Jeden příběh, o který se chci podělit

Rád bych se s vámi podělil o jeden zážitek, zkušenost, která mě velmi ovlivnila a donutila k zamyšlení nad sebou samým a lidmi kolem mne. Před necelým rokem jsem přednášel na jedné ze základních škol dětem ze třetích tříd na téma život lidí v Himálaji. Toto povídání bylo především zaměřené na to, aby si děti sedící přede mnou uvědomily, jak o několik tisíc kilometrů dále a o několik tisíc metrů výše sedí jiné děti, stejného věku, stejných potřeb, myšlení, stejného chování, a přes tyto všechny podobnosti se jejich život od našeho tolik liší. Děti s napětím poslouchaly, a snad si i možná odnesly z přednášky to nejdůležitější. Vděčnost, vděčnost za naše životy, za místo, kde jsme se narodili a kde žijeme, za lásku a starostlivost, kterou dostáváme od rodiny. Vděčnost za život, ve kterém nestrádáme, kde máme vše, co k životu potřebujeme (rozhodně k životu nepotřebujeme nový i-pod a více povlečení  či více aut).

To vše však není důležité pro můj příběh, který chci vyprávět. Ten začíná až po přednášce. Tlupa dětí se na závěr vrhla na předměty, které jsem jim z té oblasti dovezl ukázat a předháněly se dalšími dotazy a upoutáváním pozornosti.

Paní učitelky pomalu začaly organizovat odchod dětí ze třídy a zůstali se mnou jen ti největší horlivci.  Odpovídal jsem na jejich dotazy, skupinka se pomalu zmenšovala, až zde zůstala jen malá holčička s copánky jak z obrázku Josefa Lady. Stála opodál a nejistě koukala střídavě do země a na mě. Podíval jsem se na ni, a když se naše oči střetly, slabým hláskem špitla: „Můžu vám, pane učiteli, něco říci?“

„Samozřejmě“ odpovídám. „Copak?“

„Já Vás mám ráda.“ Jako by zazpívala svým hláskem. Než jsem stačil cokoliv vykoktat, s rychlostí tryskové myšky zmizela ze třídy, až mi přišlo, že se mi to vše jen zdálo. Stál jsem u tabule v prázdné třídě s otevřenou pusou a nevěděl jsem, co se o se mnou děje. Často se setkáváme s upřímností a čistotou myšlenek u malých dětí a díky vytrénovaní naší společností, bereme jejich projevy jako dětinské a jako projevy slabosti. Zapomínáme, že jsme sami byli dětmi a též jsme měli tuto čistotu a otevřenost v sobě, než nás dospělí naučili, jak se máme chovat, abychom byli „normální“. Často se při těchto projevech  uchylují dospělí k humoru a dělají si v podobných situacích z dětí srandu před ostatními, aby právě zamaskovali své slabosti a pocity, které jsem právě sám prožíval. Pocit zmatenosti, strachu z odpovědi. Musím se přeci zachovat jako dospělý a navíc když jí řeknu, že ji mám také rád, může to někdo slyšet a co si o mně lidi pomyslí. Tohle všechno se ve mně v tu chvíli pralo, až to vyústilo v neschopnost jakkoliv zareagovat. Neuměl jsem se s tím, co mi přišlo od této holčičky vyrovnat. Zmohl jsem se jen na prosté „Děkuji…“A byla pryč.

Cestou ze školy jsem o tom velmi přemýšlel. Uvědomil jsem si, jak naše společnost má strach z těchto projevů lásky. Už samotné připuštění lásky k někomu, jako je tato malá holčička na nás vrhá stín ve společnosti a pokud se někde pochlubíte, lidé vás začnou nazývat pedofilem. Ale to, co mi řekla tato dívenka, nemělo nic společného s fyzickým kontaktem či vztahem. Mít někoho rád přece není důvodem k žárlivosti či strachu jiných. Tato dívenka pochopila (nebo ji v sobě měla) myšlenku, kterou jsem se dětem snažil předat a přitom já sám ji nebyl s to realizovat.  Chtěl jsem jim říct, že náš život není jen o materiálních věcech, ale též o duchovních, jejichž základní podstatou je právě čistá láska k sobě a bližním.

Odcházím ze školy ponořen do vlastních myšlenek na toto téma a procházím Plzní, aniž bych vnímal dění kolem sebe. Z tohoto zadumání mě vytáhla až Lenča, která na mě zezadu skočila a překvapila mě. Bylo mi jasný, že se potřebuji s někým o tento zážitek podělit a Lenka patří mezi lidičky, u kterých najdu pochopení.  Ale ještě před tím než jí povyprávím, co se mi právě stalo, napadla mě spásná myšlenka. Pošlu to dál! Zastavujeme na zastávce tramvaje a do ulice zaznívá: „Můžu ti, Lenčo, něco říci?“ „Ano,“ odpovídá. „ Mám Tě rád,“ vychází z mých úst, až jsem překvapen s jakou lehkostí.   Lenka se začervená a hbitě odpovídá. „Já tebe taky, Štěpánku.“ „Co se děje?“. Právě nastupujeme do tramvaje, když jí líčím příběh, který se mi právě stal a nad čím celou tu dobu dumám. Lenča pozorně poslouchá. „Uvědomil jsem si, že nejsme schopni vyjádřit lásku našim blízkým v rodině, natož pak kamarádům a známým. A přitom by si to všichni zasloužili. Většinou, když se o něco takového pokusíme, lidi kolem nás reagují slovy: ,,Co se děje? Stalo se něco? A hledají za vším nějaký závažný důvod. Protože takovéto věci si normálně lidé neříkají, jen když jim takzvaně teče do bot.“ Diskutujeme horlivě na tohle téma. „ Podívej se na lidi tady v té tramvaji, většina z nich se jeden na druhého ani nepodívají, plynou kolem sebe, aniž by o sebe zavadili. A kolik z nich by potřebovalo slyšet, že je má někdo rád a že na to vše není sám.“ Lenča se šibalsky pousmála. „ Tak dělej, ukaž, jak se to dělá. Řekni tady někomu, že ho máš rád.“ Trošku se mi zatmělo před očima, ale bylo mi jasný, že teď už z toho nevycouvám. Přímo přede mnou sedí mladý chlapec se svojí dívkou. Oba jsou ve věku, kdy právě začínají žít a vytvářejí svoji osobnost. Chlapec s tím zatím očividně ještě bojuje. Vytahané kalhoty s rozkrokem u kolenou, vytahaná mikina a řetěz na kalhotách, svedčí o právě probíhající pubertě a období vzpoury. Je však nejblíž v mém dosahu. Ještě je tu možnost oslovit jeho přítelkyni, ale to by se mohlo minout účinkem a dostát nepochopení ze strany přítele. A mohl by následovat trest. A tak se zhluboka nadechuji, koukám na Lenču, jestli třeba si to ještě nerozmyslí a nezastaví mě. Vypadá neoblomně. Nakláním se tedy k mladému muži, který se zájmem sleduje ubíhající krajinu v okně tramvaje. Dotýkám se jeho ramene a on se ke mně otáčí. „Promiň, chtěl jsem Ti něco říci. Mám Tě rád.“ Zaznívá z mých úst a s napětím čekám, co bude následovat. Překvapená přítelkyně mladíka kouká na něj a zase na mě. Očividně je trochu zmatená. Snažím se vypadat co nejvíc normálně a hlavně udržet vážnost situace. Lenča mi v tom naštěstí pomáhá a také se tváří, že jde o úplně normální věc. Chvilku ticha přerušuje hlas mojí oběti. S úplným klidem a vážností mi odpovídá: „Já tebe taky,“ a otáčí svůj zrak zpět do okýnka. Stojíme s vážnými výrazy ve tváři a všichni mlčíme, abychom nepokazili vážnost této situace. Jediný, kdo to vše nezvládá, je přítelkyně dotázaného chlapce. „Co to jako mělo znamenat?“ dopadá dotaz na něj ze strany mladé dívky se spoustou náušnic a kovu po těle. „Ale nic,“ odpovídá chlapec. „No počkej, to mi musíš vysvětlit!“ Nenechá se odbýt. „Ale to je taková skupina, co se mají rádi.“ A touto větou ukončil hovor, dávaje najevo, že už nebude na nic dalšího odpovídat. S Lenčou stojíme mlčky nad nimi a po očku na sebe pokukujeme.  „Tak skupina, to není vůbec špatný nápad,“shodujeme se, když už opouštíme tramvaj. Rozšíříme tuto myšlenku dál a udržíme skupinu, co se mají rádi. Naši přátelé do toho určitě rádi půjdou. A tak jsme se dohodli, že ještě týž den pošleme dál ta slůvka: „Mám Tě rád“.

Je až neuvěřitelné, s jakou rychlostí se to rozšířilo. Ještě týž den jsem potkal kamaráda, který se mě ptal, co se děje, že prý mu volala známá a jediné co mu řekla bylo, že ho má ráda. Jestli prý nevím, co se s ní děje. „No asi Ti chtěla říci, to co ti řekla, že Tě má ráda.“ Postupně se tento náš pokus rozšířil a výsledek? Vznik skupiny Máme se rádi, do které se může zapojit kdokoliv, kdo je ochoten překonat svůj strach, odhalit a dát najevo své city. Bez jakéhokoliv vysvětlování a omluv posílá dál tuto myšlenku,  na jejímž začátku byla malá copatá holčička s otevřeným srdíčkem.  

Dalším výsledkem bylo též potvrzení toho, o čem jsme se již bavili s Lenčou. Když se o něco takového pokusíme, lidi kolem nás reagují slovy: Co se děje? Stalo se něco? A hledají za vším nějaký závažný důvod. Na jednoduchou větu, vyslovenou především v úzkém rodinném kruhu, většina našich známých dostávala odpovědi typu: „Děje se něco?“ , „Potřebuješ peníze?“, „Máš nějaký problém?“  a nejvíce k zamyšlení byla reakce: „Ty jsi nemocný?“

To je k zamyšlení. Myslím si, že je právě období, kdy je zapotřebí najít v sobě to, co v nás je, snad společností, snad jen námi, potlačováno a je bráno jako slabost. Slovo láska je spojováno spíše s fyzickým kontaktem a pravý význam tohoto slova je mnohdy popírán a odpírán i našim nejbližším, natož lidem, jak říkáme, cizím. Za dobu, kdy projíždím různé státy, a potkávám se s „cizími“ lidmi, uvědomuji si čím dál více, jak jsme si všichni podobní, stejné pocity, potřeby v každém z nás svítí světýlko naděje. Proč bychom se taky lišili, vždyť jsme jedna velká rodina planety Země. V nekonečnosti vesmíru, v jehož porovnání je naše fyzická podstata tak malá... a z jeho pohledu je naše „Rodina“ planety Země jako zrnko mezi miliardy jiných, větších i menších zrnek. To zrnko, tedy planeta Země, je náš životní prostor. Vše, co máme v tomto životě. Je jen na nás, jestli tento prostor vyplníme přátelstvím, láskou a harmonií, nebo se stáhneme, uzavřeme ve svém vlastním světě a své okolí budeme plnit nepochopením, odtažitostí, zlobou a nepřátelstvím.

Prosím o jednu věc, zamyslete se nad tím, kde a jak chcete žít a pokuste se otevřít svá srdce, svůj vnitřní svět lidem kolem vás. Budete zpočátku nejistí, ale uvidíte, že pokud  budete věřit sobě, lidé kolem vám též uvěří. Je zrovna taková doba, kdy je potřeba ukázat, co v nás ve skutečnosti je a oprostit se od historie. Žijeme právě teď a na tomto místě s pocity, podmínkami a prostředím, které sami vytváříme.

Na závěr trocha veršíků od Vostudovo můzy:

Láska prostupuje celý tento svět, co je to, něco jako med?

Podobá se bavlnce,

či na rybníků té vlnce,

končící pouť u břehu,

kdy přivinula se k tělu,

odpočívajíc tam bez duše,

ta životem kdesi kluše.

Je tou malou květinou,

klíčící celou duší tvou

rozrůstá se po těle,

její vůni cítí přátelé.

I lidé kolem vidí tento květ,

sahají po něm s tím, že otevřou ti svět,

často chtěli by ho utrhnout,

ale nedej se, raději je odvrhnout.

Podle něčích slov přišla zima, kvítky lidí pokryl led, však roztaje, vyčkej, nechtěj všechno hned.