Zima je
v plném proudu (toho času, kdy vznikal článek) a snažíme se nelenit. Blíží
se další víkend, a proto již zvažujeme, kam by bylo dobré zamířit, abychom nasáli čerstvého vzdoušku
v horách Rockies. Naše rozhodování
netrvalo dlouho. Z předchozího článku si pamatujete na naši neúspěšnou
expedici na Egypt lake. Tak tedy co to zkusit znovu a tentokráte
s pořádným vybavením? S ranním rozbřeskem házíme do auta batohy
s vybavením na dva dny a plni vzrušení vyrážíme do půjčovny vybavení.
Chystáme se půjčit skialpové vybavení se všemi potřebnými lavinovými
proprietami. S pořádnou výstrojí chceme zvolit trochu jinou exponovanější
cestu po hřebenech a sjet na naši trasu poněkud dále. Pak už jen vyšplhat na
sedlo a sjet dolů k chatičce u Egypt lake. Zní to jako dobrý plán, mapa
nám též říká cesta na pár hodin, takže pohoda. Avšak první zásek nastal
v půjčovně. Půjčovna
s vybavením od lyží přes horolezecké hračky, po kola a snad i lodě tam
najdete, s kapacitou na dva plné autobusy japonských turistů, nás vyšplouchla.
Majitel, který nás už dobře zná, už z dálky nasazuje protáhlý obličej.
S dotazem co to bude dnes, je na něm vidět, že ví něco, co my zatím ne.
„Skialpové vybavení a další hračky.“ Předkládám naše požadavky. „Toho jsem se
obával,“ odpovídá. „Přijela kanadská armáda, že prý mají cvičení někde kolem a
vypůjčovali kompletně všechnu skialpovou výstroj. Tak to je jak na potvoru.
Začal horlivě přehrabovat vzdálený kumbál a nakonec přišel s lyžemi, které
by nám mohly vyhovovat. Jsou ale na dámskou váhu a má jen jedny. A tak mi
nabízí běžky. „Děkuji pěkně, s běžkami jsem si to užil posledně. Nedá se
nic dělat, bereme, co je a nejprve zkusíme najít lyže v jiných půjčovnách
v Banfu. Kvůli komplikacím, které můžeme směle hodit na kanadskou armádu,
nakonec nastupujeme na lyže až kolem poledne. Stále ještě máme 6 hodin světla.
Lanovkou jsme se dostali do Sunshine village a
odtud míříme severně po hřebenu směrem na Egypt lake. Počasí nám přeje. Slunko
svítí a ani občasný obláček není schopen zastínit jeho záři. V kontrastu
s tou bílou peřinou kolem nás je ta modrá obloha dnes nějak víc modrá.
První kroky na půjčených skialpech provází pocity kosmonauta pohybujícího se po
měsíci. Nesehnali jsme nic lepšího než sjezdové prašanové lyže, vyznačující se
velkou plochou a poměrně velkou váhou. Většinou se tento typ lyží používá do
hlubokého prašanu, kdy se necháte vyvézt nejlépe helikoptérou na některý
z hřebenů a chůzi si užijete jen od vrtulníku k okraji svahu. Asi
nikdo nepředpokládá, že by se s nimi někam šplhalo do kopců po svých.
Jelikož jsme se vyvezli nahoru lanovkou, mělo by se dále jít po vrstevnicích a
teoreticky bychom nemuseli tolik trpět při výšlapech a jen využívat potenciálu
těchto lyží při sjezdech v prašanových svazích. To byly myšlenky, které
jsem si z počátku namlouval. První hodina chůze byla jak za odměnu -
z mírného kopečku a rovinatým terénem. Po naší pravé straně vidíme údolí
Sunshine, kterým jsme před nedávnem šlapali na běžkách. Nad námi se tyčí
skalnaté hřebeny pod námi ostré svahy padající do údolí. Jsme na jakémsi
mezistupni mezi těmito dvěma exponovanými místy. Půl kilometru široká rovina
tvoří schod mezi skalisky a údolím. Podle neporušeného sněhu široko daleko je
vidět, že tudy dlouho nikdo nešel. Orientace s naší mapou o měřítku 1:100
není, jak zjišťujeme, úplně ideální. Jsme se nepoučili z minula... Podle mapy
rovina a před námi se odhaují skalisté prohlubně, údolíčka. Terén je opravdu
členitý. Proto nakonec raději volíme sestup do údolí, kde už to známe. Vyrážíme
tedy jedním žlabem, kterým podle mapy vede cesta, směrem do údolí.
Nalézáme zde staré stopy lyžařů, což nás ubezpečuje, že jedeme správně. Nu,
hned zpočátku jsme si museli otestovat již zmiňovaný potenciál lyží. A když už
něco dělat tak pořádně. Stopy lyží tudy vedly a zpočátku jen z mírného kopečka.
Po několika minutách se však z mírného kopečka stává svah a z něj pak
„padák jako kráva“. Před očima mi běhají záběry těch adrenalinových bláznů, co
sjíždějí taková ta skaliska a podobný sebedestruktivní věci. Před týdnem jsem na
ně koukal v televizi. No a dnes to máme naživo. Naštěstí se ty skalisté
úseky daly objet a pokud člověk udržel
styl „šoupák“, byl v pohodě. Po chvilce šoupání s těžkými batohy na
zádech už to člověku ani nepřijde. Exponované místo vám zevšední a vy už jen jedete stejně jako doposud a snažíte se udržet na nohách. Velký sklon svahu mi připomene až
hůlka zapíchnutá do svahu při jedné z přestávek. Při pohledu na ni
zjišťuji, že aby držela, musí být téměř souběžně se svahem. Že jsme si nevzali ty
cepíny... Ale lyže nás podržely skvěle a už se dostáváme za hranici „padáku jako
kráva“ a dále pokračujeme lesem z mírného kopečku. Tento sjezd je jak za
odměnu a oba si ho s Káťou užíváme. Hledáte si cestičku mezi stromy,
podjíždíte a přejíždíte padlé kmeny, vyhýbáte se potůčkům a pařezům, které
zcela nepřikryl sníh. Jen ten velký batoh na zádech se občas zasekne mezi dvěma
stromy, a to pak zamrzí…
Přijíždíme
do údolí. Zde jsme si posledně dávali svačinu. Čeká nás teda ještě pěkný kus
cesty. A zase to šlapání do kopce. „To je zase dovolená...“ Znáte to - jak se
člověk na něco těší, nemůže se dočkat, až bude dělat nějakou aktivitu a
posléze, když to nastane, si v hlavě říká: „Co tu zase dělám, já se snad
nepoučím, co z toho mám? Místo abych někde odpočíval, tak se tady dřu.“
Tenhle stav většinou trvá, až do okamžiku, kdy dosáhnete vrcholu…a odpověď
přijde sama, na všechno zapomenete, koukáte kolem sebe, dech se zastaví a vy si
užíváte tohoto okamžiku. „Tak proto to dělám…“
Bohužel
na sedlo dorážíme se západem slunce, už se začíná stmívat. Ještě nás čeká
sjezd k Egypt lake. Bohužel už za tmy. Naštěstí sedlo je frekventované a
nalézáme zde stopy i vyjetou pěšinku, která nás snad dovede do
cíle. Sjíždíme lesem s čelovkami.
Jak dvě světlušky projíždíme lesem a okolní zvěř z nás musí mít srandu.
Chvilkami si připadám jak Homolka na horách. Do chaty se dostáváme úderem deváté
hodiny večerní, již za úplné tmy. Přivítala nás útulná chatička
s rozpálenými kamny. Již druhým dnem tu totiž přebývá skupina Němců. Tváří se trošku překvapeně, když se zjevujeme
ve dveřích. My však jejich přítomnost vítáme. Chatička je pěkně vytopená a my
se můžeme rovnou pohodlně zašoupnout do spacáků. „Na pokraji smrti hladem, na
pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale přátelé, stálo to za to.
Jsme tu. Egypt Lake bylo dobyto.
Druhý
den po snídani vyrážíme okouknout jezero a údolí. Všude je tolik sněhu, že i
to jezero máme problém najít. Bez lyží člověk není schopen udělat krok. Prostor
kolem nás je ohraničený vysokými vrcholy a hřebeny. Člověk si při pohledu nahoru
připadá tak nějak malinký. Začíná sněžit, a tak pakujeme všechny věci a vyrážíme
na cestu zpět. Nejvíc se těším na sjezd ze sedla dolů. Ze sedla až
k parkovišti je to z mírného kopce, a tak by naše cesta zpět mohla být
rychlá a hlavně odpočinková. Jen se nahoru dostat. Husté sněžení přechází
v déšť. Než se dostáváme nahoru, rapidně se otepluje a naše cesta se stává ještě zajímavější. Sníh
se lepí zespodu na skluznici a musíme se silně odrážet i z kopce. Zažili jste
někdy situaci, kdy stojíte na svahu, špičkami dolů a zákony fyziky říkají, že jako
těleso A stojící na nakloněné rovině o úhlu alfa, se máte dát do pohybu,
avšak zákony gravitace přemohl zákon tření, což pro nás znamená co? Dřít i
z kopce.
No
co, člověk nemá mít přehnaná očekávání, pak totiž nebude zklamaný. Vytáhli jsme
zatraceně těžký sjezdový lyže do toho kopce, abychom je pak zase s těžkým
srdcem snesli dolů. Když jsme zde byli
s běžkami, dolů to jelo jako namydlené a skoro jsme se přizabili. Ale co,
nemůže být vše ideální. Takhle alespoň příště oceníme kvalitní sníh
odpovídající našemu vybavení. Každopádně Egypt Lake je pro nás zakleté místo a
letošní zimu je už rozhodně pokoušet nebudeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat