Triund- den druhý

V průběhu noci, v našem útulném brlohu o čtyř stěnách a posteli, se intenzita vzájemného mačkání na sebe zvyšovala tím, jak klesala teplota. Muselo být kolem -10, nekontroloval jsem v noci teploměr, ale podle předpovědi a také když jsem se po několika hodinách probudil a chtěl se napít ohřáté vody vedle postele, rozbil jsem si téměř nos o kostku ledu, která na mě vypadla z ešusu. Něčekal jsem, že vydrží teplá, ale ani to že tak rychle ztvrdne.  Tak jsem hasil žízeň lízáním.

 

V noci, kolem čtvrté ranní se dostavil pocit, kterého se každý zimní vandrák obává. Konečně vyhřejete spacák, je vám teplo a najednou musíte jít čurat. Chvilku jsem se pokoušel to zaspat, zkoušel jsem i techniku dostat moč z těla hlubokými výdechy a podobně…člověka napadají kraviny, když se chce něčemu vyhnout. Nedalo se nic dělat. Musím ven. Vylézám ze spacáku a vybíhám před naši boudu. Obejme mě mrazivý vzduch, který se zakousnul do míst, která zrovna nemám přikryté oblečením. V těchto chvílích oceňuji vousy. I když chmýří, udělá to hodně při ochraně tváře. Nechodím ani moc daleko ode dveří a vykonávám potřebu. Chvilku jsem měl pocit, že rozprašuji sníh. Kouknu nad sebe a úžasem si téměř posněžím nohy. Nade mnou rozzářená obloha, miliardy a miliardy hvězd a hvězdiček svítí jedna přes druhou a vytváří dohromady nezapomenutelnou světelnou šou. V němém úžasu zapomínám na nepříjemný pocit tam dole, a jako bych slyšel, jak mi říká: „Hele, kámo, já sem hotov! Jestli nechceš, abych umrzl a odpadl, tak koukej nasadit gatě a šupajs do spacáku!“ Byla by to příliš velká daň za ten pohled, a tak uposlechnu a zalézám zpět do ještě teplého spacáku. 

 

O několik hodin později mě budí úsvit. Nechci propásnout vystoupení divadla Svět a ku překvapení mých dvou parťáků, kteří očividně nesdílí mé nadšení z východu slunce a  dávají přednost udržení tepla ve spacáku o něco déle, začínám na sebe navlékat  všechno své teplé oblečení. Venku je jasno, což znamená „sakramentská“ zima. Ještě než vylézám ven, všímám si Melanie, která nakonec vyhrála boj se svojí druhou polovičkou, která chtěla udržet tělo ve spacáku a také se začíná soukat ven. Ale to už mě nohy nesou do kopce k místu asi 500m nad naším domkem. Toto místo ve svahu nade mnou zdobí velké množství modlitebních vlajek. Již z dálky mě zahujala poměrně velká skála a jeskyně v jejím úpatí. Dorážím k tomuto místu značně zadýchán, brodě se někdy až po stehna sněhem. Divadlo začíná. Koukám k východu. Okraje oblohy jsou zbarveny do ruda a postupně přechází do oranžova, žluta až to končí blankytně modrou oblohou. Každou chvíli slunko vykoukne. V tento okamžik jako by vše ztichlo v napjatém okamžiku, jestli slunce vyjde nebo ne. I vítr přestal vát. Je to tady. První paprsek dopadá na moji sítnici a tvář téměř okamžitě polévá příjemný pocit tepla. Je to jak zázrak! Uvnitř mne dítě, které se tam schovává před dospěláckým světem, křičí, tančí a jásá! Nechávám na sebe působit paprsky se zavřenýma očima. Je to zázrak, hlavně když jste v horách a mrazivém počasí. Světlo prostupuje nejen mé fyzické tělo a dostává se do morku kostí. Když už byla ta zářivá koule z větší poloviny nad obzorem,  svět kolem mě rozběhl svůj denní rytmus. Ptáci začali zpívat, vítr se mi opřel do tváře a začal třepotat modlitebníma praporkama nade mnou. Před tím jako by vše stichlo v němém úžasu a očekávání (vyjde nebo nevyjde?).

 

Scházím zpět do tábora a shledávám se s oběma spolunocležníkama. Již z dálky vidím jejich rozzářené tváře, naplněné radostí ze slunného jasného dne. Přečkali jsme noc, to je důvod k radosti.

 

Společně odcházíme do Teashopu, kde nám místní horal již uvařil čaj a rýži s čočkou. Vydatná snídaně.

 

 

 

Probírám s ním můj další postup a zjišťuji, kudy vede cesta. Bude pravděpodobně těžké najít pěšinu schovanou pod množstvím sněhu. Hned po snídani neotálím a nahazuji batoh napakovaný jídlem na několik dní a vybavením na přečkání zimního počasí tady v horách.

 

 

 

 

Loučím se se svými parťáky a loučím se s horalem. Domlouvám se s ním, že když se nevrátím do dvou dnů, tak je něco špatně. Přeje mi hodně štěstí a dává poslední rady na cestu.

 

"Nemluvím s váma, takhle se zmáčet! A na ten čaj můžete zapomenout!"

 

Vyrážím ve svých ranních stopách vytvořených při cestě za východem slunce. Je fajn mít prošláplou cestu. Když se dostávám za místo mého raního kochání přichází na řadu dřina. „Království za sněžnice!I Nějaké obyčejné!“ říkám si v duchu, zatímco se pod tíhou batohu bořím někdy až po pás do hlubokého sněhu. Každý metr se v těchto podmínkách stává usilovným bojem. Po několika stovkách metrů, kdy jsem zpocený snad i na patách se dostávám k místu kde začíná pole obrovského kamení. Vypadá to, jako by zde vedlo koryto nějaké velké řeky, která si poskládala kameny do všemožných útvarů. Ale na tomto místě mi nepřijde řeka reálná. Vrhám se mezi kameny, které jsou mnohdy až několika- násobně větší než já a mířím si to stále vzhůru. Na tomto místě čelím prvnímu závažnému problému. Vítr navál kolem kamenů velké množství sněhu, který se nahromadil mezi kamením. Vznikla tak zde  mnohonásobně hlubší vrstva sněhu než v předchozím terénu. Na některých místech do kyprého, čerstvě navátého sněhu zapadám až po hrudník. „Tudy cesta nevede!“ říkám si a snažím se toto pole kamenů obejít. Bohužel to nejde. Shazuji tedy batoh a vydávám se prošlapávat cestu bez zátěže.

Objevuje se nové reálné nebezpečí. Mezi některými z velkých kamenů, které jsou často schované pod sněhem, vznikly jakési škvíry, či štěrbiny, které jsou někdy až několik metrů hluboké. Sníh je pěkně zamaskoval a vytvořil tak perfektní past na medvěda. Proto se pohybuji ladností laně a každý kousek cesty pečlivě ušlapu, abych se ujistil, že nezmizím kdesi v hlubině. Jít ve skupině by znamenalo chvilkové zastavení a vytažení nebo vyhrabání propadlého chudáka zpět na povrch. Pokud ale jdete sami, je lepší se této situaci s maximální obezřetností vyhnout. Když konečně nacházím bezpečnou cestu a dostávám se přes toto „minové pole“, vcházím do řídkého lesa. Bohužel sněhu neubylo a stále se místy bořím až po pás. Prošlapávám cestu přibližně 300 metrů a poté se vracím pro batoh. Znovu a znovu opakuji tento postup, až se dostávám na místo, kde zastavuji. Cesta dále není možná nebo minimálně bezpečně možná. Skalnatý terén se rozrůstá, obrovské skalní útvary, balvany a suťoviska překryté množstvím sněhu a tvořící pás široký 80 metrů, jež je po obou stranách ohraničen prudkým svahem a strmými skalisky. Tak tudy opravdu nevím, jak cesta pokračuje. Rady od místního horala již nepomáhají a cestu teď mohu pouze odhadovat podle okolního terénu. Opět zanechávám batoh na sněhu a jdu prozkoumat další úsek.

Prohlubně, svahy a skaliska se zvětšují a já začínám mít obavy i z možných lavin. Všechno nasvědčuje tomu, že bude lepší to zabalit. Nějaký kopeček za to nestojí uvíznout v trhlině a čekat dva dny na vysvobození. Rozhoduji se tedy zůstat na místě. V okolí nacházím skálu, ze které se naskýtá úžasný výhled do údolí. Pod touto skálou buduji záhrab, moje příští nocoviště možná na dvě noci. Na dnešek  hlásí jasno, což pro mě znamená pád teploty hluboko pod bod mrazu. Spaní v takovém případě pouze pod širákem by nejspíše znamenalo, zvláště s mým spacákem do -10C, jisté noční problémy s termoregulací. Proto jediným východiskem a pro zajištění pokojné noci je třeba vybudovat kolem sebe dobrou izolaci. A taková výtečná izolace je právě sníh.

 Ať již eskymáci nebo jen lesní zvěř, v dobách jako tato vytváří si také ve sněhu nory a zahrabávají se hluboko do sněhu. Je to jejich jediná šance, jak tu zimu přečkat. Jak moc se máme co učit od matičky přírody. Sahám tedy do zkušeností převážně z Kanady a za necelé dvě hodiny stojí krásný útulný brloh, který by mi záviděl kdejaký zajíc nebo liška. Zatímco dokončuji stavbu, již se mi na vařiči ohřívá výtečná rýže s nějakými přísadami tzv. „co dům a okolí dalo“.

Obědvám, či večeřím (ani nevím kolik je hodin, řídím se podle slunce) a pak si dlouze vychutnávám na provizorním křesle ze sněhu čaj. Kouknu na oblohu. Slunce se pomalu blíží ke svému západu. Divadlo svět bude produkovat druhou část hry, jejíž první část jsem měl možnost zhlédnout v ranních hodinách. Usedám na skále a kochám se pohledem do rudě zbarveného údolí.

Kolem poletuje orel. Několik desítek minut sledduji jeho klouzavý let a hraní si s proudy. Jak ladně a bez námahy se dokáže pohybovat prostorem, zatímco využívá proudů a podmínek právě nastalých. Už chápu, že indiáni čerpali svoji filozofii ze zvířat jako toto. Jen pouhým sledováním, jako by se vám otvírala instruktážní filozofická kniha, jak s ladností a lehkostí procházet bytím. Po chvilce orel mizí za skalním útesem a zaměřuji svoji pozornost opět na světelné divadlo. Už chápu Malého prince, že mohl koukat na západy slunce někdy až 30x.

S medvědem Vostudou, sedíme na skále,chytáme poslední paprsky do kožichu. Posílám veselou myšlenku všem blízkým a v tu samou chvíli pociťuji, že jsou se mnou. Vnáší mi to úsměv do tváře a jsem vděčný za tento svět. Poslední paprsek mi mává zpoza hřebenu a mizí nadobro. Na druhé straně se oběvuje luna a přebírá kontrolu nad tímto světem. Společně s ní pociťuji silné ochlazení a již nedokáži sedět na svém místě. Scházím dolů za pološera a svůj večerní šálek společně s večeří vychutnávám již pod bílým svitem měsíce. Na tomto místě není prostor otálet a na něco čekat. Po západu slunce mrzne více a více, proto balím své věci a zalézám do bivaku. Jak se krásně člověk v této divočině přizpůsobí rytmu přírody. Je tma, zima, jdu tedy spát nebo alespoň do spacáku. Vyleze slunko, je světlo, proberu se a funguji. Člověk nepotřebuje ani řídit nějaký budík či sledovat hodiny.

Přijímá po několika dnech toto nastavení.Usínám za zvuku dopadajících kapek na můj žďárák. Užjsem zapomněl, co s sebou přináší spaní v záhrabu. Pokud si totiž nepohlídáte strop vašeho příbytku a budou na něm nerovnosti či výstupky, začně se postupně na stropě srážet voda a ta následně kapat zpět dolů z těchto nerovností. To je daň za teplo. Naštěstí jsem společně se spacákem zasunut do žďáráku a ten by měl býti nepromokavý. Ulehám na záda, koukám malým okýnkem po straně ven. Je to, jak kdyby tam někdo svítíl zářivkou. Bílé ledové světlo osvětluje sníh, les  a skaliska kolem. Dostávám přímý zásah kapkou vody  do oka. „Ok, čas přehodit žďárák i přes vršek. Zahřívám se ve spacáku a je mi fajn. „A je je! Je to tady!“ To čeho jsem se obával, se dostavilo. I když jsem se „vysněžil co to šlo než jsem se začal složitě soukat do všech vrstev a do bivaku, další tekutiny z mého těla chtějí do světa. „Ach jo.“ Chvilku ještě  ležím a potom zahajuji rozbalující proces. V jednu chvíli jsem si říkal, že se prostě jen převalím na bok, rozepnu spacák a vyčurám se vele sebe. Pode mnou je vrstva sněhu, takže ta to snadno absorbuje. Ale raději nebudu riskovat. Určitě bych si načural do spacáku.

Po několikaminutovém procesu odbalování, kdy hrozilo reálné nebezpečí že se počurám, konečně stojím před bivakem a jsem překvapen, kolik tekutin se do mě vešlo. V údolí se rozléhá mé hluboké „úúuufffff.“ Hotovo. Dneska je vetší zima než včera. Proto moc neotálím a jen tak letmo přeběhnu pohledem opět rozzářenou oblohu. Je světlo jak za dne. Několika minutový proces zabalení a když konečně ležím, přecházím spokojeně do úsporného režimu. Ještě si pořádně prodýchávám a prohřívám spacák. Během několika minut nevím o světě… „To byl, ale pěkný den, viď Alberte?“ zní mi oblíbená hláška z neméně oblíbeného filmu.

Copak asi přinese zítřek? Uvidíme. Necháme se překvapit. Jako ten orel se nechám nést vzdušnými proudy a s otevřenýma očima vyhlížet něco k snědku.