Opouštím místnost plnou žen a dětí. Stojím venku a kolem vidím posedávat a postávát lidi všech věkových skupin. Nachází místa ve stínu, jinak by totiž poledne na sluníčku nevydrželi. Když vidím jejich pohodlné pozice, cítím též na sobě, jak mě to přímé slunko vysálo. Teplota vzduchu se pohybuje kolem 40 stupňů a na sluníčku je ještě vyšší. Když jedete na motocyklu, je to jako byste stáli před obrovským fénem.
Nepotíte se, jelikož už nemáte co vypotit. Kapičky potu jsou vysušeny dříve než vám stačí sklouznout po čele. Přiblížila se doba oběda, a tak trasa z nemocnice vede zákoutími a cestičkami mezi chatrčemi, kde najednou zastavujeme před naší známou restaurací.
Ani bych to tady za bílého dne nepoznal. Paní domácí nás opět vesele zdraví zpovzdáli a opět pro nás místní shánějí židle, na které bychom se mohli usadit. Sedáme pod vysoký košatý strom, kde nacházíme ochranu před slunkem v příjemném stínu.
Dnešním menu jsou zbytky ze včerejška obohacené o maso z kozy. Rýže, fufu a zelená věc připomínající špenát je samozřejmostí. Pivo odmítám hned z počátku, už proto, že motocykl s teplým pivem v takovémto horku není kamarád.
Navíc bych měl jíti příkladem ostatním řidičům. Ti si všichni dali vodu, nejspíš aby mi udělali radost, že dodržují předpisy. Sice byste ve zdejším kraji težko hledali policejní kontrolu s testem na alkohol, ale přece jen tato pravidla nejsou proto, aby policisté měli co na práci.
Rozvaluji se v pohodlném proutěném křesílku, které jsme dnes k sezení dostali. Připadám si jako v peci a jen chvilkama mě ovane závan vzduchu, to jak se chladný větřík snaží též schovávat před spalujícím slunkem a pobíhá kolem hledaje skrýš. Okolo mě je živo, je tu mnoho žen a dětí sedících ve stínu svých přístřešků, ve skrytu palem a košatých stromů.
Moje kamarádka, paní domácí, mama Nima
Muži jsou kdo ví kde. V této denní době vidím ženy vykonávat nenáročné práce, které jim zdejší podmínky umožňují. Pletou, vaří, vyrábějí všelijaké domácí pomůcky od proutěných košíků přes dřevěné nádobky apod. Starší děti poblíž maminek opečovávají své mladší sourozence. Všechno plyne, jako by čas neexistoval.
Náhle se něco mění. Ve vesnici nastává rozruch. Z dálky vidím přicházet vojáky Konžské armády. Děti a dívky zalézají do relativního bezpečí svých hliněných baráčků. Ulice jako by vymřela. Vojáci se roztrousili po vesnici, k nám zamířila skupinka tří. Když se přiblížili, všiml jsem si, že jdou poněkud malátnou chůzí. Vidím flašku alkoholu v ruce jednoho z nich. Již z dálky je slyšíme, jsou dosti hluční. Moji kolegové, sedící se mnou kolem stolu, koukají nepřítomně do země, jako by se chtěli stát neviditelnými. Vidím přicházet vyhaslé lidi, jež schovávají svůj strach za zašlé zbraně, které berou jako prostředek ventilování své zloby. Lehký kulomet, kalašnikov a bazooka se smýkají na jejich zádech nebo v rukách. Prohlížím si je a s jedním z nich se setkávám poledem. Okamžitě vyráží k našemu stolu
vrávoravým krokem, v závěsu má své kumpány. Říká něco svahilsky, ale nikdo z mých přísedících nereaguje.
Nebyli osloveni, tak na sebe neupozorňují. Voják, jako by hovořil jen pro sebe, si stále mele svou. Přistupuje ke mně a lámanou francouzštinou se táže, jestli nemám cigaretu. Odpovídám, že nekouřím. Přistupuje ke mně blíž, hovoří dále ve svahilštině a napřahuje ruku. Pochopil jsem, že mi podává ruku. Toto přátelské gesto jsem uvítal. Potřásám mu rukou a on stále něco povídá. Fiston to z pozice mého ochránce již nevydržel a zapojuje se do dosavadního vojákova monologu. Žádá ho, aby odešel, nechal nás být. Ostatní, když vidí tento jeho čin, se rázem přidávají. Přibíhá paní domácí s flaškou tvrdého alkoholu a podává ji vojákovi. Ten si ji bez váhání bere, ale stále pokračuje ve vášnivé diskuzi s mými kolegy. Jeho dva kumpáni k němu zezadu přistupují, berou ho kolem ramen a vlečou pryč otvírajíce flašku. Tázavě koukám na Fistona s otázkou: „Nemají být tito vojáci být ti hodní?“ Konžská vláda je vysílá do těchto oblastí, aby chránili občany před násilím rebelů. Fiston mi vysvětluje, že to je poněkud jinak.
Místní vojáci procházejí vesnicema, berou od lidí úplatky v podobě jídla, alkoholu a peněz za to, že je nechají být. Toto ,,výpalné“ dávají všichni, ale nikdo ho nevidí. Je jedno, která strana- rebelové nebo Konžská armáda. To je válka- vždycky trpí hlavně nevinní. Nejsou zde hodní a zlí, ti nejsou nikde na světě. Jsou jen ti, s jejichž obchodními zájmy se ztotožňujete, nebo ne.
Tak rychle, jak se armáda objevila, zase rychle zmizela. Vesnice se znovu navrátila do svého klidu odpoledního slunka. Mně však tento incident leží v hlavě a dávám si dohromady předchozí zkušenosti a zážitky.
Následujících 14 dní do sebe zapadaly jako kostičky ze skládanky různé informace, zážitky a příběhy... a co mi z toho vyplynulo? Dočtete se v následujícím článku. ***
Žádné komentáře:
Okomentovat