Cesta z města

Tak jsme včera navečír vyrazili z Dillí...po 4 hodinách jsme stále byli v Dillí...velice deprimující. Bylo to nikdy nekončící město. A ten provoz a lidi kolem. Kupodivu žádní ranění, mrtví ani jiné nehody při cestě. Tedy až na ten převrácený náklaďák v jedněch serpentinách, který jsme objížděli kolem druhé hodiny ranní. Ale to bysme ani nebyli my, aby se přece jen něco cestou nestalo. Jelikož vezeme do školičky nějaký materiál na střechu (konkrétně něco jako kulatou vrtuli, která se nasadí na komín a ono pak dovnitř nefouká) vláčíme s sebou papírovou bednu velikosti cca... jako kráva! Prošli jsme s tím do letadla, protlačili jsme to do taxíku a narvali i do busu, kde chtěli 10 rupiek příplatek. Říkal jsem si: ,,Teď už ji dovezem...A hle, komplikace přichází! V jednu hodinu v noci náš autobus zastavili policisté a vlezli do autobusu s dotazem: ,,Kdo veze papírovou krabici?!" Dělali jsme jako že nic, že spíme (to jsme ze začátku ani nemuseli dělat), když nás řidič práskl. A jeje. Okamžitě se vrhli na zavazadlový prostor způsobem ohaře chytícího stopu. Jelikož byla bedna úplně vespod, začali vyhazovat všechny zavazadla. Lidi z autobusu se sběhli a zvědavě koukali, co se bude dít. Já jsem rozlepil oko a šel se tedy podívat, o co se jedná a co je za problém. Po odpovědi ano, tohle je moje krabice, následovala otázka:
,,Jedete do Afganistánu?" To už mi secvaklo, odkud vítr fouká a že se nejspíš jedná o podezření z toho, že převážíme nějaké hlavice. To už se policista dostal k bedně a začal ji sápat jako lev. Vykoukly na něj kovové trubky a neznámá věc. Ten pohled, kterej na mě hodil, bych nikomu nepřál a i já sám jsem začal věřit, že prevážím součástky jaderné hlavice. Nastalo vysvětlování, co to je. No ale vysvětlete to, když nevim, jak se to jmenuje ani v češtině. Tak jsem začal popisovat školu, komín a tak dále a tak dále. Všichni na mě koukali jak na mimozemšťana. Nakonec pan policista někam zavolal, zamračil se a poslal nás pryč. Ufff. Ještě tak jít sedět za to, že převážíme vrtuli na hajzlík!!!
Do Manali jsme dojeli dnes kolem 10. ráno. Přestěhování z autobusu proběhlo tak rychle, že jsem si ani nestačil všimnout, že jsem vystoupil. Místní taxikáři jsou fakt prácechtiví! Teď už bydlíme a JUST RELAX. První noc v postýlce! hurejjjj.