Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

05.06.11

Závěr Kitutu

Po řádném odpočinku ve stínu stromu a lahodném obědě nasedáme opět na terénní stroje, abychom vyrazili zpět na základnu. Kolem čtvrté hodiny odpolední zalézám do svého pokoje a zmožen horkem si dávám šlofíka. V sedm hodin mě budí Fiston, je čas vyrazit na večeři.



Beru jen to nejnutnější a s vidinou plného žaludku vyrážím opět do centra.



Po spolknutí toho samého, co bylo předchozí dny, přecházíme do malého hliněného stavení s dřevěným přístavkem u zadního vchodu. Uvnitř nacházím něco jako bar, PC kavárnu (jeden počítač a tiskárna) a televizi s možností sledování sportovních či hudebních kanálů. Tento baráček profituje z generátoru běžícího za domem. Televize zajišťuje zábavu jedné skupince lidí, počítač druhé. U počítače si všímám obsluhy, která lidem kolem kopíruje na malé multifunkční tiskárně různé dokumenty, přepisuje dopisy a podobně. To vše samozřejmě za mírný poplatek. Je vidět, že pokrok dorazil už i sem. My však nezastavujeme ani u baru a pokračujeme do dřevěného přístřešku za barákem.



Z venku nenápadná dřevěná bouda (5m x 8m) je uvnitř vyzdobena světýlky, stroposkopem i stříbrnými řetězy a já zjišťuji, že se jedná o místní disco. Jediným nedostatkem po vstupu do tohoto jiného světa bylo (připadal jsem si jako Alenka v říši divů), že jsme tu jediní zákazníci. Moc brzo, nebo už moc pozdě? Po chvilce rozkoukávání odhaluji další nedostatek - generátor pracující přímo vedle této dřevěné boudy.



Pravidelný rytmus tohoto čtyřtaktního motoru bez tlumiče výfuku zajišťoval mnohem lepší vibrace než basový reproduktor na parketu v Aréně. Místní obsluha tento nedostatek nejspíš znala, a proto po našem příchodu projevila snahu vše kompenzovat hlasitostí hudby vycházející z jediného reproduktoru u dveří. „Osolili“ to natolik, že makakové v nedalekém pralese začali zpívat „I like to move it move it....“ a utíkat ze svých bezpečných úkrytů v palmách směrem do chřtánů nočních šelem.



Já a moji tři kolegové stojíme na kraji hliněného parketu, z jedné strany jsme masírovaný basama z repráku, z druhé strany basama z motoru, neslyšíme vlastního slova a koukáme na sebe jako sůvy. Konžané mají však neuvěřitelný smysl pro rytmus a rádi tancují, takže naše počáteční nejistota je vystřídána ladnými pohyby boků mých kolegů. Při pohledu na ně se musím pousmát nad celou situací. Jsem někde na rovníku, kolem mě se zmítá ve větším kozím chlívku parta černoušků, jejichž tanec připomíná rituální tanečky ptactva při namlouvání samiček.



Na ladné pohyby pánví zezadu dopředu s rukama vzpaženýma vzhůru a mírně rozkročenýma nohama je velice zajímavý pohled. Jediný problém spočívá v tom, že v okolí není široko daleko jediná samička, která by to docenila. Kluci mají výrazy, jako kdyby zrovna tančili o život. Kroutím sám nad sebou hlavou a nemůžu si pomoci. Za chvilku stojím mezi nima a napodobuji jejich pohyby. Kdybyste mi řekli před půl rokem, že se něco takového bude dít, pousmál bych se a sáhl vám na hlavu. Jak je vidět, možné je všechno.
Po několika desítkách minut a jednom pivu mi začíná třeštit hlava. Navrhuji ostatním, aniž bych jim chtěl kazit zábavu, že vyrazíme zpět a nebo někam jinam. Opouštíme tedy tento podnik a procházíme tmou směrem k základně. Cestou se stavujeme ještě u Clovise doma, zdravíme jeho rodinu a domlouváme se na druhý den. Dorážím do pokoje společensky unaven a po rozehnání švábů u nohou postele zaléhám pod moskytiéru. Dnešní noc však přišlo ještě několik návštěvníků, kteří vyrušili mé klidné spaní. Jejich fotky si můžete prohlédnout níže.
Noční návštěvníci:






Druhý den ráno nám Clovis potvrzuje rezervaci Echo letu, leteckého spoje pro neziskové organizace.



Naše letadlo odlétá z letiště vzdáleného cca 5 km od Kitutu v půl desáté ráno. Snídám plodiny utržené přímo na zahrádce před barákem.



Po snídani jsme dořešili pár posledních pracovních věcí a poté nasedáme na motocykly. Tentokrát mám opět řidiče. Ne, že bych na něm trval, ale někdo se s motocyklem musí vrátit, až nasednu do letadla. Cestu si velice užívám a i když je teprve ráno a teploty nejsou nikterak závratné, jsem poněkud zpocen. Projíždíme úžasnou krajinou, kde jen občas narazíte na chodce mířícího za svoji obživou.



Zastavujeme uprostřed většího travnatého prostoru. O tom, že se jedná o letiště, svědčí snad jen větrný rukáv a cedule stržená v trávě s nápisem ,,letiště". Už chápu, proč na můj dotaz o bezpečnostních kontrolách na lokálním letišti, odpověděla šéfka naší mise smíchem. Stejně tak chápu, že je možné propašovat na palubu krokodýla, o medvědovi ani nemluvě.



Po deseti minutách přistává na plochu letadlo, které roluje k nám. Otevřou se dvířka, pilot vystrčí hlavu a křičí: ,,Nastupovat!" Nikdo se neptá, kdo jsem, odkud, co vezu.



Mladší pilot v kokpitu si všiml zaparkovaných motocyklů a vylezá z kabiny. Chvilku se bavíme o těch našich strojích a já mu navrhuji, že si může zařídit moto, a mě pak nechá proletět se s jeho strojem. Rozdíl je přece jen pár koňů na výkonu. Mladý Kanaďan, který létá zde v Kongu pro ECHO a sbírá tak zkušenosti, se smíchem vyvrací moji naději, že si zapilotuju aeroplán. Chápu.



Nasedám s Vostudou a Fistonem a naše letadlo se během chvilky odlepuje od země.



Stoupáme do letové hladiny 3000 m a díky tomu, že sedím přímo za pilotem, mám docela dobrý výhled na to, co se děje kolem. Letadlo je konstruováno pro deset lidí včetně dvou pilotů. Vzdálenost, kterou jsme ujeli za celý den při cestě jeepem do Kitutu, překonáváme během necelých 40 minut a dosedáme na letiště v Bukavu. Procházíme vojenskou kontrolou, jeden z úředníků mi dává velké kulaté razítko do pasu a už jsme s Fistonem venku z areálu.



To byl ale let. Příště se musím pokusit víc přesvědčovat, aby mě nechal řídit.





S Vostudou se shodujeme, že to byl zase kousek zajímavého dobrodružství z těch našich dobrodružných deseti procent.




A POŘÁDNÝCH PÁR ÚSMĚVŮ NA ZÁVĚR!

1 komentář: