Návrat z hor byl náročný. Už z toho důvodu, že večer po návratu se zhoršilo počasí a několik dní pršelo, byla zima, občas sněžilo a můj kožich ne a ne vyschnout.
Znáte tyto dny, kdy jste kvůli špatnému počasí nuceni trávit čas uvnitř a jediné místo, kde se zahřejete, je v pořádném péřovém spacáku a u talíře dobré polévky. A tak se stalo, že na mě začala jít trudomyslnost.
Inu jak proti ní bojovat. Přeci hudbou. Náhoda tomu chtěla, že jsem zavadil o pána, který právě před nedávnem otevřel školu tibetských hudebních nástrojů. Okamžitě jsem se zapsal do hodiny. Každý den od 1 do 2:30 budu docházet do školní lavice společně s dalšími studenty.
Znáte tu nervozitu, když jdete poprvé do školy a nevíte, co vás tam čeká? Jaký bude učitel, jací budou spolužáci, budu to zvládat? S těmito myšlenkami stoupám pomalu do schodů k malé učebně. K mému potěšení ke mně byl pan učitel vlídný a od začátku hodný. Nevím, jestli to bylo výškovým rozdílem(jeho hlava mi dosahovala k prsům) nebo prostě měl novodobý přístup k žákům založený na respektu a toleranci.
Horší to je se polužáky. Sedám si na zem, mezi dva kluky. Obdržel jsem kytaru a začínám se s nástrojem seznamovat. Tu si všimnu, že na mě jeden ze spolužáků zírá. Usměji se tedy a na znamení přátelství mu mávám. Vyplazuje jazyk a říká něco tibetsky, čemu nerozumím. Opětuji toto nepřátelské gesto a otáčím se od něj. Asi to bude sígr třídy. Musím si na něj dát pozor.
Ostatní spolužáci vypadají klidně, jeden se na mě dokonce usmívá. To by mohl být můj kamarád do budoucna. Uvidíme, jak se to vyvine.
Hodina začíná. Na tabuli se objevují čísla a čáranice a mě začíná popadat panika jako vždycky, když nevím, o co běží. Za chvilku na mě přijde řada, abych dokázal, že vím naprosto přesně, o co běží! S pohledem tonoucího baseta koukám po třídě a hledám záchrannou ruku. Klučina, který se projevil na začátku přátelsky, mi ukazuje, co máme dělat. Jo, bude to kamarád na život a na smrt. Ale nic neuspěchat.
A přišla přestávka. Učitel odešel ze třídy. Nyní se ukáže, co je ve mně. Musím si dát pozor. Sígr třídy mě sleduje a v nejbližší době si mě otestuje. Pak se rozhodne, jestli budu po zbytek docházky šikanován, nebo si získám autoritu a ubráním svá práva.
Přišlo to rychleji než jsem čekal. Malý Tashi, jak se jmenuje asi tak osmiletý Tibeťan, bere svou kytaru a několikrát mě jakoby náhodou bouchne do kolene. ,,Zachovej klid. Bude to dobrý, hlavně nepodlehnout a udržet se" probíhá mi hlavou. Odstrkuji mu hrdě kytaru a posuňkem (jelikož nemluvíme stejným jazykem) mu naznačuji, že je rohatý zvířátko. Jako by do něj vjel blesk a vyskakuje do bojového postavení! V ruce drží bankovku. Nejspíš po mě chce peníze. A je to tady. Ostatní ve třídě mlčí. Pátrám očima po někom, kdo by mi poskytl alespoň nepatrnou oporu. Všichni se však Tašiho bojí. ,,Kde je ten učitel, když ho zrovna potřebuji." Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Prý to pomáhá v krizových situacích se uklidnit. Vyplazuji na Tašiho jazyk. Ten rozzuřen tímto provokativním gestem vykračuje proti mně. Nemám kam ustoupit. Sedím v koutě. Nezbývá než zaujmout bojové postavení. Nasadím do tváře výraz maurských válečníků, který jsem se naučil při pobytu na Novém Zélandu. Jestli jste ho někdo někdy viděl, toto gesto je tak strašlivé, že často zažene protivníka bez bližšího kontaktu, což je ideální. Malý Taši, neznalý ještě světa a tohoto výrazu, je zaskočen. Zaváhá, zavrávorá a omylem šlápne na kytaru. V ten samý okamžik vchází do třídy učitel, který vidí Tašiho, jak šlape po vzácném instrumentu, zatímco zbytek třídy, včetně mě, hraje "Do, Re, Mi,Fa,So,La,Si,Do". Popadá Tashiho a odvádí ho do vedlejší učebny, odkuď slyšíme již jen pleskání a brekot. Ostatní spolužáci ke mně vzhlížejí s obdivným pohledem a uznale kývají hlavou a s úsměvem říkají: "Tashi bum, bum".
Vyhrál jsem! Přebírám post lídra třídy.
Všichni za mnou po hodině chodí, podávají si se mnou ruku s nabídkou přátelství. Jediný, kdo sedí v rohu a rozkošně se uculuje je Dolma, z třídy Španělské kytary, o kterou všichni moji spolužáci usilují. Vypadá to, že ji můj úvod také zaujal a nechci předbíhat, ale myslím si, že mě má ráda. Nechám to týden uležet a pak jí zkusím napsat psaníčko, jestli zajdeme na zmrzku.
Na druhý den před hodinou za mnou Tashi přišel a na znamení usmíření mi mlčky podává oříšek. Přijímám tento dárek a on takto obdarovává i zbytek třídy. Asi nechce, aby to vypadalo že mi podlejzá. Ale co! Co bylo, to bylo. Třeba se zněj vyklube ještě dobrý kámoš. Musíme přece spojit síly proti účovi...
Žádné komentáře:
Okomentovat