Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

23.02.16

Odlet směr Bangalore

Úterý 17.2 Praha.
Celá zima v Čechách probíhá v duchu přechodů mezi jarním a podzimním počasím. Co si budeme povídat. To je zima, o kterou nikdo moc nestojí, a tak jsme se rozhodli vyletět za tropickým teplem jižní Indie. Jako by si z nás počasí, vědomo si toho všeho, vystřelilo a v den odjezdu napadlo v Praze několik centimetrů sněhu. Vyrážíme na letiště z Lucčina bytu v poledních hodinách oblečení do letního, včetně letních bot. Nemá cenu si brát příliš teplé věci. S váhou mého batohu jsem se dokonce dostal na hranici 14kg, což je snad nejméně, s čím jsem kdy cestoval. Velké překvapení nás v našem již letním až tropickém režimu čeká venku, kdy se naše letní polobotky zaboří do vrstvy sněhu a po několika okamžicích chůze v husté vánici jsme oba jak chodící sněhuláci. Než dojedeme na letiště budeme mít přibaleno několik kilo sněhu. Třeba se to v těch tropech bude hodit.   


Na letišti po odbavení nás zaujala mapa světa na podlaze před odletovými tabulemi. A tak jsme si cvičně zkusili jaké to je být oběma nohama v Indii. Před námi je 19h dlouhý let přes Paříž, Bombaj do Bangalore. V Paříži na nás čekala první nástraha v podobě páskami ohraničené cesty. Znáte taková ta ohraničení, tyčové stojany propojené páskou, která zajišťují, aby se lidé drželi v řadě a přistupovali k odbavovacím přepážkám, bezpečnostním  a pasovým kontrolám v řadě. Humor Francouzů se projevil a v jedné takovéto lajně na cestující čekalo zajímavé překvapení. Představte si, že vstoupíte do jedné z takovýchto vodících lajn a ta vás vede labyrintem až na jejím konci zjistíte že se jedná o slepou uličku. S Luckou jsme se trochu škodolibě bavili sledováním uspěchaných lidí, kteří se náhodně rozhodli pro tuto lajnu a na jejím konci po několika otáčkách se probrali z jakéhosi transu, když je vyrušil fakt, že nemohou dále. Ti méně bystří se vrátili, ti více na zemi se prostě protáhli pod páskou do vedlejší lajny. Díky tomuto divadlu jsme přečkali až k pasové kontrole a už koukáme na letadlo, které nás donese až do Indie. Tentokrát se cesta letadlem obešla bez akčních vložek a napínavých scénářů jako při poslední cestě (viz zde). Až mi přišlo, že jsem byl o něco akčního ochuzen a že mě okradli o několik letových hodin. Nejspíš to vzali nějakou černou dírou nebo zkratkou. 

 
Při minulých cestách jsem měl dost času plně prožít cestování v letadle, vysedět si mozol na zadku a shlédnout mnoho filmů v nabídce letecké společnosti.  Tentokráte, možná též díky společnosti Lucky, vše uběhlo rychle a najednou jsme na indickém letišti v Bombaji. Procházíme pasovou kontrolou, vyzvedáváme batohy a přejíždíme na terminál letiště pro vnitrostátní lety. I na tomto letišti si všímáme vtípku se slepou lajnou (jako v Paříži), tentokráte vytvořenou do spirály uprostřed haly. Za dobu, co čekáme na autobus mezi terminály, se do ní chytil jen jeden Ind.
Nastupujeme do letadla, které nás bere do Bangalore.  Na letišti nás vyzvedne Lucčina kolegyně z práce, která žije v tomto nemalém městě. Jak se někdy vyplácí pracovat v mezinárodní firmě, která má pobočky o celém světě. Aradhna pro nás přichází hodinu po přistání. Posledních 20 minut před setkáním trávíme v kavárně před letištěm. Zaznělo do okolí jen několik písniček za doprovodu kytary, jako Dokud se zpívá, Hotel California a klepání na nebeskou bránu, když se objevuje u vstupu žena s holčičkou a mávají na Lucku s úsměvem přes celou hlavu. Nakládají nás do auta a jedeme na první setkání s jižní Indií k nim domů, kde nás několik dní nechají přebývat.   

První dny jižní Indie
Příjemné mít takhle po příletu odevřenou náruč hodných místních lidí, kteří nás uvedou do ruchu života jižní Indie. Pro řádnou aklimatizaci je to velice užitečné. V předchozích letech jsem byl většinou vržen do ruchu a nestačil jsem lapat po dechu.
 

Aradhna nás poté, co jsme se trochu zmátožili po letu, vyvezla za krásami Bangalore. Bangalorský palác, kde jsme mohli vidět zatím jen umělé slony v životní velikosti, setkat se s novomanželi a prohlédnout si kromě paláce také obřadní halu, kde právě skončila indická svatba.
 


 



První indické jídlo, poměrně dosti pálivé, jak u jižní kuchyně bývá zvykem, podráždilo naše chuťové buňky. Naše průvodkyně nás poté vzala na návštěvu Iskcon Krisna temple, kde máme možnost nasát   energii hinduistického prostředí a naučit se řádně zpívat mantru Hare Krisna, Hare Rama…

 
Krása staré budovy, dokonale zpracované sochy, posvátné oltáře a obětiny propojené s plným oddáním se a odhodláním návštěvníků, hlásící se k tomuto odvětví, v nás probouzí úctu a očarování. Přeci jen žijeme v kultuře, kde jsou lidé v „duchovnosti“ poněkud introvertní. Najednou kolem vás je mnoho věřících, kteří klekají na kolena, dotýkají se s pokorou čely podlahy, aby tak projevili úctu, klaněje se sochám znázorňujícím různá božstva. Vše provázejí obětiny v podobě darování květin, ovoce i peněz, někteří věřící jen v tichosti sedí v pozici lotosového květu a tiše si pobrukují mantry k meditaci. Na chvilku si sedáme v jedné z největších hal mezi ostatní a jen tak v tichosti nasáváme a pozorujeme dění kolem. Trochu uzemnění nás ale čekalo v předposlední části chrámu, kde jsem měl pocit, že jsme vstoupili do obchodního centra. Neuvěřitelné množství stánků s duchovní literaturou, modlitebními pomůckami, plakáty a fotkami duchovních mistrů, ale také například hračkami, které získávají  zájem nejmenších  návštěvníků.  Ti pak dlouze naléhají na rodiče a vyžadují její koupi. Připomíná mi to tržnice na pouti. Tak je jasné, že chrám si na svoji údržbu musí nějakým způsobem vydělat. Procházíme poslední pasáží před východem, kde návštěvníci dostávají mističku zeleninové rýže. Když už jsou nasycení po duchovní stránce, je třeba, aby se nasytilo i fyzické tělo. Zatím nejsme přivyklí na zdejší stravu, a tak se raději tomuto pokrmu s vděkem vyhýbáme.

 

Následujícího dne odjíždíme do Mysore, kam nás Aradhna chtěla vzít a ukázat místní skvosty. Cestou navštěvujeme další prastarý chrám Šivy, Šri Rangavadi Temple. V Mysore procházíme zdejší velkolepý palác a po něm vyrážíme do jednoho z významných buddhistických klášterů nedaleko od Mysore, do městečka Kushalnagar.

 Přijíždíme v podvečer a rovnou se ubytováváme v jednom z místních  hotýlků v blízkosti kláštera.  Klášter podle informací číšníka v restauraci, kam jsme zašli na večeři, otvírá brány v 6h ráno a začíná den pujou.  Konečně zase uslyším několik mnichů broukající posvátné texty, hrající na bubny a troubící na mušle. Opět mé tělo zabalí vibrace těch pradávných slov manter, broukaných pokornými mnichy, prostoupí mnou vůně pálených obětin a mé oči ozáří pestré barvy nástěnných maleb a zlatavých soch. 

 
Noc v hotýlku byla zajímavá proto, že jsme v pokoji s Luckou nebyli sami. Již při první návštěvě koupelny na mě vyskakuji dva švábi, jejichž překvapení a zmatené pobíhání poukazuje na fakt, že dnes společnost nečekali. Hbitě se chytám kyblíku a naháním švába po zdi. Zabíhají do štěrbin. No, ještě že to neviděla Lucka. Musím ji připravit na to, že tady máme společnost. Nestihl jsem to a prošla si setkáním sama psychicky mnou nepřipravena. Nicméně se zachovala statečně a s oběma jedinci si určila, kdo se v jaké části koupelny bude pohybovat tak, aby neohrozil život svůj ani toho druhého. Po sprše zalézáme oba do postele a zhasínáme. Něco mi šimrá pod polštářem. Rozsvěcuji a nadzvedávám polštář. Vyskakuje na mě šváb tak pět centimetrů dlouhý. Srážím ho na zem a chytám nádobu, do které bych ho mohl polapit. Vše se odehrává tak rychle, že si toho Lucka nestačila všimnout. „Co se děje?“ táže se. „Ale nic, jen jsme nebyli v posteli sami.“ Odpovídám a hledám místo, kam se asi ta potvůrka přerostlá schovala. Představa, že po mě v noci poleze, mi zrovna moc nevoní. Nadzvedávám svoji botu a hle, hoří. Utíká tryskově podél postele pryč.  Schovávaná, kterou hraji se švábem, nabírá na obrátkách, protože se nechce nechat zapikat. Zalézá pod Lucky botu na podlaze a myslí si, že o něm nevím. Už mě to nebaví. Je to hloupé zalézt pod botu, na kterou se šlape. Stoupám si náhodou  na botu a pod mou nohou se ozve hlasité zakřupání. Lucka se překvapeně podívá „Tak už ho asi máš, že?“ ptá se. „ Jo, jo. Už šel spinkat a nebude nás více rušit.“ V duchu se mu omlouvám, ale zároveň poukazuji na fakt, že jsem mu dal několikrát na výběr odejít v míru a pokoji dveřmi. Nyní holt bude spinkat.    


Ráno se probouzím s očekáváním malého dítěte, které se probudí na Štědrý den a nemůže se dočkat, až půjde ke stromečku. Vyrážíme za východu slunce a odchytáváme  kousek od hotelu motorovou rikšu.  Ta nás vysazuje o dva kilometry dále u brány kláštera. Již z dálky slyším zvuk trumpet svolávajících na ranní pudžu. Vcházíme dovnitř areálu a kolem nás se to hemží mnichy v tmavě rudých hávech. Procházíme komplexem budov a chrámů a  zalézáme do jednoho z největších, ze kterého se linou zvuky bubnů, zvonků, hlahol a mručení mnichů.
 U vstupu mě ovane vůně pálených vonných tyčinek. V chrámu sedí na  stovku mnichů, v řadách vedle sebe a všichni hromadně zpívají mantry, hrají na zvonky, činely, bubny, trumpety. Jejich zvuk prostupuje do morku kostí. Hluboké hrdelní tóny modlitebních písní se linou prostorem jako jeden hlas. Mniši všech věkových kategorií, sedící v tureckém sedu v jakémsi transu, kývají se v rytmu zepředu dozadu. Usedám na podlahu a Lucka mě následuje.


Zavírám oči a nechávám se unést těmi tóny a nabitou téměř jiskřící atmosférou. Po několika desítkách minut sezení se zavřenýma očima přicházím opět k sobě a začínám se více zajímat o prostor kolem. V zadní částí chrámu, proti hlavnímu vstupu, na sebe jako první upoutají pozornost čtyři několikametrové pozlacené sochy Budhů. Po levé straně soch sedí na vyvýšeném podiu skupina 12ti mnichů ve zlatých rouších. Pod podiem, kolmo na ně,j sedí v řadách zbývající skupiny mnichů. 

Blíže ke středu sedí mniši s bubny. Za nimi pak skupina s činely, zvonky a malými bubínky. V pravém zadním rohu chrámu sleduji několik mnichů s velkými trumpetami. 

Při obvodu zdi napravo od nás sedí skupina osmi mnichů, jako by na to vše dohlížela zpovzdálí. Dokázali jsme zde s Luckou sedět nehnutě hodinu a půl. Na to, že to byl Lucky první klášter a první budhistická pudža, podala dobrý výkon a vydržela to. Sice měla posléze drobné připomínky na prosezený zadek a poněkud jednotvárný repertoár mnichů, ale jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní nýbrž intenzivní. Aspoň si ujasnila, že by nechtěla vstoupit do řádu a být mniškou. Zadek by to nezvládl. Po hodině a půl, i přes stále pokračující pudžu, vycházíme ven z chrámu a jdeme se projít do přilehlých zahrad. Objevujeme další zajímavá zákoutí a menší chrámy. V každém z nich běží paralelně s hlavním chrámem doprovodné pudži. Kolem deváté doráží z hotelu Aradhna s dcerkou a připojují se k našemu prozkoumávání kláštera. Následně vyrážíme na indickou snídani. 

Po snídaní balíme všechny věci a míříme zpět do Mysore, kde nastoupíme na noční autobus směrem na Tiruvannamalai a k posvátné hoře Arunáčala, kam bychom měli dorazit právě v době úplňku, tedy významného období, které provází slavnostní události věřících kolem této posvátné hory, nazývané též pupkem světa. 


Ale o tom až zase příště.

18.02.16

Tak a je to tady- další cesta s Vostudou...



Tak a je to tady. Vostuda opět na letišti na Ruzyni. A kampak to letí. Překvapení se nekoná  a letenka i víza v pasu opět poukazují na východ od domova...Indie. Tentokrát jsou ovšem dvě významné změny. První, k medvědovi Vostudovi a ke mně se připojila ještě králice Kículka a člověčice Lucinka, parťáci do času hezkých i těžkých, opora při konfrontaci s indickou kulturou. Druhá změna je cílová destinace. V předchozích letech jsem s Vostudou trávil většinu času na severu v horských oblastech himálajských a nejníže sklesal do Rišikeše, což je stále na severu. Nyní  vyrážíme na průzkum jižní části Indie, kterou známe zatím jen z vyprávění cestopisných knih. Navštívíme zde významná místa, nasajeme indickou kulturu jihu. Členové naší expedice jmenovitě jsou tedy Lucka, Vostuda, Kiculka a já. Čtyřčlenná smíšená skupina dává nový rozměr mému dosavadnímu cestování.
Cestovat po Indii v páru,  s blízkou osobou, a navíc s králíkem, co vypadá jak oslík. Ono je to hned veselejší, když se můžete podělit o východ slunce nad Bengálským zálivem, popít společně odpolední čaj nebo vychutnat západ slunce při pohledu z Arunáčaly.
 Rozšiřuje to ovšem také zodpovědnost. Při cestách osamoceni jen s Vostudou jsme byli zodpovědní pouze za sebe a nemuseli brát ohled na nikoho jiného. Chtělo se nám jet, jeli jsme, chtělo se nám zůstat a sedět celé dny v na vrcholu opuštěné hory, zůstali jsme.  Jsme také oba zvyklí na Indii takovou, jaká je, se svými klady i zápory. Na obrázcích propagačních prospektů nalézáte lákavé obrázky prosluněných netradičních oblastí, zabalené do roucha mystiky, romantiky a duchovních  prožitků. To vše aby bylo celistvé, skládá se však i z těch oku nelahodných obrazů a prožitků. Uvedu několik příkladů. Krásný prastarý hinduistický klášter vyvažují desítky žebráků, kteří se na vás sesypávají s prosbou o almužnu pokaždé, když se přiblížíte, a vám nezbývá než je všechny neustále odbývat. Západ slunce z  hory nad městem doprovází chůze potemnělými úzkými uličkami s klackem a pepřovým sprejem v ruce, zaháněje smečky pouličních psů, kteří štěkají na neznámé cizince. Jízdu rikšou exotickou krajinou s krásnými výhledy do palmových hájů vyvažují desítky minut trávené dohadováním se s řidiči o ceně. Klid a bezpečí hotelového pokoje v rušném a chaotickém městě vyvažuje spánek na dřevěné posteli, zachumlaný do moskytiéry, zpoza níž pozorujete rušný život na podlaze pokoje. Nejen koupelnu v tomto pokoji totiž sdílíte se šváby, komáry. Vše je pěkné v rovnováze.  A je jen na nás naučit se přijímat obojí bez toho, aby nám to kazilo náladu. Navíc při tomto „studiu života “ nalézáte radosti v nepatrných maličkostech, jako je toaletní papír, čistý pokoj, kousek přírody bez lidí, úsměv lidí kolem.
Do tohoto všeho se s námi odvážně pustila Lucka a králík. Přijímáme tedy všichni zodpovědnost též za druhé. Volíme cestu takovou, aby byla snesitelnější a komfortnější pro všechny. Lucka ani králík nepatří mezi ty, kteří by se jen tak něčeho zalekli, ale rozhodně netouží po tom měsíc se nemýt, dělit se o postel se štěnicemi  a několika Indy, či spát v neznámém prostředí uprostřed lesů se všemi možnými živočichy a hmyzem kolem.   
Co nás v tedy příštích několika týdnech čeká? Po předchozích zkušenostech s Indií vím, že plány zde až tak moc nefungují a v případě cestování a objevování reálné Indie je třeba se více pohybovat v čase přítomném. Přizpůsobovat se aktuální situaci a více než o plán se opírat o vize a intuici. Přijmout tento způsob cestování mi chvilku trvalo, ale Indie je skvělá učitelka a poslední rok mi to vcelku už šlo. Teď je třeba tuto schopnost předat i zbývajícím členům výpravy. Lucku oplývající schopností plánovat a Indií neposkvrněnou čeká nový rozměr života. Pominu-li  věci na venek se projevující, tedy špínu, prach, nepořádek, pokojíčky v hotelech, které žijí vlastním životem, přichází na řadu procesy a emoce vnitřní, které zdejší kultura dokáže vzbudit. Plány se mění v prach hned poté, co se do nich zapojí indický vliv, iluze se rozpouští pod neustálou masáží obchodníků a lidí, kteří vidí v Evropanovi chodící kasičku. Při cestě takovéhoto typu sáhne člověk do svých nejhlubších zákoutí, uvědomí si opravdové hodnoty a nalezne na druhém to, co očima je neviditelné. Tak uvidíme, jak nás Indie učitelka provede touto etapou našeho společného bytí a jak nás stmelí.
Přibližná vize je taková, že z Bangalore dojedeme na východ do Tiruvannamalai, prozkoumáme východní pobřeží, poté přejedeme za tygry a slony na západ do horského pásma Nilgiris a do národního parku Mudumalai. Dále na sever po pobřeží přes Goa až do severních oblastí Indie. Cesta dlouhá. Opěrné a známé body jsou dva. Příletové místo Bangalore a odletové Dilí. Co bude mezi tím je v rukách všech těch indických bytostí, bůžků, démonů hodných i zlých, guruů, budhů a dalších.
Držte palce a pošlete občas pěknou myšlenku a úsměv po zimním podvečerním chladivém vánku u nás v rodné domovině. Stejně tak my vám pošleme veselou myšlenku z cesty po Indii.