Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

07.02.15

Den třetí - zpátky do civilizace. A nebo ještě ne…?

Ráno se budím ve svém pelíšku s rozbřeskem. Je úžasné, jak se tělo přizpůsobí rytmu přírody, trávíte-li čas venku a nasloucháte svým potřebám. Jako již tolikrát před tím okamžitě se snažím vylézt ze svého peří a jít se protáhnout u vycházejícího slunka. V průběhu noci, jak na mě kapala voda z odtávajícího sněhu a srážející se vlhosti z mého dýchání, vznikly krásné rampouchy přímo nad místem, kde jsem ležel. Voda kapající na můj žďárák  k ránu zamrzla a zjišťuji,  že některé části mého vybavení jsou jen kostkou ledu. Kránu přeci jen teplota klesla pod bod mrazu. Měl jsem si s sebou vzíti jednoho z toulavých psů v Dharamsale. Ten by mi v boudě za kousek kaše udržel teplo až do rána.
Vysekávám se tedy z ledu a vysoukávám se úzkým průlezem.  Následuje to, co předešlý den. Rozbřesk, úsvit, mráz až praští. Ledový vzduch mě dokonale probírá ze spánku. Vybíhám hlubokým sněhem na skálu nad bivakem, abych se opět pokochal výhledem do okolí a vychutnal ten okamžik, který jsem tu popisoval. Poté se vracím zpět ke svému čtyřhvězdičkovému hotelovému pokoji (jen tu teplou vodu by si měli pohlídat). Rozbaluji polní kuchyni a pod dohledem Vostudy vařím ovesnou kaši. Mezitím slunce rozehřívá plácek, na kterém sedím, proto si vytvářím ze sněhu křeslo, lehám si do něj a odevzdávám se paprskům slunka.Vařím si čaj, pak oběd, čas jako by se zastavil a já užívám klidu a ticha kolem mě.



 Když už se slunko dostalo za půlku své denní pouti, balím své věci, loučím se s místem, děkuji za příjemný pobyt a vydávám se zpět. Nemá cenu se hnát vzhůru sám a bez vybavení jako sněžnice apod. Zastavím se v teashopu, pozdravím horala. Pak se uvidí co dál. K teashopu dorážím za hodinu. Již z dálky vidím několik skupinek nahromaděných kolem stanu. „Tak to vypadá, že má dneska rušno.“ A skutečně. Několik skupin Indů vyhrálo svůj boj a vyškrábali se na sedlo Triundu.



 Přicházím ke stanu a zdravíme se horalem jako staří známí. Vyptává se, jaké to bylo a jestli jsem se dostal,kam jsem chtěl. Odpovídám, že ano. „Sice ne na vrchol, ale tam, kam mě hory pustily, tam mi to dostatečně stačilo.“ Směje se.  Je to takový ten smích upřímný, plný pochopení. „Dobře jsi udělal, člověk musí přistupovat k těmto místům s pokorou a ne se je snažit pokořit. To ostatně platí i v životě a nejen v souvislosti s horami.“ Zakončuje svůj smích myšlenkou otce Fura.



Souhlasně přikyvuji. „Koukám, že ty tady máš rušno.“Pokrčí rameny a povídá něco o tom, že tohle zatím není rušno.


V době sezóny jsou tu lidí stovky. To se pak nedá srovnat. Místo se úplně změní. Naprosto s ním souhlasím. Už z těchto několika lidí, kteří mají potřebu pokřikovat a pobíhat sem a tam mám chvilkami kopřivku. „Zůstaneš tady přes noc?“ Ptá se mě. Ne, díky, raději půjdu dolů.  Skupinka mladíků kouřící cigaretu za cigaretou a plánující večerní párty mě trochu odradila od noci na tomto jinak klidném místě. Loučíme se a já začínám obezřetně sestupovat níže. Sníh je rozbředlý a cesta od lidí ušlapaná, což způsobuje občasné akrobatické kousky  při vyrovnávání rovnováhy a snahy nepadnout na zadek. Proti mně proudí další a další Indové. Nadšeni sněhem se nemohou  dočkat, až budou nahoře. Někteří vidí sníh poprvé, tak si ani nedokáži představit, co to pro ně musí být. Některé dámy potkávám dokonce v balerínkách a jedna byla v lodičkách. 


Konečně se dostávám na výšku, kde se sníh pomalu ztrácí a pod ním se objevuje zlatavá tráva. Jdu ještě několik kilometrů, když si uvědomím, že se mi ještě dolů nechce a že bych mohl strávit noc na některém z travnatých paloučků v kopcích nade mnou.




 Scházím z cesty a vydávám se do příkrého svahu. Po několika stovkách metrů, dostatečně daleko od cesty, odhazuji batoh na pěkném rovném paloučku. Pokračuji výše, abych se trochu rozhlédnul po okolí. Nacházím nějaké zbytky sněhu, takže vodu na dnešek mám zajištěnou. Bohužel žádný pramen ani studánka v okolí nebyl. 



Co  jsem ovšem zjistil je, že mám souseda. Když se pomalu šourám vzhůru do svahu, padesát metrů ode mně zahlédnu ve vyschlé trávě pár očí bystře mě sledujících. Zastavuji se, poklekám a sleduji toto místo. Náhle se to pohne a zpoza trávy vykoukne liščí hlava. A není to nějaká malá lištička. Spíše mi to přijde jako vlk. Zůstávám nehybně ve své pozici a lišák též. Jeho krásné zbarvení dokonale maskuje jeho tělo v suché zlatavé trávě kolem. Jenom špička ocasu je čistě bílá, jako by ji používal coby štětku k bílení své nory. Seděli jsme tam proti sobě tak půl hodiny. Náhle to lišáka přestalo bavit, znuděně se zvedl a oklikou zmizel v hustém houští. Byl velikosti vlčáka. Krásné zvíře. Uvidíme, jestli v noci bude chtít přijít na návštěvu a podívat se do mých zásob. Raději vše řádně poklidím. Scházím ke svému stanovišti,  rozhazuji spacák na suchou trávu.


Dnešní noc bude pěkně pod širou oblohou. Snad nebude měsíc svítit jako včera. Po večeři zalézám a s hlavou plnou všemožných myšlenek putuji napříč naší planetkou, různými místy za různými lidmi. A to vše při pohledu na rozzářenou oblohu plnou hvězd. Někdo moudrý, ani už nevím kdo to byl, řekl pravdivou věc. „Život neměříme počty nádechů a výdechů, ale okamžiky, které nám vzaly dech.“ Toto je jeden z nich . Jak málo stačí. Zvednout hlavu a zastavit se.
V noci mě budí nepříjemné pocity, že lišák mi očichává hlavu, že prohrabává věci a baští moji snídani. Pokaždé vyskočím a zmateně se rozhlížím, abych nakonec zjistil, že to je jen sen. Konečně je zase ráno. Plním žaludek, užívám výhled a po zabalení a uklizení místa, aby po mě nezbyla ni ulehlá tráva, pokračuji v sestupování k Daramsale.

Do Dharamsaly dorážím někdy po poledni. Hned na začátku města mě vítají opičáci, kteří mi dávají najevo, že bych do jejich skupiny zapadl, tak jestli se nepřidám. Jedna samička něco pokřikuje a odhazuje větvičku, co držela v ruce. Snad to není nějaký rituál, kdy vyznává lásku. Chápu, po třech nocích nahoře, vypadám trochu jako oni ale to ještě neznamená, že chci začít žít na stromě. Mavám rozčilující se opici a odcházím do hotelu, kde jsem byl před tím ubytován. Zde potkávám Jamese a Melanie, kteří nyní okupují Melanie pokoj.





James asi byl tak smutnej, že jsem zůstal nahoře a že nemá s kým sdílet prostor, že se nakonec Melanie ustrnula a nabídla mu spolubydlení u ní. Je hezké, jak dva cizí lidi, spojeni intenzivním zážitkem najednou odbourají zábrany a jsou spolu schopni sdílet životní prostor a krásné přátelství. Padl dokonce návrh, abych se přistěhoval k nim do pokoje a že tam budeme živořit ve třech, ale to jsme nakonec zamítli. Přeci jen trochu toho soukromí  člověk potřebuje. Pronajímám si  pokoj přibližně za 100 Kč na noc a skáču pod horkou sprchu. Jako nový člověk vcházím do naší restaurace, kde se všichni setkáváme a konečně jím zase něco jiného než rýži, poridge a čínskou polévku.
Hodnotíme uplynulý čas a sdílíme nápady kam se vydat příště. Melani se chystá setkat v Dillí se svou učitelkou. Budou spolu putovat po Indii, James se chystá do Manali. Nu a já…zůstanu pár dní na místě a uvidíme.
Je zvláštní, jak za pár dní dokážou lidé přirůst k srdci. Následujícího odpoledne se loučím s Jamesem a Melanie, jako by to byli moji odvěcí známí a setkáváme se takto každý rok. Každý se vydal svým směrem a možná někdy se naše cesty opět skříží. Nezbývá než popřát šťastnou cestu a někdy na shledanou.

Osiřel jsem. Myslím, že mi budou chybět naše diskuze, společné snídaně a večeře, škádlení i zlobení. Rozhodně s nima byla sranda. Ale jak je řečeno v jednom mém oblíbením českém filmu: „Na každém konci je hezké to, že něco nového začíná.“


 
 Pár fotografií divadla Svět o které jsem vás něchtěl ochudit!











 




 

 

 


    

Žádné komentáře:

Okomentovat