Cesta z města do Buniakiri-aneb opice není můj kamarád!

Po zajímavé zkušenosti a prvním setkání s Kongem v Mwaně přichází další výzva. S Vostudou jsme postaveni před „náročný“ úkol jet pouze s místním řidičem do 100 km vzdálené oblasti Buniakiri.




Proč náročný? Ne, že by byla zvýšená bezpečnostní rizika, nebo že bych musel snést nějaké nepohodlné cestování vozem. Nikoliv.
Představte si situaci, kdy ještě nejste pořádně rozkoukaní, posadí vás do auta s Konžanem s instrukcemi o tom, kam pojedete a co tam budete dělat. Ovšem Serafen, to je jméno PIN (People in need) řidiče, umí mluvit jen francouzsky a svahilsky. Obtížnost této akce tedy spočívala v postavení před tvrdou realitu ve smyslu, že musím začít používat naplno jiný jazyk než je angličtina. Jako správný Čech, pokuď necítím jistotu v nějakém jazyce, raději ho nepoužívám. Máme podvědomě vryto, že lepší než říci něco špatně, je lepší nemluvit vůbec. Vypadá to potom tak, že lidi kolem vás mluví v jazyce, který léta studujete, vy rozumíte, ale neseberete odvahu reagovat, neboť máte pocit, že byste vypadali jako blbci. No, ale to vypadáte stejně. Mám to s francouzštinou podobně. Moje nejistota mě tlumí v mluvení, a praxe je nejlepší způsob, jak se něco naučit. Byl jsem vhozen do praxe.



V páteční ráno opět balím svůj cestovní baťůžek s nejnutnějšími věcmi. Tentokráte jen na jeden den.
Jedeme s řidičem jménem Serafen, 24letým klučinou, do oblasti Buniakiri. Naším cílem je doručit materiál určený pro instalaci vodovodního potrubí. Krom jiného taky navštívit , zkontrolovat a zdokumentovat již dokončené projekty v této oblasti. Cesta vede několik hodin přes národní park severozápadně od Bukavu. Když budu mít štěstí, potkáme cestou i nějakou gorilu. Po hodině jízdy přijíždíme k bráně do chráněného parku. Ozbrojení strážci kontrolují naše povolení pro průjezd a dávají nám pokyny, že nesmíme nikde zastavovat ani fotit. Pokuď byste totiž chtěli fotografovat, musíte zakoupit speciální permit v hodnotě sto dolarů. Pak můžete den chodit svobodně po pralese a pořizovat fotky.



Vjíždíme do parku. Kolem cesty se náhle začínají zvedat nepropustné stěny bujné vegetace. Není v podstatě co fotit. Z auta vidíte jen záprášenou rozbitou cestu, nepropustná křoviska a ohromné stromy, které jsou tak blízko, že je ani na fotografii nezachytíte. Při cestě parkem projíždíme několika check pointy, místy, kde strážci znovu kontrolují vaše povolení. Na jednom z těchto míst jsem se konečně setkal s místní faunou. Na můj vkus to bylo až příliš blízko, ale skončilo to bez újmy na zdraví! Po vzájemném očuchání a výměně informací, jsme se opět rozešli a pokračovali dál každý svojí cestou.
Před kontrolní zátarasou totiž seděl velký opičák, podobný paviánovi. Znuděně tam sedí a obhlíží projíždějící vozidla. Stahují se k těmto místům, protože se tu dost často naskytne příležitost ukrást nějaké jídlo. Čekám tedy před zátarasou, pozorně sledován paviánem a několika dalšíma opičákama lidské rasy se samopaly kolem krku. Po chvíli už mě nebaví vzájemné pohledy vyměněné s opičáky a začínám sebou šít. Serafenovi to vyřizování povolení trochu trvá. Jelikož se blíží čas oběda, začínám lovit v batůžku, hledám svačinu. Vytahuji čerstvou bagetu a s chutí se do ní zakusuji. Z mého labužnického opojení mě vytrhuje rána do kapoty našeho Landroveru. To jeden z opičáků skočil na auto. A už si koukáme skrze přední sklo z oka do oka na vzdálenost jednoho metru. Leknutím mi vypadla bageta z ruky na sedačku. Opičák mě stále hypnotizuje a nejspíš se snaží vypozorovat, jak moc silný jedinec jsem a co si ke mně může dovolit. To, že mi bageta vypadla z ruky, bral jako znamení, že ji nechci a naklonil se více k oknu, aby zjistil, kde skončila. Můj pohyb ruky zpět k bagetě komentoval výhružným zvukem „whow, whu“. Nevím, co to znamená v opičím jazyce, ale nejspíš to nebude nic přátelského. Uklidňoval jsem se tím, že ta opice velikosti dobrmana s ještě větším chrupem, je ode mě stále ještě oddělená předním sklem. Hned nato můj pohled sklouznul k otevřenému bočnímu oknu. Polknul jsem tak nahlas, že to musel slyšet i opičák. Znovu jsem se na něj podíval, bylo to, jako bych mu podvědomě poradil: ,,Hele, boční okno je otevřené." Vydal se plynulým houpavým pohybem směrem k oknu vedle mě. Polilo mě horko. Sedím vmáčklý do předního sedadla a obrovský opičák strká hlavu do okýnka s cílem rozdělit se se mnou rozdělit moje jídlo. V tu chvíli nastupuje do auta Serafen. Opičák je však odhodlaný a to, že už jsme dva, ho neodradí. „Asi mám problém,“ říkám Serafenovi. „To máš od té doby, co jsi mu ukázal tu bagetu. Ten nesleze dokavaď mu ji nedáš," odpovídá Serafen. Pokusil jsem se ještě o zoufalý čin. Pokouším se zastrašit tu vlezlou opici, která právě strká hlavu do našeho okýnka! „Buf , Hůůů!“ odpovídám opičákovi na jeho předchozí výhrůžku s cílem ho vystrašit a převzít iniciativu. Ukázat kdo je tady Alfa samec a kdo bude žrát tu bagetu! Musím ještě trochu poladit svůj opičí jazyk, poněvadž jsem mu nejspíš místo myšlenky vypadni sdělil pozvání k nám do auta. Kromě hlavy už má v autě též ruce a půlku těla. Psychologický boj vzdávám, vzdávám se též své dobré bagety a vyhazuji ji z okna. Opičák, který již vstoupil bez pozvání do mé osobní zóny, obrací hlavu za bagetou a kouká, kam letí. Znovu se na mě vyčítavě podíval. Jako by chtěl říct: ,,Sakra, to mi ji nemůžeš podat? Kdo to má žrát z té země?“ Něco zanadával a seskočil konečně z našeho auta. Pohyby ruky by mi záviděl kdejaký mistr švihadel, kdyby mě viděl, jak zavírám ručně okýnko u auta. Kolem mě se rozléhá Serafenův smích, který se celou dobu náramně bavil. Vopičák jeden! Projíždíme bránou a Serafen mi vysvětluje, že před těmito opičáky se nesmí ukázat žádné jídlo. Je velká klika, že jsem měl otevřené okýnko. Jinak by si prý otevřel sám... čelní sklo. Mají neuvěřitelnou sílu a bagetky zbožňují. Smutně jsem se ještě ohlédnul za tou svojí bagetkou, která právě končila v žaludku opičáka uvelebeného na kraji silnice.



Kolem jedné hodiny jsme dorazili do cíle, do vesnice Bulambika. Zde předáme materiál pro právě dokončovaný projekt výstavby vodovodních kohoutků a potrubí, díky němuž místní ženy nemusejí odcházet hluboko do pralesa pro čistou pitnou vodu. Vesničané nás přijali vřele a po oficiálním předání a kontrole již dokončených prací mě zve starosta na pivo do místního "restaurantu". Za celý den jsem jedl jen část bagety, o kterou jsem se navíc musel podělit s opičákem, takže přede mě postavený litrový Primus(místní oblíbené pivo) se tvářil nepřekonatelně. Navíc již několik měsíců alkoholu moc neholduji, takže na mě má vliv i nepatrné množství. Po vypití půlky lahodného moku začínám pociťovat zvláštní návaly do hlavy. Přidává se k tomu ještě 35ti stupňové horko, takže cestu domů nejspíš prospím. Něchtěl jsem toto pozvání v rámci dobrých vztahů odmítnout a už vůbec ne urazit místního starostu tím, že s ním nedopiji pivo, na které mě pozval. Naláda se po chvíli zvedla a mě od druhého piva zachránilo jen to, že jsme se museli vydat na cestu zpět, abychom byli do setmění zpět. Vyprovodili mě zpět k autu a já s mírnou motolicí a kručením v břiše nasedám do vozu. Mávám delegaci na rozloučenou a vyrážíme na cestu.



Uvelebuji se na sedadle a chvilkama usínám. V další vesnici prosím Serafena, aby mi skočil koupit něco k jídlu v místním pouličním občerstvení. Kupuje mi smažené sladké koule. Vrhám se na ně jako vlk a po chvíli je po nich. Chutnaly trochu jako vdolky, akorát jsem postrádal šlehačku a marmeládu.




Zrovna, když dojídám poslední, vjiždíme do malé vesničky. Už z dálky je patrné, že je zde nějaký nestandardní rozruch. Když přijíždíme blíže k početné skupině lidí na silnici, vidím, co se děje. Jedná se o vyřizování sporů mezi dvěma tábory. Na každé straně silnice jsou skupinky žen, vzájemně na sebe pokřikují a vášnivě gestikulují. Mezi nimi si příbližně šest chlapců vyřizuje spor po svém a já jsem svědkem pěstních soubojů a zápasů. Serafen mi vysvětluje, že se jedná o řešení milostného sporu, do kterého se zapojily přátelé a rodiny milostného trojúhelníku. Ve zdejších krajích se neřeší tyto spory v soukromí mezi čtyřma, nebo šesti očima. Milostné aféry dost často prožívají celé rodiny, ne -li vesnice. Ve své podstatě je však ve vesnici příbuzný téměř každý s každým, takže se dá říci, že to zůstává v kruhu rodinném. Přibližně po 10 minutách čekání na uvolnění cesty a sledování zmítajících se těl na prášné silnici od sebe konečně odtrhávají poslední rváče a rozchází se na své strany silnice.
Lidé jsou tu hodně přirození a rádi v těchto případech vypustí všechny emoce. Proč je taky v sobě dusit, a poté muset navštěvovat psychiatra. Něco na této masové terapii bude. Často k uvolnění přispěje i nějaký ten alkohol a vesničané si mají zase nějaký čas o čem vyprávět. No a za pár týdnů si již nikdo ani nevzpomene, že Pepíček usiloval o Mařenku, kterou mu přebral Robert!
Raději jsem nevylézal v z auta, abych taky nějakou nedostal. Snažil jsem se být neviditelný. Svoji zlobu by na mě nejspíš nevypustili, ale raději jsem nepokoušel štěstí. Ještě se špatně podívám na něčí nevěstu a budu mít na krku dva kamarády opilého ženicha. Necháváme za sebou dav pokřikujících lidí a vjíždíme do klidného národního parku.
Zde se nám podařilo zahlédnout ještě pár opičáků, ale bohužel vždy než jsem stačil vyndat foťák, byli pryč.

Jediná povededná fotka opičky v pralese:



Při opouštění parku u poslední kontroly zůstávám opět v autě a čekám na Serafenovo dojednání průjezdu. Před námi stojí jeep s nákladní korbou a za námi je náklaďák, který právě přijel. Je naložený přibližně padesátkou civilistů. Silnice přes tento park je hodně používaná, už z důvodu, že do těchto oblastí vede jako jediná. Svoji pozornost zaměřuji na tři muže, kteří sedí na korbě jeepu přede mnou. Jeden z nich má na sobě kabát podobný hubertusu. To by ani nebylo tak zajímavé, kdyby pod tímto kabátem nevykukovala hlaveň kalašnikova, samopalu, který je zde tak hojně používaný.
Civilisté s automatickou zbraní jsou tu hodně neobvyklí a jakmile nemají uniformu, znamená to, že zbraň mají nelegálně. Po zuby ozbrojení strážci parku však tento fakt přehlížejí. Vylézám z auta, jelikož litr piva již dokončil cestu mým tělo a nyní žádá o povolení vyjít ven. Odcházím stranou do křoví. Když se vracím, nevyhýbám se pozornosti muže s tak dobře ukrytou zbraní. Čekají jako my na povolení k průjezdu. Bělocha v těchto končinách nezahlídnete, takže se okamžitě stávám středem pozornosti. Seskakuje z auta a jde ke mně. Navazuje standardní rozhovor klasickou úvodní frází: „Ahoj, jak se máš, jak se jmenuješ?“ Po jméně ho hned zajímá, jakého jsem vyznání a jestli jsem muslim. Zdejší obyvatelé se hrdě hlásí k víře a potkáte zde věřící od křesťanů po muslimy. Není však dobré se pouštět do hlubších debat a vysvětlování toho, v co věříte. Jelikož je zde víra nade vše, v případě něpochopení byste se mohli dostat do vážných problémů. Navíc když tázající se osoba má na zádech samopal. Proto na jeho dotaz, jestli jsem muslim, odpovídám, že jsem Čech. Chlapíka to natolik vyvedlo z míry, že nevěděl jak reagovat. Pravděpodobně nevěděl, jestli to znamená nějaké náboženství, či jen špatně porozuměl. Každopádně nechtěl vypadat hloupě, vše odkýval a raději přešel na jiné téma. Poté, co jsem mu popsal svoji práci, položil jsem taktéž otázku, co dělá on. Dostalo se mi jen obecné odpovědi, že zajišťuje bezpečnost. Na otázku, čí bezpečnost má na starost, neodpovídá. Stojíme vedle jejich auta a já pod plachtou vidím pytle, z kterých se sype černé kamení. Ptám se, co to převáží a opět se mi dostává neurčité vyhýbavé odpopvědi. Že bych se setkal s toliko slavným coltanem a pašeráky?



Nelegální těžba a vývoz této vzácné rudy je ožehavým a přehlíženým problémem, který je úzce propojený i se samotným konfliktem v Kongu. Peníze odjakživa přitahovaly pozornost a potlačovaly lidskost. Navíc coltan, bez kterého by naše elektronika nemohla existovat a jehož 80% celosvětových zásob se nalézá právě v Kongu, přitahuje pozornost kdekoho. Člověk někdy žasne, co jsou lidé pro určitou sumu schopni udělat. Seznámil jsem se tu s indickými pracovníky UN, kteří monitorují situaci v DR Kongo. Potvrdili mi, že všechny ozbrojené jednotky operující na území Konga, mají za cíl udržet pod kontrolou doly s coltanem a zlatem. Je to prosté. Máte důl, těžíte, prodáváte rudu a můžete nakupovat zbraně, díky nimž dobijete další naleziště. To vše nelegálně a bez jakékoliv kontroly. Probíhá to na pozadí závažnějších humanitárních problémů zaštítěných válkou mezi armádou a rebely. Veškerá pozornost se soustřeďuje na utrpení lidí postižených konfliktem, ale nikdo už nevidí, proč tento konflikt trvá. Dochází tak k záměrnému demoralizování obyvatelstva, přepadání vesnic, znásilňování, ale to vše jen odlákává pozornost od „méně“ závažného problému nelegální těžby.



Sumít, pětatřicetiletý voják UN, mi popsal paradoxní situaci, která se stala před nedávnem, když konžský prezident dal rozkaz pro přesun několika jednotek z již stabilizované oblasti ve středním Kongu, kde se nalézá většina nalezišť. Vojáci přesun odmítli, protože nechápali, proč opouštět doly, kde si můžou k mizernému žoldu přivydělat? Smutné je, že i samotná Organizace spojených národů může nad tímto problémem jen pokrčit rameny.

Ale zpět k našim pašerákům. Chlapík se samopalem se očividně nechtěl na téma náklad bavit, a tak se po chvíli loučíme a on skáče zpět na jeep. K jejich autu přichází strážce parku, podává si s řidičem ruku, poplácávají se a osádka nasedá do vozu. Z nákladního vozu stojícího v koleně za námi se ozývá hlas uniformovaného muže. Jedná se o konžského vojáka. Je ovšem neozbrojen, pravděpodobně se vrací z dovolené. Pokřikuje na strážce a upozorňuje ho, že ten chlap má zbraň. Strážný dělá, že ho neslyší a dává pokyn jeepu, aby jeli. Vojáka si pak bere stranou a vášnivě diskutují. To už ale dostáváme povolení i my a projíždíme zátarasy. Sedím v autě a s pocitem bezmoci přemýšlím nad tím vším, co se právě stalo, děje a bude dít. To jsem ještě nevěděl, jaká další poznání mě čekají v Kitutu, v červené zóně, kde vojáci operují naplno. Ale o tom až příště v rámci vyprávění z další cesty, která mě čeká za dva dny po návratu z Buniakiri.
----------------------------------------------------
Několik fotek z nemocnice v Buniakiri:

Tatík čeká se synáčkem na ošetření


Ženy pod přísným dohledem pana doktora


Čerstvá maminka hodinu po porodu.Je to její páté děťátko


A to je on, kluk jako buk po hodině nového života :)