Je na čase napsati též něco o škole a popsat svoji denní rutinu, která mě zde dnem za dnem provází a v níž se obměňují pouze tváře turistů, kteří procházejí a kteří nám zpestřují stereotyp školního prostředí.
Je sobota ráno, jako každý druhý týden, i dnes mají děti školu. Probouzím se po sedmé hodině a jdu se vyvenčit. Při té příležitosti odemykám školu, aby školník či školníková mohli dovnitř. Školník je tu velice náročná funkce. Musí přijít dvakrát denně do školy, učinit několik neodkladných úkolů jako je zamést, uklidit záchody, připravit třídy, případně umýt okna a solární panely. Zajímavostí je, že tohle všechno mu nezabere více jak 30 minut ráno a třicet minut večer. Bohužel rychlost vykonaných úkonů odpovídá kvalitě. Okna jsou po umytí suchým hadrem ještě více od bláta, koberce ve třídách naskládané nesmyslně, asi dle systému "kam upadnou" a zametání je podobné hurikánu, který rozvíří prach po celé škole a poté zmizí. Z těchto důvodů musíme každý den chodit za školníkem a jako malému děcku mu připomínat co a jak má dělat. Už je začínám podezírat, že to dělají schválně zkoušejíce naši trpělivost.
I dnes očekáváme školníka či jeho ženu. Po odemčení školy zalézám jako králík zpět do vyhřátého klobouku, odkud se mi do prochladlé školy nechce vylézat. Bouchnutí dveří však ohlásilo příchod nějaké osoby, a tak chtě nechtě musím vylézt. Paní školníková nás poctila svojí návštěvou a dala se do každodenní rutiny. Jedním okem ji kontroluji, zatímco skáču z pyžama do svého oblíbeného oblečení. Dneska se necítím zrovna nejlépe, již několik dní se mě drží nějaké nachlazení či co. Děcka kolem nás denně kašlou, frkají a smrkají (do rukávů), takže není divu, že na mě něco prskly. Sedám si za úřední stůl, startuji náš computer s tím, že stáhnu došlou poštu. První děti přicházejí do školy. Už slyším jejich jekot, smích a hádky. S nimi se do školy dostavil též Singi (pes). Jelikož bere školu jako svoji boudu a nenávidí Indy, především místní domorodce (nikoliv děti), kteří po něm hážou kamením,chystám se ho odchytit, aby nám nesežral školnici. Kupodivu ji ignoruje a dělá, že tu není. Konečně dostal rozum a došlo mu, že natrháváním zadků domorodců se nikam neposune. Jdu tedy zpět do své kanceláře a zasedám k práci. Náhle se z chodby ozve řev, jekot, štěkot, vrčení a dětský pláč. Do toho všeho v pozadí zní hlas Nikol: „Štěpáne, chytni toho psa, žere nám školniciiiii!!!!“ No, a co mám já dělat. Startuji ze své židle a přibíhám na chodbu, právě když školnice zpacifikovala Singiho profesionálním hmatem pod krkem a přimáčkla ho na zem. Bohužel než tak učinila, stačil jí prokousnout nohu a z ruky vytrhnout kus masa. Děti kolem šílí, školníková v šoku, Singi též. Přebírám tedy kontrolu nad situací, vyhazuji děti ze školy (stejně mají venku nástup a čištění zubů), Singiho zavírám na záchod a školnici usazuji na židli poblíž kufříku s první pomocí. Za tu chvilku ji dokázal zřídit parádně. Beru si rukavice a rozstříhávám nohavici a rukáv košile. Rána na noze se jeví jako čistý průstřel, tedy prokoustřel, zato z ruky visí cár kůže a kousek masa. Zastavuji krvácení a uklidňuji školníkovou, že to nic není. Koukám kolem sebe, jestli tu je někoho, kdo by uklidnil mě. Nikdo. Naštěstí rána brzo přestává krvácet a ani to nevypadá na šití. Během několika minut je zavázaná, očištěná od krve a připravená k dalším pracovním úkonům. Tentokrát to Singi přehnal a vesničané mu s největší pravděpodobností dají za vyučenou. Právo, aspoň to lidské, je na straně školníkové. Po vyčištění krve vpouštíme děti zpět do školy a začíná výuka jako každou sobotu. Usedám zase ke své práci. Dlouho u ní však nevydržím. Po cestě se ke škole blíží parta turistů. Je to skupina Čechů, kteří procházejí údolím a rádi by s něčím vypomohli. Že prý mají několik hodin pauzu a večer se zase chtějí vydat dál. Vítám je tedy a pro jistotu se ještě jednou vyptávám, jestli opravdu chtějí vypomoci. Ujišťují mě, že to myslí vážně. Během několika minut mají v rukou krumpáče lopaty, kladiva, štětce a dostávají přidělené pracovní místo. Během chvilky to kolem školy vypadá jak v mraveništi. Jedni opravují provalenou zeď terasy pod školou, druzí makají na střeše a třetí dvojce holek máchá hadry kolem oken celé školy. Odpoledne vypadá škola jako ze škatulky.
Díky přítomnosti dvou budoucích doktorů, studentů čtvrtých ročníků lékařské fakulty, domlouvám odpolední výpravu do Ski, kam jsem před pár dny byl povolán k jedné nemocné ženě a nevěděl si s ní úplně rady. Jelikož jsme školení jen jako zdravotníci, nemůžeme si zde hrát na doktory, ale domorodci nerozlišují tyto dvě funkce a navíc nemají stejně na výběr. V místním kraji není jediného doktora a mohou se spolehnout jen na domorodé léčitele, kteří většinou praktikují jačí bobky s močí. Proto dojde-li na věc, raději přijdou za námi a dožadují se léků. Díky tomu, že zde medikamenty moc často neužívají a nejsou na ně zvyklí, mají na ně úžasnou účinnost a dost často funguje i obyčejná placebo léčba. Podání vitamínů tady na onemocnění účinkuje stejně jako nějaké drahé evropské léky. Domlouvám se tedy s lékaři, to ale až poté, co se rozhodli zůstat v Kargyaku o den déle. Čas totiž běží velice rychle a oni zjistili, že zadané úkoly nemohou ve dvou hodinách stihnout.
To už jsem zpátky ve škole, čas se posunul přískokem vpřed a už je po obědové pauze. Mám zrovna s několika dětmi hodinu hudební výchovy, kterou si sami vyžádali. Sobotní odpoledne totiž věnujeme kreativním činnostem jako je třída kreslení, třída ručních prací (pletení náramků) a hudební třída. Tu mám na starosti kupodivu já. Nejspíš proto, že dokážu pojmenovat všechny hudební nástroje, které tu máme k dispozici,zahrát několik akordů na kytaru a udržet při tom někdy i rytmus. Kluci především z druhé, třetí a páté třídy se za mnou vrhají do učebny. Rozděluji jim nástroje, jako jsou dřívka, činely, chrastítka, rumba koule včetně bubínku. Následuje něco, co ani vzdáleně nepřipomíná muziku. Všichni začínají mlátit do svých nástrojů neberouce ohled na okolí. Platí jen jedno pravidlo, a to být hlasitější než soused. Z praktického důvodu jsem jim nerozdal flétničky, které jsou též k dispozici. Tuto chybu jsem učinil před několika týdny a poté jsem několik dní slyšel pískání v uších!!! Hraji pár rytmů. Čekám, že se někdo přidá, avšak marně. Každý si jede tu svoji a o nějaké souhře si mohu jen zdát. Ukončuji tento bordel tak hlasitým pokřikem, až se nejmenší Randol posadil na zadek. Vysvětluji jim, že to takhle dál nejde a že je třeba začít hrát něco společného. Shodli jsme se na Dylanovi a jeho známé „Knockin´ on Heaven´s Door.“ Doprovázen všemi těmito nástroji zahajuji zpěv. Pravda, budeme potřebovat ještě trochu trénovat než se vydáme na soutěž školních skupin. Zatím Kargyak Dragons Band bude pracovat na svém sehrání a zlepšení. Po nějaké chvíli ztrácejí kluci ostych, vrhají se do popředí a začínají zpívat domorodé songy. Držím s nimi rytmus, což není tak těžké, jelikož místní domorodé písně mají rytmus raz dva, raz dva. Doprovázím naše zpěváky kytarou společně s bubínkem a dřívky. Po hodině a půl zpěvu, kdy už necítím bříška prstů konečně v pozadí zazní gong ukončující hodinu. Jako mávnutím kouzelného proutku zůstali ve třídě jen hudební nástroje a já uprostřed toho všeho. Pára nad hrncem se rozplyne pomaleji než tyto děti po zazvonění.
Beru přenosnou lékárnu a jdu se podívat na naše dobrovolníky, kteří venku pracují na zkrášlení školy. Odchytávám naše doktůrky, volám Singiho a vyrážíme do přibližně půl hodiny vzdálené vesnice jménem Ski za pacientkou. Do vesnice přicházíme chvilku po 4. hodině, kdy je většina vesničanů stále na polích, stavbách svých příbytků apod. Ještě než se dostáváme k mé pacientce, ošetřujeme jednu starší ženu. Dáváme jí prášky na bolest a mažeme revmatické klouby mastí. Přibíhá k ní další žena, také se dožadující pilulek na bolest. Že prý záda. Na závěr oběma kapeme do očí. Kapky do očí a takzvané painkillery jsou zde velice populární. Oči zde trpí kvůli neustálému suchému větru s prachem. Prášky na bolest frčí především u pracujících na poli. Po celodenní dřině na poli mají rozlámaná záda, záněty kloubů, natažené svaly. Noc poté většinou tráví v bdělém stavu, kdy kvůli bolesti nemohou usnout. Navíc spí na udusané hliněné podlaze, kde jen stěží můžete hledat pohodlí. Při tomto zatížení a nemožnosti regenerovat vypadají místní lidé velmi ztrhaně. Třicetiletá osoba svým zevnějškem působí spíše jako čerstvý šedesátník.
Konečně se dostáváme k mé pacientce. Když jsem ji poprvé viděl, vypadalo to, že paní přijde o ruce. Nejspíš jí v zimě obě omrzly a nyní se k tomu přidal pravděpodobně zánět žil. Kůže na rukou, zvrásněná jak okolní hory, načernalé barvy a opuchlost dávaly najevo, že je něco špatně. O bolestivosti ani nemluvím. Paní si musela vytrpět. Teď, po několika dnech se však jeví kůže a ruce již mnohem lépe. Doktůrci se pouštějí do kompletního vyšetření. Závěr … ze zjištěných údajů není možné stanovit diagnózu. Je třeba návštěva nemocnice a kompletního vyšetření. Jenže k nejbližší nemocnici to je několik dní chůze a den jízdy autem. To pro místní obyvatele znamená při závažnějším onemocnění, jehož léčení v civilizovaném světě zabere pár dní, téměř jistou smrt. Dáváme jí tedy dostupné léky, které podle doktůrků nejméně ublíží a případně nejlépe zaberou. Mezitím, co provádíme toto ošetření pod modrou oblohou, rozkřiklo se po vesnici, že tu jsme. Z nedaleké stavby Komunity hall, kde bylo zjevně nejvíc vesničanů, přibíhají další pacienti. Během několika minut máme kolem sebe na 15 lidí, kteří nám naráz sdělují své problémy. Každý z nás si bere svého pacienta a jedeme jak na běžícím pásu. Popálenina nohy, rozřízlá hnisající ruka, bolest břicha, vyrážka, kašel, nachlazení a další a další problémy. Po několika desítkách minut rozdáváme poslední léky, vykapáváme poslední kapky, udělujeme poslední rady. Posledního pacienta s požadavkem na vytržení zubu odmítáme a raději balíme věci a odcházíme zpět do školy. Cestou se ještě stavujeme u starosty Ski, jehož dcera, která zrovna přijela na prázdniny z Manali, trpí výškovou nemocí. Po vypití čaje a snědení nabídnutého pohoštění vyrážíme k domovu. Bára a Martin jsou rozčarováni, vykuleni a překvapeni z toho, jak to zde chodí. Na tohle prý žádná škola nepřipraví. Směji se a dávám jim za pravdu. Klobouk dolů před Lékaři bez hranic a jejich prací v postižených oblastech.
Dorážíme do školy navečer. Sedáme k večeři a konečně přichází to dlouho očekávané uvolnění a v klidu posezení. Ne na dlouho. Přichází školnice na převaz a kontrolu, poté dvě ženy z vesnice, abychom jim nakapali do očí. Na závěr převazujeme našeho kolegu a dobrovolníka Petra, který předešlou noc upadl při cestě v noci na kamenech a rozsekl si ruku. Na doporučení našich lékařů, kteří zhlédli ránu, se chystám odstřihnout mu kus visící kůže. Petr, chudák, však při pohledu na šmikající nůžky trochu zezelenal a nakonec upadl do mdlob. Závěrem dne takováto perlička. Po několika desítkách minut, kdy už má Petr obvázanou ruku, je při vědomí a dopíjí druhý šálek velmi sladkého čaje, vrací se naše konverzační témata a zábava zpět k normálu. Kolem jedenácté hodiny se odebíráme všichni ke svým spacákům, řádně unaveni po dlouhém dni. To byla zase sobota.
A kdybyste si mysleli, že neděle je od slova nedělat a užívat si klidu, kdepak. Jediný rozdíl je ten, že ve škole nekřičí děti. Jinak je zde rušno je jako ve všední den. Vesničané přicházejí se svými problémy, taky turisti, obstaráváme práce na škole. To je zase dovolená! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat