Rwanda, země tisíce kopečků!

Za doprovodu Roberta a dalších německých spolucestujících jsem spočinul na rwandské půdě před imigračním úředníkem na letišti v Kigali. Zdejší úředníci jsou jako ve všech rozvojových státech. Arogantní, povýšení a vy jim musíte předhazovat vaši pokoru a úctu. S výrazem pokorného člověka, s odevzdaným úsměvem před jednoho z nich předstupuji a podávám mu potřebné náležitosti. Hned se na mě obořuje, že potřebuje vidět dopis z rwandské ambasády, která mi udělila vízum. Tato záležitost v mém případě neproběhla a jediné, co jsem měl k dispozici, byla žádost o vízum. Jednu věc si musíte pohlídat. Pokora ja jedna věc, ale sebejistota druhá. Při jednání s úředníkem je to jako s divokým zvířetem. Dáte najevo strach a nejistotu a skočí vám po krku! A tak našeho malého imigračního úředníka, nafouklého jak ropucha, schlazuji sebevědomým důrazným upozorněním, že o víza jsem zažádal a že mi byla udělena. Jen mi nestihli poslat tento dopis. Volal jsem na ambasádu a tam mi to potvrdili. Tato informace byla poněkud zavádějící. Nikam jsem nevolal a jistotu, že mi víza přidělili, jsem měl asi tak jako jistotu, že jednou dostanu Nobelovu cenu za mír. Sebejistota však úředníka natolik přesvědčila, že se ani nezvedl a nešel si to ověřit. Trochu mě ještě potrápil při dotazu na místo mého pobytu v Kigali. Moje odpověď "v nějakém hotelu" ho neuspokojila a požadoval konkrétní adresu. Po pětiminutovém přehrabování a listování v mých poznámkách, kdy jsem viděl, že mě vážně do země bez této informace nevpustí, nalézám útržek papíru se jménem nějakého hotelu v Kigali. Naštěstí jsem si ho jen tak pro jistotu napsal, abych měl taxikáře kam směrovat. Tento papírek mi zajistil vstup.
Kigali je pěkné město, všude jen zeleň, tráva, palmy. Máte pocit, že jste v lesích. Jediné, co mi narušovalo tento příjemný pocit, byla vysoká koncentrace zbraní. Na ulici vidíte ozbrojené hlídače obchodů a bank. Ti mají většinou brokovnice. V centru potom doslova na každém rohu stojí voják s plně automatickou zbraní. Po setmění se tyto hlídky zdvojnásobily. I když město působí klidně, spořádaně a bezpečně, o vojáky zde není nouze. Zítra vyražíme do Bukavu, přes Rwandské hranice do Konga. Jaké to bude tam? Kdo ví?