První zážitky z cest,aneb jak jsme to dotáhli až do Indie

Tak a je to tady...Praha se s náma loučí chladným uplakaným počasím. My navlečeni do nejteplejších hadrů (několik vrstev), a to hlavně z důvodu ušetření váhy zavazadel (limit do 20 kg), se u odbavení pěkně potíme. To nejen kvůli tomu, že máme 4,5 kg přes váhu. Naštěstí na nás byla paní hodná a zavřela obě oči a nakonec i kasu a nechtěla po nás nic doplácet.

Nastupujeme do letadla, zatlačujeme poslední slzu při závěrečném pohledu na rodnou hroudu. Do Mnichova jsme letěli nejakým malým vrtulákem pro cca 60 lidí, byli jsme až překvapeni, do čeho nás Lufthansa natlačila. Nemohli jsme s sebou na palubu vzít ani příruční zavazadla, která skládali zvlášť někam za pilotní kabinu. Po nalodění jsme pochopili proč. Uvnitř letadla opravdu mnoho místa nezbývalo. Při cestě k mému sedadlu jsem musel být celou dobu zlomený v pase, jak kdybych měl housera. Kapacita byla naplněna na plný počet, i když podle rozhovoru stewardů mělo být na palubě 58 lidí. Plus dva není zase takový rozdíl, a tak se to neřešilo a letělo se.

V Mnichově nás přeložili do airbusu už trochu lepšího a hurá ven z Shengenu! Kolem nás už se to začalo hýřit lidmi s tmavší pletí a jídla podávaná při cestě začínala mít pálivější chuť. Snaha osmihodinový let přečkat ve spánku se nesetkala s velkým úspěchem, a to i přes to, že jsme s
Nikol měli pro sebe čtyřsedadlo. Spal jsem s hlavou do uličky schoulen na dvojsedačce, což se ukázalo jako nevýhodné. Hlava mi čouhala do uličky a každý druhý člověk do mě žďuchnul, nebo kopl. Když začali jezdit s vozíkama s jídlem, raději jsem přendal hlavu na druhou stranu. Let utekl nakonec jako voda...teda ani nevim...prostě uběhl...většinu času jsem vyplnil vymýšlením vhodné polohy ke spánku.

A je tu Dillí! Horko, dusno, vlhko a smog. Vybíháme do letištní haly, setkáváme se s Hildou, naší zélandskou dobrovolnicí, která nám bude pomáhat a dělat společnost v Kurgyaku do června. Společně bereme taxi a vyrážíme do ruchu velkoměsta. Už jsem slyšel, jak veselá je jízda v těchto zemích a brzy začínám litovat, že jsem si sedl na přední sedadlo. Řidičovo strategie jízdy nevypadala tak, že bysme na sobě kdy mohli pozorovat známky dlouhověkosti...Plyn, klakson, klakson, ubrat plyn, klakson, přidat plyn, jestě přidat plyn, už nejde přidat plyn, tak aspoň troubit a na závěr brzda - to až u cíle samosebou. Postaral se nám o pár soků, málem připravil o život několik chodců...ale všichni to tu berou tak nějak s nadhledem a bez rozčilování. Já být například ten chodec jdoucí po krajnici, tak se hodně rozčílim. Náhle se na něj vyřítí z protisměru šílenej taxík...už jsem se s ním loučil, když nějakým zázrakem nebyl zasaženej ani tím zrcátkem, které řidič v rychlosti sklopil.

Nejspíš tím, že se chtěl předvést a ukázat nám, že ví o Evropě, že se tam jezdí vpravo, přejel do pruhu, který, jak jsem pochopil, patřil protijedoucím vozům. Už z toho důvodu, že se zde jezdí za normalních okolností vlevo.
Ještě na závěr naznačoval protijedoucím autům, že překáží :). Dvanáctikilometrová jízda z letiště na ambasádu a toliko zažitků :D
Nu, jsem zvědav na zítřejší cestu, a to z Dillí do Manali, kdy pojedeme busem 12h, cca 800 km. To jestli nezešedivíme, tak už nikdy :)

Možná dám vědět, jak jsme dojeli. Teď jdu obnovit síly.
Přeji krasný den všem!
Ště a Méďa.