Dneska ráno jsem si lehce přivstal. Naši přátelé Petr s Jančou v tento den opouští Calgary a my se stěhujeme (už popáté), tentokrát do jejich pokoje. Nazval bych to operací "Kulový blesk", kterou naplánovala naše bytná a ač je normální pracovní den, požadovala po nás, abychom se přestěhovali ze starého do nového pokoje do 9ti hodin ráno.
Toto ráno vypadalo následovně: Petr s Jančou věci z pokoje vynášeli a já je do pokoje nanášel. Občas to vypadalo, že si vzájemně nosíme ty věci zpět, jak to nebralo konce. Ale nakonec se zadařilo a akorát s klepnutím dveří právě příchozí domovnice jsem zavřel náš starý, kompletně prázdný pokoj. Začínáme řešit papíry, smlouvu a peníze. Vše jsem měl samozřejmě připraveno den předem. Bohužel však po transportu do nového pokoje netuším, kam se to vše podělo. A tak ve zmatku rozhazuji zabalené tašky a hledám. Do toho ještě přijíždí můj šéf, který mi oznamuje, že dnes jedu poprvé na swingstage mrakodrapu v centru města jedné nejmenované petrolejové společnosti a že jsme tam měli být před půl hodinou. Mé věci jsou zatím ještě na jiném baráku, a tak improvizujeme. Času je málo. Nakonec úspěšně nacházím dokumenty, vyřizuji formality s paní bytnou a sedám k šéfovi do auta.
Přátelé, jestli jste někdy byli mýt okna v mrakodrapu této nejmenované společnosti, tak následující pasáž přeskočte. Ti, co to nezažili, si mohou počíst o tom, jak takový povedený den vypadá.
Tento jednatřicet pater vysoký věžák působí zvenčí zámožně a je vidět, že si usídlená společnost dbá na image. Přijíždíme do garáže a vykládáme potřebné věci. Vrátný nás zapisuje do registru a upozorňuje, že zde můžeme parkovat jen 20 minut. Následně nás posílá do přízemí k bezpečonostní přepážce, kde se máme zaregistrovat a kde dostaneme čipovou kartu, jíž je třeba pro pohyb po budově. Po patnácti minutách telefonátů a domlouvání se security chlapíkama dostáváme konečně do ruky svazek karet a jeden klíč. Jeďte do třicátého patra zapsat se k údržbě. Vyjíždíme tedy výtahem do třicátého patra. Zde se nás ujímá hlavní údržbář. Podepisujeme několik papírů o tom, že jsme byli seznámeni s BZP a dalšími směrnicemi. Po úspěšném zapsání ve třicátém patře nás posílají do patra číslo 29 na recepci společnosti. To už začínám být poněkud nervózní, protože uplynula hodina a půl a já jsem ještě stále neviděl střechu. Přijíždíme do patra 29. Dvě pohledné sekretářky na nás koukají s otevřenou pusou a zpočátku nevědí, co po nich chceme. Nakonec po několika telefonátech dostáváme souhlas s pohybem po areálu 29.-31. patra. Jedna z karet, kterou jsme obdrželi a která by nám měla umožnit pohyb po této oblasti, je však neplatná. ,,Musíte jet zpět do přízemí a vrátit jim tuto kartu. Je už dávno propadlá. " Naštěstí vzápětí rovnou od nich dostáváme kartu novou, která nás autorizuje k bytí na těchto podlažích. Poté, co jsem podepsal další papír, nabrali jsme i s hlavním údržbářem směr střecha.
James mezitím sjíždí dolů do garáží, kde pan hlídač už nervózně klepe prsty na kapotu vozu. ,,Měl jste tu být za 20 minut a zatím uplynula hodina a půl. Myslíte, že jsem tu pro srandu? Blokujete nám místo!" Rozčiluje se pán, zatímco za ním se rozléhá několik volných parkovacích míst nákladního doku. Já se zatím dostal společně s hlavním údržbářem na střechu. Konečně.
Provádí mě kolem, ukazuje, co se kde nalézá, a mezitím mi volá James, že na mě čekají další dva pracanti, ať je naberu dole, že on odjíždí. S několika kartama kolem krku a s důležitostí takto označeného jedince sjíždím do nákladního doku, kde potkávám další dva parťáky. Měli by podle předpisů projít tím samým procesem jako já s Jamesem na začátku, ale raději obcházíme pravidla a jdeme rovnou do 31. patra začít připravovat pracovní náčiní. Nemám nervy na další hodinu a půl papírování...a čipové karty už mám na krku.
Připravujeme věci, když tu náhle Weidovi zvoní telefon. Volá mu pán z garáže. Weid totiž zaparkoval též v nakládacím doku a pán mu soptí do telefonu, že parkovat tam může je dvacet minut. Jede tedy dolů a my - já s druhým kolegou - zahajujeme mycí proces prozatím na střešních oknech tohoto mrakodrapu. Weid po půl hodině přichází a konečně se můžeme pořádně opřít do práce. Tento den nám však není přáno. ,,Ding, ding, ding"...začne se ozývat celou budovou. Koukám na Weida a ptám se ho, jestli tady takhle oznamujou dobu oběda. ,,Ne, to je požární alarm, ale je to jen cvičení." Náhle dingdání ustává a do reproduktoru na chodbě začne mluvit nějaký pán klidným hlasem: ,,Pozor, pozor. Byl nahlášen požár ve druhém patře. Patro jedna, dva a tři nechť urychleně opustí budovu. Koukám na Weida. ,,To asi nebude cvičení...". V klidu pokračujem. ,,Dingdání" stále neustává. V intervalech několika minut se znovu a znovu ozývá mužský hlas, který informuje o požáru. Asi po pěti minutách nastane změna. ,,Pozor, pozor! Byl nahlášen požár v druhém patře. Všechna patra nechť okamžitě opustí budovu. Nepoužívejte výtah. K sestupu použijte požární schodiště." ,,Tak to už asi nebude sranda, co? " ptám se Weida. Vycházím do chodby a zjišťji že celé patro je již evakuované. Hm, tak jsme tu sami. Už vidím ty palcové titulky v novinách...,,Myči oken uhořeli v mrakodrapu. " Koukáme na sebe. Když se člověk ocitne na místě, kde se to většinou mihotá lidmi a najednou je tu sám, padne na něj jistý druh strachu, zoufalství a samoty. V hlavě jsem si promítal záběry z filmu skleněné peklo a říkal jsem si: ,, Jestlipak se najde nějaký hrdina, co nás zachrání?"
,,Dobře, tak mizíme," rozhoduje nakonec Weid jakožto služebně nejstarší. Rozbíháme se směrem k výtahům. Jsou blokované. Nedá se nic dělat, musíme po schodech. Otvíráme dveře na požární schodiště a o patro níž vrážíme do zad lidí v oranžových vestách. Ti uzavírají prchající dav lidí a jejich úkolem je kontrolovat jednotlivá patra, přesvědčit se, že jsou prázdná. Na balkony však zapomněli a nám nic neřekli. Pěkně děkujem.,,Kde jste se tu vzali?" vrhají na nás nechápavé pohledy. Weid bystře odpovída: ,,Jsme na zdravotní procházce." Koukám mezerou požárního schodiště dolů, kde vidím dalších 26 podlaží, která máme ještě před sebou. Podle množství rukou na zábradlí soudím, že je pod námi fronta tak pěti set lidí. Podle toho se i odvíjí rychlost prchání. Ruce na prsa a co schod to půl minuty čekání. ,,Takhle se prchá, Jasánek..." vzpomínám si na starý český film a scénu s prcháním. Během příštích patnácti minut se dostáváme konečně za polovinu a míjíme patnácté patro. Teplota v úzké chodbě požárního schodiště stoupá. Vzduch začíná být nedýchatelný. Nikoliv však vinou ohně, ale kvůli tolika lidem na tak malém prostoru. U třináctého patra zazní v reproduktoru konečně snad všemi očekávaná věta: ,,Požární poplach zrušen. Pokračujte v evakuaci." Weid zabíhá do třináctého patra a zkouší výtahy. Už fungují. Super jedeme dolů výtahem. Setkáváme se zde s pánem, jehož hmotnost přesahovala 250 kilo a jeho mohutné tělo značně zaplnilo výtah. Tento pán raději čekal, až rozjedou výtahy, než aby se pustil do úniku požárním schodištěm. Raději by asi uhořel než by se pustil do schodů. Stejně by to byla jeho smrt.
Konečně jsme dole. Dostáváme instrukce, že se můžeme vrátit zpět. Po nějaké době, kdy byl výtah zablokovaný hromadou lidí, kteří se chtějí vrátit do své kanceláře, se i my dostáváme do 30. patra. Balkon, který jsme dělali, je však za dveřmi kanceláře, v níž právě začala důležitá schůzka a její účastníci se nepřejí být rušeni naší existenci. Paní sekretářka nás tedy žádá, abychom se vrátili za půl hodiny. To už mi trochu začínají cukat koutky a nevím, jestli se mám začít řechtat nebo brečet. Jedeme tedy zase dolů a jelikož jsou tři hodiny, jdu si dát obídek. Nějak jsem v tom frmolu úplně zapomněl na hlad.
Když tak sedím u jídla a přežvykuij svoji bagetu, přemýšlím o těchto městech, věžácích a obrovských zastavěných plochách. Jsou to vlastně pasti na lidi. Stačí, aby vypadnul proud a lidé jsou zde jako v pasti. Ještě ke všemu se za vámi díky automatice a všemožným zámkům zavírají dveře tak, že zpátky už nemůžete. Bez proudu nefunguje ventilace a okna zde neotevřete, ani nerozbijete. Jste vlastně v dokonalé pasti. Stačí výpadek proudu, nepatrný požár nebo zemětřesení a v těchto králíkárnách jste jasní. Při prchání po požárním schodišti mi bylo jasné, že kdyby opravdu hořelo, tak pokud by se lidé neudusili na tomto schodišti kouřem, pak určitě kysličníkem uhličitým, který se zdržuje v nižších patrech, což bylo patrné při klesání níže a níže, kde roste teplota a hůř se dýchá. V dnešní době máme mnoho záložních systémů, nouzových plánů a bezpečnostních opatření...ale když se něco semele...stejně pak jdou všechny tyto opatření do kytek. Co z toho pro mě vyplývá? Přátelé, zmizte z velkoměst jako je tohle. Z míst, která jsou natolik zranitelná, kde stačí málo a tahle místa se změní v peklo. Nejen tím, že vám všechny tyhle modernosti spadnou na hlavu, ale také tím, že se člověk stává v takové situaci a na takovém místě zvířetem a přežijí jen ti nejsilnější nebo nejzákeřnější. A kdo z nás patří mezi nejsilnější nebo mezi nejzákeřnější?
Každým dnem, který trávím ve velkoměstě, vídím stále více a více pozitiv na životě na vesnici, v menších komunitách, poblíž přírody daleko od betonu a skleněných monster...
A jak dopadla práce tento den? Nakonec jsme umyli pár oken a na závěr dne, když jsem si spočítal poměr času tráveného prací a času na schodech a ve výtahu, tak jsem strávil tři hodiny prací a pět a půl hodiny na schodišti a ve výtahu, neustálým ježděním nahoru a dolů. To je efektivita práce, co? To je ta naše moderní civilizace... :)
Toto ráno vypadalo následovně: Petr s Jančou věci z pokoje vynášeli a já je do pokoje nanášel. Občas to vypadalo, že si vzájemně nosíme ty věci zpět, jak to nebralo konce. Ale nakonec se zadařilo a akorát s klepnutím dveří právě příchozí domovnice jsem zavřel náš starý, kompletně prázdný pokoj. Začínáme řešit papíry, smlouvu a peníze. Vše jsem měl samozřejmě připraveno den předem. Bohužel však po transportu do nového pokoje netuším, kam se to vše podělo. A tak ve zmatku rozhazuji zabalené tašky a hledám. Do toho ještě přijíždí můj šéf, který mi oznamuje, že dnes jedu poprvé na swingstage mrakodrapu v centru města jedné nejmenované petrolejové společnosti a že jsme tam měli být před půl hodinou. Mé věci jsou zatím ještě na jiném baráku, a tak improvizujeme. Času je málo. Nakonec úspěšně nacházím dokumenty, vyřizuji formality s paní bytnou a sedám k šéfovi do auta.
Přátelé, jestli jste někdy byli mýt okna v mrakodrapu této nejmenované společnosti, tak následující pasáž přeskočte. Ti, co to nezažili, si mohou počíst o tom, jak takový povedený den vypadá.
Tento jednatřicet pater vysoký věžák působí zvenčí zámožně a je vidět, že si usídlená společnost dbá na image. Přijíždíme do garáže a vykládáme potřebné věci. Vrátný nás zapisuje do registru a upozorňuje, že zde můžeme parkovat jen 20 minut. Následně nás posílá do přízemí k bezpečonostní přepážce, kde se máme zaregistrovat a kde dostaneme čipovou kartu, jíž je třeba pro pohyb po budově. Po patnácti minutách telefonátů a domlouvání se security chlapíkama dostáváme konečně do ruky svazek karet a jeden klíč. Jeďte do třicátého patra zapsat se k údržbě. Vyjíždíme tedy výtahem do třicátého patra. Zde se nás ujímá hlavní údržbář. Podepisujeme několik papírů o tom, že jsme byli seznámeni s BZP a dalšími směrnicemi. Po úspěšném zapsání ve třicátém patře nás posílají do patra číslo 29 na recepci společnosti. To už začínám být poněkud nervózní, protože uplynula hodina a půl a já jsem ještě stále neviděl střechu. Přijíždíme do patra 29. Dvě pohledné sekretářky na nás koukají s otevřenou pusou a zpočátku nevědí, co po nich chceme. Nakonec po několika telefonátech dostáváme souhlas s pohybem po areálu 29.-31. patra. Jedna z karet, kterou jsme obdrželi a která by nám měla umožnit pohyb po této oblasti, je však neplatná. ,,Musíte jet zpět do přízemí a vrátit jim tuto kartu. Je už dávno propadlá. " Naštěstí vzápětí rovnou od nich dostáváme kartu novou, která nás autorizuje k bytí na těchto podlažích. Poté, co jsem podepsal další papír, nabrali jsme i s hlavním údržbářem směr střecha.
James mezitím sjíždí dolů do garáží, kde pan hlídač už nervózně klepe prsty na kapotu vozu. ,,Měl jste tu být za 20 minut a zatím uplynula hodina a půl. Myslíte, že jsem tu pro srandu? Blokujete nám místo!" Rozčiluje se pán, zatímco za ním se rozléhá několik volných parkovacích míst nákladního doku. Já se zatím dostal společně s hlavním údržbářem na střechu. Konečně.
Provádí mě kolem, ukazuje, co se kde nalézá, a mezitím mi volá James, že na mě čekají další dva pracanti, ať je naberu dole, že on odjíždí. S několika kartama kolem krku a s důležitostí takto označeného jedince sjíždím do nákladního doku, kde potkávám další dva parťáky. Měli by podle předpisů projít tím samým procesem jako já s Jamesem na začátku, ale raději obcházíme pravidla a jdeme rovnou do 31. patra začít připravovat pracovní náčiní. Nemám nervy na další hodinu a půl papírování...a čipové karty už mám na krku.
Připravujeme věci, když tu náhle Weidovi zvoní telefon. Volá mu pán z garáže. Weid totiž zaparkoval též v nakládacím doku a pán mu soptí do telefonu, že parkovat tam může je dvacet minut. Jede tedy dolů a my - já s druhým kolegou - zahajujeme mycí proces prozatím na střešních oknech tohoto mrakodrapu. Weid po půl hodině přichází a konečně se můžeme pořádně opřít do práce. Tento den nám však není přáno. ,,Ding, ding, ding"...začne se ozývat celou budovou. Koukám na Weida a ptám se ho, jestli tady takhle oznamujou dobu oběda. ,,Ne, to je požární alarm, ale je to jen cvičení." Náhle dingdání ustává a do reproduktoru na chodbě začne mluvit nějaký pán klidným hlasem: ,,Pozor, pozor. Byl nahlášen požár ve druhém patře. Patro jedna, dva a tři nechť urychleně opustí budovu. Koukám na Weida. ,,To asi nebude cvičení...". V klidu pokračujem. ,,Dingdání" stále neustává. V intervalech několika minut se znovu a znovu ozývá mužský hlas, který informuje o požáru. Asi po pěti minutách nastane změna. ,,Pozor, pozor! Byl nahlášen požár v druhém patře. Všechna patra nechť okamžitě opustí budovu. Nepoužívejte výtah. K sestupu použijte požární schodiště." ,,Tak to už asi nebude sranda, co? " ptám se Weida. Vycházím do chodby a zjišťji že celé patro je již evakuované. Hm, tak jsme tu sami. Už vidím ty palcové titulky v novinách...,,Myči oken uhořeli v mrakodrapu. " Koukáme na sebe. Když se člověk ocitne na místě, kde se to většinou mihotá lidmi a najednou je tu sám, padne na něj jistý druh strachu, zoufalství a samoty. V hlavě jsem si promítal záběry z filmu skleněné peklo a říkal jsem si: ,, Jestlipak se najde nějaký hrdina, co nás zachrání?"
,,Dobře, tak mizíme," rozhoduje nakonec Weid jakožto služebně nejstarší. Rozbíháme se směrem k výtahům. Jsou blokované. Nedá se nic dělat, musíme po schodech. Otvíráme dveře na požární schodiště a o patro níž vrážíme do zad lidí v oranžových vestách. Ti uzavírají prchající dav lidí a jejich úkolem je kontrolovat jednotlivá patra, přesvědčit se, že jsou prázdná. Na balkony však zapomněli a nám nic neřekli. Pěkně děkujem.,,Kde jste se tu vzali?" vrhají na nás nechápavé pohledy. Weid bystře odpovída: ,,Jsme na zdravotní procházce." Koukám mezerou požárního schodiště dolů, kde vidím dalších 26 podlaží, která máme ještě před sebou. Podle množství rukou na zábradlí soudím, že je pod námi fronta tak pěti set lidí. Podle toho se i odvíjí rychlost prchání. Ruce na prsa a co schod to půl minuty čekání. ,,Takhle se prchá, Jasánek..." vzpomínám si na starý český film a scénu s prcháním. Během příštích patnácti minut se dostáváme konečně za polovinu a míjíme patnácté patro. Teplota v úzké chodbě požárního schodiště stoupá. Vzduch začíná být nedýchatelný. Nikoliv však vinou ohně, ale kvůli tolika lidem na tak malém prostoru. U třináctého patra zazní v reproduktoru konečně snad všemi očekávaná věta: ,,Požární poplach zrušen. Pokračujte v evakuaci." Weid zabíhá do třináctého patra a zkouší výtahy. Už fungují. Super jedeme dolů výtahem. Setkáváme se zde s pánem, jehož hmotnost přesahovala 250 kilo a jeho mohutné tělo značně zaplnilo výtah. Tento pán raději čekal, až rozjedou výtahy, než aby se pustil do úniku požárním schodištěm. Raději by asi uhořel než by se pustil do schodů. Stejně by to byla jeho smrt.
Konečně jsme dole. Dostáváme instrukce, že se můžeme vrátit zpět. Po nějaké době, kdy byl výtah zablokovaný hromadou lidí, kteří se chtějí vrátit do své kanceláře, se i my dostáváme do 30. patra. Balkon, který jsme dělali, je však za dveřmi kanceláře, v níž právě začala důležitá schůzka a její účastníci se nepřejí být rušeni naší existenci. Paní sekretářka nás tedy žádá, abychom se vrátili za půl hodiny. To už mi trochu začínají cukat koutky a nevím, jestli se mám začít řechtat nebo brečet. Jedeme tedy zase dolů a jelikož jsou tři hodiny, jdu si dát obídek. Nějak jsem v tom frmolu úplně zapomněl na hlad.
Když tak sedím u jídla a přežvykuij svoji bagetu, přemýšlím o těchto městech, věžácích a obrovských zastavěných plochách. Jsou to vlastně pasti na lidi. Stačí, aby vypadnul proud a lidé jsou zde jako v pasti. Ještě ke všemu se za vámi díky automatice a všemožným zámkům zavírají dveře tak, že zpátky už nemůžete. Bez proudu nefunguje ventilace a okna zde neotevřete, ani nerozbijete. Jste vlastně v dokonalé pasti. Stačí výpadek proudu, nepatrný požár nebo zemětřesení a v těchto králíkárnách jste jasní. Při prchání po požárním schodišti mi bylo jasné, že kdyby opravdu hořelo, tak pokud by se lidé neudusili na tomto schodišti kouřem, pak určitě kysličníkem uhličitým, který se zdržuje v nižších patrech, což bylo patrné při klesání níže a níže, kde roste teplota a hůř se dýchá. V dnešní době máme mnoho záložních systémů, nouzových plánů a bezpečnostních opatření...ale když se něco semele...stejně pak jdou všechny tyto opatření do kytek. Co z toho pro mě vyplývá? Přátelé, zmizte z velkoměst jako je tohle. Z míst, která jsou natolik zranitelná, kde stačí málo a tahle místa se změní v peklo. Nejen tím, že vám všechny tyhle modernosti spadnou na hlavu, ale také tím, že se člověk stává v takové situaci a na takovém místě zvířetem a přežijí jen ti nejsilnější nebo nejzákeřnější. A kdo z nás patří mezi nejsilnější nebo mezi nejzákeřnější?
Každým dnem, který trávím ve velkoměstě, vídím stále více a více pozitiv na životě na vesnici, v menších komunitách, poblíž přírody daleko od betonu a skleněných monster...
A jak dopadla práce tento den? Nakonec jsme umyli pár oken a na závěr dne, když jsem si spočítal poměr času tráveného prací a času na schodech a ve výtahu, tak jsem strávil tři hodiny prací a pět a půl hodiny na schodišti a ve výtahu, neustálým ježděním nahoru a dolů. To je efektivita práce, co? To je ta naše moderní civilizace... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat