Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

14.04.11

Vyjíždíme na první misi do terénu!- Mwana



Ani jsem se nerozkoukal a už mě jedno ráno posadili do jeepu, jedoucího směrem do oblasti Mwana, přibližně sto kilometrů na jihozápad od Bukavu. Stačil jsem jen uchopit fotoaparát, pár nejnutnějších věcí pro případ nouze, jako nůž, zapalovač a lékárnu, satelitní telefon pro skupinu a lahev s vodou. Nejdůležitější z výbavy je po lékarničce poznámkový blok a tužka. Jedeme provádět evaluaci jednoho z již proběhlých projektů a průzkum aktuální situace pro projekt nastávající. Psací potřeby se tedy stanou naší zbraní i nástrojem. Jídlo neřešíme, poněvadž jej můžeme údajně nakoupit při cestě u místních prodejců. Je k tomu třeba trocha odvahy a představivosti, protože se jedná o dobroty, které často pamatují více než je pro evropský žaludek zdrávo! Noc budeme trávit na jedné z církevních farností, situované v cílové oblasti, kde o nás bude postaráno. Tyto misie plní v oblastech kromě duchovní podpory též další klíčovou funkci, působíme tu i coby poskytovatelé vzdělání, lékařského ošetření apod.
Scházím k našemu landroveru označenému vlajkou ,,Člověk v tísni" s pár samolepkama, na nichž je logo stejné společnosti. Jednotky bojující v zemi naštěstí uznávají humanitární organizace působící v oblastech a neútočí na ně. Dokonce jsou zde s rebely uzavřené ústní dohody a některé organizace platí „poplatek za neútočení“. Jen je důležité, aby vaše auto bylo viditelně označeno, a nemohlo tak dojít k záměně. Jen blázen by se zde jel projet ve vojenském autě bez ozbrojeného doprovodu.



Kolegové, uklízečka i hlídač, ti všichni přišli dolů k bráně zamávat nám na rozloučenou. Připadalo mi, že se se mnou loučí, jak se svým synem, který poprvé opouští domov a vydává se na cestu do internátní školy. Jedeme přece jen na jednu noc.
Lekárnu oceňuji hned po prvních dvou hodinách jízdy. Koupili jsme si po cestě totiž bambus na žvýkání! Nevím, jestli jste někdo ochutnával bambus? Je to docela dobrá rostlinka. Jen musíte oloupat kůru a dostat se na šťavnatou dužinu. Fiston, můj domorodý kolega, mi chtěl předvést, jak se to dělá. Půjčil jsem mu tedy svůj švýcarský zálesácký nůž, těsně před odjezdem pečlivě nabroušený mým dědou řezníkem! A co následovalo, si dokážete představit. Nejsou zde moc zvyklí na ostré nože, a tak mu hned po druhém zaříznutí do bambusu sjelo ostří přes ruku a otevřelo prst.
Jedeme v zadní části Landroveru, sedíce proti sobě, zrovna přejíždíme část, která silnici ani z dálky nepřipomíná, takže mám co dělat, abych se udržel. Do toho z Fistonovy ruky stříká krev a v druhé stále ještě svírá nůž, který, díky skákání auta, je velkou hrozbou pro nás oba...no paráda. Jednou rukou se držím střechy a druhou nejdřív přebírám nůž. Uklízím ho a šmátrám v batohu hledaje lékarničku. Po několika minutách už Fiston sedí s obvázaným prstem a jeho černá pokožka mění barvu na šedivou. Asi ho to trochu rozhodilo. Nedivím se... Po tomto zážitku už raději otrhával kůru bambusu zubama.



Do oblasti Mwana dorážíme kolem poledne. Stavujeme se na farnosti, nabíráme dva domorodé průvodce, kteří měli na starosti komunikaci s místními obyvateli, a vyrážíme do vesnic kolem. Čeká nás návštěva devíti vesnic, z nichž v každé máme náhodně navštívit několik rodin, pohovořit na téma hygiena, o tom, jak často ji provádět, kde a jak moc. Následují dotazy, jestli mají latrínu, navštěva latríny, kontrola, jestli je opravdu používaná...a nesmí se zapomenout na dokumentaci pomocí fotoaparátu. Tolik latrín jsem snad v životě nevyfotil!!! :) Na závěr je třeba ještě zjistit, kde je nejbližší zdroj pitné vody. Proč to všechno? Před časem tu proběhl projekt na zvýšení nejen povědomí o hygieně, ale též výstavba zmiňovaných latrín a kohoutků na pitnou vodu. Naším úkolem je zjistit, do jaké fáze se to dostalo a navázat na předchozí práci.
Musím říci, že jsem si ze začátku připadal poněkuď divně, když jsem žádal domácí, aby mi ukázali, kam chodí „kakat“, a pak se ptal, jestli si po tom myjí ruce. Nám tyto věci připadají natolik normální a samozřejmé, že už nám je i trapné o tom mluvit. Trapně jsme si připadali jen my, místní se bavili na náš účet. ,,Jen jim ukažte tu díru, klidně jim dejte i vzorek. " Při pokládání všech těch otázek, většinou mířených na matku rodiny, mi připadalo, jako by byly tyto ženy u maturity. Alespoň některé se se tvářily dost nervózně a bylo vidět, jak se usilovně zahloubávají, aby dobře odpověděly na otázku. Uvažoval jsem, jaké by to bylo u mě doma, kdyby přišli třeba nějací Švýcaři a ptali se mě, jak často se dezinfikuji, kde se myji, co používám za mýdlo a abych jim ukázal svůj záchod. Asi bych se musel minimálně hodně bavit. Ale co, když by mi nabízeli předělání mého vcelku pohodového záchoda na super čistící, plně automatickou mašinu třetího tisíciletí, která mě po vykonání potřeby celého opláchne a vydezinfikuje, vůbec bych se nebránil, když by to bylo zadarmo.



Při návštěvě jednoho ze stavení jsem se ocitl tváří v tvář nebezpečí v bezprostředním ohrožení! Když jsme v doprovodu mnoha místních vycházeli na dvoreček po kontrole latríny, vyřítila se proti nám vcelku statná kráva! Měl jsem nepříjemnou pozici v čele skupiny a krok zpět nebyl možný. Za mnou se utvořila zácpa na zúženém místě, kde je jediná možnost úniku. Kráva vypadá opravdu naštvaně! Nedivím se jí, asi jsme ji vyrušili zrovna u večeře. Navíc bílou hubu v životě neviděla, tak se musela leknout. No a já jsem se stal terčem jejího strachu. Kráva se dala do klusu směrem ke mně. Zpanikařil jsem. Sebeobranu proti krávě mě nikdo neučil. Naštěstí se z davu za mnou vyhrnula ve stejný okamžik paní domácí, černoška malého vzrůstu, avšak hodně stabilní do šířky. Postavila se hrdinně přede mě a zakřičela něco svahilsky. Kráva znejistila. Než stačila zareagovat, dostala přes čenich švíkanec proutkem mojí zachránkyně. V tu chvíli se dala pomalu na ústup zpět do chléva. Snažil jsem uchovat nebojácný výraz a tvářit se, jako že mě tento incident nikterak nerozhodil. V duchu jsem si však překontroloval trenýrky, jestli nemám takzvané „bláto na hřišti“. Paní domácí zahnala stračenu a zajistila nám bezpečný průchod.



Den se sešeřil a my jedeme zpět do misie, kde nám pro dnešní noc připravili ubytování a večeři. Až teď si uvědomuji, že jsem celý den nic kromě bambusu nejedl!!! A to je u mě co říct. Poslední dobou baštím jak Otesánek. Kolem osmé nás pozvali do jídelny společně s dalšími černochy. Nevím, kde se najednou vyrojilo tolik lidí, ale když přinesli na stůl, kolem mě jich bylo náhle deset. Naučil jsem se zde jedno moudro...kdo zaváhá, nežere!!!! Je třeba mít ostré lokty a urvat co nejvíce. Možná to nebylo tak hrozný, ale moje oči byly podlité krví a při pohledu na hrnec jsem vyl jako vlk na měsíc. Hlady už jsem neviděl. Nikdo mi totiž neřekl, že na jídlo nebude čas až do večera. Nacpal jsem se jako zvířátko. Dali nám obrovský knedlík vyrobený z rozdrceného kořene manioku, k tomu špenát, a kost obalenou trochou masa. Málem jsem snědl i tu kost!



Po několika minutách sedím s rukama v klíně a padá na mě únava. Naštěstí mi Fiston dává posuňkem najevo, že je čas jít na kutě. Odcházíme do ubytovny, kde bydlíme společně s dalšími dvaceti černoušky. Jako jediný bílý v celém okolí jsem poněkuď nejistý. Naštěstí dostávám svůj vlastní pokoj. Jediné světlo produkuje malá svíčka na stolku. Vytváří romantickou atmosféru, kterou bych nazval „romantika tenkrát v Kongu někde ani nevím kde“. Uléhám a opouštím tělo dříve než má hlava dopadla na polštář! Fiston mi ještě přes zavřené dveře podává informaci, že zítra vyrážíme v sedm hodin.
Pokračování příště...

3 komentáře:

  1. Takhle to zní ohromně zábavně, ale nevím, zda bych to chtěla zažít na vlastní kůži! :D
    Zuzka

    OdpovědětVymazat
  2. tak to je pecka :-)... tohle bys měl vyvěsit na hygienický stanici, až budou lidem doporučovat očkování... že nebezpečnější může být kravka :-D

    Dan

    OdpovědětVymazat
  3. Jo,to jo. Bohužel očkování zatím ještě nevymysleli proti kravám a volům s kalašnikovama! Ste*

    OdpovědětVymazat