Lake Minnewanka

Čas utíká jako voda a léto se pomalu chýlí ke svému konci. Je proto potřeba, před úderem tvrdých mrazů zimního období, užít si vody a zeleně, dokud to jde. Proto jsme se rozhodli propůjčit si na několik dní kánoi a vyrazit směr jezero Minnewanka. Toto jezero leží nedaleko městečka Banff a na délku má přes 30km, na šířku místy až 3,5km. Připojil se k nám i Kabík, který sice na lodi ještě neseděl, což kompenzuje svým nadšením a zapálením pro věc. Přeci jen jedeme na jezero a ne nějakou divokou řeku. Tam se nic stát nemůže. To byla slova, se kterými jsme přešli Romanovo zkušenosti s vodáctvím. Naučí se to cestou. Nakonec jsme se rozhodli vzít ke kánoi ještě kajak, protože cesta ve třech na jedné kánoi by byla náročná a tolik bychom si tu jízdu neužili.  

Óóó, jak jsme byli bláhoví a matička příroda nás pěkně vyškolila.  Jezero je jedno z největrnějších míst v oblasti a náš třídenní výlet na poklidném jezeru se záhy změnil v boj s přírodními živly a o návrat zpět.Všechny maminky, babičky a jedince se zvýšenou starostlivostí o své blízké upozorňuji, že následující řádky pro vás mohou být náročné. Přesto poukazuji na fakt, že je čtete, což znamená, že jsme se vrátili a vše v pořádku zvládli.

Ale nebudeme předbíhat událostem.

V pátek po práci vyzvedáváme lodě a vyrážíme směr Rockies a městečko Banff. Skupinu tvoří Káťa, Vostuda, Roman a já. Do vozu se k nám ještě přidává náš spolubydlící Kurt se svým kamarádem z Austrálie. Zatím co my budeme několik dní putovat a objevovat krásy horského jezera, oni dva budou výletit v okolí Banfu a pohlídají nám auto v základním táboře. Auto jsme naložili až po střechu. Je až neuvěřitelné, kolik věcí potřebují dva Australané pro kempování. K jezeru jsme dorazili kolem jedenácté hodiny večerní a ubytovali se v nedalekém kempu. Noci jsou již poněkud chladné, a tak jsme bez váhání rozbalili stany. Na druhý den ráno po řádné snídani v rychlosti vše házíme do auta a jedeme na místní informační centrum národního parku, kde je třeba zajistit povolení pro kempování na vyhrazených místech podél jezera. Dozvěděli jsme se, že je zrovna medvědí sezóna a naši čtyřnozí přátelé scházejí k jezeru pást se borůvkami. Některé kempy jsou z toho důvodu zavřené. Přizpůsobujeme tedy náš původní plán aktuální situaci. Měníme jednotlivé kempy a slečna za pultem nám též poukazuje na existenci pravidla 4. Údajně do této oblasti nemůže vpustit skupinku menší než čtyři lidé. Je to z důvodu bezpečnosti.  Na otázku, jak přišli na počet čtyř, mi není schopna odpovědět. „Je to prostě dost velká skupina na to, aby se jí medvěd bál!“ zdůrazňuje a odmítá nám prodat povolení do kempu pro nás tři. Marně jí vysvětluji, že jsme dva statní muži a ještě statnější žena a že s méďou si poradíme. Máme všechny potřebné domlouvací prostředky, od pepřového spreje až po dvaceticentimetrovou dýku, kterou ho můžeme naporcovat. Po chvilce ustupujeme a souhlasíme tedy, ať nám prodá o jedno kempovací místo navíc. To je poprvé, co platím poplatky i za Vostudu. „ Máte tedy čtvrtého?“ ptá se. Ano, pojede s námi náš kamarád. Odcházíme z informačního centra se smíšenými pocity. Je paradoxní, že jsme v následujících dnech potkali více lidí v menších skupinkách, jakož i rodinku se dvěma malými dětmi. Tato rodinka byla sice o počtu čtyř, ale dvě šestileté děti by stěží něco zmohly nad případným méďou. Bezpečnostní pravidla jsou zde spíše pro pláč a šikanu lidí. Na jednu stranu vás všude nabádají, co smíte a co nesmíte, na druhou stranu přijdete na trek a je to každému jedno. Jakmile překročíte pomyslnou hranici civilizace, stejně se musíte přizpůsobit zákonům přírody. V informačním centru jsou spokojení, že jste podepsali papír s bezpečnostními pravidly a upozorněními. Úřední šiml se napásl a je spokojen.

Cestou na naše startovací místo přemýšlím, jak mohli přijít na to číslo čtyř. Nakonec jsme se shodli, že mají nejspíš ozkoušeno, že nadprůměrný grizzly dokáže sežrat až tři turisty a jeden tudíž zbývá, aby mohl podat zprávu o incidentu. Naštěstí medvěd je více suchozemský tvor a pochybuji, že by se jal pronásledovat naši kocábku po jezeře. Po celý den jsme tedy relativně v bezpečí. V noci stejně spíme rozděleni maximálně po dvou.

Před námi se pomalu rozevírají hřebeny hor lemující naše jezero po celém obvodu. Hladina působí klidně. Fouká mírný západní vítr, který nám pro dnešek pomůže překonat nejdelší úsek naší cesty. Dvaadvacet kilometrů do tábořiště označeného jako  LM 22. Parkujeme na břehu těsně před hrází. Kdo máte lepší připojení, můžete se podívat prostřednictvím googlemaps na scenérii, která se nám naskytla. Odkaz zde: ( http://goo.gl/maps/LBEUf )

Sesuneme lodě z auta a začínáme nakládat všechen potřebný materiál pro příštích několik dní. Mezitím Kabíkovi vysvětlujeme zákonitosti kajakářství, přitažlivosti dna a dostává takové malé rychloškolení, jak se zachází s pádlem. Po poslední fotografii na břehu pokládáme obě lodi na vodu a vzhůru za dobrodružstvím.   

Počasí nám opravdu přeje. Svítí slunko, vlnky příjemně šplouchají o týl lodi a my se kocháme okolní scenérií. Musíme se držet co nejblíže břehu. V případě nějakého problému a převrhnutí lodě by v této vodě člověk neměl moc šancí. Než byste doplavali ke břehu, studená voda by vás paralyzovala a zastavila dech. Voda má zde kolem 7 stupňů, a to činí problém i v neoprenu. Dostáváme se k jižnímu břehu jezera a kopírujeme ho směrem na východ. V okamžiku, kdy jsme se dostali dále ze závětří západního břehu, opírá se do nás vítr až neuvěřitelné síly. Vlny se pomalu začínají zvedat a my máme co dělat, abychom udrželi loď tak, aby směřovala kam má.  Břeh po naší pravici ubíhá podezřele rychle a tato rychlost se zvětšuje, čím blíže k němu jsme. Jen tak pro zajímavost vyndám GPS a zajímám se o naši rychlost. Místy při nárazech větru se naše kocábka pohybuje rychlostí 22 km za hodinu. Průměrná rychlost je 14km v hodině, a to bez pádlování. Místy dokonce brzdíme, to když nám začíná rychlostí stříkat voda přes příď. „To těch dvaadvacet kilometrů za dnešek zvládneme opravdu rychle,“ povídám Kátě. Jen si nedovedu představit cestu zpět.

Modlím se, aby vítr odezněl, a zítra jsme nepádlovali proti němu. Tato představa mně děsí. Kdybychom dnes jeli opačným směrem, dost možná bysme spíše couvali a nakonec museli zvolit cestu po suchu. Po necelé hodině pádlování se dostáváme z dohledu našeho přístavu a kolem nás se rozkládá pustá divočina. Zastavujeme na břehu, kde vybíráme klidnou zátočinu, chráněnou před větrem. Potřebujeme se přiobléci do větru a pojíst nějaké dobroty. Kolem nás se rozkládá krásné ticho, které je narušováno pouze šploucháním vln o břeh a šuměním lesa.  Člověk by se zde zapomněl velice snadno. Zahledíte se do dáli, necháte se unášet uklidňujícími zvuky, až bych zapomněl na dalších 12 kilometrů, které nás čekají. S tímhle větrem se však nebojím, že bychom to nestihli do setmění. Strach mi nahání velikost vln.

 Přijde mi, že se stále zvětšují a naše otevřená kánoe není stavěná na přílišné vlnění. Opouštíme tedy zátočinu klidu. Zapojujeme se opět do větru. Uplně cítíte to zrychlení, jak se do vás a do lodě opře vítr a jediné, o co se snažím, je držet směr. Dostáváme se přibližně do poloviny naší cesty, kde je potřeba překonat jezero na druhou stranu. Z této pasáže mám největší hrůzu. Musíme vždy čekat na zmírnění větru, abychom mohli jet kolmo k němu. Při každém následujícím poryvu nám to stočí loď opět po větru. Bojujeme tedy o každý metr a ze všech sil se snažím udržet loď šikmo naším směrem. Kazí nám to však vysoké vlny. Místy si připadám jak na horské dráze. Některé z vln už mají bíle čepičky a začínají se lámat. To svědčí o jejich narůstající síle. Roman, který se drží celou dobu za námi, náhle mění směr a rozhoduje se jet s větrem. Drží ho to stále podél břehu. Vzdálenost mezi námi narůstá a  marné je naše volání, aby se držel u nás. V případě, že by jedna loď měla problém, může jí ta druhá pomoci.

Takhle jsme v tom už každá loď sama. Kabík se nám vzdaluje a my bojujeme s udržením rovnováhy na sílících vlnách. Zrovna to máme na obě strany tak kilometr. Na tomto místě jsme plně odkázáni na naši loď a chyba bude tvrdě potrestána. V duchu se modlím, aby už jsme byli u břehu. Kabík se nám chvilkami ztrácí z dohledu mezi vlnami. Už je mezi námi vzdálenost větší než kilometr. Teď jestli se zvrhne, ani si toho nevšimneme. Občasná vlnka mi opláchne záda a připomene mi, abych přidal. Po přibližně půlhodinovém boji se dostáváme na druhou stranu. Paradoxně nemůžeme zastavit a odpočnout si, jelikož zdejší břeh bičují silné vlny, právě ty, které si s námi tak pohazovaly před chvílí. Kdybychom se přiblížili ke kraji na tři metry, vzala by nás vlna a vyhodila na kamenitý břeh jako chcíplého vorvaně. Boj tedy ještě nekončí. Ale pocity jsou už lepší. Alespoň víme, že máme šance doplavat ke břehu, v případě zvrhnutí. Kabík není přes celou šířku téměř ani vidět. Pouze žlutá tečka v dáli místy naznačuje, že se stále drží nad vodou. Již se rozhodl k překonání jezera na druhou stranu a teď bojuje s poryvy stejně jako my předtím. Jen to má ztížené, musí jet téměř kolmo, aby neminul naši cílovou stanici, Kemp LM 22.

Zatímco kotvíme v našem kempu a jako námořníci, kteří konečně dosáhli pevné půdy pod nohama, si klekáme  a líbáme oblázkovou pláž. S napětím sledujeme boj Romana a větrných živlu. „Sakra, to by chtělo popkorn k téhle napínavé šou…“ Sedíme na pláži jak v kině. Fandíme a podporujeme, co to jde, ale to je tak jediné, co pro něj můžeme udělat. Už se dostal za polovinu. „Ještě deset minut pádlování a jsi u nás.“ V duchu ho povzbuzujeme. „Na to, že jede poprvé na kajaku a snad i na lodi vůbec, tak jsme ho moc nešetřili, co?“  V uších mi zní věty vyřčené před tím: „Jedeme jen na jezero, to je stojatá voda, tam nic nehrozí…“a tak dál.

Už jsou vidět zřetelně strhané rysy v Kabíkově tváři. „Ten nás bude za to nenávidět a už s námi nikam nepojede“ říká Káťa. „Kůůůrva, já se na to vy….“ Ozývá se z dálky. Je to dobrý. Žije. „Huž jsem myslel, že se k vám nedostanu!“ Pokřikuje Roman z dálky. „Jsem kompletně promočený. Vlny mi šly přes loď a nateklo mi do ní.“ Jeho příď najíždí na břeh a my ho hrdě poplácáváme po zádech. Zvládli jsme to. Roman zaměňuje naštvanou náladu, která ho při boji s živly udržovala při výkonu a nedala pocítit únavu, za radostnou a uvolněnou náladu, která je mu bližší. Taky proč se neradovat. Jsme v cíli. Alespoň pro dnešek. Jeho radost nezkazí ani zjištění, že má všechny věci v lodi promočené, včetně spacáku. Jdeme tedy rozbít tábor a rozdělat oheň abychom usušili věci a uvařili zaslouženou odměnu. Ten večer se nám připomenul pan vítr ještě jednou a poukázal na naše chybné kroky při kotvení lodí. Sedíme u ohně a hřejeme své údy, když tu náhle slyšíme rachot, praskání ztrácející se v silném větru. Náhle po pláži kolem nás proletí jedna z našich lodí. „Sakra!“ Zapomněli jsme je uvázat. Vytáhli jsme sice naše lodě dál od vody na okraj lesa. Nepočítali jsme však s tak silným větrem, který by naše lodě vyzvednul do vzduchu a odnes o dvacet metrů dále. Naše kánoe byla sice uvázaná, ale ta ztrouchnivělá větvička kterou jsem vybral spíše pro pocit, že je loď uvázaná, nevydržela dané zatížení a odlomila se.  Vybíháme a chytáme obě lodi. Naštěstí, až na pár šrámů se jim nic nestalo. Jak snadno tady člověk přijde o dopravní prostředek. Řádně lodě znovu zatěžujeme a uvazujeme k pořádným stromům. Teď už by musel přijít hurikán, aby je odnesl. Stejně tak na noc zabezpečujeme stany. Po pořádném jídle a zabezpečení tábořiště proti medvědům, odcházíme do stanů nabrat síly na další den. Budou potřeba, pokud vítr neustane. Les, ve kterém se tábor nalézá, kvílel pod nápory vichřice. Jen jsem si říkal, jak jsou asi odolné stromy kolem našeho stanu. Jestlipak, když jsme přežili vodu, nás nepotluče nějaký padající strom? Únava nakonec zvítězila nad strachem a usnul jsem. Spal jsem tak tvrdě, že by mě nevzbudil ani méďa grizzly zajímající se o nás dva.

To jsem zvědav, co přinese další den.

Pokračování příště.