Pozvánka na několik akcí

Srdečně Vás zvu na několik setkání a přednášek které proběhnou v druhé polovině listopadu v Plzni a Brně.

18.11. 18:00 M-klub Skvrňany, Plzeň  PUTOVÁNÍ SE ZVUKEM

 25.11. 19:00 Čajovna Mezi stromy, Brno- střed  PUTOVÁNÍ MALÝM TIBETEM

26.11. 18:00 Brána k dětem, Orlí 17, Brno -střed  PUTOVÁNÍ SE ZVUKEM

Těšíme se na společné prožité chvíle.

více info na www.stepas.cz

Aktuální zprávy z cest:

Aktualizováno 10.8.

•   Tak mám za sebou zajímavá setkání, Dalajlámou počínaje po další poutníky konče, zajímavé cesty do hor (několika denní pochod do Markha Valey, které v důsledku záplav nebylo možné projít a tak jsem to vzal zkratkou přes jiné kopce), expedice na Stok Kangri (6100m vysokou horu, která nedopadla úspěšně z hlediska dosažení vrcholu, ale zato dopadla úspěšně ve smyslu návratu všech zúčastněných zpět do civilizace. Opět hory ukázaly svoji moc a spláchly deštěm cesty, proto bylo třeba cestu do údolí hledat i v náročných terénech, někdy až dech beroucí). 

  Dále se rozepíši o několika dnech v sedle motocyklu a objevování prastarých klášterů v Ladaku. Denis Hooper a Peter Fonda by mi záviděli ten stroj, který mi přenesl bezpečně po horských cestičkách. A  tentokráte se ani nerozpadl ve dví. 

  
  

  Cestu do Sluneční školy jsem musel pro nepřízeň počasí a odříznutí v Lehu zrušit. Nu snad se do školy ještě někdy podívám. Za poslední dva roky dva pokusy a ani jeden úspěšný. 

  
  

  Nyní jsem se po 19h (450Km) jízdy minibusem, po cestě která prý dříve byla silnicí, dostal přes hory do Manali a začínám pomalu opouštět vysoké sněhem pokryté Himálajské kopečky. Směřuji to na jih za teplem. Příští destinace Dilí.

   

27.7

Jsem v Lehu a vlivem dešťů jsme kompletně odřízlí od internetu a spojení se světem. Jestli čtete tyto řádky, tak se mi podařilo ukecat nějakého místního, kdo vlastní satelitní telefon a poslal jsem tyto řádky tímto způsobem (ne moc levným), nebo nějaká dobrá duše letící do Dilí to vzala s sebou na disk a odeslala z nížin. Jsem v pořádku, a dokonce jsem si i zvykl na výšku. Při přejezdu z Manali jsem měl zdravotní problémy a několik dní si poležel. Teď se rozkoukávám po okolí, rekognoskuji terén, poznávám nové lidi. Pokud vše půjde, jak má, vyrazím během několika dní směr Šhingola a dál škola v Kargyaku. Tam pobudu tak do začátku srpna a poté se vrátím zpět do Manali a pak do Dilí. Kolem 10.8. bych měl již být znovu napojen zpátky na civilizaci. Uvidíme. Všechny zdravím a pozdravuji. Až se dostanu na mail, odpovím všem, co nejspíš čekají na moji odpověd. Mějte strpení…je možné, že se na internet dostanu až v srpnu.

Jinak z událostí kolem, tři dny v posteli a dávání se dohromady. Poté jsem začal přivykat na místní kulturu a začal chodit do meditačního centra. Zde jsem se setkal s velice zajímavým mnichem ze Srílanky. Padli jsme si do oka. Ještě s dalšími lidmi z centra jsme jeli doChoglamsaru na nedělní puju. Zde se těšte na vyprávění o zajímavém programu, na jehož konci hlavní láma požádal, aby se předvedl, kdo má co sdílet, ať už slova, píseň…cokoliv. Jelikož jsem přijel se svým ukulele na zádech, moji spolucestující věděli, že v tomto mám nějaké možnosti nabídnout a poukázali na mě. Poté jsem byl vyzván lámou, abych se předvedl před cca 250 lidmi v hale. Jak to dopadlo, to si počtete později, až znovu připojím na internet.

Mějte se rádi!

 

15.7.

Dorazil jsem do Lehu. Jdu si trochu poležet a dát se dohromady z náročného přejezdu, který se nám poněkud zkomplikoval deštěm a sesuvy půdy. Díky tomu jsem byl nucen trávit noc v 5000 m.n.m, což po aklimatizaci na pouhé 2 tisíce v Manali a rýmičkou, znamená až život ohrožující situaci.  Vše dobře dopadlo, všichni v pořádku v Lehu a vy se můžete těšit zase na další akční povídání...Hory ty nás nešetří. A jakmile jste agentem MSR se všemi povinnostmi kolem, pak to je umocněno ještě více. Jdu si dát čaj. .

 

13.7.

Vyrážím dnes v noci z Manali busíkem směr Rothang pass a dále přes kopečky do Ladaku. 12h na cestě na jejíž konci mě čeká...no kdo ví?  Další zprávy a příběhy za pár dní.

12.7.

Pro rodinu: Vše v pořádku, let super, projel jsem Dilí bez problémů a nyní sedím v Manali, na úpatí Himálaje a směřuji přes Keylong, Darcha do Lehu. Ozvu se z dalšího internetového připojení což bude asi až v Lehu.

Pro přátele: Brzy zde popíši, krom jiného, i adrenalínový zážitek z průběhu letu z Dubaje do Dilí, kdy jsem se stal Jamesem Bondem a zachraňoval letadlo před teroristickým útokem!

Nové Dilí mi uvítalo s otevřenou náručí tak vřele, že jsem byl unesen řidičem rikši a zavlečen proti své vůli do starého Dilí a místních slamů. Některé věci prostě člověk nevymyslí a až Manitou je cestou vytvoří! Plánujte a slyšte smích!

Jinak pro vás platí také to pro rodinu! :)

Další zajímavé setkání

Tak jsem v důsledku různých událostí zůstal v Lehu. Je to zvláštní pocit, když chcete odjet a nemůžete. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré! Včera jsem zašel na letiště uvítat Dalajlámu a dnes jsme se setkali znovu tentokrát v jedné ze škol, kde přednášel studentům. Na čaj jsme ještě nezašli, máme oba nabitý program, ale pracuje se na tom.

 Každopádně padala opět inspirativní slova, myšlenky a radost pohledět na to jak se dokáží lidé spojit skrze jednu osobu.

Tashi delek.

Cesta z Dilí a aklimatizace v Manali

 Následujícího rána se probouzím kolem  11.h, posbírám svých pár věcí do batůžku a aniž bych zvažoval procházku po této nové čtvrti, kterou jsem objevil teprve včera, nasedám do motorové rykši a jedu směr autobusové nádraží. V Indii je zrovna období dešťů, takže na nějaké toulání s batohem a všemaivěcmi po ulici rozhodně není idylka.V řetězcích vody padajících z oblohy jste promáčený na kost během několika málo okamžiků. Batoh vytrvá těch okamžiků o něco více, ale také podlehne. Proto se tomu vyhýbám a jedu rovnou k nástupišti. Žasnu, jak daleko mě v noci odvezli a kudy všude jsme museli projet, než jsme se dostali opět na Kašmír gate.   Vystupuji rovnou před obrovským komplexem autobusového nádraží. Jede mi to až za 5h, co tedy dělat když prší. Mé oči spočinuly na jediném místě, které mi touto dobou nabídne sucho a něco dobrého k jídlu. Chtěl bych před následující cestou do sebe dostat nějaké pořádné jídlo a po ulici rozprostřené stánky, vytvořené převážně z kol a desky na které se, něco smaží, tak tohle mě nepřesvědčilo k jídlu. Z dálky na mě září symbol McDonalda. Ne, že by tady měli pořádné jídlo, ale v nastalé situaci? Chvilku bojuji s vnitřním přesvědčením a bojkotem tohoto řetězce, ale hlad je silnější. „Kašlu na předsudky, mám hlad, prší, široko daleko nic obdobného není. Hlavní hrdinové si ve včerejším filmu taky pochutnali, myslím z toho akčního filmu na téma McTwister, a sbíhají  se mi sliny. „Tak takhle to tedy funguje! Mají to dobře vymakané.“ A otvírám dveře do tohoto podniku. Nakonec zde setrvávám několik hodin. Využívám času na psaní a ochutnávání různých jídel a hlavně k popíjení čaje. Ten teda nemají nic moc. To se dá řici i jídle, kterého jsem zkonzumoval dost a druhý den řádně litoval.

Půl hodiny před odjezdem autobusu se přesouvám na zastávku a potkávám zde mladíky, kteří mi předešlé noci prodali lístek. „Tak mě tady máte!“ zdravím je a shazuji svůj batoh. „Autobus má hodinu zpoždění, pane, problém s dopravou v Dilí,“ sděluje mi klučina, krče rameny.Co se dá dělat, tohle je Indie. Nahazuji opět batoh a jdu k nedalekém stánku, zhotoveného z plachet a vytvařejícího tak ochranu před deštěm pro pocestné. Sedám si zde, sleduji místního kuchaře, který kmitá kolem své plotýnky, obsluhuje kolem jdoucí a to všechno s ladností baletky. Dávám si čaj a pozoruji ulici. Kolem mne probíhá toliko příběhů, tolik osudů, je zde tolik života. Nad tím vším krouží orel, který je zde v Dilí překvapivě rozšířený. Před časem ho zde údajně vysadili při boji proti holubům. A vypadá to, že se tu těmto majestátným dravcům daří. Společně s přicházejícím horkým masala čajem vyndávám flétnu a rozeznívám ji do pouličního ruchu. Najednou je kolem mne více Indů, kteří se zastavili na čaj a posedět v suchu pod stříškou. Někteří se mnou navazují rozhovor a zvědavě se vyptávají. Padají otázky jako, odkud jsem, kde to je, kam jedu, kde jsem byl, jestli jsem ženatý apod. Jiní zase vyprávějí své životní příběhy. Ve skupince mě zaujal mladý Ind, který si ke mně razí cestu. Dáváme se do přátelského rozhovoru. Je z Bombaje a se svým otcem se právě vracejí z obchodní cesty. Na závěr rozhovoru mě žádá, jestli se můžeme vyfotit. Proč ne? V Indii je normální, že se s vámi chtějí lidé fotit. Teda alespoň pokud vypadáte, že jste odjinud a zdaleka. Loučíme se jako staří známí. „Až pojedeš do Bombaje, tak mi dej vědět, provedu tě po městě.“ Nabízí mi při odchodu a já mu děkuji. Sedám opět na své místo a znovu rozeznívám flétnu. Čas díky těmto rozhovorům a setkáním plyne jako voda. Až nakonec je znova doba odjezdu. Balím své věci, loučím se se všemi a přicházím k nástupišti. Zde se dozvídám, že autobus stále není. Sedám si a vyčkávám. Za dalších 20 minut pro mě přichází cizí muž a vede mě k nákladnímu autíčku, které je uzpůsobeno na přepravu lidí. V zadní části to má několik lavic. „Autobus nemůže přijet do centra, čeká jinde. Dovezu tě za ním.“ Vysvětluje mi nastalou situaci, zatím co mi nakládá batoh do vozu. Opatrně do vozu nastupuji a uvelebuji se na jedné z lavic. V Indii je krásné sledovat, avšak ne vždy příjemné sledovat to z první řady, jak všechny věci používají dokavad se neobrátí v prach. Toto vozidlo k tomu již nemá daleko. Upadané nárazníky, urezlé blatníky, v podlaze pod nohama koukám na několik děr která slouží jako okénka, kde můžete sledovat ubíhající silnici pod vámi. To byl i jeden z důvodů, proč jsem nastupoval opatrně a na podlahu raději moc nestoupal. Rozhodně zde není problém s nedostatkem vzduchu. Auto už okna nemá, jen čelní a i to již je samý pavouk. Cestu trávím v tureckém sedu na lavici a prohnilé podlahy se raději nedotýkám. Nakonec se tato prorezlá a rozpadlá rachotina dává do pohybu a za půl hodiny mi zastavuje před luxusním a novým autobusem. Usedám kolem 7h večerní konečně do svého křesla a autobus se rozjíždí směr Manali. Dilí konečně nechávám za sebou.

Cesta autobusem proběhla bez problémů, jediné co mi zde v Indii vadí, jejich potřeba využívat maximálně klimatizace. Takže zatím co venku je teplota kolem 35 stupňů, v autobusu vás zmrazí na 17. Jsem na klimačku citlivý a díky tomu se mi na druhý den dostavuje rýmička a náběh na angínu. To by nebylo, abych nejel do hor a neměl alespoň dronou rýmičku. V brzkých ranních hodinách dorážíme do Manali, městečka na úpatí Himálaje. Zaléhám do svého nového útočiště v hotelovém pokoji v části Manali zvané Vashist. Den trávím v posteli, abych se vykurýroval z té klimatizace. Na druhý den již trochu osvěžen spánkem, vyrážím k místnímu vodopádu. V údolí je mnoho vodopádů, ale tento je přímo u svatostánku, velice staré posvátné stupy. Sedím na břehu pod vodopádem a vnímám svěžest vzduchu a energii vody proudící skrze mě. Blahodárné účinky tohoto místa na tělo jsou téměř očima viditelné. Tři Indové, ve věku kolem 16ti let, blbnou na kamenech kolem mě. S jedním z nich se setkávám pohledem a on přichází ke mně.  „Skočíš do vody?“ Ptá se. „Je to osvěžující.“ „Ještě nevím, uvidím. Co ty?“ odpovídám na jeho dotaz. Místo odpovědi z něj spadávají šaty a on skáče šipku rovnou do tůňky pod vodopádem.  Vyplouvá a tvář mu zdobí úsměv od ucha k uchu. „To vypadá jako fajn koupel.“ Svlékám se obcházím velký kámen, ze kterého skákal a pomalu vlézám do proudu. Pozvolna se celý nořím do vody. Do těla jako by se zabodlo tisíce jehliček. Po chvilce se tento nepříjemný až bolestivý pocit mění ve všude se rozprostírající teplo. Vylézám zpět na kámen a skáči do tůňky z místě, kde předtím skákal můj nový kámoš. Dětská radost z blbnutí ve vodě mě naprosto ovládá a projevuje se to i na tvářích mých indických přátel. Také se smějí a skáčou do vody. Následně vylézám na kámen a sluním se jako ještěrka. Kámen je krásně prohřátý a slunko prohřívá i z druhé strany.

Týž večer, aby té očisty nebylo málo, navštěvuji místní vřídla, která jsou součástí jednoho chrámu ve Vashist. Horká voda pramenící ze země slouží k posvátným očistám těla i ducha. Voda má odhadem kolem 55 stupňů. Místní zde vytvořili jaké si lázně, bazénky v zemi a několik trubic ze zdi, které tryskají tuto vodu pro sprchování. Zalézám do oddělení mužů, odhazuji oděv a nořím se do bazénku. „Sakra, to pálí!“ mám pocit, že se zde uvařím. Indové kolem mě se smějí a naznačují, že se mám ponořit celý. Spokojuji se s rychlým ponořením a raději přecházím do oddělení sprch. Zde provádím  očistu se šamponem a dokonce si dávám do vlasů nějaký místní olej. Vymydlený, navoněný s olejem ve vlasech, připadám si jako princ. Procházím kolem oltáře, kde sedí místní kněz a lidem něco jak žehná. Projevuje se to tak, že vám na čelo udělá žlutou tečku a do dlaní vám naleje posvěcenou vodu, kterou buď vypijete, nebo si ji pouze nalejete na temeno hlavy. Odcházím z komplexu se žlutou tečkou na čele. Po večeři odcházím na pokoj a ukládám se ke spánku. Na druhý den v 1h ráno vyrážíme minibusem směr Rothang pass a cílová destinace bude Leh. Usínám poněkud neklidně a neustále se budím. To je asi předtucha, že přicházejícícesta nebude vůbec snadná a dokonce v ní půjde o život. Jo Himálaj je místo kde by člověk měl čekat nečekané.           

První den v Dilí

Díky akční vložce v průběhu letu jsem ani nezaznamenal, že jsme nad Dilí a chystáme se na přistání.

Letiště v Dilí mě letos uvítalo již podruhé. Dnes však s vlídností a klidem. S pocitem pevné půdy pod nohama přicházím k pasové kontrole. Muž mě bez jakýchkoliv dotazů a prostojů vpouští do své země. Je to až překvapivé, většinou si úředníci s pasem zakládají na tom vás řádně proklepnout. Co kdybyste náhodou  byl jedním z těch, co už z Indie nebude chtít odjet. Asi tak nevypadám. Během chvilky mám batoh na zádech a stojím před osvětlenou branou ven z letiště do chaosu Dilí. Jako supi tam čekají taxikáři na svoji další oběť. Zhluboka se nadechnu a říkám si…“bude to dobré“. Vykračuji dveřmi z klimatizované haly do teplého vlhkého vzduchu. Jeden z taxikářů se na mě navěšuje. „Poprvé v Indii sir? Odvezu vás sir, pojďte za mou,sir!“ a snaží se uchopit můj batoh. Slušně odmítám a naznačuji, že nechci. Jdu rovnou ke stanovišti veřejných autobusů,které mě odvezou a desetinu jeho ceny přesně tam kam potřebuji. Kluci taxikářský to mají dobře vymyšleno. Jde na to psychologicky. „Odkud jsi? Jmenuji se Otmar, mám kamaráda v Čechách. Dám ti cenu pro přítele.“ Snaží se Otmar o vytvoření dojmu, že už jsme kamarádi. Přicházím na zastávku a klučina pořád na mě navěšen. „Tady odtud mi jede autobus,“ říkám mu. „Nene, tady už nejede. Dneska už autobusy nejezdí.“ Zazdil naše možné přátelství touto očividnou lží.  Zastávka byla totiž plná Indů, kteří na něco čekají. Počítám, že do rána tady stát nebudou. „Ne, díky kámo, nepotřebuji tvého taxika. Pojedu busem.“ Uzavírám naši konverzaci a dávám postojem najevo, že jsem již dohovořil. „Autobus dneska nejede, ale odvezu vás za 100 rupií, kam budete chtít.“ Krouží kolem mě a já se od něj neustále odvracím. Náhle si všímám staršího muže, který k němu zezadu přistupuje, chytá ho za rameno a otačí ho směrem k sobě. Chytne ho kolem krku a zatímco ho škrtí, něco mu v hindí říká. Tak to pěkně odskákal. Muž ho pouští a ukazuje, aby odešel. To vše jako by se odehrávalo nezávisle na mé přítomnosti. Jsem pouhým pozorovatelem a nezúčastněným. Mladík, taxikář s nějakými poznámkami sklopí hlavu a odchází pryč. Nejspíš si to, co mu muž sdělil, do vitrínky nedá. Po tomto výstupu oba muži mizí a zanechávají mě samotného na zastávce autobusu se spadlou čelistí a s otázkou v hlavě: „Co to mělo znamenat?“Akorát doráží autobus a nastupuji do něj. Dozvídám se, že jede až na Kašmír gate, což je moje přestupní stanice na cestě do Manali. Kupuji tedy jízdenku až tam a usedám na sedadlo za řidičem. 

Je zajímavé sledovat chaos a ruch tohoto města. Autobus se řítí ulicemi, občas někde přibrzdí, lidé vyskakují a naskakují. Konečně dorážíme na místo určení. Beru své věci a přecházím do haly, odkud předpokládám prodejní pokladny pro jednotlivé linky státních autobusu. Procházm bezpečnostní kontrolou, kdy jsem od hlavy k patě i s batohem skenován jestli nemám zbraň. Paradoxně ani nůž na mém opasku a pepřový sprej nezarazí policistu, který mě prohmatává a hledá zbraně. Tak možná nehledal zbraně a jen si chtěl šáhnout.
Poté co procházím tím vším, zjišťuji, že místo na autobusové nádraží jsem zalezl do stanice metra hned vedle. Procházím s úsměvem kolem kontroly zpět, ti na mě mávají na pozdrav a jdu do vedlejší budovy, která už snad bude tou pravou. Zde procházím znovu procesem kontroly, i když už ne tak osobní. Muž detektoru se spokojil s tím, mě objet pouze dalším detektorem, aniž by se mě dotkl.

Jepo 10. hodině večerní. Přepážka pro prodej lístků je již uzavřena a strážný mě přímo posílá k stanovišti 21. Tam odtud prý jezdy busy do Manali. Dostávám se k zastávce a nalézám zde stánek, vypadající spíše jako klec, ve které sedí dva pokladní a prodávají lístky na bus. Tato klec je obsypána lidmi, kteří jeden přes druhého něco pokřikují a natahují se s bankovkama v ruce k mužům v kleci. Ti jednoho po druhém s ledovým klidem odbavují a prodávají jízdenky. Tak co teď, postavím se do fronty? Ale kde má ta fronta, spíše chumel, začátek, ptám se? Me zoufalství zaznamenal muž stojící vedle mne. „Potřebuješ pomoci?“ ptá se. Poznávám v něm muže, který se mnou přijel autobusem z letiště. Tak vida, jak máme společnou cestu. „No rád bych se dostal do Manali a koupil si k tomu jízdenku.“Tak počkej, za chvilku jsem na řadě, tak se zeptám. S vděčností stojím a vyčkávám. Jeho tvrzení “za chvilku jsem na řadě" moc nepobírám, poněvadž v našem evropském pojetí zde žádnou řadu nevidím, ale důvěřuji mu. Během pěti minut se skutečně dostává na řadu a sděluje mi, že dnes už žádný bus nejede, až zítra. Více informací, ač se nažil, mu muž v kleci nedal a okamžikem, kdy mu předal jízdenku, jako by přestal existovat a můj přítel se mohl ptát na cokoliv, přicházela jen ignorace.

Děkuji mu a rozhoduji se, že zůstanu přes noc v nějakém hotelu a nazítří vyrazím dále. Z klece vychází policista, který to vše sledoval a přistupuje ke mně. „ V hindi mi sděluje že je možné, že pojede další autobus soukromé společnosti do Manali ze stanice č.43.“ Můj spolucestovatel, který se mi snažil pomoci, mi to vše překládá do angličtiny a já oběma mužům děkuji. Odcházím na stanici č.43. zde se situace opakuje s tím, že již nemám pomocníka v řadách indů a nikdo se mnou jinak než v hindí nemluví, což samozřejmě způsobuje velká nedorozumění a já to na konec balím. Dobře tedy, pro dnešek je rozhodnuto. Zůstávám v Dilí. Ještě jsem nejspíš nepřijal svůj strach z tohoto města a tak musím pokračovat v odkrývání a čelení těmto strachům. Neutečeš, chlapečku, zní mi jako z povzdálí v mysli. Jen pojď pro další poučení. 

Jestli něco pojede, pojede to aj zítra. Odcházím z nádraží směr noční město ve snaze nalézt nějaký hotel. A začíná další dobrodružství, plné adrenalinu a poznání i odvrácených stránek města.

Vylézám ven a odmítám hned několik rykšáků s jejich nabídkou mě odvézt. Projdu pěšky z nádraží do oblasti, kde si vybavuji čilý ruch, restaurace a hotely. Většina obchodů je již zavřená. Dostávám se  otevřené turistické kanceláři. Mladíci v rozverné náladě, rozveseleni nejspíše alkoholem a pokročilou noční dobou, mě zvou dovnitř. „Kam jedete, Sir? Máme pro vás lístky, autobus full komfort!“ povídá, aniž by čekal na moji odpověď,  kam vlastně mám namířeno. „Jedu do Manali, kdy jede autobus do Manali?“ ptám se. „Zítra v 5:30.Vystavím vám jízdenku?“Souhlasím a v duchu jsem rád, že alespoň něco už mám zařízeno. „Tak zítra v 5.30 odpoledne odjíždí z tohoto místa.“  Připomíná ještě a rozcházíme se. Hotel mě vyhodí v poledne tak to je akorát, řádně si odpočnout, projít se po Dilí a pak naskočit směr Manali.

Procházím hlouběji do této čtvrti. Navštěvuji několik hotelů, kde mi sdělují, že jsou plně obsazeni. Když mají volno, nastaví takovou cenu, že bych za to měl královské apartmá v Hiltonu. (Asi přeháním). Bílá kůže a pozdní noční hodina šroubuje cenu výše a výše.  No já snad prochodím noc po této čtvrti. Zacházím do potemělé uličky, v jejímž slabém pouličním světle zaznamenávám postavy dvou mužů, stojící zády opřeni o lampu a pohazující si kamenem. Náhle mnou prochází zvláštní pocit a má intuice říká: „Tudy raději ne.“Obracím se dříve než si mě dvojice všimla a vracím se na hlavní ulici. Staví u mě šlapací rykša a řidič se mě táže, jestli chci svézt. Není bezpečné se tady takhle procházet. Souhlasím s ním. „Potřebuji do nějakého hotelu, ne moc drahého, přespat jen na jednu noc,“ sděluji svoji potřebu. „No problem, sir, znám jeden hotel nedaleko odtud. Za 20 rupii vás tam odvezu. Nasedám do rykši a chlapík se opírá do pedálu. Vychutnávám pohled na noční ulici ze zadního místa rykši. Po ulici různě polehávají před zavřenými obchody. I když je již noc, město stále žije ruchem. V některých uličkách vykládají a nakládají zboží do náklaďáků, jinde postávají hloučky otrhaných Indů a čekají, jestli se na ně náhodou také nedostane pro dnešní noc práce. Jinde postávají kolem stánku s občerstvením a živě diskutuji nejspíše o uběhlém dni. „Jak je to daleko?“ ptám se. Zdá se mi totiž podezřelé , když tvrdil že to je za rohem a my jedeme již 15 minut. Zapomněl poznamenat, za kterým rohem. Už tam skoro jsme. Unaveně podsouvám batoh, který mi po průjezdu výmolu málem seskočil ze sedačky a kdybych si ho nepřivázal provizorně, již by se válel na silnici. Zastavujeme před soukromou turistickou kanceláří. Pomalu mi dochází, o co tady jde,  že chlapík mě neveze do hotelu, ale nějakému prostředníkovi, který si namaže kapsu na tom, že mě do nějakého hotelu pošle. Ptám se řidiče, který sesedá ze sedla: „Tak kde je ten hotel?“ „Tady se na něj zeptáme a oni mají hotel,“ odpovídá. „Ale já žádný hotel nevidím, vidím jen kancelář, na kterou nemám vůbec náladu. Chtěl jsem zavézt do hotelu!“ Pomalu začínám ztrácet klid. „Tam vás zavezu potom, teď se zeptáme tady.“ Ten chlap si ze mě dělá srandu. Moje klidná povaha se začíná vytrácet a v žilách začíná vařit krev. Kdo mě zná, ví, že to už musí být, když začnu vařit.  Z kanceláře vycházeji tři muži, jeho parťáci. Přičemž ten, co na mě působí nejarogantněji, mi téměř rozkazuje, abych šel dovnitř. „Nejdu dovnitř, chci do hotelu, tady žádný hotel nemáte, takže mě odvezte k hotelu, nebo si vezmu jinou rikšu,“ sděluji tomuto šefíkovi, jak jsem vypozoroval, z jeho postavení před ostatníma a chování k nim. „Ano, mám hotel, pronajmu vám ho. Pojďte dovnitř.“nenechá se odbýt. Zhluboka dýchám a znovu vysvětluji, že  nestojím o jeho kancelář, že chci vidět pokoj a případně v něm rovnou zůstat. Jelikož on žádný nemá, není nutné spolu sedět v kanceláři!“ Otáčím se na svého řidiče s dotazem, zda mě odveze nebo ne. „Dokud nepůjdeš do kanceláře, nikam nejedeme,“ až skoro s šibalským výrazem člověka, který má trumfy, mi sděluje tento fakt. Dobrá tedy, beru batoh a mávám na kolem jedoucí motorovou rykšu. Hned zastavuje. Chci nastoupit, ale moji noví kámoši mi v tom brání. Melou pořád tu svou, abych šel do kanceláře. Vytrhávám svůj batoh ze sevření řidiče, který se mi snaží zabránit k přestupu do nové rykši. Začínám uvažovat, kam až to nechám zajít. Přeci jen prát se tady se čtyřma chlapama uprostřed nějaké neznámé čtvrti v Dilí, není moc rozumné.  Při své cestě po Číně jsem se dostal do obdobné situace a tenkrát pomohlo zvýšit hlas. Zařval jsem ze všech sil, až jsem se sám sebe lekl. Celá ulice jako by stichla v němém úžasu nad tímto neznámým skřekem. I sám Kingkong by při tomto skřeku vyskočil strachy na nejvyšší mrakodrap v okolí a trvalo by nejméně půl hodiny než by ho přesvědčili, že je vše v pořádku a že může slézt. Všichni Edoušci zůstali stát jako zmražení. Můj řidič se schoval za arogantního šéfíka. Využívám nastalé situace, momentu překvapení, a v poklidu nakládám své věci do nové motorové rykši a sděluji řidiči další místo, kam chci jet. Moji noví přátelé se dostávají z tranzu a obestoupí mě sedícího v rykše. Šefík něco říká novému řidiči a ten mi oznamuje, že mě nikam odvézt nemůže, že ho to mrzí, ale že musím vystoupit. Začíná se mě chápat bezmoc a panika. „To si děláš srandu!“trochu již zoufale reaguji. Venku postává šéfík s úsměvem od ucha k uchu. „Promiň, ale nejde to,“ říká poněkud provinile.Chápu, on za to nemůže. Nezlobím se na něj. Šéfík venku opakuje svoji již ohranou větu „Pojď do mé kanceláře.“ Ten má hodně velkou potřebu ukázat mi svoji kancelář. Dobře, tohle už není normální vyostřená situace, to je boj našich eg. Již z principu do té kanceláře nezalezu, i kdybyste mě rozkrájeli. To ovšem neříkám nahlas. Přece jen jim nechci vnuknout nějaké nové nápady jak mě tam dostat. Vystupuji z rykši, beru batoh na záda a v ruce třímám svoji jedinou zbraň. Flétnu. Pokud mi budou  chtít bránit v odchodu, se zlou se potážou. Koncová flétna z bezinky se kromě pěkného zvuku pyšní též velkou tvrdostí a hezky to s ní bolí. Taková metrová tyč, obušku, z pytle ven. Pořád na mě něco volají, ale již to ignoruji. Řidič, který mě sem do toho navez, je mi stále v patách a přesvědčuje mě, že mě zaveze do hotelu - tam, kam chci. „Zapomeň, kámo, s tebou jsem skončil,“ odvracím se od něj a o sto metrů dále mávám na další vozidlo jedoucí kolem. Volá za mnou, že to je nebezpečné, takhle se tady v noci procházet. !Jo, třeba by mě mohl někdo unést, viď?“ říkám si pro sebe.

Další z motorových vozítek mi zastavuje a já vznáším svůj požadavek jet na Pahargánž, což je místo, které znám a zde se nalézá mnoho hotelů v dobré cenové relaci i takhe pozdě večer. Přijíždi i původní motorová rykša, jejíž řidič mě odmítl odvézt. Najednou to jde. Stojím v obklopení dvou motorovýcha jedné cyklo rykši, jejíž řidiči se dohadují, kdo mě odveze. „Co se to tu, sakra, děje?“Připadám si jak ve špatném snu. Nastupuji do jedné z rykš a hlasím ven „tak jedem!“ K mému překvapení to je rykša řídiče, který mě odmítl svézt. Rozjíždí se a staví znovu u šéfíka. Ten mu dává nějaké instrukce a k řidiči nastupuje ještě řidič cyklo rykši, který mě do této šlamastiky doslova navezl. Očividně to vše ještě nekončí.  „Co ten tady dělá?“ ptám se řidiče. „Jede s náma a ukáže vám hotel šéfíka, sir.“ „Kašlu na hotel šéfíka, jedeme na mnou dobře známé místo, kde mám svůj oblíbený hotel!“ říkám rázně. „Ok, šéfe“odpovídá nesměle a něco si říká v hindi se svým parťákem. Nahle poznávám křižovatku po které jedem, je to dobré znamení, je to na cestě tam, kam chci. Ale počkat! Odbočuje úplně na opačnou stranu než bychom měli jet! „Jedeme na Pahargánž?“ ptám se. „Ano sir.“ „Tak proč jedeme na opačnou stranu?“ oba řidiči mlčí a dělají, že to neslyší. Uvědomuji si, že to je vlastně únos. Poté jeden druhému něco říká v hindi, abych nerozuměl. „No paráda, tak v Dilí jsem ještě unesen nebyl!“ Probíhá mi hlavou stovka scénářů, kam asi jedeme a co tam na mě čeká? Přepínám do bojového modu.již to mám nacvičeno z letadla. Bond,James Bond. Nebo lépe…Pastula, Štěpán Pastula. Čaj, nalít, nesladit!

V agentském režimu sleduji rychlost, směr a čas. Zaznamenávám do paměti trasu, kudy jedeme. Škoda, že ty slamy vypadají všude stejně. Dávám dohromady všechny mé zbraně od flétny po mp3 přehrávač a ukulele.Jsem připraven! Vděčný za kurzy krav-maga oprašuji si v paměti par jistých úderů a chvatů. Zvažuji opustit rikšu hned teď ať už zastaví na mé přání nebo ne. Ale moc bych si nepomohl.  Kolem jsou jen potemnělé slamy, bez hotelů a restaurací, kde bych se mohl dovolat pomoci. Sedím tedy nadále v rykše, zatímco mizí hlouběji v této čtvrti. Když se někdo dostává do nějaké paniky, obdobné situace, mám s oblibou říkati “Dýchej, hlavně nezapomeň dýchat!Zhluboka dýchej!“ Poslouchám svoji radu a dýchám. Rozhlížím se kolem. Teda takhle pozdě jsem po Dilí ještě nejel. Sleduji ubíhající ulici a v hlavě mi naskakuje scéna ze Samotářů. „Ty jo, co je to za město tohle, to je Dubrovnik,či co?“

Konečně ulice začínají být více osvětleny a začíná na nich býti více živo. Alespoň nějací lidé. Zajíždíme do postranní uličky. Svírám flétnu, stále v pouzdře, protahuji si zápěstí a krk. Připraven s řevem jako lev vrhnout se do řad únosců. Zastavujeme. Venku vidím nasvětlený hotel, před nímž sedí stařeček, který sotva drží hlavu opřenou o hůl. Tak alespoň tak, nebude žádná velká bojovka. „Jsme tady sir.“Sděluje mi řidič. „Váš hotel.“ Tak tohle je hotel šéfíka jo? Nu což, zajdu se podívat dovnitř a zjistím, co nabízejí. Když mi recepční sdělil cenu, protočili se mi panenky. Potřebuji pokoj na jednu noc a ne prezidentské apartmá. Mám snad na čele něco napsáno? Něco jako oškubejte mě?

Za co jsem trestán, je půlnoc,chci si dát sprchu a zalehnout do něčeho jako postel. Copak po Dilí není jediný hotel, kde by to bylo možné? Nedá se s nima domluvit. Vycházím ven, beru batoh a odcházím pryč. Řidič kolorykši, který s námi jel, aby dohlédnul na to, že se ubytuji v šéfíkovo hotelu, za mnou volá něco o nižší ceně. Ignoruji ho. Když nereaguji, zaznívá: „Pane není bezpečné chodit po této čtvrti sám takhle v noci.“ „Myslíš, že by mě třeba někdo jako unesl?“ zaznívá mi v hlavě a stále ho ignoruji. Nedá si pokoj. „Sir a co těch 20 rupií za svezení na cyklorykše?“ V ten daný moment kdybych měl schopnosti šlehat plameny očima, celá ulice by lehla popelem, včetně rykši. „Dýchej,nezapomeň dýchat!“ ozývá se opět odněkud zdálky moji mysli. „Víš co, řekni si šéfíkovi.“říkám mu již klidně a smířeně a zalézám do nasledujícího hotelu cestou, který nemá nic společného s těmito kojoty! I kdyby měli volné jenom královské apartmá, vezmu ho i s královnou i králem. Snad nebudou v noci moc chrápat, nebo dělat nějaké nepřístojnosti a nechají mě v klidu spát. Uvědomuji si, že touto noční dobou bude též noční přirážka a beru pokoj i za tuto pro Dilí neobyčejnou cenu. Přicházím na pokoj, otvírám dveře a po podlaze přede mnou prchá šváb nebo podobná hmyzí bytost.“Rozhodně budu raději trávit noc s tebou, než s šéfikem a jeho kumpány. Jestli těch následujících pět týdnů bude takto intenzivních, budu potřebovat po této cestě dovolenou. Omývám se ve sprše, lezu vyčerpán do postele, přeji dobrou noc švábovi, který si již zvykl na moji přítomnost a zjistil, že mu neublížím.

Hlavou probíhá mnoho myšlenek, snažím se utříbit události posledních dnů. Dalo mi to hodně. Tito kojoti (Jak jsou tito lidé nazýváni v jednom indickém náboženství a mají přesně určený význam) nám činí velkou službu. Ukazují naše nedostatky a slabá místa. Myslíte si, že jste si něco zpracovali a máte to urovnáno? Jste si jistí svoji stabilností v určitém tématu? Pak vám bohové pošlou do cesty tyto kojoty a ti vás otestují. Usínám spánkem spravedlivým.

První dny na cestě a hned adrenalin

Tak a je to tu. Dopoledne balím batoh, v poledne ho nahazuji na záda a večer sedím na letišti v Dubaji, čekaje na další spoj do Dilí. V letadle z Prahy se setkávám s Michalem, mladým mužem z Prahy(původem z Moravy-takže má v batohu slivovici) a po krátkém rozhovoru zjišťujeme, že máme stejný směr, podobné záměry a domlouváme se na společné cestě na Stokangri, což je jedna z populárních šesti tisícovek v okolí Lehu, kde se setkáme. Na letišti v Dubaji spolu popíjíme čaj a trávíme několik hodin povídáním. Po čaji společně pochrupáváme na odpočinkových lehátkách. Michal skoro zaspal svůj odlet, který měl ve 4 ráno. S jen částečně rozlepenými očima se narychlo loučíme a ani nevím, jestli jsem říkal ahoj jemu,nebo jestli jsem koukal na nekoho kolemjdoucícho procházejícího halou. To je tak, když vás vytrhnou uprostřed noci ze spánku.

Po jeho odchodu opouštím lehátko a jdu si najít něco pohodlnějšího na zemi. Tato křesla nabízejí pohodlí jen po omezenou dobu, protože spíte v polosedě a dovolují jen minimální výchylky do jiných poloh. Procházím dlouhou chodbou a nalézám výklenek, ve kterém je zaparkován elektro vůz první pomoci s lehátkem na zadní korbě. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že si lehnu na toto lehátko, ale představa, že za dvě hodiny to někde na letišti někoho klepne a mě spícího na to místo dovezou, mě nutí rozložit si vlastní bivak na zemi, ve skrytu za tímto vozem. A ještě že tak. Skutečně mě v průběhu noci vzbudili dvakrát zdravotníci, kteří si poprvé přišli pro nějaké věci do vozu a zkontrolovat mi pulz a podruhé někam odjeli. Když se ráno kolem deváté vzbudím, sanitka už opět stojí na svém místě a s prázdným lehátkem. Kontroluji čas. Mám stále přes pět hodin do odletu. Nalézám nové místo se zásuvkou a rozkládám své věci kolem sebe. Počítač, zpěvníky, různé texty, jídlo. Jak málo člověku stačí, aby se cítil jako doma i na velkém letišti. Rozprostřít v kruhu několik svých věcí, tím si zabrat prostor a dát najevo okolí – toto je moje místo. Zrovna nedávno jsem se dozvěděl, že je v mužské přirozenosti značkovat své teritorium. Ne jako pejsek očůráváním rohů, nýbrž jako člověk, v tomto případě zanecháváním různě pohozených věcí po místnostech. To šíří do prostoru naši pachovou stopu. Ponožky, slipy, tu kalhoty, tu tričko. Tak podobným mužským způsobem jsem právě zabral prostor já.

Žádám dvě pákistánské dívky sedící opodál na židličkách, aby mi dohlédly na můj prostor a odbíhám na toaletu a pro lahodný ranní čaj. Čaj a výborný borůvkový koláč ještě z domova mi zpestří dnešní ráno a dají naposledy ochutnat plodů domovských. Po dobré snídani, jak ještě zlepšit ráno, než několika písněmi za doprovodu ukulele, které mám sebou. Po prostoru se rozléhají první ranní songy, které mi krom jiného ukrátí čas čekání. Imagine, Kometa, Ráda se miluje…, Tumi japa re mana a další písně zaznívají po chodbě. Nejen pákistánské dívky jsou mými posluchačkami. Kolem procházející letištní personál mě obdarovává úsměvy. No není to příjemný start dne? S písničkou a úsměvem na tváři?

Po chvilce ženy z Pákistánu ztrácejí ostych a začínají tleskat.    Navazujeme rozhovor a rozvíjíme ho při každé pauze mezi písněmi. Dokonce ke mně přichází pilot, který se zajímá o to, co je to za zvláštní cestovní kytaru. Představuji mu ukulele a on si ho půjčuje. Po několik dalších minut, po krátkém seznámení vybrnkává mnoho melodií pro radost a pobavení letušek, které ho doprovázejí. „Musím jít, letadlo mi sice neuletí, ale asi by se zlobili, kdybych se opozdil,“ říká mladý pilot. Ujímám se tedy znovu ukulele a hraji nějaké indické trháky.  Zrovna prochází početná skupina lidí, ze které se odpojuje mladá žena. Jde směrem ke mně. Všímám si že vyndavá kabelku a peníze. Uvědomuji si, že přede mnou leží hrneček ještě s horkým čajem, který nejspíš vyvolal dojem, že zde „basketinguji“. Tak se to prý nazývá když hrajete na veřejnosti a lidé vám za to platí. Už už se ke mně sklání a natahuje ruku k hrnku, když si všímá že v hrnku je nápoj. Stahuje ruku a vrací se zpět do davu. Usmívám se na ni s pohledem ,,dnes to máte zadarmo". Ona poděkuje a odchází na svůj let. Miluju letiště. 

Po další půl hodině mě opouštějí i pákistánské ženy se slovy, že mám určitě přijet někdy do Pákistánu. Pokračuji v hraní. Ještě pár písniček a pak to zabalím. Přisedá muž se dvěma holčičkama. Za několik písniček přicházejí dívky ve věku odhadem tak 6 a 9 let a obě mi vhazují do mého hrnku se zbytkem čaje bankovky. Tak přece jen dnes něco vydělám. Tak mi to narušilo koncentraci a rozhodilo, že mi nejdříve přeskočil hlas a poté jsem přestal hrát úplně. Když i tyto mí fandové odcházejí za svým letadlem, odkládám nástroj a soustředím se chvilku na práci na počítači. Za utržené peníze si dávám lahodné tea a připojuji se k internetu. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou vyvolávají k nástupu do mého letadla a já jsem překvapen, jak rychle vše uteklo. 

V letadle usedám na místo v poslední řadě teměř na ocasu. Probíhá mi hlavou jeden z televizních dokumentů o leteckých katastrofách. Toto místo zde popisovali jako nejnebezpečnější, teměř s žádnou šancí na přežití. Pokud letadlo spadne, tady to odskáčete. „Tak fajn, aspoň to budu mít rychleji za sebou,“ říkám si. Sedám si vedle muže pákistánského vzhledu. Tento muž mě na uvítanou obdarovává tak nuceným úsměvem, že kdyby na mě vyplázl jazyk, udělal by lépe.  Cítím z něj silnou nervozitu, která po nahození motorů ještě více vzrostla. Jelikož jsou křesla v této ekonomické třídě dost na těsno, vnímám poměrně silně, jak se třese. Pokaždé kdyže potkáme pohledem, nasadí ten samý nucený úsměv. Jeho nervozita postupem času sílí a od poloviny letu neustále kouká na hodinky. Rád bych potřeba chytl za ruku nebo si s ním promluvil. Nejde to. Jednak mluvíme oba jiným jazykem a druhotně něco uvnitř mi brání se ho dotknout. Asi si tím musí projít sám.

Musím si tedy zvyknout na jeho třepotání a přestat to vnímat. Přibližně ve dvou třetinách letu začíná po chvilce klidu opět jeho záchvat klepání. To vše poté, co koukne na hodinky a začne se rozhlížet kolem. Setká se pohledem s mužem v turbanu a arabském bílém obleku. Něco si poví, načež můj soused vyndá z kabátu chromovou krabičku. Vypadá to jako přerostlý zapalovač. Odkrývá víčko a z něj na dlaň vysype hnědý prášek, či drobky. Vypadá to jako jemný čaj nebo drcený tabák. Odkrývá falešné dno svého pouzdra a tam vidím bílou hmotu. Připomíná to modelínu, které odebírá poměrně velký kus.  Po očku sleduji každý jeho pohyb, i když navenek se tvářím že jsem plně zaujat do filmu na obrazovce přede mnou. Tyto dvě věci dává k sobě a mixuje je mnutím mezi dlaněmi. Má pozornost je plně zaměřená na jeho konání. Začínám mít divný pocit úzkosti.  Připadám si jako James Bond, který právě narazil na zlosyny, kterým má zabránit něčemu strašnému. Nevěřili byste, jak rychle ve mně začaly pracovat vložené a naučené programy z médií a naší vystrašené společnosti. Nervózní muž, neustále hledící na hodinky, jeho oční kontakt s Arabem v turbanu a prohození pár strohých slov neznámo o čem, krabička s bílou hmotou a práškem plus moje neznalost a dochází k obrovské vnitřní panice a strachu o holý život. Ten muž je určitě terorista a míchá tady přede mnou plastickou trhavinu, kterou poté přiloží na okýnko a bum. Díky tomu, že jsme v nejzranitelnější části letadla, je jasné, co bude následovat. V této výšce se letadlo tlakem roztrhne a vycucne nás to všechny do prostoru. Z výšky deset kilometrů bych nechtěl padat ani s padákem na zádech. Přestávám být Štěpán, přecházím do režimu James Bond. Zvažuji okolnosti. V uších mi zní melodie z filmu Nulová šance- Mision impossible. Co by udělal James. Nejspíš nebude sám. Za dobu, co jsem ho sledoval, se spojil pohledem kromě Araba, ještě s dalšími dvěma muži podobného vzhledu jako on.  Tak tu mám minimálně 4 chlapy, které je třeba zpacifikovat. James Bond by dva z nich uspal ponožkami s chloroformem, jednoho zasáhl do krku uspávající šipkou z jeho super hodinek a posledního utopil v záchodové míse na toaletě. A to v letadle jsou suché záchody. Ten Bond je ale kabrňák. Tak ponožky sice nemám s chloroformem, ale moje přes dvacet čtyři hodin nošené fusekle v horku v zasmrádlých botách by ty chlapce nejen že uspaly, ale možná i zabily. Ale účinek není zaručen. Jistě jsou trénovaní v horších podmínkách a smradlavých nohou se nezaleknou…zažili jich v táboře již dosti.

Nemám nic z Bondovo vybavení a dovedností.  Dobře, klid. Zvážím tedy, co mám. MP3 přehrávač s repráčkem - že bych jim pustil nějakou meditační hudbu a tím je uklidnil a uspal? Zamítá se. Foťák. Tím bych je mohl nejdřív oslepit bleskem a poté je udeřit do hlavy a omráčit. Je to opravdu stará a bytelná zrcadlovka z doby, kdy se ještě tyto přístroje vyráběly z kvalitních materiálů pro to, aby vydrželi co nejvíce. I díky tomu se mnou prošla několik kontinentů a vydržela bez úhony všemožné podmínky a situace. Věřím, že v případě tohoto použití bychom se mohli na závěr pří úspěchu mé mise na závěr i vyfotit se spoutanými teroristy. Mohu ji zařadit do těžkého kalibru. Slabý článek je ten blesk. Nabíjí se příliš dlouho. Navíc 4 chlapy takhle nezpacifikuji. To je větší šance s MP3 přehrávačem. Dále mám ukulele. To má 4 struny. Každého z nich oběsit na jedné? Blbost…Nakonec můj zrak spočine na flétně. Vezu si sebou flétnu zvanou koncovka. Ve své podstatě je to kus pevného metrového klacku z bezového dřeva se třemi dírami. Jackie Chanby s takovým to klackem dokázal sundat 20 po zuby ozbrojených chlapů! Beru si tedy do ruky svoji flétnu a v nabídce filmů na obrazovce hledám nějaký film s Jackie Chanem. Mezi tím muž vedle mě užmoulal poměrně velkou, bílo černou kuličku. Jsem připraven, padnu jako hrdina! (Paradoxně to samé si asi říká muž vedle mě) Sleduji muže vedle mě. „Podezřelý pohyb, kámo a jsi synem smrti!“ Zní mi v hlavě. Muž se rozhlíží a dává kuličku do pusy. V ten samý okamžik se přestává klepat. Nejspíš došlo ke smíření a již nejde couvnout. Nejistota vymizela. No tak teď buď exploduje a nebo nevím. Mé soustředění a napětí je jako struna hrající již vysoké C! Dýchám, uklidňuji se. Něco tu nehraje. U těch filmů by již dávno běžela akce, lítali lidi vzduchem a hrdinové zachraňovali svět. Nakonec mi to nedá a posuňky a jednoduchou angličtinou, abych ho nevyděsil, se ho přímo ptám, co to je v té krabičce, kterou stále třímá v ruce.Nedokáže se se mnou domluvit, ale Ind vedle něj mi vysvětluje, že to je druh žvýkacího tabáku s příměsí mentolu (ta bílá hmota). Vyrobil si nikotinovou žvýkačku!!!A já ho za to málem zabil flétnou. Pak že nikotin nezabíjí!!! Beru flétnu a jdu se utopit na záchod.

Je až neuvěřitelné, jak máme v sobě díky televizi, filmům a dalším mediím v hlavě „programy“ které se spustí při určitých podmínkách a vyvolávají v nás strach, díky kterému přestaneme uvažovat jako lidé, humánní bytosti a přepneme do režimu zvíře - přežít. V tomto režimu dokážeme ublížit i bližnímu svému! Sleduji zpětně vše, co se stalo a jak má mysl vykonstruovala situaci, které jsem začal věřit i když pocházela z mé fantazie, v tu chvíli se stala pravdou,realitou za kterou bych zemřel. A tělo se podle toho začalo chovat.

A to již 8 let nemám televizi, 5 let nesleduji zprávy a posledních pár let si hodně vybírám, na co se podívám, co budu číst za články v novinách i na internetu. Přesto je ve mně hluboko uložen program, který stále vyvolává strach.

V duchu se omlouvám muži, jemuž jsem křivdil a který již uklidněn dávkou nikotinu klidně sedí a žvýká vedle mě. Navracím plně pozornost na běžící film na obrazovce přede mnou. O agentech samozřejmě. Zrovna běží zajímavá scéna, kdy se hlavní kladňák s největším zloduchem setkávají při společné slavnostní večeři. Oba hrají divadlo, přetvařují se a myslí si jak toho druhého napalují. K tomu přichází číšnice a nese zabalené hamburgery od Mc Donalda. V průběhu jídla odbíhají od témat ovládnutí světa k nabídce zmiňovaného řetězce.  Záporňák nezapomene zmínit, že již mají i vegetariánské dobroty a jeho oblíbený je královský Mc Vrap. Zrovna na něj běží akce. To že jedenice zničit svět a druhý ho zachránit, v tu chvíli jde stranou. Hledím na tuto scénu a kroutím hlavou. Buď je to vtip (film má být komedie), nebo už naše společnost klesla opravdu hluboko. Vypínám tu věc a raději uklízím flétnu. Po zbytek cesty poslouchám raději meditační hudbu.

Pokračování o prvním dnech v Dilí příště…Taky o akci nebyla nouze.

Jen tak mimochodem, hádejte, co bylo jediné jídlo, které jsem v Dilí snědl, než jsem odjel do Manali? Ano… od Mc Donalda…a nepřejte si znát, jaké mám nyní následky… Dal jsem si Mc Vrap. Je vidět, že to byl plán zlouna, zničit lidi přes jídlo a já to neprohlédnul!