Jak už název nového článku napovídá, přihodím ještě trochu adrenalinu z pracovního prostředí, před tím než se dostaneme do nádherných kopců nedalekých Rockies.
V současné době dělám na takzvané swingstage. Již samotný název tohoto zařízení nepůsobí moc stabilně. Jedná se o plošinu, kterou zavěsíte z boku mrakodrapu a pomocí dvou navijáků se spouštíte podél stěny a myjete okna. Tato plošina je rozhodně pohodlnější než slaňování v židli. Můžete dosáhnout na více oken a hlavně v těchto plošinách pracujete v páru, takže si cestou dolů i popovídáte a víc to utíká.
Dneska jsem na jedné z těchto swingstage s Wadem. Učí mě, jak se to staví, jak se to spouští a všechno kolem. Jsme na té samé budově co před týdnem, kdy nás odtud vyhnal požární poplach. Wade říkal, že je nějaká začarovaná, že se pokaždý, když na ní dělá, dějí nezvyklé věci. Tak snad už bude klid a vybrali jsme si tu dávku vzrušení při předchozím požárním poplachu.
Na okraj střechy stavíme velká ramena. Na ně po chvíli zavěšujeme plošinu dlouhou pět metrů. Člověk si musí dávat sakra pozor, aby mu z ruky nevypadla třeba i malá matička. Z takovéto výšky se po několikavteřinovém letu dostává rychlost předmětu na rychlost projektilu a dopad má obrovský destrukční účinek. Jednomu kolegovi se podařilo upustit kyblík s vodou z 25. patra a části kyblíku se jim z toho chodníku již nepodařilo dostat. Beton to prohloubilo o dva centimetry a na tomto místě zůstal obtisk dna kýble jak nějaké velké státní kulaté razítko.
Po hodině stavění, napínání a upevňování je konečně vše připraveno. Teď už jen nepatrné dodělávky a můžeme se do toho pustit. Koukám nervozně směrem k severu, kde se objevují hustá černá mračna. ,,Na dnešní večer jsou hlášené bouřky," říkám Weidovi. ,,Jestli myslíš támhle ten mrak, tak to se nám vyhne. Věř mi. Dělám v tomhle městě již čtvrtým rokem a vždycky, když to jde takhle ze severu, tak se to támhle rozpojí a Downtown to obejde z obou stran. Můžu ti garantovat, že bude pršet na západě od nás a na východě, ale na nás nepadne ani kapka." Mlčky poslouchám jeho zkušenosti a dál sleduji ohromnou masu mračen. Výhodou práce na mrakodrapech je, že obzvláště v těchto rovinatých oblastech vidíte na kilometry daleko a pokud se něco žene, jste včas varováni. Jenže právě teď mi můj parťák tvrdí, že mám toto varování ignorovat, že nás to obejde. Obcházím střechu dokola a kontroluji ostatní strany, zatímco Weid upevňuje poslední jištění plošiny. Bouřkové mraky vídím nejen na severu, ale i na západě a východě. Jsme v obležení mraky. A ty valí se neuvěřitelnou rychlostí. Do té plošiny mě nikdo nedostane, alespoň ne v příští půl hodině, kdy to pravděpodobně udeří. Na těchto plošinách se dá dělat do větru o síle dvacet kilometrů v hodině. Pokud je vítr silnější, mává to s vámi jako na obří houpačce. Vracím se zpět za Weidem. ,,Nelíbí se mi to," říkám mu. ,,Teď si o mně bude myslet, že jsem zbabělec," myslím si. Weid se postaví v koši a zadívá se směrem k mračnům. Náhle se do něj opře větřík o síle vichřice. Až mu z toho odletí čepice. Vyskakuje z plošiny a řve: ,,Dopr..., vím, co to je! Rychle ze střechy, dělej!" křičí jak malej klučina a pobíhá kolem snaže se posbírat věci, které jsme měli rozložené po střeše. ,,Dělej, posbírej, co můžes a mazej dovnitř. Vetšinou nepanikařím, ale zrovna teď, když vidím Weida, jak tu skáče a křičí, jako by byl konec světa, začínám se chovat poněkud divně...Pobíhám jak zmatené kuře tam a zpět a beru, co mi přijde do ruky, abych to zase o kus dál položil zpět. Weid se v sílícím větru snaží odtáhnout plošinu od okraje a přivázat ji k jistícím hákům. Běžím mu pomoci. Vítr zesílil tak, že když nedržíme plošinu, dává se samovolně do pohybu směrem k okraji. Silou se ji snažíme dotáhnout ke kotvám na střeše. Bojujeme s větrem ze všech sil. Hurá, je uvázaná. Beru zbytek věcí, které již vítr sune směrem k okraji a házím je pod střešní poklop. Nakonec tam zalézám i já. Poklop držím otevřený, aby mohl Weid skočit za mnou. Ten ještě hledá svůj telefon, který nechal někde na střeše a vítr ho pravděpodobně někam zafouknul. Ze všech sil držím poklop a snažím se, aby mi nenafackoval. ,,Kašli na něj a padej z tý střechy!" křičím na Weida. ,,Už jdu, jen co ho najdu." Vítr stále sílí a už má takovou sílu, že poklop neudržím - zatlačuje mě dolů. Snažím se mít Weida stále na očích a bojuji s poklopem. Daří mi ho otevřít tak na dvacet čísel. Nedaleko Weida se na okraji střechy krčí holub. Je očividně taky vyděšený z toho, co se kolem něj děje. Choulí se k podlaze a snaží se vyčnívat co nejméně. Náhle vítr ještě víc zesílil a chudák holub už pociťoval nepohodlnost svého útočiště, kde je bičován větrem. Rozhodl se tedy, že ustoupí a přeletí na klidnější místečko. Přátelé, takhle rychlý start nemají ani stíhačky startující z letadlových lodí. Myslím, že i sám holub byl překvapen tím, co nastalo poté, když roztáhl křídla a pokusil se o řízený start. Šedivá šmouha prolétla kolem Weida a ztratila se mi za rohem střechy. Jestli se chudák nerozmáznul o vedlejší mrakodrap, tak se tento holub stal novým držitelem rychlostního rekordu v říši ptactva a právě si užívá slunného počasí o 120 kilometrů dál.
Weid mezitím našel svůj telefon a po čtyrech se vrací zpět k poklopu. Prolézá jím. Zaboucháváme za sebou. ,,Fuck," opakuje pořád dokola. ,,Tak to je mazec. Za celou dobu, co jsem v Calgary, jsem něco podobného nezažil. Ten vítr musí mít minimálně 120 km/h rychlost. To je bláznovina. Sjíždíme dolů k ochrance a oznamujeme jim, že jsme museli opustit střechu. Mají však sami plno práce se zabezpečením vchodů do budovy. Ve vysílačce, kterou máme k dispozici, slyšíme rozhovory bezpečnostňáků. ,,Na západní straně vichřice porazila strom. Po ulici poletují předměty a větve," slyšíme v rádiu. Čekáme, jak se to vyvrbí. Rozhodně se nám nechce jít na ulici. Přes skleněné dveře vidím ženu, která jde bláhově s dešníkem. Asi aby jí dešť nenamočil nový účes. Její deštník se obrací naruby a pak odlétá. A voda opravdu není hlavním problémem jejího účesu. Vchází do budovy a vypadá, jako by dostala zásah elektrickým proudem. Po půl hodině se vítr uklidňuje, z vichřice se stal silný vítr a celým městem zní sirény hasičských aut. Vítr přišel tak rychle, že to hodně lidí zaskočilo. Několik bloků od nás nějací chudáci, kteří též dělali na swingstage, po nárazu větrem zpanikařili a snažili se utéct. Jenže to jezdí pomalu a vítr si s nimi pohrával tak mocně, že raději zvolili únik oknem. Rozmlátili v patnáctém patře okýnko a překvapeným nájemníkům naběhli do kanceláře.
,,Tak pro dnešek končíme. Zítra dáme další pokus," říká Weid a jdeme společně směrem k domovu potlučenými ulicemi.
V současné době dělám na takzvané swingstage. Již samotný název tohoto zařízení nepůsobí moc stabilně. Jedná se o plošinu, kterou zavěsíte z boku mrakodrapu a pomocí dvou navijáků se spouštíte podél stěny a myjete okna. Tato plošina je rozhodně pohodlnější než slaňování v židli. Můžete dosáhnout na více oken a hlavně v těchto plošinách pracujete v páru, takže si cestou dolů i popovídáte a víc to utíká.
Dneska jsem na jedné z těchto swingstage s Wadem. Učí mě, jak se to staví, jak se to spouští a všechno kolem. Jsme na té samé budově co před týdnem, kdy nás odtud vyhnal požární poplach. Wade říkal, že je nějaká začarovaná, že se pokaždý, když na ní dělá, dějí nezvyklé věci. Tak snad už bude klid a vybrali jsme si tu dávku vzrušení při předchozím požárním poplachu.
Na okraj střechy stavíme velká ramena. Na ně po chvíli zavěšujeme plošinu dlouhou pět metrů. Člověk si musí dávat sakra pozor, aby mu z ruky nevypadla třeba i malá matička. Z takovéto výšky se po několikavteřinovém letu dostává rychlost předmětu na rychlost projektilu a dopad má obrovský destrukční účinek. Jednomu kolegovi se podařilo upustit kyblík s vodou z 25. patra a části kyblíku se jim z toho chodníku již nepodařilo dostat. Beton to prohloubilo o dva centimetry a na tomto místě zůstal obtisk dna kýble jak nějaké velké státní kulaté razítko.
Po hodině stavění, napínání a upevňování je konečně vše připraveno. Teď už jen nepatrné dodělávky a můžeme se do toho pustit. Koukám nervozně směrem k severu, kde se objevují hustá černá mračna. ,,Na dnešní večer jsou hlášené bouřky," říkám Weidovi. ,,Jestli myslíš támhle ten mrak, tak to se nám vyhne. Věř mi. Dělám v tomhle městě již čtvrtým rokem a vždycky, když to jde takhle ze severu, tak se to támhle rozpojí a Downtown to obejde z obou stran. Můžu ti garantovat, že bude pršet na západě od nás a na východě, ale na nás nepadne ani kapka." Mlčky poslouchám jeho zkušenosti a dál sleduji ohromnou masu mračen. Výhodou práce na mrakodrapech je, že obzvláště v těchto rovinatých oblastech vidíte na kilometry daleko a pokud se něco žene, jste včas varováni. Jenže právě teď mi můj parťák tvrdí, že mám toto varování ignorovat, že nás to obejde. Obcházím střechu dokola a kontroluji ostatní strany, zatímco Weid upevňuje poslední jištění plošiny. Bouřkové mraky vídím nejen na severu, ale i na západě a východě. Jsme v obležení mraky. A ty valí se neuvěřitelnou rychlostí. Do té plošiny mě nikdo nedostane, alespoň ne v příští půl hodině, kdy to pravděpodobně udeří. Na těchto plošinách se dá dělat do větru o síle dvacet kilometrů v hodině. Pokud je vítr silnější, mává to s vámi jako na obří houpačce. Vracím se zpět za Weidem. ,,Nelíbí se mi to," říkám mu. ,,Teď si o mně bude myslet, že jsem zbabělec," myslím si. Weid se postaví v koši a zadívá se směrem k mračnům. Náhle se do něj opře větřík o síle vichřice. Až mu z toho odletí čepice. Vyskakuje z plošiny a řve: ,,Dopr..., vím, co to je! Rychle ze střechy, dělej!" křičí jak malej klučina a pobíhá kolem snaže se posbírat věci, které jsme měli rozložené po střeše. ,,Dělej, posbírej, co můžes a mazej dovnitř. Vetšinou nepanikařím, ale zrovna teď, když vidím Weida, jak tu skáče a křičí, jako by byl konec světa, začínám se chovat poněkud divně...Pobíhám jak zmatené kuře tam a zpět a beru, co mi přijde do ruky, abych to zase o kus dál položil zpět. Weid se v sílícím větru snaží odtáhnout plošinu od okraje a přivázat ji k jistícím hákům. Běžím mu pomoci. Vítr zesílil tak, že když nedržíme plošinu, dává se samovolně do pohybu směrem k okraji. Silou se ji snažíme dotáhnout ke kotvám na střeše. Bojujeme s větrem ze všech sil. Hurá, je uvázaná. Beru zbytek věcí, které již vítr sune směrem k okraji a házím je pod střešní poklop. Nakonec tam zalézám i já. Poklop držím otevřený, aby mohl Weid skočit za mnou. Ten ještě hledá svůj telefon, který nechal někde na střeše a vítr ho pravděpodobně někam zafouknul. Ze všech sil držím poklop a snažím se, aby mi nenafackoval. ,,Kašli na něj a padej z tý střechy!" křičím na Weida. ,,Už jdu, jen co ho najdu." Vítr stále sílí a už má takovou sílu, že poklop neudržím - zatlačuje mě dolů. Snažím se mít Weida stále na očích a bojuji s poklopem. Daří mi ho otevřít tak na dvacet čísel. Nedaleko Weida se na okraji střechy krčí holub. Je očividně taky vyděšený z toho, co se kolem něj děje. Choulí se k podlaze a snaží se vyčnívat co nejméně. Náhle vítr ještě víc zesílil a chudák holub už pociťoval nepohodlnost svého útočiště, kde je bičován větrem. Rozhodl se tedy, že ustoupí a přeletí na klidnější místečko. Přátelé, takhle rychlý start nemají ani stíhačky startující z letadlových lodí. Myslím, že i sám holub byl překvapen tím, co nastalo poté, když roztáhl křídla a pokusil se o řízený start. Šedivá šmouha prolétla kolem Weida a ztratila se mi za rohem střechy. Jestli se chudák nerozmáznul o vedlejší mrakodrap, tak se tento holub stal novým držitelem rychlostního rekordu v říši ptactva a právě si užívá slunného počasí o 120 kilometrů dál.
Weid mezitím našel svůj telefon a po čtyrech se vrací zpět k poklopu. Prolézá jím. Zaboucháváme za sebou. ,,Fuck," opakuje pořád dokola. ,,Tak to je mazec. Za celou dobu, co jsem v Calgary, jsem něco podobného nezažil. Ten vítr musí mít minimálně 120 km/h rychlost. To je bláznovina. Sjíždíme dolů k ochrance a oznamujeme jim, že jsme museli opustit střechu. Mají však sami plno práce se zabezpečením vchodů do budovy. Ve vysílačce, kterou máme k dispozici, slyšíme rozhovory bezpečnostňáků. ,,Na západní straně vichřice porazila strom. Po ulici poletují předměty a větve," slyšíme v rádiu. Čekáme, jak se to vyvrbí. Rozhodně se nám nechce jít na ulici. Přes skleněné dveře vidím ženu, která jde bláhově s dešníkem. Asi aby jí dešť nenamočil nový účes. Její deštník se obrací naruby a pak odlétá. A voda opravdu není hlavním problémem jejího účesu. Vchází do budovy a vypadá, jako by dostala zásah elektrickým proudem. Po půl hodině se vítr uklidňuje, z vichřice se stal silný vítr a celým městem zní sirény hasičských aut. Vítr přišel tak rychle, že to hodně lidí zaskočilo. Několik bloků od nás nějací chudáci, kteří též dělali na swingstage, po nárazu větrem zpanikařili a snažili se utéct. Jenže to jezdí pomalu a vítr si s nimi pohrával tak mocně, že raději zvolili únik oknem. Rozmlátili v patnáctém patře okýnko a překvapeným nájemníkům naběhli do kanceláře.
,,Tak pro dnešek končíme. Zítra dáme další pokus," říká Weid a jdeme společně směrem k domovu potlučenými ulicemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat