Za tyto jeho služby jsem se mu náležitě odvděčil a koupil mu pěkně šestici exportních PUček z rodné Plzně. Byl tak zaskočenej, že mi je pořád vracel a nechtěl si je ani vzít. Až nakonec jsme se dohodli a odcházel spokojeně s 5ti a mně zůstala v ruce jedna. Ať prý aspoň ochutnám. Taky jsem si to náležitě vychutnal.
Willie mě vyložil v Queenstownu, ale podle mého plánu jsem měl být o 45 km dalejc...Glenorchy. Vydal jsem se tedy dál po větru a páreček mladých Kiwi občánků mě dovezl až na místo, 10 km od Queenstownu. Zde končili - ve veřejném kempu. Mně přišlo skoda, když mám ještě několik hodin čas do tmy zůstávat tady, a vydal jsem se tedy dále zkoušet chytit stopa. Bohužel tato silnice z Queenstownu do Glenorchy není moc frekventovaná, a to už z důvodu, že v Glenorchy končí a dál jsou jen hory. Ubíral jsem se tedy dále po silnici se vztyčeným palcem už jen tak ze cviku.
U silnice jsem po hodině chůze a preventivního stopování zahlídl ukazatel na 12 milles creek trek. Neměl jsem mapu této oblasti, takže jsem nevěděl, kam se přesně ubírá, ale vedl do buše podél řeky, kde byla větší šance najít místo vhodné pro táboření. Pustil jsem se tedy naň a jako šestihlavá saň jsem koukal a hledal místo, kde přespat. Tma už ťukala na dveře, že už chce dovnitř.
Když jako na zavolanou se objevila tato chatička jménem Sam Sunberry hut, pojmenovaná po svém stvořiteli, dávném dobrodruhovi Samovi, místním horalovi.
Ale měl ji pěkně zařízenou, co? V současné době je tato chata ve správě DOC a je otevřená k užívání procházejícím horalům, hikerům, turistům a všem těm, kterým nevadí spát pod jednou střechou s pavoučky, myšmi a kdoví čím ještě. Pro mě to bylo jak pětihvězdičkový hotel v těchto podmínkách.
Pustil jsem se do přípravy sváteční večeře. Sváteční už proto, že byla přítomna jedna studená plzeňská 12ka :)
Po večeři jsem padnul do pohodlné propadlé postele a vytuhnul jak batole. Druhý den ráno mě čekal budíček v půl páté ráno a výšlap na vrcholek pro zachycení pár shotů vycházejícího slunka. Ráno byla obloha jasná, hvězdy mi svítily na cestu a já se ubíral směrem vzhůru, pospíchaje abych stihnul východ. Jakmile jsem se dostal nad úroveň buše, jako mávnutím kouzelného proutku se obloha zatáhla... No, holt nemůžeme mít všechno. Když jsem se konečně vyškrábal na vrchol, zasedl jsem a čekal doufaje, že vítr mraky rozfouká. Nerozfoukal a mě nakonec vyhnal začínající déšť. Když jsem sešel zpět do údolí, mraky zase trochu slunku uhnuly, tak se povedlo udělat aspoň pár pěkných záběrů jezera Wakatipu.
Zpět na silnici a honem návrat do civilizace jménem Queenstown. Počasí mi dávalo najevo, že mě jinam nepustí ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat