Ahoj rodinko, přátelé a kamarádi. Jestli čtete tyto řádky, znamená to, že poštovní holubice překonala tu ohromnou vzdálenost a dostala se, kam měla. Poštovní holubici používám, protože nás technika nechala ve štychu.
Ano, dorazil jsem do Kargyaku a zjistil, ze zdejší satelitní telefon má své dny celý poslední měsíc a rozhodl se nekomunikovat se zdejší výpočetní technikou. Asi vlivem řídkého vzduchu se začal chovat jak puberťák a my jsme mu po týdnu museli dát pracovní přezdívku Blažena! Každou chvíli se z naší malé kancelářičky, ředitelny, obýváku a ložnice ozvalo ,,Blaženo, nedělej krávu!"Ted už jsem to vzdal, po přeinstalování všech počítačů, reinstalaci všech ovladačů jsem dokonce přistoupil i na odříkáváni Mantry ....OMMM many pane Thuarya.... Nic nepomohlo a data se z těchto míst nedostanou. Každopádně holubice je záložní zdroj a v tomto případě se jedná o dva francouzské chlapíky, kteří nás zde navštívili a pokračují dále do civilizace. Dal jsem jim tedy všechny náležitosti a oni snad uspějí. Pokud to čtete,tak jo....
Ohledně cesty z Darchy (kde jsem se naposledy dostal na mail a ozval se) přes Shingo La pass do Kargyaku.
Podle původních informací nás čekala pětidenní cesta s jedním odpolednem chůze na sněhu. Někde asi soudruzi udělali chybu a z pětidenní cesty bylo 8, plus 3 dny čekání v Palamo. A to vše kvůli počasí. Sněžilo, pršelo, mrzlo a zase sněžilo….
Po opuštění Darchy jsme dojeli na korbě náklaďáku do Palamo, kde nás zastihl takový nečas, že jsme nestačili odhazovat sníh z Hannyho (tak jsme pojmenovali náš hannah stan) Jednoho rána kolem 3. jsem se probudil a zjistil, že ten strop je nějak blíž a že se celkově prostor ve stanu zmenšuje. Říkal jsem si, že se mi to jen zdá. Po půl hodině, probuzen tlakem stropu na můj nos, jsem poznal, že chyba je někde venku. Nemohl jsem se ani posadit, protože stan už kompletně ležel na mém nose. Vzbudil jsem Nikol, která mě nařkla, že se roztahuju, že nemá vůbec místo. S úsměvem jsem odvětil, že je to oboustranné a že to asi nebude naše chyba...Otevřel jsem předsíňku a koukám, napadlo kolem padesáti čísel sněhu. Začal jsem osvobozovat náš stan. Poté, co se zase hrdě vztyčil, dal jsem se do hledání naší kolegyně Hildy a jejího jednomístného stanu. To mi trvalo asi 5 minut. Vyhrabal jsem ji, ona jen tak ležela a jen tak potichounku pípla: ,,Co se děje? Když jsem jí oznámil, že jsem ji právě vyhrabal z půlmetru sněhu, řekla , že jí přišlo, že se jí stan nějak zmenšil, ale nechtělo se jí vylézat. Tak tam tak ležela zahrabaná a čekala asi na oblevu.
Po tomto vydatném sněžení, kdy jsme vylézali za noc ještě 2krát, nás čekala ráno úžasná podívaná na padající laviny na protějších svazích. Člověk si tak sedí před stanem, popíjí horký čaj a nad hlavou mu burácí laviny. Úžasné, hlavně když je člověk mimo tato lavinová pole. Shodli jsme se, že se nám v Palamu (jeden dům, řeka a několik stanů) vlastně líbí a že tedy počkáme před tím, než vyrazíme pěšky dál. Stalo se tak za tři dny. Jak rychle se sníh objevil, tak i zmizel. Alespoň z cesty. Tak jsme se vydali dál. Cesta byla hrbolatá, ale zatím jen pozvolně stoupající a další kemp jsme měli ve výšce 3400m na krásném paloučku.….To místo nazývají Zanskar Sundo. Odtud začínalo to pravé dobrodružství. Další den jsme se vrhli do prudkého stoupání a pak traversem nad divokou říčkou tekoucí od Shingo Ly. Tahle pasáž mi přišla trochu riskantnější. Už kvůli vysokým skalním převisům, z kterých občas spadl šutřik nebo malá lavina. Vždy, když zazněl zvuk odrážejícího se kamení, mohli jste vidět jen vystrašené pohledy našich nosičů, kterí v rychlosti skákali za kameny. Říkal jsem si, že jsem už mohl rovnou jít dělat válečného žurnalistu píšícího článek o nepřátelských odstřelovačích v přední linii. Bezpečnost v přední linii byla v tu chvíli asi větší. Ale proběhli jsme to a kolem poledne zakempili na místě relativně nejbezpečnějším.
Zastavili jsme tak brzy kvůli nebezpečí lavin a také proto, že sníh příliš povolil a místy jsme se propadali po pás.Přeci jen , když jde člověk s 20kg batohem a zapadne takhle hluboko,težko se mu vstává. Další noc byla pod Shingolou v 4400m. Šli jsme spát po večeři někdy kolem 6hod. Druhý den nás čekala nejnáročnější část. Překonat 600 výškových metrů v hlubokém sněhu, dostat se přes 5100 m vysoké sedlo s tím, že musíme vyrazit ve 2 ráno, abychom stihli být nahoře do 10h., než se slunko začne řádně opírat o svahy a uvolňovat lavinky. Bylo by moc jednoduché, kdyby nám počasí začalo přát, a tak mě ani nepřekvapilo, že kolem osmé začalo hustě sněžit. V jednu hodinu přišel jeden z nosičů, že nikam nejdeme, že sněžilo a je to nebezpečné. Jenže sněžení nepřestávalo a znamenalo to, že je nebezpečné nejen jít dál, ale i zpět. Jídlo jsme měli maximálně na tři dny a toto počasí nevypadalo na jarní přeháňku. Nakonec jsme se tedy rozhodli pro JERONIMO úprk na Shingo La pass a překonat ho raději dřív než déle.
Spakovali jsme věci a nosiči s 30 kg batohy vyrazili napřed. Brzy však zjistili, že to nepůjde tak rychle a boření při každém druhém kroku je zpomalilo natolik, že jsme je i dohnali. Byl to boj o každý výškový metr. Z 6ti našich nosičů měl jen jeden hůlku na podpírání a dva čelovku. Sápali se pokaždé po mých a Nikoliných holích, když jsme se přiblížili. Přesvědčil jsem je , že se fakt nehodlám zbavit holí, že můj 70l batoh se nenese sám a že shledávám v těchto holích silnou oporu. Museli se s tím smířit, alespoň jsem jim svítil. Šli jsme v noci, v chumelenici, pak mlze, v mrazu a větru. Ideální podmínky pro takovýto výstup.
Když se začínalo kolem 5. rozednívat a člověk spatřil obrysy svahů obklopujících nás, byl jsem tak trochu rád, že jsem neviděl, kudy jsme šli před tím a co bylo kolem nás. Instruktoři lavinových kurzů a horští vůdci by nás za tohle nejspíš nepochválili...i když, my neměli na výběr. V 7 hodin jsme dofuněli na dlouho očekávaný vrchol Shingo La passu 5100m. Chtěl jsem tento okamžik zdokumentovat na foťák, který jsem stále táhnul na krku. To byla chyba. Nejen že foťák nereagoval, ale při snaze ho probudit ze zimního spánku mi téměř omrzla ruka, kterou jsem bláhově vyndal z rukavice. Poděkovali jsme bohům Shingo Li a uháněli do údolí.
(Vrchol 5100, Shingo La)
Druhá strana, odstíněná od špatného počasí, nás alespoň ušetřila větru s ledovými vločkami bijícími do celého těla. Ale zima tu byla stejná. Z kopce jsme se už nějak skutáleli. Přecházeli jsme čerstvě spadlé lavinové závaly, které musely spadnout během noci. Oddáni na milost himalájským bohům jsme pokračovali dál a sněhu pomalu začalo ubývat. Polední dobou jsme už sešli do údolí Kargyaku a na tvářích našich nosičů se začaly objevovat usměvy, zaznívaly vtípky a do vzduchu se vneslo uvolnění. Jakmile zmizely poslední stopy sněhu, zastavili jsme, shodili mokré hadry a zahřívali těla jak ještěrky na kamenech kolem. To vše díky slunku, které vyhrálo boj s mraky a konečně se ukázalo. Jako by nám někdo domluvil špatné počasí jen na dobu přechodu. Odtud už byla cesta jen samá pozitiva a sociální jistoty. Ve stanu jsme si udržovali teplotní konfort kolem 5°C, jedli, pili a snažili se rozložit poslední zbytky sil na cestu do Kargyaku.
Ten nás uvítal 9. den na cestě. Celá vesnice se sešla, děti nám doběhly ze školy naproti a jako bysme se znali léta, navěsily se na nás jak ozdoby na vánoční stromek. Já jsem předchozí den udělal tu blbost, že jsem snědl nějaký kus jaka či co a příchod do školy pro mne nebyl moc slavný. Uvítání jsem trávil mezi záchodem a spacákem a jen tak na jedno ucho poslouchal, co se děje kolem. Další den jsem se z toho dostal a zapojil se do přebírání školy, zjišťování, co je kolem, jak to funguje apod.
Po třech dnech jsme byli vrženi do plného procesu a čekala nás schůzka a domlouvání s vesničany. Tahle záležitost je kapitolou sama pro sebe, o tom se ale rozepíši jindy. Každopádně jednání s domorodci je trochu náročnější a člověk se musí přizpůsobit spoustě okolnostem. Kulturní a jazykové barieře především. Pokud někdo sleduje ty přihlouplé telenovely, kde se řeší věci, které snad ani není možné vyřešit a nevěří, že toto někde lidé řeší, tak já už vím, že na některých místech se toto opravdu řeší a že telenovely nejsou tak daleko od pravdy...jen je to zakomponované do himalájského prostředí.
Co se týče dětí a jejich výuky...z počátku jsem byl hodný pan učitel, ale to tady fakt nejde. Děti by vás sežraly zaživa! Takže se ze mne stala napodobenina Igora Hnízda...s rákoskou v ruce a klepáním přes prsty si zajišťuji přežití do dalšího dne. Jsou jako zvěř, jak vidí ve vašich očích záchvěv strachu ,vrhnou se na vás jak šakali a vše uvede do pořádku jen rákoska...ta zde má moc a sílu větší než tisíce slov.
Asi po týdnu jsem přistoupil na školní výlet...na dva dny a jednu noc...to je kapitola sama pro sebe...
Žádné komentáře:
Okomentovat