Konečně Padum
Vyjíždíme ze sevřeného údolí, okolní hory se rozestupují a nás vítá široké údolí plné políček. Naše kára vjíždí mezi první přízemní domky vystavěné převážně z betonu. Ptáme se našeho řidiče, kde najdeme internet a obchodní centrum. Odpovědí je hlasitý smích celé posádky vozu a poznámky, kterým nerozumíme. Pohled z okna svědčí o tom, že Poběžovice u Domažlic budou proti tomuto sídlu obchodním velkoměstem. Řidič nám sděluje, že nás vyhodí v centru na obchodní třídě, ať nemáme strach. Koukám z okýnka a snažím se najít alespoň nějaký náznak civilizace. Zatím se městečko jeví jako kombinace vesnic známých z kovbojských filmů divokého západu a míst, kudy se přehnala válka. Z betonových hranatých baráků bez střech trčí železné výztuže. Vypadá to, jako by stavěli několikapatrový panelák a narychlo skončili v prvním patře. Obchodní třídu tvoří řadové garáže s roletovýma vratama. U každé vytažené rolety sedí nebo leží minimálně jeden Ind. Po této garážové třídě jedeme dlouho, až do chvíle, kdy se dostáváme do části, kde se stavitelé dostali i k druhému patru.
Zde je hotelová část. Zastavujeme. Dozvídám se, že jsem právě viděl celé město. Leží podél této hlavní třídy. Nesporná výhoda pro orientaci zde.
Velikost tohoto místa též potvrdil fakt, že po vystoupení z vozu narážíme na našeho přítele Dona, který společně se Singim před časem musel opustit Kargyak a jít na policejní stanici do Padumu. Radostně se objímáme a Don sděluje své zážitky z předešlých dní. O tom, jak ho policista z Kargyaku dosmýkal na stanici, předvedl ho jako kriminálníka a povaleče, načež velitel stanice Donovi s omluvou sdělil, že policista z Kargyaku je tupé, deprimované hovado, které se nejspíš z nudy pustilo do takovéto samostatné akce, na kterou nemělo nárok. Policistu pokáral a poslal zpět z důrazem na to, že jeho pracovní náplní je zapisovat procházející turisty. Paradoxně tento člověk neumí číst ani psát. Don se tak ocitl po osmi měsících, kdy pomáhal učitelům v Kargyaku, v „civilizaci“ a byl z ní úplně očarovaný. Bylo vidět, že výlet mu prospěl a psychicky ho pozvedl. Ptám se ho na čtyřnohého kamaráda Singiho, který odešel s ním. Prý absolvoval celou cestu do Padumu a dva dny strávil s Donem na pokoji. Pak ho to omrzelo a vydal se zdolávat se švýcarským párem některý ze zanskarských treků.
Za doprovodu Dona vyrážím směrem k doporučenému hotelu, který máme možná zarezervovaný. Před odchodem z Kargyaku jsme totiž psali jednomu známému z Léhu, z cestovní kanceláře, jestli by nám mohl hotel zabookovat. Normální turistická cena je 1200RS na noc. Rezervaci přes Sonama bychom mohli ušetřit a dostat indickou poloviční cenu. Nejsme přece turisti! Bohužel nám Sonam naši žádost na zprostředkování hotelu, auta a koní zpět nepotvrdil, takže do poslední chvíle jsme drženi v napětí. Ubytování by nebyl problém, ale shánět po Zanskaru 4 koně za rozumnou cenu by nám trochu času zabralo.
To už stojíme před recepcí hotelu Gakui. Recepční a majitel hotelu nás vítá se širokým úsměvem a pozdravem „dobrý den, czek týčr“. Ulevilo se nám, že jsme očekáváni. Sonam tedy splnil svůj úkol. Hotel Gakui je jeden z „nejluxusnějších hotelů“ v Padumu. Svědčí o tom fakt, že má dveře a v nabídce teplou sprchu. Dostáváme tedy pokoj pro dvě osoby s číslem jedna, s vlastním evropským záchodem a sprchou za cenu 800 rupií, tedy za 400 Kč na noc. Recepční nás vede k pokoji, odemyká bytelný zámek a nás vítá útulný pokoj, tedy dvě postele, koberec a okno. Postel! Tu jsem neviděl 3 měsíce, takže se na ni hned vrhám. Bude to nezvyk spát na posteli. Přece jen spánek ve škole na podlaze má tu výhodu, že při divokých snech nespadnete na zem. Při pohledu na evropskou toaletu mám slzičky na krajíčku. To bude posezení! Zkouším též sprchu a zjišťuji, že teče jen studená voda. Recepční to zaregistroval, a hned mi vysvětluje zdejší systém. Teplou vodu si musíme objednat předem, oni ji ohřejou a přinesou. Zajímavý způsob. Tak tedy objedvávám na večer teplou vodu pro dva lidi. Už se nemůžu dočkat teplé sprchy. Po téměř čtyřech dnech na cestě, kdy jsem se oplachoval jen v potůčkách a říčkách, moje tělo začalo vykazovat známky lehkého zašpinění a zasmrádnutí. Představa horké vody stékající po mé kůži mě naplňovala nedočkavostí. Už aby tu horká voda byla.
Shodili jsme tedy batohy a vyrazili „do ruchu města“ koupit to, co nám nejvíce celé ty tři měsíce v Kargyaku chybělo. Nejprve jsme zaútočili na obchůdek se zeleninou. Mrkve, jablka, banány citrony a meloun si spokojeně odnáším v podpaží. Druhou obětí se stal obchodník v pekařství, který musel mít pocit, že nakupujeme zásoby pro školní výlet. Koláčky, chleba, cookies, bábovka. Až tohle sníme, tak nám buď bude hrozně špatně, nebo si opravdu užijeme evropského záchodu. Když ono je to tak lákavé a oči by snědly všechno! Zakončuji nákup v pekárně jednou kremrolí, kterou mám snědenou ještě dříve než ji opouštím.
Následuje krátká procházka po hlavní třídě s monitorováním toho, co kde najdeme. Posledním úkolem ke splnění naší mise je nalezení internetu. Ten objevuji záhy. Překážkou je elektřina. V tomto městě pouští elektřinu jen na několik hodin denně s tím, že nikdo neví, kdy to bude. Vidíme malou místnost s počítači, jejichž zdroje jsou vyhaslé. Paní zodpovědná za tuto „internetovou kavárnu“ na otázku, kdy budou fungovat, jen krčí rameny. Městečko disponuje generátorem. Ten však vlastní soukromá osoba a spouští ho podle svých potřeb. To je většinou navečer.
Chybu dělá samo obyvatelstvo, které očekávajíce přísun energie, pouští všechna světla předčasně, aniž by již generátor běžel. Poté, co majitel nahodí generátor, dochází k přetížení sítě, protože celé město, každá domácnost, začne svítit naráz. První den jsme tedy byli svědky nekolikerého vypadnutí proudu hned poté, co ho nahodili.
Přibližně po šestém nahození a znovu vypadnutí jsme to pro tento den zabalili. Takže dnes žádný internet. Ale nám to stejně bylo jedno, zalezli jsme do pokoje, začali do sebe cpát zeleninu, koláčky a zajídali to melounem.
Kolem sedmé hodiny večerní dorazil první kýbl z horkou vodou. Koukám na hrneček a kýbl a přemýšlím jak to tedy mám provést. Ze sprchy v koupelně teče jen ledová voda a v kýblu pode mnou ještě vře voda dodaná recepčním. Že bych na sebe pustil ledovou sprchu a do toho se poléval vařící se vodou z kýblu? Představa to je nepěkná. Popálit se pod ledovou sprchou. Nebo že bych si stoupnul do toho kbelíku, měl nohy v teple, možná by mi i slezla kůže na nohou a vršek těla si chladil sprchou. Musím poznamenat před recepčním, že by měli k tomuto systému sprchy přidávat nějaký návod k obsluze. Nakonec to řeším tak, že odlévám část horké vody (slzičky mi při tom kanou). Po zředění této vařicí vody se polévám hrnkem již přiměřeně horkou vodou. Ani bych nevěřil, jak může být kouzelná teplá sprcha, kdy se poléváte ohřátou vodou z kýblu asi tak dvou decilitrovým hrnkem. Nakonec jsem si do toho kbelíku stoupnul, aby ta teplá voda stékala zpět a já ji mohl znovu použít. Po půl hodině slasti vymydlený, voňavý vylézám z koupelny.Dokonce mi v kýblu zbyla voda na vyprání všech šatů, co jsem měl na sobě. Takže očista proběhla kompletní! Čistý se vrhám ještě na zbytek melouna a pak usínám v posteli.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat