Předchozí týden jsem trávil převážně v posteli kvůli himalájské chřipce, která mě skolila. V den, kdy odcházíme, jsem se ještě necítil úplně fit, ale vidina civilizace mě postavila na nohy a tlačila vpřed.
Po obědě nahazujeme na záda dvacetikilové batohy se vším potřebným na vysokohorský trek. Oslaben chorobou se prohýbám pod tíhou závaží. Už abysme tam byli, to bude zase dřina. Máváme na rozloučenou dobrovolníkům Alex a Petrovi, kteří nás po dobu naší nepřítomnosti zastoupí a vyrážíme směrem na sever. Přibližně po dvou hodinách dorážíme k první překážce čekající za Table. Stržený most, o kterém jsem se již dříve zmiňoval, stále nikdo neopravil. Při představě brodění se mění můj optimistický nadhled na pohled zpráskaného psa. Přicházíme blíže k řece, vidím dvě klády hozené napříč. Koukám, že už to někdo nemohl vydržet, to neustálé zouvání bot a hodil sem alespoň tyto dva klacky, jejichž jeden konec se opíral o skálu na protějším břehu a druhý ležel volně na břehu u nás. Přecházím do baleťáckého postoje, roztahuji ruce a vyrážím vpřed. S dvaceti kilama na zádech je chůze po kladině drobet náročná, v tom mi jistě každý dá za pravdu. Ještě když pod vámi bouří ledová voda tvořící peřej, která pomalu oplachuje tyto dvě klády. Koupel a plavaní v této vodě je to poslední, co bych chtěl. Proto se soustředím na prostor před sebou, na skálu, kam se chci dostat. Vzpomněl jsem si na dřívější zkušenosti se Slacklinou, kdy jsme s Honzísem a dalšími padali jak švestky z popruhu napnutém přes řeku. Tato zkušenost mi dnes trochu přidala na sebevědomí. Ani nevím, jak jsem to přeběhl. Už stojím na druhé straně u skalnaté stěny. Cesta dál pokračuje mírným bouldříkem vpravo nahoru a traverzami doleva. Po několika metrech mám konečně pevnou půdu pod nohama. Koukám na Nikol, která jde v závěsu za mnou. Také to zvládá s ladností gekona. Následuje několik hodin tupého dupání, kdy se člověk dostává únavou do částečného transu, při kterém přestává cítit bolest zařezávajících se popruhů batohu.
Kolem sedmé hodiny zastavujeme za vesnicí Testa u dvou čortenů. Rozhlížím se po okolí hledaje místo na zakempení. V této oblasti je to samá vesnička a k nim přiléhající pole s řepkou, brambory, obilím a jinými plodinami. Na rozdíl od kargyackých končin je zde mnohem víc zeleně, květin, pole a lány hrají všemi teplými barvami, to vše je lemováno okolními hřebeny hor, některé přikryty sněhovou pokrývkou.
Rozhodli jsme se zakempovat „na černo“ a skrytě, jelikož se nám nechce podporovat náhodné kolemjdoucí. Domorodci se totiž rozhodli vybírat za stan 100 rupií a je jim úplně jedno, jestli stanujete v kempu, nebo jen tak na divoko. Jakmile vás zbystří, hurá za vámi a turisto, vysol money. My tu bydlíme a jsme chudí. To, že je kempování povolené všude a zdarma nikoho nezajímá. Jak to bývá, penízky inkasují lidi, kteří zrovna chudí nejsou. Za tu dobu jsem vypozoroval, že místní se dělí na ty hodný-chudý a grázly, kteří díky svojí oprsklosti dokáží vyrvat mnoho peněz nejen z turistů.
A tak jsem se vydal na průzkum s cílem najít místo, kde budeme mimo dohled. Trvalo mi přibližně půl hodiny než jsem se vrátil zpět pro batoh a Nikol sedící u Čortenu. Našel jsem plácek nad řekou ve svahu, který vykazuje známky rovnosti a kde by šlo rozložit stan. Dolézáme na toto místo a odhazujeme batohy. Se stavěním stanu raději čekáme, až nás trochu přikryje tma, přitom do sebe tlačíme nějaké dobroty v podobě čapát, džemu a sýra. Kolem deváté už se údolí i náš čerstvě postavený stan halí do tmy. Při prvním kontaktu s podložkou stanu je jasné, že nás čeká náročná noc. Když pominu kamenný hrbolatý povrch, vchází do popředí stupeň sklonu naší podlahy. Nebyla to zas taková rovina, jak se jevila zpočátku. Spíše nakloněná plocha. Noc na šikmé ploše připomínala závody bobařů. Potkávali jsme se s Nikol ve spodní části našeho stanu. Nakonec jsem to vyřešil hozením batohu pod nohy, čímž se drobet vyrovnala šikmina a já mohl konečně spočinout ve vodorovné poloze. Ráno jsme zjistili, že jsme ještě více rozlámaný než první den a z celkové noci jsme prospali tak maximálně několik hodin. Naše další putování podle toho také vypadalo. Každých půl kilometru sezení na kameni, jazyk na vestě. Pražící slunko, bezvětří a sucho nám na svěžesti moc nepřidávalo.
Okolní krajina se postupně měnila ze zelené, pestrobarevné na pouštní písčitou, skalnatou s barvami hnědi a šedi. Když jsme se dostali za Purne, ráz krajiny se změnil na skalnatý. Skály všeho druhu, břidlice, vápenec, pískovec se střídají se strmými suťovitými svahy. Před námi se otevírá soutěska vyřízlá řekou do skal. Naše cesta vede po její pravé stěně, kde je vyšlapaný malý chodníček. Cesta se stává mírně adrenalinovou. Představte si, že lezete po půl metru širokém chodníčku s drolivým krajem a pod vámi je kolem dvaceti metrů sešup k vodě. Po několika hodinách chůze tímto terénem člověk otupí, a už mu pak ani nepřijde, že to je nějaká výška. Ale jen do chvíle, kdy se potkáte s karavanou koní. Tato stezka je totiž jediná spojka s civilizací pro vesničany žijící v těchto oblastech, a tak mnoho z nich vyráží též na nákupy. Krom jiného tudy vede populární trek, díky němuž denně projde údolím na desítky turistů. V dnešní době je též moderní mít s sebou na treku karavanu koní a nosičů (sluhů), která vám nese vše včetně mobilního záchodu a stará se snad i o čistotu vašeho pozadí během používání tohoto mobilního zařízení. Míjím se s první karavanou 6ti koní plně naložených potravinami a modlím se, aby se pod jejich tíhou chodníček nepropadl. Později praktikuji raději mírný výlez na skalku či svah nad pěšinou než se přetlačovat s koněm na půlmetrovém chodníčku. Při jednom z těchto výlezů mi pod nohou ujel kámen a já sjel zpět na pěšinu. Bohužel po ní zrovna procházel jeden z koní. O toho se následně zastavuji a opírám. Ani nedýchám doufaje, že to koník ustojí a nezřítí se o desítky metrů níže. Jeho majitel na mě po tomto incidentu skoro použil hůl, kterou nesl. Kůň měl naštěstí stabilní podklad a na můj atak regoval pouhým odfrknutím a nepřítomným pohledem na to nemehlo, co ho ohrožuje.
Odpoledne dorážíme do kempu za Cha. Když vidíme ten krásný měkký trávníček, rovinu a krásně upravené okolí s množstvím divoce rostoucích květin, tak se při vzpomínce na předchozí noc, rozhodneme obětovat 100 rupií. Za pohodlí v noci to stojí. Navíc je to jedno z mála rovných neskalnatých míst, na které narážíme po dlouhé cestě vedoucí soutěskou. Stan stojí během chvilky a moje tělo osvěžuje koupel v blízké říčce přitékající z hor, vlévající se do řeky, podél které šlapeme. Ledová voda je velmi příjemná na oteklé nohy, unavené svaly a zaprášené tělo. Dlouho jsem si nevychutnal tak studenou koupel. Nedělní večer trávíme vsedě či vleže před stanem, odkud je úžasnými pohled do soutěsky pod námi. Je zalitá rudou září právě zapadajícího slunka. Tuto noc jsem spal jak batole a konečně se vyspal.
Pondělní ráno se neslo ve znamení finálové cesty do Icharu, odkud doufáme, že už chytneme vozidlo do Padumu. Též zásoby jídla se rapidně snížily a již je třeba něco dokoupit. Ichar se jeví na mapě jako větší vesnice, kde určitě budou mít nějaký obchod. Vždyť do této vísky dokonce vede silnice! Bláhové to byly domněnky o Icharu a silnici! Z posledních sil zdoláváme nyní už krátkou vzdálenost, dělící nás od našeho cíle. Nikol nechávám vyšťavenou hlídat základní tábor a vyrážím již nalehko na kopec nad námi, kde se rozléhá vesnice jménem Ichar. Mé představy o ulici plné aut a krámku vyvrátil průvodce se dvěma Francouzi a jednou Thajkou. To on mi sdělil, že o krámu v Icharu neví a poslední auta odjela kolem 4. hodiny ze silnice o dalších půl km dál. Nevěřícně stoupám dál a pořád mám ještě naději, že najdu alespoň ten krámek. Jinak jsme dnes večer jsme na suchých vločkách. Škrábu se po svahu nahoru, když se mi otevřel pohled na úžasnou vesničku. Hlavní část vypadá spíše jak středověká tvrz posazená na skalní terase vysoko nad řekou a údolím. Zbytek obydlí je rozprášen po okolí kolem této centrální skalní tvrze. Přicházím k místu, kde se skupinka dětí myje v protékajícím potůčku. Už z dálky na mě křičí: „Bonjour monsieur!“ V této vesnici je totiž škola sponzorovaná francouzskou asociací TOKSPO, francouzky AMITIÉ a anglicky FRIENDSHIP. Tato organizace zde sponzoruje starou školu a staví novou. Vysílají sem mnoho francouzských dobrovolníků, jejichž vliv ve vesnici je patrný. „Ça va?“ pokládají mi otázku. Odpovídám „Oui, Ça va! Et toi?“ "Comment tu t’appelle?“ ptá se malý špunt, starý asi tak kolem 9 let. No vida, tak využiji pár frází, které mi ještě utkvěly v paměti z dob Erasmu ve Francii. „Je cherche le magasin, je voudrais acheter quelques allimentaires.“ Pouštím se hrdinně do konverzace. Po chvilce však zjišťuji, že to nebude s jejich francouzštinou tak slavné. Děcka stojí s otevřenou pusou a nechápou. Buď je moje francouzština tak slabá, nebo už děcka vyčerpala svoji slovní zásobu. Přecházím tedy zpět do angličtiny, v níž se ve zdejších školách normálně učí. „Where is a shop?“ Nikdo nereaguje, až na malou holčičku, která používá nejspíš jednu ze svých oblíbených frází: „I don’t know!“ Tudy cesta nepovede. Ptám se tedy na jejich učitele. "Kde najdu vašeho učitele?" Slovo teacher je zde tak populární, že pokud už nic, tak toto slovo děti znají. Starší, asi tak 14letá holčina, mi ukazuje směrem dál za vesnici. Mám prý počkat, až skončí hygienu, pak mě tam odvede. Sedám si tedy k nim a čekám. Kde se vzal, tu se vzal na cestě malý 10letý chlapec. Moje průvodkyně mu něco sděluje v zanskarštině a on se na mě obrací se slovy „follow me“. Jdu tedy za ním. Prolezli jsme snad celou vesnici, ale učitel nikde. Nakoukli jsme do různých příbytků. Já se nakonec ptám na obchod. Malý chlapec mě vede k jednomu baráčku. Něco volá dovnitř, přičemž dostává okamžitou odpověď. Otáčí se na mě se slovy: " zavřeno. "Je tu prý ještě jeden obchod, ale jeho majitel ještě není doma. Děkuji tedy za jeho pomoc a vyrážím směr tvrz prohlídnout si zbývající část vesnice, kde jsem ještě nebyl. Procházím se uličkami (jsou tu celkem dvě, přičemž jedna vede skrze něčí barák) a bloumám. Narážím na holčinu, kterou jsem předtím potkal u potoka. Ptá se, co stále hledám. Odpovídám, že jídlo. Zve mě tedy na čaj s tím, že počkáme u ní, až se obchodník vrátí. S radostí liji do prázdného žaludku čaj a zajídám ho nabídnutou čapátou. Zjišťuji, že znám jejího bratra z výletu do Phukthal gompy. Přichází též její malý bráška, který mi také dělá společnost. Rodiče jsou prý ještě na poli a vrací se pozdě večer. Trávím zde přibližně půl hodiny a když do sebe láduji druhou čapátu, uvědomuji si, že venku už se začíná stmívat a má parťačka stále čeká dole u batohu na jídlo. Ptám se tedy, jestli mohu koupit nějaké jídlo od nich. Odpověď je negativní! Ale odvádí mě opět k sídlu obchodníka. Ten k našemu překvapení stále není doma. Odcházím tedy s nepořízenou zpět do základního tábora k řece s vidinou hladové noci.
Nikol, čekající v kempu, už o mě měla starost. Prý: „Kde jseš?“ „Snažil jsem se ulovit něco k jídlu,“ odpovídám. Vrháme se na stavbu stanu a kontrolujeme stav zásob. Jedny vločky, máselné sušenky a čaj. No snad se odtud zítra dostaneme.
Život se o nás přeci jen postaral. Když už jsme byli smíření s naší jednoduchou a zdravou večeří, nabídli nám francouzští sousedi a Thajka část své večeře. Byli to ti lidé, které jsem potkal při cestě do vesnice. Jednalo se o skupinku turistů provozujících kromě trekoturismu též gastroturismus a jejich karavana čítající několik koní jim nesla zásoby zeleniny, ovoce a mnoho dalších dobrůtek, které jsme neviděli přes dva měsíce. Zpočátku nám nabídli čínskou polévku. S radostí jsme přijali. Pak najednou jejich průvodci nám přinesli těstoviny s tuňákem, zeleninou a sýrem! Nevěřili jsme vlastním očím. Pokud jste někdy viděli hladového psa vrhat se na jídlo, tak přesně takhle to vypadalo, když před nás postavili misku s jídlem. Na závěr toho všeho donesli čaj a sladké koule…něco jako knedlíčky z cukru. Indická laskomina, sladká jak cecek. Pro nás to byl však balzám na duši, který můžu s klidem přirovnat ke gastronomickému orgasmu. Po jídle jsem jen ležel a oddával se pocitům blaha a plného žaludku. Poté jsme se posadili k našim hostitelům a několik hodin si povídali. Byl to příjemný večer. A to jídlo...! Uléhali jsme do stanu po dlouhé době s pocitem plného bříška a s opravdovou zeleninou v žaludku. Jen aby to pro organismus nebyl příliš velký šok.
Stále na cestě na nákup
Ráno mne probudil budík v 6 hodin. Je na čase hodit batoh na záda a vyrazit po cestě doufajíce, že chytneme nějakého stopa. Naši včerejší hostitelé ještě spali, ale jejich šerpové nás podarovali čajem a slanými sušenkami. Thajka poté vylezla a dala nám na cestu ještě několik bonbonů. Poděkovali jsme, popřáli jim šťastnou cestu a vyrazili po rozbahněném náznaku silnice, připomínající tankodrom. „Obavám se, že tudy by neprojel ani ten tank,“ říkám Nikol. Budeme mít kliku, když se do Padumu dostaneme ještě dnes a pěšky. Ale tohle je Indie. Člověk nemůže nikam spěchat, jelikož na to nemá prostředky. Po hodině chůze narážíme na most. Za ním je stan nepálských pracovníků, kteří zde pracují na údržbě silnic. Není to moc znát, ale alespoň mají práci. Po cestě jich potkáváme desítky. Na druhé straně mostu je další stan s nápisem tea shop, a co je důležitější, stojí u něj prázdný džíp! Přicházím k teashopu a ptám se na majitele auta. Majitel obchodu mi sděluje, že je to auto učitele z Icharu a že neví, kdy odjíždí. Sedáme si na kámen před teashopem, dáváme si druhou snídani, čaj se sušenkami a čekáme. V této části Indie, v horách, je čekání normální. Někdy můžete čekat i den, dva. Naše čekání provází očekávání aut přejíždějících z Padumu s turistama. Čekali jsme tak dvě hodiny, když po silnici od Raru přijel první náklaďák naložený Nepálci. Zastavili u nás, seskákali z korby, chopili se krumpáčů, kalačů a kladiv a dali se do rozbíjení skály vedle silnice. Tímto způsobem zde vyrábí štěrk pro opravu silnic. Prostě přijdou a rozmlátí kamení okolo. Zašel jsem za řidičem náklaďáku a zeptal se ho, jestli náhodou nepojede směrem na Padum a jestli můžeme naskočit na korbu. Odpověď byla negativní. Prý zůstává zde a v době oběda jede několik kilometrů dále. Usedám opět zpět na kámen a vracím se ke knize.
Kolem jedenácté přichází první lidé k jedinému osobnímu autu v okolí. Poznávám mezi nimi dívku ze včerejšího večera, která mne pohostila čajem a čapátou. Ptám se jí, jestli ví něco o tom voze a jestli někdy někam pojede. Sděluje mi, že ano, je to její učitel a jede do Padumu. Prý má ještě místo. Až později jsem si uvědomil, že poznámka o místě byla dost přehnaná. Čekali jsme další hodinu, až se za horizontem vynořil Jamphel, náš řidič a kolega učitel. Seznamuji se s ním a domlouvám cestu. Nic není problém. Vezme nás. Radostně jdu pro batoh a připravuji se na nalodění. Znervózňuje mě dav lidí, který se kolem auta shromažďuje. Jedná se většinou o vesničany, někteří z nich mají s sebou 80ti litrové nádoby – bomby na plyn, který jedou do Padumu doplnit.
Značku toho jeepu si nepamatuji, každopádně jsem si jist jednou věcí, a to je množstvím sedaček v autě. Položím vám otázku: Kolik lidí se vejde do sedmimístného Jeepu? (v předu dvě sedačky, vzadu tři a v kufru dvě přídavná sedadla) Odpověď je 7 :-)
A kolik Indů se vejde do stejného jeepu? Tak tuto odpověď jsem si zažil na vlastní kůži. Je to krásné číslo 11 a dvě 80 litrové nádrže na plyn. Tak intimní jízdu a tak osobní kontakt s Indy kolem jsem ještě v životě neměl a snad v budoucnu ani mít nebudu. Cesta vedla tankodromem podél říčního koryta, které se občas vylilo na silnici, případně menší přítoky, vytvářející si cestu z hor nad námi, si též občas našly cestu přes silnici a postaraly se nám o lepší zážitek než na horské dráze.
Silničáře v tomto kraji zastupují, jak již jsem dříve zmiňoval, nepálští občané, nebo Indové z jižní části Indie. Podél silnice můžete vidět mnoho stanů a těchto „silničářů“. Do těchto hor, kde divoká příroda odpradávna vyhrává boj s lidským pokolením a dává mu patřičně najevo, že zde je slaboučký jak embryo, je vyhnala ekonomická situace. Svědčí o tom opuštěná těžká technika, kterou jsem cestou potkal. Při snaze probít se těmito údolími a vytvořit silnici, Indové neustále posílají nové a nové stroje. Hory však vítězí. Každou chvíli zavalí nově udělanou silnici kamení a hlína. Sesuvy jsou zde na denním pořádku. Cestou do Padumu tak můžete spatřit například buldozer stojící uprostřed strmého svahu u řeky. Probil se svahem podél řeky až 5 km za Ichar. Poté zapršelo. Následně hlína a kamení překryly nově vybudovanou silnici a na věky uvěznily buldozer v této pusté končině. Stojí tam teď rezivějící a čas ho pomalu předělává. Vypadá jako symbol či vzkaz matinky přírody, že opouštíte civilizaci a od tohoto místa je i těžká technika krátká.
Ale Indové se v tomto již prohraném boji nevzdávají, navíc díky němu zaměstnají mnoho lidí. Bavil jsem se o tomto problému s jedním místním stavařem. Vyprávěl mi o stovkách Indů z jihu a tisících Nepálců, kteří ročně přijíždějí pracovat do těchto končin. Je to pro ně dobře placené(100 rupii na den- což je asi 50 Kč), a proto i riskují životy. Tato práce má totiž nejvyšší úmrtnost. Lidé žijící v nížinách a v teplých krajích jižní Indie, které vyhnala krize za prací na sever, přijíždějí do divokých himalájských hor, kde teploty klesají hluboko pod teploty měřené na jihu. Problémy s nadmořskou výškou se dostavují záhy. Když neumrznou, nebo je nesloží nadmořská výška, jednoho dne se na ně sesune právě prorážený svah nebo spadne kámen. Ani když přežijí všechny tyto nástrahy hor, nemají ještě zcela vyhráno. Musí se poprat s nemocemi souvisejícími s nízkým životním standardem. Spí v plátěných stanech u silnice, když mají štěstí pod dekou. Záchod je na břehu řeky, z té samé řeky berou pitnou vodu. Hygiena je zde na bodu mrazu a nemoci spojené s nedostatečnou hygienou se šíří exponenciálně. Přesto k vám tito lidé, potkáte-li je na cestě, pošlou vřelý úsměv. V jejich očích můžete vidět smíření, na zádech kladivo a majzlík a jdou razit cestu, která se stejně časem opět zavalí.
Při cestě našim jeepem tělo na tělo se spolucestujícíma jsem měl možnost pozorovat tyto dělníky. Silnice nikterak nevypovídala o jejich pracovní efektivnosti, i když pravda je, že stále jedeme. Hlavu už mám samou bouli od neustálého narážení na strop. Po hodině jízdy konečně vjíždíme na asfaltovou cestu. To už jsme minuli Raru a blížíme se k Padumu. Můj spolucestující si zatím v průběhu cesty uvelebil hlavu na mém rameni a bez okolků usnul, jako bychom jeli po německé dálnici. Hledím malým otvorem, který mi poskytuje výhled ven a s očekáváním hledám první náznaky města. Ty přichází posléze.
Žádné komentáře:
Okomentovat