Poslední dobou se často setkávám s mylnými domněnkami některých lidí, kteří si myslí, že práce lidí na rozvojových projektech se skládá z akčního cestování po postižených oblastech, pomoci, seznamování se s novými lidmi, oblastmi a tak dále. Může to tak vypadat, když čtete tyto příběhy. Berte však v potaz, že se jedná jen o přibližně 10% z celkového pracovního času. Jedno ze zjištění za poslední měsíc, které mě silně zasáhlo. Většinu času totiž trávím jako logistik za počítačem zhotovováním potřebné dokumentace pro následnou evaluaci donora (sponzora).
Představu o tom, jak s Vostudou denně prolézáme pralesem, vyhýbáme se rebelským jednotkám, jsme v ohrožení života a nemáme dostatek jídla...to vše můžete nechat ve fantazii. Realita vypadá tak, že 90% času trávím za počítačem, kontroluji složky, a jiné založené dokumenty. Práci nám místo rebelů ztěžují neustálé výpadky proudu, pomalé internetové připojení a hlavně administrativa. Administrativní šiml celosvětového humanitárního kolosu je neúprosný a přesahuje mnohonásobně naše představy. Kdyby všechna energie vložená do tohoto procesu byla použita přímo v terénu, za chvilku by nebylo komu pomáhat. A rozhodně by se snížil počet vyhořelých lidí, kteří po roce na misi musejí navštěvovat psychiatra :)
Ale nebudu vás trápit nudným povídáním o papírování, popíšu vám zase pro jednou těch pestřejších deset procent naší práce.
Po dvou dnech odpočinku z cesty do Mwany nasedáme opět do jeepu a vyrážíme na osmihodinovou cestu do 220 km vzdálené oblasti Kitutu. Kitutu patří do tzv. oblasti „Zone de rouge“ neboli „Červená zóna“. Pro obyčejného smrtelníka toto označení znamená to samé, co pro chodce červená na semaforu. Panuje zde stále nestabilita, přičemž tady neustále operují konžské a rebelské jednotky. Jednotky Spojených národů zde spíše nevidíte, a když je vidíte, jedou v koloně po zuby ozbrojených bojových vozidel a bez neprůstřelné vesty se nejdou ani vyčurat. Člověk v tísni má převážnou většinu projektů právě v této oblasti. A s medvědem Vostudou nyní jedeme tyto projekty navštívit, zkontrolovat a zdokumentovat.
Opouštíme Bukavu. Projíždíme opět několika vojenskými checkpointy a vesničkami s cihlovými a betonovými baráčky, keré se postupně mění na vesničky chudší, kde jsou hliněné a proutěné chatrče. Při průjezdu většími vesnicemi spatřuji tržnice, kde lidé prodávají vše, co nalezli nebo vyrobili v džungli. Stěží byste hledali na těchto výrobcích etiketu 100% natur produkt. Tady totiž nic jiného neznají. Sedím nalepený na předním okýnku landroveru, kochám se a vstřebávám vše z okolí. Do běžných myšlenkových procesů mě dostává až obrys člověka ležícího u cesty. Podle nepřirozené polohy těla poznávám, že se nejedná o jedince, který je mezi živými. Jeho cesta skončila na zoraném pruhu trávy vedle silnice. Lidé kolem procházejí bez jakékoliv reakce či pozastavení. Uvědomuji si, že zdejší obyvatelé se zkušenostmi z období válek již něčím prošli a něco viděli. Proto je mrtvé tělo starého muže nemůže rozhodit. Stejně tak posádka našeho vozu přechází tuto situaci bez mrknutí oka. Holt nesmím být cíťa. Kdo ví, co nás čeká za 100 km. Tělo tohoto muže zde bude ležet do chvíle, kdy ho někdo odhodí dále od cesty a zde projde procesem, kdy se pomalu navrátí do všeho kolem nás.
Setkáváme se s častým problémem defektu kola. Zručnost řidiče, získaná za roky vyměňování kol, by záviděli i technici ve stajích Grand Prix Formule 1...
Sto kilometrů od Bukavu, po čtyřech hodinách jízdy, stavíme v jednom z místních restaurantů. Jen pro upřesnění pojmů, slovo restaurant budu používat pro pojmenování zastřešené dřevěné boudy se stolem a několika lavicemi. Kuchyň má podobu provizorního ohniště na dvorku za chatrčí.
Podle slov řidiče dálších sto kilometrů žádné restaurační zařízení takovéto kvality není. Zasedáme ke kulatému stolu a nějaký chlapec přináší konev s vodou a mýdlo. Poctivě si myjeme ruce a hladově pátráme po interiéru. Marně hledám jídelní lístek. Dnešní menu jsou zbytky ze včerejška obohacené o nové kousky masa. V Kongu si jídla opravdu užíváte. Nejenom, že máte všelijaké chuťové vjemy, o čichových a zrakových ani nemluvím. K tomu všemu si jídlo vychutnáte i hmatem. Já například právě sahám do hlubokého hrnce s masem, který před nás postavili. Cítím v rukách něco tvrdého a špičatého. Ze zvědavosti to vytahuji a zjišťuji, že máme právě k jídlu kohouta. Koukám na kohoutí hlavu s polootevřeným zobákem a vykulenýma očima. Místní lidé taktéž neplýtvají potravinami a pokud něco zabijí, snaží se sníst i poslední chlup. Vracím hlavu uctivě zpět a sahám pro méně specifikovatelný kus masa. Ani se netváří, že by byl z kohouta. Má štětiny. Raději nepátrám po tom, co to je. Žaludek křičí hlady, a já se tedy zakusuji do té masové hmoty, i když bych raději zbaštil trs banánů. Po vydatném obědě se ujišťuji, že se kohout nechystá navrátit na talíř a pořizuji pár fotografií spokojených strávníků.
Pak odcházím k autu. Vyrážíme na druhou etapu.
Čím více se blížíme ke Kitutu, tím se zintenzivňují vojenské hlídky na silnicích. Po čase si uvědomuji, že na hlídku či skupinu vojáků povalujících se u silnice narážíme každých pět set metrů až kilometr. Vojenské patroly si našeho jeepu s humanitární vlajkou nevšímají. Co však neuniká jejich pozornosti, jsou zástupy žen jdoucích za výdělky do vzdálených vesnic. Tyto ženy, dost často s nůšema plnýma plodů a podobně, procházejí kolem vojáků. Mé pozornosti neuniklo, že někteří z vojáků se zbraní na rameni tyto ženy zastavují a vybírají od nich peníze. Ptám se, za co ty ženy platí... Později se mi dostává odpovědi, že se jedná o „úplatky“ či „poplatky“ za to, že je nechají projít. Při sledování této výdělečné činnosti vojáků na mě dopadá zoufalství těchto lidí. Komu si mohou postěžovat, na koho se mohou obrátit? To jsem ještě nevěděl, že mě čeká podobný, ještě silnější zážitek v průběhu mého pobytu zde.
Další dvě hodiny jen stále přemýšlím, při pohledu na všudypřítomné vojáky, kde nastala chyba. Z mých myšlenkových pochodů mě vysvobozuje až Franck, řidič, který zastavuje auto a vypíná motor. Rozhlížím se. Silnice zde končí, stojíme na levém břehu řeky, přes jejíž koryto vede asi třicetimetrová provazová lávka. Jediná možnost, jak překonat širokou řeku, přejít na druhý břeh, a dostat se tak do izolované oblasti.
Před časem zde byl normální most, ten však vzala voda. Tato událost způsobila vznik monopolu na druhém břehu. V té době totiž na druhém břehu byl jen jeden náklaďák, ten, který nyní zajišťuje dopravu veškerého materiálu. Logistický proces dopravy například cementu pro stavbu vypadá asi tak, že kamion s nákladem přijede na jednu stranu, vy máte najmuto několik mužů, kteří zde čekají na tyto příležitosti a přenosí pytle na druhou stranu. Zde zaplatíte jediný náklaďák, který je k dispozici a jehož cena je díky monopolu mnohonásobně vyšší než normálně. Když máte štěstí a kamion je k dispozici, celý tento proces potrvá jeden den. Dost často se ale stává, že je kamion vytížený, potom doručíte vaše zásoby až třeba za týden. Podnikaví chlapíci z Kitutu, kteří postavili tuto lanovou lávku a založili si živnost na transportu přes řeku, proto společně s majitelem kamionu nemají žádný zájem na znovuobnovení mostu. A kdo má peníze, má i moc. Stačí uplatit pár úředníků a oni zašantročí žádost o stavbu nového mostu. Proto na můj dotaz, proč se s tím něco neudělá, mi moji průvodci vysvětlují, jak to tak v Kongu bývá. Jako bych se ještě nepoučil jinde ve světě...
Jsme tady. Od základny nás dělí kolem deseti kilometrů. ,,Dále musíme jet na motorkách,“ zaznívá z úst Fistona. Z davu lidí stojících u ústí lávky vychází muž s helmou na zápěstí. Jmenuje se Clovis a pracuje pro naši misi jako šéf skladu a asistent logistika v Kitutu. Vítá nás. S dalšími třemi šoféry pro nás přijeli na terénních motorkách. Stojí na druhém břehu jak motorkářský gang „Černých andělů“. Yamahy DT 125 jeví známky opotřebování, i přes to, že nejstarší z nich má najeto kolem 10tis. km. Za normálních okolností by měla být zajetá, nikoliv odjetá.
Rozbité cesty, bahno a prach - to vše se na těchto strojích podepisuje. Většina řidičů má kolem metru šedesáti a já s hrůzou zjišťuji, že budu muset jet na této malé „koze“ jako spolujezdec. Něco už jsem na motorce najezdil a dá se říci, že čím více kilometrů mám najeto, tím méně se cítím dobře na tandemu moto. Připočteme - li k tomu o dvě hlavy menšího řidiče, kterého vůbec neznám, a cestu terénem s přetíženou motorkou, batohem na zádech a brašnou v ruce, vyjde nám množství adrenalinu nastřeleného do mého krevního oběhu. Můžu říci, že jsem se zapotil víc, než kdybych šel celou vzdálenost pěšky. Jedno jsem si však mohl vychutnávat. Výhled. Řidičova malá postava mi zaručovala ničím nerušený výhled pomalu až na přední blatník. Připadal jsem si jak učitel v autoškole, jež má před sebou patnáctiletého žáčka na malou motorku. Jen mi chyběla ta druhá řidítka.
Těsně při západu slunce dorážíme na základnu v Kitutu a já si konečně ulevuji od křečovitého sevření držadla na zadku motorky. Po celodenním kodrcání po rozmlácených konžských silnicích, kdy moje zadnice poznala středověké mučení, se konečně svobodně protahuji na krásném zeleném paloučku mezi palmami před naší základnou v Kitutu.
Jsem tady. Mám podobný pocit jako na návštěvě u babičky na venkově. Všude kolem klid a mír, starší žena vyšívá na dvorku, kolem ní pobíhají slepice a kachny.
Zapadající slunko ozařuje celou scenérii načervenalou barvou a pomalu se ukládá palmám na obzoru do korun. Nikde není patrné, že se nacházím ve „válečné“ zóně. Zahrádka před naší kanceláří je plná rozkvetlého kvítí a tolik barev jsem snad pohromadě ani neviděl. Přichází večer. Umisťuji svá zavazadla do skromného pokojíčku s jednou postelí obalenou v moskytiéře. Kolem mě je živo, po podlaze mašírují zástupy mravenců hledajících něco k snědku. Nad jejich hlavami občas proběhne šváb. Odlehčuji si, převlékám se a připravuji se na cestu do „centra“ Kitutu. Chystáme se navštívit některou z restaurací a ochutnat zdejší speciality.
Ale o tom zase až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat