Vítej, Alenko, v králičí noře, aneb dny v Rishikesh.

Den po příjezdu do tohoto malého městečka ležícího na břehu Gangy se probouzím v brzkých hodinách za úsvitu. Je třeba vyrazit na obhlídku a třeba se mi podaří někde potkat skupinu mířící k nějaké činnosti jako je zpěv manter a ranní meditace. Město je tímto proslulé a sjíždí se sem lidé z celého světa, aby navštívili místní ašrámy a následovali své učitele, kteří je navedou na duchovní cestu, pro ně potřebnou. V restauracích se normálně lidé baví o meditaci, energiích a různých alternativních metodách seberozvoje,  sebepoznání a třeba i realizace. Přicházím na hlavní ulici, vedoucí podél Gangy. Je kolem sedmé hodiny a zdá se býti prázdná. Jdu směrem od města k obnaženému břehu Gangy, posetém kameny a skalkami. Přes den se zde lidé omývají a posedávají na kamenech k meditaci. Nyní břech zeje prázdnotou. Kromě několika poutníků v oranžových hábitech posedávající či polehávající podél cesty. Připojuje se ke mně středně velký psík. Jako bych slyšel. „Budu Ti dělat doprovod, vidím, že to tady neznáš.“ Zajímavé, že mě opravdu vede, kam jsem měl původně v plánu jít. Na skalku, zařezávající se do Gangy a na jejíž vrchol se posadím. Ideální místo na sledování východu slunce a hovory s Gangou.  Sedím zde po nějaký čas, až si začínám všímat, že ulice a most vedoucí přes Gangu začíná ožívat a lidé hromadně nabíhají k jejich denním povinnostem. Zvedám se a za doprovodu psíka, říkejme mu třeba Allík, se navracím zpět do města.

Moje kroky jsou jasné. Včera jsme objevili výborný ovocný, řekněme, bar. Dělají výtečné šejky a ovesnou kaši s ovocem. To se musí, přátelé, vidět. Není to jen poridge, do kterého zamíchají nějaké ovoce. Je to jak umělecké dílo. Miska s kaší přistála společně s čerstvým džusem na stole přede mnou. Skoro se toho bojím dotknout, a to ne protože by to bylo nějaké odpudivé. Mladý Ind mi na té misce a v džusu vystavěl pyramidy z čerstvých kousků banánů, pomerančů, jablek, granátového jablka a něčeho, co neznám. To vše posněžil kokosem. Člověk se tak nasytí už jen pohledem. Sním tento výtvor a v průběhu snídaně se seznamuji s dvěma dámami středního neurčitého věku, jedna z Brazílie, druhá z Itálie, které zde tráví již měsíc.  Přijeli za jógou a doporučují mi místa, kam jít a kde se co děje. Bohužel používají spousta cizích názvů a určení míst, že se obávám, že jejich doporučení mi bude stejně k ničemu, poněvadž to nenajdu. Nakonec se chytám jednoho místa, které leží blízko druhého mostu přes Gangu a ten bych najít mohl. Jedná se o Ašrám, ve kterém se každé dopoledne sejdou lidé různých národností a zaměření za účelem společným. Zazpívat společně mantry. Nevím, jestli někdo u takové události byl, ale má to opravdu silný dopad na člověka. Rozhoduji se tedy jít tam.

Most nalézám velmi snadno a za mostem vcházím do spleti uliček. No tak tady něco najít, to jsem zvědav. Trochu začínám pochybovat, že udržím správný směr. Ale nakonec to hodím za hlavu a prostě se budu toulat, dokud neuslyším někoho zpívat.

Náhle se přede mnou objevuje Melanie. Nevěřícně na sebe koukáme a poté již oba s úsměvem od ucha k uchu jdeme k sobě. „ Co tady děláš?“ ptá se. „ To samé co ty.“Odpovídám s úsměvem. „ Víš, že tu je i James? Již jsem ho třikrát potkala na ulici.“ Říká mi rozzářeně. „ Já jsem přijela se svojí učitelkou a máme zde ženskou skupinu.“ Jdeme se sestrami na zpívání manter v Ašrámu. Přidáš se?“ „Zrovna jsem si říkal, že bych něco takového rád navštívil, a pokud nebude vadit moje přítomnost tvým sestrám?“ „Ne neboj, je to otevřená akce.“ Uklidňuje mě. Já se uklidňuji až teprve na místě, kdy vcházíme do haly plné lidí a jsou tu i muži, hurá. Už jsem se začínal bát, že upadnu do spár nějaké ženské skupiny, která každé ráno musí přivézt mužskou oběť. Až postupem času, když se rozhlížím a zjišťuji, o co se jedná, shledávám, že jsem na místě, kam jsem původně mířil. Paráda. Kolem mě jako by se mávnutím proutku rozesadila na podlahu smíšená skupina přibližně 100 lidí, všichni oblečeni v takovém tom u nás v Evropě nevšedním oblečení. Dalo by se říci alternativním. Tedy řekněme indickém stylu. To zní lépe.  Někdo je celý v bílém, někdo má pestrobarevné oblečky, šály, ženy sukně muži takové ty volné kalhoty s rozkrokem u kolen. Se svou černou outdoorovou mikinou a šedivými kalhoty sem moc nezapadám. Jediné štěstí, že to je značka Tilak a to znamená v místním jazyce něco jak třetí oko. Takový ten puntík na čelo, co si kreslí mnoho lidí kolem. Takže vlastně zapadám.

 O několik řad vedle mě vidím mikrofony a čtveřici lidí připravující si hudební nástroje. Dvě kytary, bonga, harmonium. Vše nazvučeno na mikrofon. No vypadá to na velký koncertík. Usazuji se na podlaze mezi ostatními a vyčkávám, co se bude dít. Nejprve vstupuje prošedivělý pán, oděn celý v bílém. Dává instrukce a informace k programu v Ašrámu. Asi to bude místní šéfík. Později se dozvídám, že se jmenuje Swámí Premba, což v překladu znamená Duchovní mistr Láska. I když na těle jsou patrné známky, že po tomto světě chodí již nějaký čas, oči má rozzářené, přetýká humorem a energii by mu mohl závidět kdejaký mladík. Poté se rozeznívají první akordy kytar a harmonia. Za zpěvu přichází paní západního zevnějšku, oděná v jednoduchém, avšak hezkém a čistém rouchu, podobný sárí, nebo jak to nazývají ty indické oblečky. Usedá uprostřed širší stěny obdélníkové místnosti do připraveného jakéhosi jednoduchého trůnu mezi soškami a zapálenými svícemi. Všechny v místnosti obdarovává úsměvem a jako by lidé pod jejím pohledem roztávali. Na této paní něco je. Vzpomínám si na podobné setkání s Jeho Svátostí Dalajlámou a mám nyní pocit deja vu. Jako by to byla jeho sestra. Se sepnutýma rukama se jí lidé kolem klaní a ona pozdrav opětuje. Vypadá to na Guru. Také se pokloním a poté všichni usedáme na zem. Paní v křesle začíná vesele mluvit a její projev mě utvrzuje, že je hodně podobná Dalajlámovi.  Také takové bezprostřední chování, na nic si nehraje, na úsměvech nešetří a moudrost jí padá z úst jedna za druhou. Pomalu každou druhou větu bych si rád zapsal. Je to jak otevřít knihu moudrosti a vyskakují na vás z ní myšlenky. Až později se dozvídám, že se jmenuje Shanitimay. V tomto Ašrámu tráví již 30 let s tím, že posledních několik let vznikají po světě další obdobná místa jako tento ašrám a ona nyní putuje mezi těmito místy v Austrálii, Spojených Státech, odkud je původně a myslím, že v Německu.

Po krátkém úvodu a rozhovorech s diváky,dává Shanitimay pokyn ke zpěvu dalších písní a místnost se opět rozeznívá pod tóny hudebních nástrojů a hlasy všech lidí kolem. Člověk si po chvilce připadá jako v transu. Kolem vidím lidi, kteří se různě přirozeně začínají pohybovat a třeba i tančit v rytmu písně. Převážně ženy zvedají ruce nad hlavu a kroutí se v rytmu indických manter oslavujících život. V Evropě by toto připadlo člověku poněkud zvláštní a probouzelo by to v nás strach z přítomnosti nějakých vyšinutých jedinců. Ale tady v Indii mi to přijde naprosto přirozené. Lidé odhazují své masky a oddávají rytmu krásné hudby a zpěvu, do kterého se postupně zapojují všichni. Co si budeme povídat, jsme v Evropě vychovávaný k tomu neprojevovat se navenek a ukrývat své, ať už negativní či positivní prožitky uvnitř sebe. A chraň Bůh, abychom je projevili navenek a tím ukázali svoji slabost. Slabost. Proč by zrovna projev radosti, či smutku, strachu či jakéhokoliv prožitku, proč by měl být označován za slabost, případně za vyšinutí. Když tak koukám kolem sebe, raději být vyšinutý a užít si život než ho prosedět v neutrálním projevu, hlavně nevyčnívat z řady, jak často zní kolem nás. Nejsilněji na mě působí píseň, kdy muži společně zpívají větu a ženy ji po nich opakují. Kdo bude mít zájem, zazpívám mu to doma. Znělo to asi takhle: „Tumi Barge re mana, Tumi Japa remana, Om Shree Ram Jaya Ram, Japa re mana.“ To se opakuje pořád do kola.  Hluboké drsné hlasy mužů, jsou doprovázeny jemnými hlásky žen. Vše dohromady tvoří dokonalý harmonický zvuk nesoucím daleko za okna této haly. Těžko se to popisuje někomu, kdo nikdy obdobnou věc nezažil. Je to jako by vás polévaly teplou vodou která hladí  a prohřívá každý ohyb vašeho těla a vy máte pocit, že tato voda stékající po vaší kůži, shromažďuje se a slévá před vaším solarem a odtud prýští daleko před vás v krásném vodotrysku.Rytmus hudby se pozvolna zrychluje a hlasy zesilují. Najednou mám pocit, že si chci vykřičet hlasivky! Řvu jako smyslů zbavený dokola text písně a ten se ztrácí v hlavním proudu, který se skládá z hlasů ostatních. Hudba pomalu doznívá a lidé se začínají opět zklidňovat. Poslední hlasy utichají a dále už se linou jen tóny kytar, harmonia a bubínky. I ty následně zanikají v tichu. Ticho. Všichni jako by se báli toto ticho narušit, byť jenom nádechem. Kolem mě vidím rozzářené tváře, úsměvy od ucha k uchu, občas se lesknou na tváři slzy. Bylo to opravdu intenzivní. Rozhodně dobrá terapie, jak se zbavit stresu a jiných zatuhlých věcí sedících na našich ramenou bránící nám normálnímu pohybu.  

Ale zpět do reality.

Po několika písních přichází na řadu povídání. Paní se pouští do zajímavých témat a její projev je provázen všemožnými dotazy, které jako by směřovali její myšlenky. Po hodině povídání kdy se mohl do dialogu zapojit kdokoliv z publika. Dostávají se ke slovu i dva nejstarší účastníci.Paní  82 let stará, odněkud ze španělska a pán  84 let z Anglie. Smekám hluboce až kzemi ped těmito dvouma návštěvníky. Jeli ve svém věku celou tu cestu až sem do Rishikese aby zde potkali svého Guru, tedy duchovního učitele. Nejsem jediný z davu, kdo  neskrývá obdiv před těmito účastníky.Značí to jediné, na to se vydat za duchovním hledáním není nikdy pozdě, což mimochodem poznamenala i paní v křesle. Následuje další série manter, společně zpívaných. Místnost, jako by se zaplnila atmosférou, ve které máte pocit, že chcete létat a díky zpěvu a dýchání se cítíte skvěle. Jak by řekl alternativně smýšlející člověk: „Energie v místnosti proudí a mně se z toho začaly potit ruce.“ Přišlo mi to jako nekonečný okamžik tohtoto zpěvu a zároveň velice povznášející. Je velice příjemné vypustit vše z hlav, zapomenout na předsudky,  chmury, starosti a jen tak z plných plic zapět s radostí malého dítěte společně s další stovkou lidí různého věku, pohlaví i národností. Po dozvuku této mantry všichni sedí tiše a nechávají doznít dopad písně. Poté vystupuje pán v křiklavě žlutém triku a navrhuje ještě si zatančit. Pouští hudbu a všichni se zvedají a v rytmu hudby se krouti včetně 80 a více let starých účastníků. Mimochodem ta paní to rozjížděla asi nejvíce.

   Guru ShantiMaya konečně promluvila. Jako by mluvila za nás všechny. Děkuje za tento zážitek a zahajuje část sezení, kdy se jí lidé mohou ptát na cokoliv od duchovních věcí až po osobní problémy ve vztazích, rodinách a podobně. Je to taková hromadná davová terapie. Zjišťuji, že mnoho lidí kolem mě má obdobné prožitky, vnímání spousty věcí a dopady na jejich spiritualitu. Nebudu tady probírat jednotlivá otevřená témata. Čas od času sem možná vložím některé téma, které pocítím potřebu sdílet.

Nyní se vrátím k jednomu hodně zajímavému zážitku s touto paní v průběhu sezení. Donutilo mě to být více opatrný na své myšlenky a pocity, které zde mám. Slyšel jsem, že duchovní mistři, guruové a lámové dokážou poměrně dobře číst lidi a mít přehled o všem dění v sále. Ale přesto, jsou to jen lidé, kteří jsou z masa a kostí, žádní levitující bytosti pohybující předměty kolem sebe silou myšlenky a ohýbající železo pohledem. Nedával jsem těmto řečem příliš velkou váhu.

Shantima a její reakce na pokládané dotazy. Chvilkami jsem se musel hlídat, abych neměl otevřenou pusu příliš dokořán. Rozhodně tato paní vládne slovem a je moudrá. Přechází hbitě z buddhismu, do hinduismu, tu dává příklady z aboridžínských indiánů, tu předkládá odpověď čerpající moudro z křesťanství. Jak sama později dodává v odpovědi na dotaz ohledně jejího náboženství, uznává, že není vyhraněná. Čerpá to nejlepší ze všeho a hlavně ze sebe sama, což je věc, kde máme hledat všichni. Uvnitř sebe.

Zrovna když se jeden mladík ptá na to, jak se má vyrovnat s utrpením, bídou a násilím druhých, kde najít tu sílu, která nám pomůže s tím vším se vyrovnat, ulítám ve svých myšlenkách. Odpověď, kterou sděluje, je jednoduchá a praktická, ale uvnitř sebe se dostávám trochu do rozporu s tím, co říká. V době pobytu v Kongu, kdy člověk viděl ledaco, přemýšlím, jak by tito lidé sedící v sále dokázali pomocí tohoto jednoduchého návodu vyrovnat se s tím vším násilím a utrpením. Být v kůži těch lidí. Před očima mi probíhají tváře znásilněných žen, dětí bez rodin. Začíná ve mně boj, kdy mám chuť zakřičet, co to tady povídáte, jeďte tam a uvidíte co, kde bude vaše vyrovnanost a klid tváří v tvář zlu. Náhle mě z mého vnitřního boje a cesty zpět do Konga vytrhává drsný a nekompromisní hlas Shantimay. Téměř  vykřikla:  „Přestaň! Přestaň! Vrať se zpátky! Buď tady!“ Polévá mě horko. Přece to nemohlo patřit mně. Sedím mezi desítkami lidí s falešným pocitem imunity, či neviditelnosti. Hledím jí do tváře. Její přísný pohled směřuje někam nade mě. Co to má znamenat? Rozhodně to zafungovalo a já se téměř okamžitě ve svých myšlenkách dostávám do přítomnosti. Její pohled zaměřený někam nade mě, což je divné, protože tam nikdo není, pomalu sklouzává dolů a….kouká mi do očí. Několik minut sedíme a hledíme na sebe. Bojím se s pohledem uhnout. Hledím zpříma a hlavou mi poletují myšlenky „Co to má sakra znamenat?“.Čím dále však hledím do očí, tím více se uklidňuji. Opakuje znovu, teď již klidným hlasem: „Zůstaň tady.“ Sedím na podlaze, v tureckém sedu, celý sál je potichu a nikdo neví, o co se jedná. Slyšeli byste jehlu padnout na podlahu. V duchu se omlouvám a Shantimaya se vrací k předchozí řeči. Slyšel jsem o tom mnoho příběhů od jiných lidí, ale až dnes jsem se přesvědčil na vlastní kůži, jak silné to může být. Rozhodně si nemá cenu před touto paní na nic hrát. Garantuji vám, že do konce sezení jsem se pomalu bál myslet na cokoliv. Získala si mě. Jak svým vystupováním, tak svými schopnostmi empatie až telepatie. Již chápu, proč sem za ní lidé jezdí. Po hodině povídání mám pocit, jako bych prolistoval desítky moudrých knih. Dává znovu prostor zpěvu a poté  se rozcházíme. Ještě než odešla, upozorňuje přítomné, že následující den zahajuje jeden specifický výcvik určený pro buddhistické mnichy. Učení, vycházející z tibeckých buddhistických tajných nauk, které dostala svolení šířit. „Případní zájemci jsou vítáni a nemusíte být mniši“ zaznívá z jejích úst.  Shantimaya odchází, zatímco ji celý sál zdraví ve stoje, se sepjatýma rukama a pokloněnou hlavou. Poté, co odešla, nastává v sále ruch a lidé si sdělují své prožitky. Svámí Premba svolává zájemce o  daný devítidenní výcvik. Neměl jsem v plánu zde zůstávat devět dní, ale ta paní si mě získala. Navíc odmítněte něco takového, už jenom ze zvědavosti. Chtěl bych ji více poznat. Třeba při tomto meditačním výcviku bude možnost. Hlásím se tedy u Premby a zapisuji se do tohoto kurzu.  Kurzovné je dobrovolné a každý může dát podle svého uvážení. Myslím, že s těmito lidmi kolem mě ještě čeká hodně legrace.  Už teď se cítím jako doma a ne jako cizinec. Zvláštní. Jsou tu lidé ze všech koutů světa, různých národností, barvy kůže, pohlaví. Jako byste se znali roky. A přitom mnozí s těch lidí tu nejsou déle než já. Odcházím z haly v příjemném rozpoložení a mířím si to rovnou do centra na pořádnou porci ovocného šejku a nějaký gablík do žaludku. Poté se přesouvám na břeh Gangy před jiný z Ašrámů, kde se připravuje večerní Ganga Arti, o které jsem již psal.Zde mohu dovršit poměrně pestrý den trochou zpěvů Ganze a západlu Slunce.   

Večer v 9 uléhám do postele a usínám tvrdým spánkem. To by člověk neřekl, jak dokáže být duchovní činnost vyčerpávající. Připadám si, jak kdybych slezl všechny hory v okolí. Tak Alenko v říši divů, šup do králičí nory.