá šváb nebo podobná hmyzí bytost.“Rozhodně budu raději trávit noc s tebou, než s šéfikem a jeho kumpány. Jestli těch následujících pět týdnů bude takto intenzivních, budu potřebovat po této cestě dovolenou. Omývám se ve sprše, lezu vyčerpán do postele, přeji dobrou noc švábovi, který si již zvykl na moji přítomnost a zjistil, že mu neublížím.

Hlavou probíhá mnoho myšlenek, snažím se utříbit události posledních dnů. Dalo mi to hodně. Tito kojoti (Jak jsou tito lidé nazýváni v jednom indickém náboženství a mají přesně určený význam) nám činí velkou službu. Ukazují naše nedostatky a slabá místa. Myslíte si, že jste si něco zpracovali a máte to urovnáno? Jste si jistí svoji stabilností v určitém tématu? Pak vám bohové pošlou do cesty tyto kojoty a ti vás otestují. Usínám spánkem spravedlivým.