Lake Minnewanka 2. část

Následujícího rána,po noci strávené ve stanu, který byl bičován poryvy větru, vylézáme a s radostí vítáme nový den. Děkujeme okolním stromům za jejich sílu a odolnost. Představa, že k nám přistane nějaká větší větev, neřku - li, že mi přistane na hlavě, mě budila s každým silnějším zakvílením větříku. Horší to měl však Roman, který ještě před vyplutím obdržel stan od našich australských kamarádů. Ti se zhrozili nad představou, že bude spát v tomto nečase pod širákem a raději se obětovali a vzdali se jednoho ze svých stanů v jeho prospěch.(Měli každý svůj stan, tak spali v jednom, ale jen jednu noc. Byla prý moc zima, tak šli nakonec spát do motelu) Tento stan zapůjčený Kabíkovi má dvě nevýhody. Je poněkud nestabilní ve vánku a chybí mu kolíky. Takže Roman trávil většinu noci přidržováním stanu v standardní pozici a nebýt jeho samotného, jakožto zátěže, stan by uletěl do světa. To se mu mimochodem jednou skoro povedlo. Naštěstí jsme ho odchytli v nedalekém křoví, kde se zamotal. Spát ve stanu ve vichřici není příliš relaxační a možnost, že se vznesete s poryvem větru společně s vaším stanem, vám taky nedá spát. A tak nás ráno zdraví Roman, s mírnými kruhy pod očima a již od 6h plápolá v táboře ohýnek, u kterého se Roman zahřívá.

Dnešní den nás čeká etapa deset kilometrů dlouhá, což je přibližně polovina ujeté vzdálenosti předchozí den. Jen dnes vane vítr proti.   

Dojídáme vydatnou snídani, tentokráte bez dozoru statné lesní zvěře a začínáme nakládat a balit proviant. Těsně před naloděním a vyplutím projíždí kolem rybářský člun, jehož kormidelník při pohledu na nás zastavuje. Ze vzdálenosti 30ti metrů od břehu volá směrem k nám. Ve větru mu není moc rozumět, a tak přijíždí blíže. ,,Jestli plánujete jet tímhle směrem, tak byste měli vědět, že tam za tou zatáčkou je to teď zrovna peklo. Vlny dosahují výšky jednoho metru a silný vítr vás nepustí ani na metr. Měli byste tu přečkat další noc,  snad se to zítra umoudří." Děkujeme za informace a pána ubezpečujeme, že víme, co děláme a že se případně vrátíme. Plavbu máme naplánvanou na knop a zdržení by mohlo znamenat nedorazit včas na místo setkání a vyzvednutí našimi přáteli. Telefony zde nefungují, jsme uprostřed hor a jediné, co nám zaručí včasný návrat do Calgary, je dochvilnost. Nehledě na to, že Australané by kontaktovali záchranáře, kdybychom se na sraz nedostavili. Takové mají instrukce.  

"Tak tedy hodně štěstí!" volá na nás rybář, zařazuje kvalt a mizí za ohybem jezera. Hasíme oheň, naposledy kontrolujeme tábořiště a loučíme se s tímto místem. Při dnešní plavbě nás čeká změna. Káťa pojede na kajaku a já s Romanem budeme bojovat společně s naší aurorou proti silnému větru. Ale otázkou je, kdo je na tom lépe v souvislosti v těchto náročných povětrnostních podmínkách - jestli Káťa s lehkým prázdným kajakem, nebo náš plně naložený Titanic typu kánoe. I přes sílu našeho pohonu, tedy sílu dvou tažných volů, bude dosti náročné to upádlovat. Když jsem viděl, s jakou lehkostí si vítr pohrával s Káťou v kajaku, začal jsem se obávat úspěšnosti naší plavby. Chvilkami jsem měl pocit, že se snad vznese. Dotazy, jestli se chce raději přivázat k nám, odbývá mručením kočky, kterou taháte za ocas. Nakonec jsme všichni na vodě a míříme ze zátočiny směrem k prvnímu ohybu. Co nás čeká za ním? Kdo ví... Zpočátku to šlo ztuha, až po několika záběrech se člověk dostal do rytmu, sladil se v teamu se svým kolegou a začali jsme se pomalu sunout vpřed. ,,Tak tohle by šlo. Takhle bysme mohli dojet za 4 hodinky do našeho dalšího nocležiště," povídám Kabíkovi. Ale to už vyjíždíme zpoza malého poloostrůvku, který pravděpodobně sloužil jako větrolam. Na jeho zlomu se do nás opřel tak mohutný vítr, že ani naše výkřiky nebyly slyšet. ,,Zaber háčku!! Ku---a zaber!!!..." kříčím si vlastně jen tak pro sebe, abych vydržel návaly adrenalinu. Vídím, že Roman na přídi lodi maká jako černej a společně jedeme téměř na doraz našich možností. Břeh vzdálený několik metrů však stojí. Chvilkami dokonce couváme. Tak takhle to nepůjde, několik minut bojujeme s větrem a výsledkem je ujetých 6 metrů, které vzápětí ztrácíme, když svoláme poradu. Přímo proti větru to nemá cenu, musíme se pokusit šikmo a kličkovat. Volíme novou strategii a s vypětím všech sil konečně překonáváme tu větrnou "hůrku". Vítr slábne, zato vlny jsou větší. Káťa, která teď jede na kajaku za námi se občas ztratí ve vlnách. Snažím se udržet příď proti těmto vlnám. Jedna neopatrnost a vlna přepadne přes bok a může nás poslat ke dnu jako balvan. Vítr jako by to tušil, neustále se snaží otočit naší loď bokem. Sice plujeme poblíž břehu, ale nedělám si iluze, že bychom zachránili loď nebo nějaké věci.  V této ledové vodě budeme nakonec rádi, když doplaveme sami.      

Naše příď rozráží vlny s přesností klavírního metronomu. Každá čtvrtá je o něco větší. Jestli se ještě zdvihnou, tak už jako vlnolam bude sloužit Kabík. Káťa je po hodině plavby uplně promočená a zmrzlá. Ještě kousek a zastavíme se na nějakém klidném místě. Je potřeba pozvednout morálku nějakým sladkým mlsem. Možná bude zapotřebí též šlofík na znovunabrání sil. Nad horami vykukuje mezi mraky sluníčko - to  aby nás trochu prohřálo.

Hledáme místo, kde by nám vlny dovolily vylodit se na břeh. Nakonec nacházíme kamenitou pláž, kam se  krásně opírá slunce. Několika přítahy se ocitáme v zóně, kde se vlny lámou a tím se starají o zbytek. Vyvrhují nás na pláž a neustále naráží do boku. Provádíme rychlou evakuaci, protože zde rozhodují vteřiny. Stačí chytnout čtvrtou vlnu a ta se podívá do našich nákladních prostor.Vytahujeme loď do bezpečí a chystáme se odchytit Káťu. Ta volí strategii přímého vylodění špičkou napřed. Najíždí plnou rychlostí na oblázkovou pláž a než se stačí loď ze setrvačnosti zastavit, už ji vláčíme na sucho. Promrzlá a promáčená sedí na břehu v kajaku a přemlouvá tělo, aby jí ještě dovolilo vylézt. Stěží jsme ujeli pět kilometrů a všichni jsme úplně odrovnaní. Ruce bolí, prsty mrznou, v žaludku to hlady kvílí. Jestli něčeho máme dostatek, tak určitě jídla. Pěchujeme naše bříška a když vzal za své i čokoládový dezert v podobě nějaké tyčinky, upravujeme si oblázky kolem. Jako kočky promačkáme půdu pod námi, srovnáváme hrboly a zaléháme na slunku jako ještěrky. Vyhřívali jsme se kolem půl hodinky a někteří jedinci, kteří měli problém spát v noci, to natvrdo zalomili právě teď. 

Mraky na nás nebraly ohled a po určité době opět slunce zakrývají. Do nás se začíná pouštět chlad. Je potřeba vzbudit spáče a vyrazit dále.Posilněni novou energií, se pouštíme do dalšího nelítostného boje. Oblázkové a písčité pláže se mění v kamenité svahy. Občas se i několik metrů od břehu schovává veliký kámen, tzv. párák.Vlny ho skrývají a tu se náhle objeví, tu zase zmizí. Říkal jsem si: ,,Projížďka po jezeře to bude nuda, celou dobu olej." No a nakonec mi chvilkami připadá, jako kdybych se řítil po Salze, projížděl neustálými peřejemi a znenadání se před přídí objevovaly hrozivě vypadající kameny. Nakonec jsme tento úsek vzali raději dále od břehu. Proudy zde byly všelijaké a několikrát jsme měli namále. Loď máme jen jednu a suché věci též. V duchu si přehrávám vyprávění známého, jak na podobném jezeře přišli o příbuzného poté, co ho zaskočila změna počasí a nestačil se vrátit na břeh. Vlny změnily kánoi v potápku a on se již z ledové vody nevynořil. Volíme tedy takovou vzdálenost, kterou jsme schopni uplavat za předpokladu, že se rozloučíme s lodí.  

Konečně se v dáli objevují písčité pláže. Podle mapy nám už zbývá přejet kilometr napříč touto zátokou a budeme tam. Nová síla vstupuje do našich žil.  To když před očima v duchu vidíme souš, praskající ohýnek a bublající polévku. Hlavně pevná půda pod nahama. Do našeho kempu přijíždíme po sedmihodinovém vyčerpávajícím boji.
V kempu nejsme sami, v přístavišti nás vítá 7 vyskládaných jezerních kajaků a jedna kánoe. Tato velká skupinka vodáků ve věku důchodovém vyrazila na společnou plavbu a noční bivak. Je pěkné vidět, jak zdejší důchodci neztrácí čas vyčerpáváním se doma u televize a raději se s přáteli zajedou dobít do lesů. Zakládáme společný oheň. Žasneme nad tím, co všechno si tito lidé na lodi dovezli. Kuchyňské vybavení včetně obrovské teflonové pánve, několi flašek vína, a spoustu dalších věcí, které jim zpříjemňují večer u táboráku. Jeden pán si všimnul mých překvapených pohledů a povídá mi: ,,To víš, už máme svůj věk a rádi si udržíme určitý komfort i na místech jako je tohle." Poté sahnul do krabice a vyndal sadu skleniček na stopce, do kterých rozlil lahvové víno. Vytahujeme své dva ešusy a Roman si hledá v okolí ohně dřívko, jež by mu posloužilo jako lžíce. Po jídle nakonec všichni posedáváme kolem ohně a začínají se rozjíždět historky z různých koutů země a různě vzdálené historie. Všichni tito lidé pochází z blízkého okolí Banfu, Canmoru a Kananaski a na tuto plavbu jezdí už několik desítek let pravidelně na konci léta. Tyto okamžiky mám na táboráku nejraději. Člověk cestuje, učí se, poznává nové věci, a to vše v kruhu tepla kolem ohně. Tento večer utekl, jako každý jiný, velmi rychle a samou únavou upadáme do spacáků poměrně brzo.

Druhý den nás čeká nejnáročnější úsek vedoucí podél skalních útesů. Naši přátelé se s námi dělí o dlouholeté zkušenosti s touto oblastí a popisují nám její jednotlivé části. ,,Vítr a vlny zde směřují kolmo ke břehu, což je pro vás problém, jelikož potřebujete jet podél něj." Podle vyprávění našich nových přátel je lepší tento úsek, pokud to příliš fouká, vynechat, vytáhnout lodě na břeh a vrátit se po souši několik zbývajících kilometrů a pro lodě se vrátit, až se vítr uklidní. To se lehko řekne někomu, kdo bydlí za humny. My však musíme jet 140 km zpět do Calgary a navíc vrátit lodě do půjčovny, a to do dalšího dne. Vyslechneme všechny rady ještě před tím než odrazí od břehu. Kudy jet, na co si dát pozor. Nejvíc mě znervózňuje připomínka: ,,Jak začnete míjet útesy, není uniku. Poslední tři kilometry se břeh zvedá ve skalnaté útesy, na které, pokud se něco stane, nevylezete. Nesmíte se dostat příliš blízko, jinak vás vítr a vlny chytnou a nad vodu od útesů nepustí." Děkujeme za věchny rady a výstrahy a dáváme celé skupince, která jede stejným směrem, hodinový náskok. I přes tento náskok, kdy čas trávíme balením a uklízením tabořiště, je doháníme na dohled po několika zákrutách. Očividně mají někteří z nich velké problémy s větrem. To nakoec pociťujeme i na sobě. Opakují se scénáře z předchozích dní, souboje s větrem, vysokými vlnami, únavou a bezradností. Nakonec nám za jednou zatáčkou zmizí naše skupinka napořád. Když už si říkám, že není možné, aby se nám takhle ztratili, zahlédnu vyskládané lodě v jednom křoví nedaleko začínajících skalnatých útesů.    

Tak tedy poslední tři kilometry jsou před námi. Podmínky jsou náročné, ale není to nemožné projet. Roman na Kajaku, já s Káťou v kánoi.Všichni jsme si po těch několika dnech bojů s vodním živlem zvykli a následující etapa, pokuď udržíme lodě dále od útesů, bude průjezdná. Vítr by mohl být i horší. Posilujeme se na jedné pláži, v jejímž středu je nepatrné jezírko. Roman neváhá a pokládá na něj svůj kajak. "Aspoň si chci zkusit, jaké to je bez vln." Očividně se mu to zalíbilo a chvilku to vypadá, že už ho tam odtud nedostaneme.Je však čas vyrazit na poslední část plavby. Vyrážíme s Káťou a Roman natáčí náš boj s jezerem ze břehu. Pokusím se sem toto video nahrát, ale ve své podstatě na něm uvidíte pádlovat nás jak pominutý, při čemž  budeme stát na místě. Po několika minutách překonáváme vítr a dostáváme se konečně ze záběru Romanova fotoaparátu. Uplně vyplivnutí zastavujeme. Nechtěli jsme na video polevovat, a tak jsme jeli naplno a teď abychom si dali šlofíka. Chvilku čekáme na Romana, ale ten pořád nejede. Až po dlouhé době zahlédneme jeho pádlo a žlutou příď, jak stojí na místě, kde jsme před tím bojovali my. Rozhodl se to vzít dále od břehu. Pokračujeme tedy dále. Po hodině jízdy dojíždíme skupinku tří jezerních kajaků. Tři ženy, které jsme již potkali cestou, když nás předjížděly. Nejsme jediní, kdo se do toho pustil. Z dálky to vypadá, že odpočívají ale poněkuď nebezpečně blízko útesům. Čím více se blížíme, tím více je nám jasné, že mají problémy. Jedna z žen na kajaku se nějakým způsobem dostala až k útesu, vlna ji hodila o skálu a její kajak se zaseknul mezi kameny. S každou další vlnou to s ní hodilo a přirazilo ji to na tvrdý kámen. Naštěstí měla uzavřenou loď, takže vlny valící se přes loď ji akorát nepříjemně chladily. Držela se jednoho skalního výklenku a všichni se modlili, aby se nepřevrhla. Pádlo, které měla v ruce, vzala jedna z vln a nyní bylo vidět, že se z této situace sama nedostane. Šlo zde o minuty. Když jsme přijeli blíž, vypadaly všechny tři dost vyčerpaně po marných pokusech ji vyprostit ze zajetí vln a skalisek. Jedna z kolegyň se jí pokoušela hodit lano, aby ji z té pasti vytáhla. Druhá už vylovila pádlo. Voláme z úctyhodné vzdálenosti od útesů, jestli můžeme nějak pomoci.  Preventivně vytahuji naše házecí lano - to pro případ nutnosti. Je nám však jasné, že s tím naším naloženým titanikem žádná velká záchranná akce nebude. Ale přesto čekáme opodál, kdyby přeci jen došlo na věc. Konečně se podařilo uvězněné ženě chytit lano své kolegyně. Uvazuje si ho k lodi a společně se připravují na rozhodující okamžik. Uvězněná žena se v domluvenou dobu mezi vlnami odsune od skály a v ten daný okamžik ji parťačka ze všech sil začne táhnout v zavěsu své lodi. Čekají na příhodný okamžik. Uvězněná žena je celá bílá a je vidět, že už toho má dost. Uvědomuje si vážnost situace, že tu jde o život. V takovýchto chvílích lidé  v sobě najdou neuvěřitelné síly a energie. Odraží se z posledních sil od skály a kamarádka pádluje co to dá, aby ji dostala pryč dřív, než ji tam vrátí další vlna. Vše trvalo několik vteřin a s úlevou sledujeme jak vyčerpaná, mokrá a promrzlá žena vyplouvá z nebezpečné zóny do bezpečí. Maváme jim tedy na rozloučenou a vduchu jim gratulujeme k vyhranému boji. Vyjíždíme na poslední kilometr těchto útesů. V dálce už vidíme přístav a silnici, kde je naše cílová destinace. Už víme, že to zvládneme. Poslední stovky metrů jedeme jako v hypnotickém stavu. Před očima vize suchého prádla, pevné půdy pod nohama a voda jen ve flašce na pití.

Nad našimi hlavami prolétá orel bělohlavý. Jako by se s námi loučil. Opouštíme totiž jeho posvátný revír s jeho dovolením. Tento majestátný dravec budí úctu a obdiv. Skoro jsem se převrátil do vody, jak jsem za ním bez přestání hleděl. V duchu děkuji jezeru a přírodě kolem, že nás poučila o své síle a zároveň nechala projet. Člověk zapomíná, jak je malý a slabý v porovnání s těmito přírodními živly. Je dobře si to pamatovat a když člověk zapomene, tak  je občas dobré si to bezpečně připomenout.

Ke břehu dorážíme s výrazem mořeplavců, kteří se vrátili z roční plavby, vysíleni, zničeni, ale šťastni. Vrháme se k zemi a noříme ruce do trávy. Chtěl jsem též políbit zemi, ale na to kolem nás bylo příliš turistů, kteří již takhle s překvapením sledovali naše zvláštní reakce. Jeden indický pán ke mně přišel s dotazem, kde se ty lodě dají půjčit, že by také vyvezl svoji rodinku. Ubezpečuji ho, že pro něj bude v dnešních podmínkách lépe, když si zapůjčí člun motorový a ukazuji mu své mozoly a puchýře na rukách. Na připomínku: ,,Ale vždyť zase tolik nefouká," nic neříkám, jen nasazuji úsměv. "Také jsem si to myslel, když jsme vyjížděli před třemi dny".

Odbíhám hledat náš odvoz. Kluci australští už čekají s naším Dodgem na smluveném místě. Radostně je vítám a vzájemně si sdělujeme své ještě mokré zážitky. Nákládáme všechny lodě, posledním pohledem na jezero ukončujeme náš výlet a loučíme se s tímto nádherným místem. Tak na viděnou třeba v zimě. Na bruslích to bude určitě také sranda.