Welcome to incredible India

Tak čas opět  uplynul jako voda a toulavé boty na mě začaly nervózně podupávat ve skříni. ,,Kam mě to zas chcete nésti?" ptám se. "Do kopců! Za řídkým vzduchem, provoněným modlitebními tyčinkami a zvukem manter spívajících mnichů."
Musíte sami uznat, že na tohle moc protiargumentů člověk nenajde. A tak kupuji letenku na pět týdnů do Indie, bláhově beru průvodce po severní Indii od Lonely planet, který váží přes kilo a stejně ho nepoužiji, protože směr cesty je již dán. Boty mě tam samy donesou. Ale člověk musí mít nějaké závaží na zádech. K průvodci přibaluji ještě medvěda Vostudu (ten nemůže chybět) a kytaru(pro případ náhlé trudomyslnosti).

V pátek ráno 23.1. dobaluji batoh, sedám na Žlutýho a na Zličíně ještě dokupuji pár zásob na cestu. Paradoxně mi tentokrát balení zabralo méně času než když jedu na přechod Šumavy. Na letiště dorážím  včas. Vážím si batoh, abych zjistil, jestli se vejdu do váhového limitu. K mému překvapení má batoh 15kg plus kytara se zpěvníky. No to je moje minimum na takhle dlouhou dobu. Asi jsem na něco zapomněl. Minulý rok, když jsem letěl do Himálaje, měl můj batoh 33kg, a to jsem ještě většinu oblečení měl na sobě. Neuvěřitelné. Asi jsem si měl přibalit ty plavky...
Odlétíme na čas, se špatným počasím a těžkými dešťovými mraky za zády. Ale přátelé, nad těmi mraky Slunce stále je, takže neztrácejte naději! Viděl jsem ho tam... :)


Let proběhl vcelku bez velkých komplikací. Místa na nohy se jako obvykle nedostávalo, takže mé nohy skončily vystrčené do uličky. Každých pět minut mi na nohu šlápla letuška, nebo mě kopla. Chvilku jsem myslel, že to dělá schválně a že je to třeba způsob, jak mi chce projevit náklonnost, ale... nebylo to tak. Jen jsem tam trochu zavazel. Po několika hodinách se už ani neomlouvala a já už to ani nevnímal. Letím přes Dubaj,kde máme asi 3h na přestup do letadla na Dillí. V dalším letadle je již poznat, že mířím k Indii. Množství Indů kolem mě se zněkolikanásobilo a Čechů a Arabů ubylo.

Vystupuji z letadla přímo do letištní haly. Čekám ovanutí vlhkým parným vzduchem, místo toho zjišťuji, že je zde zima. Zima ve smyslu 10stupňu, vzduch pročištěn po dešti. Přicházím k vízové kontrole a odevzdávám několik vyplněných formulářů. Úředník se mě s úsměvem obrací, že jsem zapomněl vyplnit jeden formulář navíc. Procházím tedy koridorem fronty zpět ke stolečku, kde se nezbytně nutný papír nachází a cestou potkám v protisměru mladou Angličanku. „Wrong way, man“ volá na mě s úsměvem. Krčím jen rameny a souhlasím. Uvelebuji se u stolku a zahajuji proces vyplňování. V podstatě ty samé informace, které jsem již vypsal do předešlých formulářů. Náhle se vedle mě objevuje Angličanka. „Wrong way?“ taži se jí s úsměvem a ona jen krčí rameny.

Konečně vše vyplněno, razítko vloženo do pasu se slovy: „Welcome in India!“  Do hlavní haly vcházím již obtěžkán svým batohem a zavazadly. Před armádou hlídaným vstupem na letiště vidím chumel řidičů, taxikářů, kteří čekají na to odchytit si svého turistu. Při tomto pohledu mě trochu polilo horko a musím se na chvilku posadit a užít si posledních okamžiků v zóně klidu. Vím, co přijde a potřebuji se přeladit z režimu neviditelný běloch na režim „bílej turista potřebuje pomoci od peněz“. Zkouším techniku zneviditelnění. Hlavně vypadat nenápadně. Zhluboka dýchám a rozmýšlím další postup. Z letiště je nejlepší vzít autobus, vyjde na pár rupií a doveze až na Pahargánž, kde se chci ubytovat. Jenom kdybych si pamatoval, odkud jezdí.

„Dobrá, jdu do toho!Krlišh!“(útočný pokřik ani nevím odkud). Jsem tak nenápadný, jak jen mohu být. Vycházím ze dveří, voják se samopalem mi kyne a v jeho očích vidím slova: „Tak hodně štěstí a odolnosti.“ Zdá se,že moje strategie nenápadnosti vychází a ani jeden z taxikářů se ke mně nevrhá. Rázným krokem jdu k informačnímu  stánku s výrazem člověka který ví, kam jde, ví co chce a snažím se tvářit nepřístupně. Možná jsem se až moc mračil, protože obyčejní lidé čekající na autobusy mi raději ustupovali z cesty. Asi jsem to trochu přehnal. Paní na informacích na mě překvapeně kouká, že po ní chci vědět, odkud jede autobus do centra. Až po chvíli, kdy se jí rozsvítila nad hlavou pomyslná žárovka, mi povídá: „Zkuste nástupiště 18, tam odtud by to mohlo jet.“  Stojí tam autobus popsaný hindy nápisy plný vojáků. Abych tady ještě nakonec nenarukoval do armády. Budou to brát, že se chci přidat, odvezou mě na základnu a spadne klec. Půjdu do hola, dostanu kulomet a hlídej, vojáčku. Před autobusem na lavičce sedí starší pár Angličanů. Zdravím je a ptám se, jestli neví, kam ten autobus jede?. „Jsme tu s cestovkou a momentálně se nám ztratili. Nevíme. Budeme rádi, když se sami dostaneme k našim.Počkáme tu na delegátku. Kdyžtak počkej s námi.“ Povídá tak šedesátiletý pán. „Díky, budu pátrat dál.“ Jdu za řidičem a ten mi na slova Pahargándž  kývá na souhlas a ukazuje dozadu. Super. Tak vzhůru do města. Akorát načas. Autobus zavírá dveře a vyrážíme směr Dillí. Cestou projíždíme několik zastávek. Už jsem zapomněl, jak je zábavné sledovat místní zvyky a dopravu. Autobus nejspíš nabral zpoždění, tak to valí po ulici, u zastávek jen otevírá dveře, aby lidi mohli naskočit. Vidím pána s dvěma velkými taškami, běžící jak o život a přískokem nastupuje do zpomaleného autobusu. Při jeho vstupu nezvládne manévr a zakopává o zavazadla ležící na podlaze autobusu. Lehá si přes tato zavazadla jak dlouhý, tak široký za veselého jásotu a smíchu lidí v autobusu.

Vystupuji u vlakového nádraží na pokyn řidiče. Asi bych to tu nepoznal. Byl jsem tady už několikrát, ale pokaždé mě čeká jiný pohled. Jdu přelidněnou ulicí a užívám si života a frmolu kolem. Ulice je přeplněná věcmi, lidmi, zvířaty a zbožím. Jediný běloch široko daleko a paradoxně nevzbuzuji ani moc pozornosti. Po několika stovkách ušlých metrů napříč úzkými uličkami odchytávám rykšu a zbytek cesty se nechám vézt. Už poznávám okolí. Main Bazar, hlavní centrum této čtvrti. Když si člověk odpustí některé věci a chce cestovat na low budget, je toto místo ideální.Procházím několik hotelů a nalézám jeden za 400rupií na noc, což je asi 150kč. Je to na místní poměry luxusní, protože na pokoji mám vlastní záchod, sprchu s teplou vodou a připojení k internetu. Jako bonus beru plíseň na jedné stěně za postelí a společnost dvou švábů. Jako zbytečnost pak televizi se spoustou kanálů.

Hned po ubytování kontaktuji známého Inda Tilaka, který hned odpoledne přijíždí a společně trávíme čas prochátkou po Dillí. Je to člověk patřící do střední vrstvy místní společnosti, který místo jako Pahargándž lehce odsuzuje. Jaké bylo jeho překvapení a lehké pohoršení, že jsem se ubytoval právě zde. Ale pokud člověk cestuje dlouho a chce více utrácet za projeté kilometry, než za ubytování, je to snesitelná daň. Dojeli jsme na jídlo na Konop place a zde jsem zakusil společnost smetánky. V Indii člověk opravdu najde vše, záleží, co chce a kolik pro to chce obětovat. Po několika hodinách trávených spolu jsme prošli a projeli skoro celé centrum Nového Dilí. Díky zítřejším oslavám Dne republiky začaly  všude kolem růst policejní zátarasy množí se vojáci. Na samotné oslavy, což spočívá v obrovské vojenské promenádě a demonstraci síly, dorazil i americký prezident Obama. Společně s prezidentem a premiérem Indie usednou na tribuně na otevřeném prostranství, což znamená hodně práce z hlediska zabezpečení okolí. Snipeři na každém domu, policie, armáda, obrněné vozy. Je vidět, že to nepodceňují. Na moji otázku, proč zrovna Obama přijel na oslavy republiky, mi Tilak povídá o snaze Ameriky získat spojence proti Číně, která už beztak Ameriku vlastní. V Indii je totiž vysoký potenciál a je neuvěřitelné sledovat každoroční vzestup této velmoci, která udržuje v šachu i samotnou Čínu. Díky podnikavosti a přizpůsobivosti samotných Indů, kdy jsou schopni se adaptovat na jakékoliv podmínky, mají nesporné výhody v porovnání se zatuhlostí a zakrnělostí u nás v Evropě.

A tak po dlouhé debatě na téma politika,obchody a život v Indii, mě nakonec Tilak odváží zpět před hotel a domlouváme se na výletování další den.

26.1.

Dnešní ráno si přivstanu, protože potřebuji ještě před polednem zakoupit lístek směr Dharamsala. Většina turistických kanceláří mi nabízí ceny lístků v tísících, nejlevněji se dá koupit lístek za 1100 rupií ,který mi nabízí zřídit v hotelu. Jelikož vím, že se zde ceny autobusů pohybují i níže a že zrovna nepotřebuji jet několika hvězdovým luxury busem, jedu na autobusák Kasmír gate, kde na přepážce zakupuji lístek za 540,- rupií. Snad za tu cenu budu sedět alespoň na vlastní zadnici a nepovezu na klíně nějakou kozu (čtyřnohou ani dvounohou).

Vracím se zpět do hotelu abych si zabalil, cestou potkávám obchod pana Bati a říkám si, kam až se dostal. Kolem poledne se odhlašuji z pokoje a Tilak mi dává zprávu že kvůli uzavření města kůli slavnostem se za mnou nedostane. A tak se jdu posadit do kavárny a popít před odjezdem trochu čaje.

A vzhůru ke kopečkům himálajským…No ale to už je povídání zase až na příště. 

První pořádné jídlo v Indii

Ukázka z dob, kdy bylo Česko v rozmachu