Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

24.04.11

Mwana - Druhá část



Noc v mém skromném pokojíku s jednou postelí, stolkem, židlí a svíčkou utekla rychlostí mrknutí oka. Již ve čtyři hodiny ráno začalo být v ubytovně rušno a ubytovaní začali šramotit po objektu. Vstávají, jak je slyšet, hodně brzo. Odzvučnění celého baráku není příliš slavné, takže slyšíte, když někdo zakašle na druhé straně baráku, a to je o několik pokojů dále. Mé slabé spaní ovlivnil i pocit z nového a neznámého prostředí, který ve mně vyvolával potřebu obezřetnosti a připravenosti. Dalo by se říci, že jsem spal s jedním okem otevřeným. Pátá hodina ranní vzbudila i moje druhé oko.



Znenadání se rozlehla po baráku obrovská rána. Okamžitě jsem seděl na posteli s ušima nastraženýma jak ratlík. Stejně tak jsem se leknutím třásl. V celém baráku panoval rozruch. Raději zůstávám zamčený ve svém pokoji. Sleduji jen, jak pod dveřmi protékají pramínky vody, spojující se ve větší a větší louži. Po několika minutách přichází kolega Fiston a přes zavřené dveře mi sděluje, že nějaký člověk shodil nádrž na vodu (cca na 50l) na záchodě, který byl naproti mému pokoji. Abych prej dal pozor na věci, že mi tam asi nateče voda. To už ale moje sandály ležely uprostřed jezera rozléhajícího se ode zdi ke zdi a já si připadal jak Alenka v říši divů plující na své posteli skrze králičí noru. Tato malá nehoda krom toho, že mi namočila sandály a že si nebudu moci poránu opláchnout nos, mě nikterak více neovlivnila. Říkám si:
,,Ještě trochu poležím a zavřu oko. Alespoň do sedmi hodin, kdy máme vyrážet." Stejného názoru nebyl ale kohout, který si usmyslil cvičit kokrhání přímo pod mým oknem. Nebylo mi již přáno spánku.



V sedm hodin se scházíme s Helen a místním otcem na snídani na faře vedle ubytovny. Otec se omlouvá, za problémy a nepořádek, které nás zastihli poránu. Pojedli jsme suché housky a zapili to horkou vodou s cukrem. Poděkovali jsme za pohoštění a naskákali do jeepu. Dnes nás čeká dalších asi pět vesnic, máme prohlédnout jejich zdroje pitné vody, toalety a zjistit úroveň hygieny. Postupně k nám přistupují i naši místní průvodci.



V každé vesnici se na nás vrhají děti všeho věku, stáváme se pro ně velkou atrakcí. V jedné z vesnic navštěvujeme zdravotnické centrum. Pacientky sedí přede dveřmi a čekání na pana „doktora“ se nikterak neliší od čekání u nás doma. Jenže tady pan doktor, lépe řečeno zdravotník, který umí číst a psát a je lékařsky proškolen, ne a ne ordinaci otevřít. Je kolem jedenácté hodiny a nikde nikdo. Jeden z našich průvodců odbíhá do vesnice a po chvilce se vrací s udýchaným a upoceným panem zdravotníkem. Omlouval se, prý měl nějakou důležitou práci. Podle ospalků jsem usoudil, že ta práce byla v jiné dimenzi. Lidé zde vnímají čas a povinnosti jinak. Čím dále v džungli, tím méně dodržování řádu a pravidel, na která jsme zvyklí z ,,civilizovaného" světa. Dalo by se říci, že lidé zde žijí více své vlastní životy.




Den se přehoupnul přes svoji polovinu a my začínáme plánovat cestu zpět do Bukavu. Dokončili jsme poslední návštěvu rodiny, zhlédli poslední toaletu a poslechli si příběh denního života. Vracíme se zpět z objížďky na farnost a zde ještě pojídáme trochu jídla. Před tříhodinovou cestou zpět oceňuji alespoň plný žaludek. Loučíme se a já po několika kilometrech usínám na zadní sedačce Land Roveru.
Vzbudil mě až náraz, když jsme vjeli na vozovku držící místní průměr, a tudíž podobná tankodromu. Jak se auto kymácelo ze strany na stranu shodilo mě to z podélné lavice, na které jsem spal. Jak vyoraná myš koukám na Fistona, který sedí naproti mně. Ptá se mě, jestli jsem v pořádku a sbírá mě ze země. Dál už se raději přidržuji a sedím spořádaně jako správný cestující. Silnice je v této části, přibližně 50 km od Bukavu, hodně rozoraná. K naší smůle ještě ráno silně zapršelo a hliněný povrch se proměnil v jedno velké bahniště.



Silnice se svažuje z prava do leva až do rygolu, kudy je odváděna voda. Bohužel tento svah způsobuje sklouzávání projíždějícíh aut ke spodní straně do příkopu, odkuď se jen stěží dostávají. Řidiči to řeší tím, že zajíždí kolem do mělkého pangejtu na horní straně silnice. Jízdu s jednou stranou auta v tomto pangejtu můžeme přirovnat k jízdě na atrakci v zábavním parku. V zadní části auta už nelítáme jen my, ale též zavazadla, nářadí a další. Stav silnice se stále zhoršuje. Před námi vzniká kolona aut bojující o každý ujetý metr tímto oraništěm. Auta se stále zahušťují, až nakonec všichni zastavujem úplně. Náš řidič odchází na průzkum. Vrací se s informací, že před námi uvíznul náklaďák, který zapadl napříč silnicí a nemohou ho vyhrabat. Beru foťák a jdu se podívat na ten lítý boj člověka s přírodou.



Náklaďák s přetíženou zadní částí dostal smyk a zadek mu sjel do spodního pangejtu. Lehčí přední část zůstala na místě. Při pokusu o rozjezd se jak přední , tak zadní náprava zahrabávala hlouběji do rozbředlé silnice. Okolo pobíhají místní, kteří s lopatami snaží přihazovat kamení a hlínu pod kola náklaďáku. Už to vypadá, že zde zůstaneme přes noc. Kolem padesáti aut a jejich posádek čekajících v obou směrech tvoří převážnou část publika. Mezi nás přichází též obyvatelé z okolních vesnic. Je to neuvěřitelná atrakce, která zpestřuje místním dnešní den. Dalo by se říci, živé vysílání.


(VŠIMĚTE SI TĚCH ROHŮ!!- TO JEN PRO TY, KTEŘÍ SE SMÁLI MÉ PŘÍHODĚ S KRÁVOU...TEĎ UŽ VÍTE PROČ JSEM MĚL NAHNÁNO???)

Narážím zde na skupinu Američanů a Číňanů, kteří mě oslovují. Zalíbil se jim nápis na mé vestě, logo organizace Člověk v tísni. Po třech hodinách čekání měli pocit, že by tyto vesty s nápisem People in need měli dostat všichni zúčastnění. „My všichni jsme people in need," říká mi Robert, asi třicetiletý Američan z Utahu. Helen začíná zvažovat zavolání náhradního auta, které by nás přijelo vyzvednout na druhou stranu zátarasu. Bezpečnostní pravidla zde nedovolují zůstávat po setmění na cestě. Naštěstí po dalším půlhodinovém čekání dobrovolníci vyhrabávají zapadlý kamion a on se nějakým zázrakem dostává z nejnáročnějšího úseku.
Jako když vystřelí ze startovací pistole, vybíhají posádky ke svým vozům a kolona ožívá. Pohyb jde opravdu pomalu. Mnoho z aut má stejný problém jako náklaďák. Kolem sebe vidím jedno velké kluziště aut . I přes to, že většina aut jsou čtyřkolky, vídíte všude bahnem ohozené cestující tlačící svůj dopravní prostředek z tohoto silničního pekla. Nakonec i my zapadáme do bahna natolik, že již není možný pohyb vpřed. Na to čekají místní a přicházejí nám za mírný poplatek pomoct zatlačit.



Kolem sedmé hodiny večer zdárně vjíždíme do Bukavu. Město je již přikryté rouškou tmy. V ulicích je však stále živo. Obchody jedou naplno a tma slouží jen jako přikrývka špinavých a rozbitých ulic. Teprve nyní si uvědomuji ten neuvěřitelný rozdíl ,,čistého“ venkova o 150 km dál a tohoto špinavého města. Kdo z těch lidí je na tom lépe?

----------------------------------------------------------------------------------









A NA ZÁVĚR POŘÁDNEJ ÚSMĚV!!! :)

2 komentáře:

  1. Podělte se o čtení například tím, že nasdílíte článek na FB. Na konci článku nad komentářem je panýlek pro tyto účely. Rychlá volba - od odesílání emailem až po sdílení v různýc socíálních sítích ;)

    OdpovědětVymazat