Po sedmé hodině večerní, zahalení rouškou tmy, vyrážíme do pouličního ruchu. Ulice připomínají spíše rozbité polní cesty, podél nichž stojí dřevěné a hliněné chatrče se střechami z palmového lístí. I přes to, že je již po setmění, je všude kolem nás velmi živo. Pouliční osvětlení je zde „science fiction“, a tak potkáváme mnoho lidi svítících si na cestu malými baterkami. Z dálky to připomíná roj světlušek. Já sám mám nasazenou čelovku a obestoupen svými ochránci postupuji hlavní třídou do centra. Jdu s Fistonem, logistikem, se kterým spolupracuji, Frankem, třicetiletým řidičem a Clovisem, který pracuje též jako logistik pro organizaci Člověk v tísni zde v Kitutu. Všichni tři mě střeží jak diamant na ostrově pirátů a v těsném sevření procházíme tmou. Díky tmě, která nás halí, nevzbuzuji takový rozruch a nestrhávám na sebe tolik pozornosti. Běloch v této vesnici je viděn zřídka, a jak jsem se přesvědčil druhý den, dokonce se ho některé z místních dětí bojí. Nikdy totiž neviděly nikoho s jinou barvou kůže než černou. Pro ně jsem mimozemšťan, což je na zdejší poměry každý, kdo bydlí 60 km od Kitutu. Tma naštěstí schovává moji bílou pleť a v obležení svých ochránců přicházím až k baráčku, který bych ani netipoval na restauraci. Zde mají osvětlení, protože vlastní malý generátor produkující elektřinu pro tento podnik.
Paní domácí, energická žena, hned z dálky vykřikuje ve svahilštině „buď zdráv, muzungu"(bělochu). Přichází ke mě a stále něco mele. Moji kolegové se smějí, a já netuším čemu. Až po chvilce začínám chápat, že paní domácí je z mé kůže hotová a neodpouští si poznámky na rozdíly mezi námi. Přichází ke mně a chytá mě za kůži na ruce, poté ukazuje na svoji ruku a přejíždí prstem po kůži, a pak mi ho ukazuje se slovy: „To není špína, muzungu“. Odněkud donesli židli a posadili mě přímo před tuto chatrč, údajně restauraci. Za několik minut sehnali židle i pro mé kolegy a dokonce i malý stůl. „Co to bude k pití?“ ptá se mama Nima. Na výběr dostávám mezi pivem, kolou, fantou a sprite. Je vidět, že marketing a distribuce coca-coly funguje perfektně. Na místech jako toto, kde nemají ani elektrický proud, mají několik beden s nápoji této již snad mezigalaktické společnosti. Dávám si pivo. Zapomněl jsem však, že jsme v rovníkové Africe, kde teploty nepadají pod 25 stupňů celsia a ještě k tomu v oblasti, kde nemají lednice. První pivo mi tedy pomalu celé vyběhlo z lahve a když jsem se napil toho zbytečku na dně, zjistil jsem, že je to spíše horký čaj. Fiston s Frnakem si však na svých pivech pochutnávají a vůbec jim nevadí jeho teplota. Napadá mě, že když ho třeba když nechám trochu odstát, vychladne... Jiný kraj, jiný mrav. Jako další pití si již raději objednávám, k obecnému překvapení, sprite. Vysvětluji to únavou a potřebou se znovu zavodnit, k čemuž mi to pivo nepomůže. Jsou překvapeni, že mi nejede. Zaznívá otázka: „Ty nemáš rád pivo?“ Jemně se snažím vysvětlit, že ano, že dokonce pocházím z města piva, ale že dnes ho nechci. Stále kroutí hlavou a já si cucám svůj sprite. Po obdržení nápojů a uhašení žízně přichází paní domácí s dotazem, co si dáme k jídlu. Následuje otázka: ,,Co máte?" Nepřekvapuje mě, že přede mě po několika minutách postavila hrnec se směsí masa (tentokrát nevidím žádnou hlavu), zelenou kaší připomínající špenát a fufu. To samé, co jsme měli k obědu a budeme to mít i příští dny. Strava se zde mnoho neliší. Poté, co dojídáme, začínám pomalu poklimbávat. Přiblížila se devátá a na obzoru ukázal svoji záři obrovitánský kotouč měsíce.
Září tak, že kolem nás je světla jako ve dne. Dnes je úplněk. Hledím na měsíc a myšlenkama odcházím jinam. Ztrácím přehled o konverzaci. Stejně mluví svahilsky. Cesta byla dlouhá, horko vysávající a já mometálně s plným bříškem přecházím do režimu gastronomické demence, kdy se všechna krev z mozku vyleje směrem k žaludku a vaše myšlenkové pochody se zpomalí. Přidá-li se k tomu únava, člověk v této fázi vypadá jako po výplachu mozku, s pootevřenou pusou hledí tupě do prázdna a pomalu usíná.
Fiston si všiml mého rozpoložení a navrhuje mi, že se zvedneme a vrátíme zpět. Nejsem vůbec proti. Kilometr chůze a budu ležet v postýlce, chráněn moskytiérou před nálety bodavého hmyzu a budu pomalu opouštět své tělo, abych se vydal směrem do říše snové. Zvedáme se a opět mě obestupují moji kolegové jako bodyguardi. Šouravým krokem jdeme zpět. Po návratu do našeho ubytování na sebe liji studenou vodu z připraveného kýble. Po této vydatné spršce zaléhám pod slabé prostěradlo a již za pět minut o sobě nevím.
Druhý den ráno kolem půl sedmé mě probouzí kohout kokrhající přímo pod mým oknem. Jako bych si objednal službu buzení na pokoj. Vyhlédnu z okna a naskýtá se mi pohled na upravené záhonky podél baráčku, na krásnou zelenou louku, palmy a vycházející slunce. Vylezám ven. Zjišťuji, že všichni jsou již na nohách. „Snídaně je připravená v altánku,“ říká Fiston. Máme mít čaj a pečivo. Z čaje se nakonec vyklubala jen horká voda a z pečiva několik dní starý toustový chléb.
Zdejším ranním zvykem je pití vody s velkým množstvím cukru. Cukr je tu komodita oblíbená a hodně užívaná. Na mé přání, jestli by do té vody nemohli dát trochu nějakého čaje, odbíhá jeden z místních na louku. Vrací se s listy něčeho, co voní jako citron. Zjišťuji, že se jedná o nějaký druh citronovníku, jehož listy zdejší žvýkají nebo dávají do vody vyvařit pro získání citronové chuti.
Kolem osmé jsou pohromadě i řidiči a začíná pracovní den. Nejdříve provádíme různé inventury, prohlídky, seznamuji se se základnou. Poté vyrážíme do terénu. Objedeme několik projektů a navštívíme nemocnici, porodnici a rozestavěnou školu. Cestování zde je možné jen pěšky nebo na motocyklu. Po zkušenosti z předešlého dne odmítám řidiče a ubezpečuji Fistona, že pro mě je bezpečnější řídit motorku sám. Vyrážíme po prašné cestě v koloně tří motorek. Místy překonáváme takové terénní nerovnosti, až jsem překvapen, že to naše motorky zvládají.
Projíždíme centrum Kitutu, přejíždíme přes rozpadlý mostík, míjíme resturaci, kde jsme předchozí noc byli na večeři a vjíždíme do džungle. Kolem mě se začínají zvedat obrovské nepropustné stěny bujné vegetace. Projíždíme po úzkých cestičkách a místy se vyhýbáme lidem, kteří jdou pěšky ve skupinkách, jdoucích za svojí denní obživou.
Přijíždíme k říčce. Marně pátrám po mostu. Před námi se objevuje brod, jehož hloubka je přibližně nad moje kolena. Motor motocyklu by byl při průjezdu z části ponořen. Clovis odbočuje s motocyklem dvacet metrů po proudu, kde vidím další brod. Ten je však navíc vybavený několika dlouhými prkny. Ani jsem nestačil položit otázku: „To jako budeme přejíždět řeku po těchto latích?“ a už dostávám zřetelnou odpověď. Clovis najíždí na jedno z prken. To se pod tíhou motocyklu prohýbá do vody, až jsou kola částečně ponořena. Hraje si s rovnováhou a rozvážně přejíždí na druhou stranu. Přejel to. ,,Dobrá práce," uznale pokyvuji hlavou a najíždím si též na začátek přibližně 20 cm široké lávky. Vyžaduje to zručnost, přiměřenou rychlost a velkou dávku štěstí. Riziko je, že se pěkně vykoupu společně s motorkou, což ale v tomto horku zase tolik nevadí. Hlavně aby se voda nedostala do sání motocyklu. To bych dojel. Pomalu, rozvážně vjíždím na mostík a děkuji za rovnováhu získanou chozením po slacklaině. Připadám si jak na závodě motorových šlapaček, už chybí jen skoky s motorkou z vysokých překážek a vyjíždění strmých stěn. Jsem přibližně v prostředku a zatím se mi podařilo udržet obě kola na lávce. Prkno se houpe, podrážkama bot občas štrejchnu o hladinu. Už jen pět metrů. V posledních metrech cítím, jak se převažuji na jednu stranu a nemohu to vyrovnat zatočením předního kola. Volím tedy variantu zvýšení rychlosti, přidávám plyn a zátah motoru mě vytahuje přes poslední metry na pevnou půdu pod nohama. Zastavuji vedle Clovise a sundavám helmu. „To byl zase adrenalin,co?“ Clovis jen přikyvuje. Jezdí to obden, takže pro něj je něco takového denní rutina. Zajímalo by mě, kolikrát se vykoupal. Koukáme na třetí motorku, která právě najíždí na lávku. V řidičových očích je vidět strach a nechuť se vykoupat. Vjel však na lávku příliš zprudka, ta se posunula a přední kolo ztratilo kontakt s povrchem dřeva. Následovalo zadní kolo a řidič již stojí jak rákosníček uprostřed říčky s vodou nad koleny, s motorem pod vodou a kouká vyplašeně kolem sebe. Naštěstí to ustál a nelehnul si. Z vodního zajetí dostává motocykl až při zapojení vlastních sil. Motocykl na kluzkých kamenech není schopen rozjetí. Za chvilku stojíme všichni tři na druhém břehu, vysoušíme nohavice a nasedáme k další cestě do jedné z vystavěných porodnic.
Zdejší region, nacházející se hluboko v džungli, se potýká z vysokou úmrtností žen při porodu. Stává se tak většinou při pochodu do vzdálených porodnic s lékařským zázemím. Bez tohoto zázemí v případě komplikací nemají ženy mnoho šancí na přežití.
Je libo porod? Luxusní porodní lehátko jako toto najdete v těchto končinách stěží
V porodnicích byste doktora hledali těžko. Většinou zde naleznete jen školeného asistenta. Přesto zdejší ženy raději rodí pod jejich dozorem a s využitím všech výhod, které tato místa skýtají.
Přijíždíme do cíle. Vítá nás zástup domorodců v čele s porodníkem a starostou vesnice. Vypadá to, že nás již čekali. Procházíme celý areál a prohlížíme nové budovy pro rodičky a novorozeňata. Tato porodnice má kapacitu deseti lůžek. Po prohlídce ordinace, porodního sálu a lůžkové části děláme ještě společnou fotku.
Ženy berou naši návštěvu jako zpestření a s radostí nám ukazují své dětičky. V okamžiku, kdy vyndavám fotoaparát, se přede mnou tvoří fronta maminek předkládajících své děti s tím, abych jim udělal fotku.
Jsou zde však i ženy s dětmi, které onemocněly malárií, nebo mají jiný problém. Všestrannost zařízení v těchto končinách se nezapře. Proto mě nepřekvapují ani odrostlejší děti, které nacházím v ordinaci.
Po půlhodinové vizitě a povídání si s ženami se loučíme a vracíme se k motocyklům. Ti, co mohli chodit, nám přišli zamávat a dokonce se k nim přidali i lidé z okolí. Při návratu k cestě, kde jsme zaparkovali naše stroje, nás zde překvapuje zástup lidí, kteří zaslechli, že jsme přijeli a přišli se podívat na „muzungu“(bělocha).
Při rozjezdu, ani nevím, jak se mi to povedlo, odpovídám máváním na rozloučenou všem příchozím. Při řízení motocyklu to jde těžko, a tak raději po několika desítkách metrů končím svůj loučící rituál a chytám řidítka oběma rukama. Děti nás ještě pronásledují, běží za námi, dokud se na našich strojích neztratíme za první zatáčkou v džungli.
Další zastávka nás čeká opět v porodnici, tentokráte v mnohem větší, s kapacitou 40 lůžek. Tato kapacita nestačí, a proto právě probíhají potřebné práce k rozšíření prostor. Dokončují zde stavbu nového křídla budovy, které navýší počet lůžek o dvojnásobek. Člověk v tísni přispívá svojí trochou do mlýna. V tomto případě se však jedná o projekt s více zúčastněnými stranami.
V tomto centru nejsou jen rodičky. Nalézám zde též nemocné. Zde se poprvé setkávám s černošským doktorem. Sympatický pán ve středních letech, s obrovským břichem a věčným úsměvem na tváři.
Provádí nás a ukazuje staveniště. Procházíme několika již fungujícími částmi. Překvapuje mě množství žen v místnosti o velikosti 13x8 m.
Je zde naskládáno asi patnáct lůžek. Na každém z nich leží dvě maminky společně s novorozeňatama. V místnosti je vedro k padnutí, což je poznat i podle orosených těl ležících žen. Větrání v místnosti není nejlepší a ve vzduchu se mísí všelijaké vůně produkované velkým množstvím lidí v tak malém prostoru. Ženy mě vítají pokřikem, smíchem a zase mi s radostí ukazují své dětičky, mnohé znich jen několik dní staré.
Ujišťuji se, že jim nevadí mé fotografování a začínám dokumentovat. Táhnou mě do zadní části místnosti, kde právě jedna z žen kojí. S pýchou mi představují maminku nově narozených dvojčat. Dvojčata jsou zde vzácností a pokuď se stane tento malý zázrak, jsou na to všichni náležitě hrdi. Po chvilce musím místnost opustit, protože na mě přicházejí mdloby.
Žádné komentáře:
Okomentovat