Expedice po stopách Játyho- Egypt lake

Tak se, přátelé a kamarádi, opět dostávám ke psaní. Omlouvám se za dlouhý prostoj. Bylo tu v posledních dvou až třech měsících poněkud rušno a času na psaní moc nezbývalo. Pominu-li práci a jiné kre-a(k)tivity ať už nezbytné pro naše přežití, nebo nezbytné pro přežití jiných, které se odehrály v posledních dvou třech měsících,  dostávám se k volnému času, jenž se v Rockies tráví velmi snadno. Snažíme se dva dny v každém týdnu trávit venku někde v horách a nasávat zdejší přírodní krásu.

Zimní radovánku, o kterou se chystám podělit, zařaďte někdy na začátek února. Volíme oblast Sunshine village. Trek podle mapy jdoucí udolím podél koryta řeky nahoru až k sedlu Heally pass. Od tohoto sedla nás čeká několikakilometrový sestup na druhou stranu a cílová destinace, chata pojmenovaná podle jezera ležícího poblíž Egypt lake. Již název Egypt zní tak pěkně teple a slunně. Stejně tak název vesnice Sunshine. Počasí nám nespíš díky tomuto přeje a slunečno opravdu je.  Přesto denní teploty kulminují kolem -8 a v noci padají pod  hranici -20 stupňů celsia. 

Již delší dobu se zajímám o techniky stavby zimních bivaků a sheltrů. Budeme tedy noc trávit ve sněžném iglů. Pro případ, že by se nám nepovedlo vybudovat shelter, máme s sebou ještě zálohu v podobě stanu. Ale jelikož mám jen dva letní spacáky vložené v sobě, představa, že spíme ve stanu v -20, je děsivá. Alespoň Káťa je vybavená novým péřovým spacákem do -30C, tak mi případně bude v noci popisovat, jak vypadá teplo.Věřím však v sněhové iglů. Málokdo totiž ví, že sníh je perfektní izolant a že díky němu tady v Kanadě přežívá většina živočišného tvorstva, které přečkává tuhé zimy ve svých norách přikrytých sněhem. Od zvěře to odkoukali indiáni a eskymáci a dohnali to k takové dokonalosti, že umějí postavit takovou sněžnou jeskyni, ve které máte krásných 5 stupňů nad nulou, zatímco venku je -30. Ale k tomu se dostaneme. Jak jsme to přežili a co je na tom všem o izolaci sněhem pravdy, o tom si povíme.        

Teď pěkně všecho od začátku, tedy od parkoviště. Vyrážíme s naloženými 30kg batohy se vším potřebným pro zimní přežití ve zdejších horách. Na nohy nazouváme běžky, prohlížíme mapu ve které je značená krásná stezka pro lyžaře. Ucházíme 20 metrů, abychom si zase bežky sundali, protože se před námi  objevuje řeka. To je všechno podle plánu, s řekou počítáme, ale schází přes ni most. Zkusíme to přeskákat po kamenech obalených sněhem. Nakonec se tento plán mění v boj o záchranu suchých nohou. Jen jsem se přiblížil ke břehu, utrhává se se mnou sněhová převěj a visím s lyžema a batohem na zádech nad vodou, drže se tenké břízky. Po úspěšném návratu na pevnou půdu bez namočení volíme variantu lyže sejmout a poohlédnout se kolem parkoviště po jiné cestě s mostem. Vracíme se tedy zpět a znovu vybalujeme mapu. Podle ní je most na místě, kde jsme se málem utopili. Uvědomuji si, že jsme v Kanadě a že zdejší mapové podklady nejsou jedny z nejpřesnějších. Nejpodrobnější mapa, kerou jsme tu zatím měli možnost používat, je v měřítku 1:100tis.,  což pro přesnou lokalizaci bodu není zrovna nejlepší. Přidáme-li k  tomu nepřesnosti map, kdy některé orientační body leží až o půl kilometru jinde při porovnání s realitou,  stává se orientační pochod dosti adrenalinovou záležitostí. Najdem, nenajdem?

Nakonec most nalézáme a tím i začátek naší trasy. Opět nandaváme běžky. Před námi je trasa dlouhá 10 km na sedlo a dalších 5 km k Egypt lake. V týmu zaznívají názory jako: ,,Tam budeme za tři hoďky.", "To bude na pohodičku, postavíme šeltr a ještě se projedeme po okolí. " Optimismus nám boří první kilometry. Jdeme lesem po zledovatělém oježděném terénu, težké batohy narušují naši rovnováhu a za každým druhým krokem následuje skluz o jeden a půl kroku zpět. Kdo někdy zakusil úskalí expedičního běžkování v náročném terénů, ten mi dá za pravdu v tom, že to není nejsnadnější.  Po hodině a půl ujíždíme tři kilometry a morálka klesá. Na zledovatělém sněhu nejde pořádně namazat. Naštěstí s každým kilometrem vzdalujícím nás od parkoviště ubývá stop a sníh začíná mít lepší vlastnosti. Po pěti kilometrech už si prošlapáváme stopu sami. Terén se postupně začíná zvedat a kopce jsou stále příkřejší. V neprošláplém hlubokém sněhu patláme na běžky silnou vrstvu vosku do tepla. Nalepuje sníh na skluznici, vytváří silnou podrážku a díky tomu jsme schopni stoupat do prudkých svahů. Teda jen do doby kdy tloušťka podrážky přeroste únosnou míru a samovolně odpadává. V tento nepředvídatelný okamžik ztrácíme stabilitu.  Těžký batoh pak dokončí dílo skázy. Většinou uléháme do sněhové peřiny.   Kolikrát jsem skončil s tváří zabořenou do cesty přede mnou, nebo válející se na zádech jak velký brouk, který se nemůže dostat zpět na nožičky.Ukrajujeme metr po metru, srdce buší, dýchám jak za dva. Nevzdáme to.

Po čtyrech kilometrech a několika hodinách dřiny usedáme na jednom paloučku a vybalujeme svačinky. Nabíráme nových sil a prohlížíme mapu, jestli soudruzi někde neudělali chybu a my už neušli třeba kilomotrů dvacet. Bohužel. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Z dálky slyšíme několik hlasů. Během minuty přijíždí  z druhé strany skupinka skialpinistů. Jeden z nich, oblečen jen v tričku, se podivuje našim lyžím. S nechápavými pohledy nás míjí a přejí hodně štěstí. Asi si říkají, co je to za blázny, kteří sem lezou s běžkama. Jo, kamarádi, v Čechách to je něco jako národní sport a nějakých Rocky Mountains  se český běžkař jen tak nezalekne. Když skupina mizí za zatáčkou, pakujeme věci a vyrážíme dále za naším cílem ležícím někde tam nahoře.  

Po pěti kilometrech narážíme na kemp, ve kterém nás velice zaujala kadibouda. Ve zdejších zimních podmínkách, pokud chcete na záchod, musíte mít lopatku a prokopat se k místu, kam i králové chodí se staženými kalhotami. Kadibudka na nás z dálky působila jak mexický domorodec s obrovským sombrérem. Říkal jsem si, že pokud bych se pokusil otevřít dveře, pravděpodobně bych obdržel značnou dávku sněhu za krk. Taková malá záchodová lavinka.

Neztrácíme čas bližším prozkoumáváním a testováním kadibudky, den je dost krátký a již po šesté hodině je v údolí slušná tma. Čas utíká, kilometry bohužel ne. Čeká nás ještě 10 km do cíle!

Každým krokem stoupáme blíže k sedlu, které leží v nadmořské výšce 2400 m. Ještě nás od něj dělí 700m výškových. Náhle cesta prudce odbočuje doprava a chvilkami lituji, že jsem si s sebou  nevzal cepín. Hliníkové hůlky se stále více prohýbají pod tíhou mého těla a batohu. Ruce již necítím,  návíc mi přijde, že nohama  kopu jak večerníček na místě.

Další tři kilometry za námi a konečně se blížíme k místu, odkud už je vidět na sedlo, kam se snažíme vyškrábat. Proti nám z lesa vyjíždí dva skialpinisté a zastavují vedle nás. Oba mají únavou strhané obličeje. Jeden z mužů slabostí pomalu nezabrzdil a málem hodil salto ze svahu při snaze přemluvit lyže, ať stojí. Jsou prý celý den na cestě a neuvěřitelně unavení. Dělali stejnou trasu, jako máme v plánu my, jen s tím rozdílem, že oni spali na chatě u jezera. Když se k nám blíží, zabíháme s Káťou do hlubokého sněhu tak, že nám jsou na nohách vidět jen návleky. Nechceme chlapce překvapovat naším sadomasochismem. Z jejich vyprávění je mi jasné, že to k jezeru už dnes nedáme a začínám  pomalu zvažovat, že se zastavíme a začneme budovat základní tábor. Káťa si však dala za cíl, že se na to sedlo vyškrábe, a tak pokračujeme dále, zatímco slunce pomalu zapadá za obzor.



Společně se zapadajícím sluncem, začínáme pociťovat i rapidní pokles teploty. Zbývají nám tak dvě hodinky do úplné tmy. Dupu do kopce už jen z povinosti. Před očima se mi mihotají obrázky jako horká vana, prosluněná pláž, postel, krb a tak dál. Tyto situace nám nejlépe davají si uvědomit, jak jsou pro nás obyčejné každodenní věci důležité a jak zapomínáme na jejich cenu. Porozhlížím se již po okolních svazích, hledaje bezpečné místo pro bivak. Všude kolem nás leží vrstva sněhové pokrývky o tlouštce dvou metrů. Káťa si to stále šlape přede mnou hnaná vidinou dosaženého sedla. Má představivost však sklouzává k vidině sjezdu na běžkách neznámým teréném s těžkými batohy, unavení a za tmy. Musíme se smířit s porážkou. Po deseti hodinách na cestě máme za sebou 9 km, což nasvědčuje tomu, že podmínky nejsou ideální.  

Nalézám převěj v řadách stromů, kde se okolní terén a množství sněhu jeví jako ideální pro konstrukci sněžné jeskyně. Začínáme kopat společně se soumrakem. Jde to pomalu a únava se jen prohlubuje. Co nás však nenechá zahálet, je krutý mráz, který vystřídal poslední sluneční paprsky. Člověk  má při kempování v zimních podmínkách dvě možnosti -  zalézt do teplého spacáčku a čekat na slunce, nebo se zaměstnat fyzickou aktivitou, která zahřeje jeho tělo a zaměstná jeho mysl..., která nemá tak čas přemýšlet o tom, jaká je zima. Na obloze vyskakují hvězdy exponecniání rychlostí. V těchto podmínkách se přetahujeme o to, kdo bude kopat a kdo se kopáním zahřeje. Konečně začíná mít jeskyně svůj tvar a velikost.

Ještě je třeba vyrobit lože, na které natáhneme karimatky a zbytek věcí, které máme v batohu. Postel je vyvýšená a měla by být nad úrovní vchodu. Takto se zajistí uchování teplého vzduch v horní části iglů, kde se nalézá postel a tento teplý vzduch, postupně, jak ho množíte, převážně výrobou tepla vlastním tělem,  vytlačuje spodem studený vzduch ven z jeskyně. K tomu je však potřeba speciálně upravený malý vchod do jeskyně. Není čas na hrdinství ani na hraní si s vchodem. Zastavuji nakonec i ten malý vchod několika kvádry sněhu. Venku již tou dobou naměřuji dvacet stupňů pod nulou. Uvnitř máme krásné tři stupně, sedíme na naší nové posteli a očima přeměřujeme své bydlení na tuto noc. Nevýhodou kopání jeskyně je to, že pokud nemáte nepromokové oblečení, nevyhnete se totálnímu promočení. V těchto venkovních mrazech může mít promoknutí fatální důsledky. Člověk musí mít připravené náhradní oblečení, které ho znovu zahřeje. Chystám se tedy převléci, když tu náhle zjišťuji, jak dokonalé máme tělo. Jak tak sedíme zabedněný v jeskyni, naše těla ohřívají vzduch a je zde stále tepleji. Když se dostáváme na 7 stupňů s překvapením zjišťuji, že se z násvychází pára. Jak jsme se zahřáli kopáním a aktivitou v jeskyni, naše těla naspořila dostatek tepla a nyní začalo bojovat proti vlhkým věcem. Jen tak sedíme na posteli a sledujeme jak se převážně z kalhot kouří, jako by byly v plamenech. Za půl hodiny mám na sobě vše suché. Stáčí zajistit ideální podmínky a tělo se postará o zbytek. Přesto se převlékáme do spacího úboru a již suché věci nandaváme do spacáku.   

Usínáme kolem půlnoci. Ježtě si několikrát překontroluji všechny své vrstvy spacáků a pro povzbuzení koukám na teploměr . Teplota se ustálila na 5 stupních nad bodem mrazu. ,,To by moje spacáky měly zvládnout," proběhlo ještě mojí hlavou a pak jsem omdlel únavou a usnul spánkem spravedlivého.

Všichni jistě znáte ten pocit, kdy se zachumláte, máte pěkně vyhřátý pelíšek, víte, že venku je sákriš zima. Nechcete měnit to, co vám zrovna vyhovuje. Většinou v těchto situacích přichází volání přírody a jak si tak vduchu říkáte, jen aby se mi nechtělo na záchod, močový měchýř jako na potvoru začne vysílat urgentní signály. Většina lidí se to snaží zaspat. Někdo úspěšně, jiný se probudí s loužičkou na posteli. V mém případě jsem se pokusil o první a téměř došlo k tomu druhému. Na poslední chvíli jsem se rozhodl nehrát si na hrdinu a vrhnul jsem se s lopatkou v ruce k východu. Sníh se pěkně utěsnil a vchod nás perfektně izoloval. Není čas na zkoumání a bojování s lítostí, že to dílo musím zničit.  Urgentnost je urgentnost. Několika údery otevírám vchod a dovnitř vtéká pronikavý mrazivý vzduch. Po čtyřech se vysoukávám z iglů a na poslední chvíli, ne za pět minut dvanáct, nýbrž o dvanácté, dávám volný průchod malé potřebě. Člověk se snaží dodržovat pitný režim a takhle to dopadá. Trvá to nějak dlouho. Dívám se nad sebe. Nebe plné hvězd jako by padalo na moji hlavu. Je jasná noc. Tady uprostřed hor, ve dvoutisícové výšce, si člověk připadá, že se může hvězd dotknout. Mé zasnění narušuje znovu na sebe upozorňující mráz. Oklepávám rampouchy a rychle se sunu zpět do iglů. Za sebou naskládávám několik kostek sněhu, které zase dokonale zatemní vchod.  

Druhý den ráno nás přivítá slunko, které je viditelné i přes stěny iglů. Rozhrabu vchod a vpouštím první paprsky dovnitř. Slunko má obrovskou sílu a po mrazivé noci hřeje už jen pohled na něj. Vylézáme z iglů a naskýtá se nám pohled na údolí pod námi. Za tyto pohledy byste se nedoplatili ani v nejluxusnějším pětihvězdičkovém hotelu. Několik desítek minut hltáme jen tu  krásu kolem nás.  

Sedáme nad mapou a domlouváme další postup. Je jasné, že k Egypt lake to nezvládneme. Proto jsme se dohodli, že vystoupáme pouze na sedlo, které by od nás mělo být už kousek,  pak se otočíme zpět.

Některým jedincům se z vyhřáteho iglů nechce. Pořádně posnídáme a plni nových sil z vydatného spánku a snídaně začínáme balit věci.  

Batohy naskládáme vedle iglů a nazouváme běžky.

A vzhůru nahoru. Bez batohů má člověk pocit jako by létal. .

Prošlapáváme bílou peřinu směrem k horizontu a děkujeme i za ty obyčejné  běžky. Člověk, když je nemá, končí okamžitě po pás ve sněhu.

I přes to,  že k sedlu to podle mapy bylo jen kousek, zabírá nám tento kousek hodinu a půl. A to jdeme nalehko. Pomalu se před námi začíná oběvovat pohled do dalšího údolí, kde se někde dole nalézá i náš vysněný Egypt lake.   

V některých okamžicích lidé zapomenou na svoji maličkost a stojí v úžasu a ohromeni tím, co náš svět skýtá. Tyto okamžiky mi vždy potvrzují rčení: "Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech."

Hledíme mlčky do krajiny pod námi. Tak tohle údolí nám pro tentokrát zůstane utajeno. Jeho návštěvu budeme muset naplánovat na příště. Ale má to také své kouzlo. Alespoň se máme na co těšit.

Ještě nekolik fotografií na "vrcholu" sedla, zapózování kamerám, znovu se rozhlédnutí po krajině s hlubokým nádechem a hurá zpět k batohům. 

Nevýhody běžek při stoupání jsem, myslím, v začátcích popsal. Nesmím opomenout úskalí a záludnosti běžkařského sjezdu volným terénem. Nalehko bez batohů se vrháme z kopců směrem k našemu nocovišti.  Moje 15 let staré běžky se derou sněhem jako dvě užovky. Připadám si jak na vodní hladině. Lyže sviští svahem dolů, mohu si jen myslet, že je ovládám. Jsem rád, když jim určím alsepoň přibližný směr.  Jako by mé lyže začaly žít vlastním životem a řekly si: ,,Tak ho tedy pořádně provezeme." V té největší rychlosti, kterou snad na těchto lyžích můžete za daných podmínkách vyvinout, se však rozhodly lyže udělat něco nečekaného. Během vteřiny se mé nohy v plné rychlosti ztrácejí půl metru pod sněhem a lyže zastavují. Bohužel tak neučinilo mé tělo a následuje ukazková "tlama" ve stylu "paragán" křížený s "krtkem". Po chvilce šoku se probírám s hlavou zabořenou pod sněhem. Chvilku to vypadalo podle brázdy ve sněhu, že jsem plul sněhem jako delfín v oceánu při západu slunce. Káťa, zlomená v pase smíchem, se pokouší tolerantně znovu nasadit vážnou tvář, ale očividně jí to nejde. Já sám nevím, jestli se směju, nebo brečím. Pokouším se vstát, ale ruce se mi zabořují do sněhu a opět obtiskuji tvář do té mrazivé šlehačky.  Trvalo minuty než jsem poskládal, co jsem poztrácel a znovu uvedl své tělo do vertikální polohy.  No ale on nás ten smích za chvilku přejde.

Dojíždíme konečně k batohům, nahazujeme je na záda a pokračujeme dál do údolí. Jestli byl sjezd na běžkách bez batohu náročný, tak s batohem škoda mluvit. Jak sjíždíme do údolí, mění se struktura sněhu a opět se začíná nabalovat na spodek lyží. To, co se včera jevilo jako výhoda při stoupání, je dnes  na obtíž. Stojíte na svahu, odrazíte se vší silou, což zapříčiní posun o cca dvacet centimetrů a opětovné zastavení v důsledku nabaleného sněhu. Tato nečekaná zastávka vám naruší balanc. Když už si myslíte, že jste ho opět získali, utrhne se nalepený sníh a vy se řítíte, opět bez balancu, dolů do údolí. Cestou se jen modlíte, abyste minuli všechny ty stromy, kameny a potůčky. Kdo jezdí na běžkách, určitě zná pohled na jedoucího kolegu z prudkého svahu. Kolena mírně pokrčená, paže napnuté před sebe, zadek mírně nebo více vystrčený zpět...někdo nazývá tento styl slovem "záchod".  Kolik pádů bylo při cestě zpět jen stěží odhadnout. Přestal jsem je počítat. Ono také těžko rozlišit řízené pády takzvaného brzdného charakteru a neoblíbené pády strýčka náhody. Zajmavostí však je, že cesta zpět na parkoviště  nám zabrala stejně času jako doba trávená výstupem. A to by člověk řekl, že dolů to bude rychlejší.

Poslední kilometr naší trasy jedeme po sjezdovce vedoucí z lyžařského střediska Sunshine village. Již beze strachu předjíždíme lyžaře. Upravená, oježděná sjezdovka se nám jeví jako bezproblémový terén, kde ztrácíme veškeré zábrany.Po sjezdovce přijíždíme až na parkoviště. Zde odpadáváme vysílením a stěží už sundaváme lyže z nohou. Vedle nás zastavují tři důchodkyně na lyžích. Zpovzdálí si nás prohlížejí a něco diskutují. Nakonec jedna z nich přichází s dotazem, odkud jsme to prej přijeli? Když ji popisujeme naši ujetou trasu, potřásá nám s úsměvem pravicí a gratuluje. Že prý to sedlo dala mnohokrát, ale nedokáže si představit to jet na běžkách. Utvrzujeme ji v tom, že to je u nás v Čechách normální a že takovéhle trasy jezdí Češi běžně. S uznalým pohledem a pokyvováním hlavy odchází za svými kolegyněmi k autu a hlavou se jim nejspíš honí, jací běžkaři musejí být v těch Čechách.

My však máme jasno. Egypt lake dobudeme, jen si na to příště vezmeme vhodnější vybavení v podobě skyalp a sněžných pásů.  

Pozvánka na festival

Přátelé,

podařilo se nám udržet, resp. založit tradici cestovatelského festiválku v Plzni a s radostí vás zvu na II. ročník Letem světem.

Sice s Vostudou nebudeme přítomni fyzicky, ale velká část z nás tam bude s vámi. Čeká vás bohatá nabídka zajímavých osobností s ještě zajímavějšími zážitky a příběhy, o které se rádi podělí.

A pro ty, co si kladou otázku, kam se ten Vostuda zase schoval, co v té Kanadě má tak zajímavého, proč už není zpět? Nebo chcete vyrazit taktéž tímto směrem? Doporučuji přednášku Ondry a Dany, kteří se právě z Kanady vrátili a mají za úkol vyřídit pozdravy od nás, co tu ještě jsme...

Letošní festival Letem světem se nese v duchu podpory našeho kamaráda Šneka, který si plánuje letos na jaře splnit svůj dávný sen, a to objet naši zeměkouli na kole. Více informací naleznete na www.zemejekulata.cz

A tak přijďte nás podpořit, dozvědět se více nebo se jen  setkat se správnými lidmi.

PF 2013

Velké stěhování aneb je na čase dát sbohem velkoměstu

Zážitky, které sem dopisuji, mají bohužel poněkud časový skluz a zatím se pohybujeme někde v září, kdy proběhla plavba po jezeře Minnewanka. Rozhodli jsme se trochu přeskočit další velkou zásobu zážitků z cest (postupně je budu dopisovat) a podělit se s vámi o něco aktuálního.

Aktualita přibližně měsíc stará je, že jsme změnili místo působení. Vyměnili jsme ruch velkoměsta a stíny mrakodrapů za klid malého městečka a stíny vysokých hřebenů hor. Canmore má cca 12 000 obyvatel, ale viděl jsem jich pohromadě max. 500.  Rozhodli jsme se pro tento čin, jelikož jsme chtěli být blíže horám a přírodě.

Přestěhovat všechny věci nebyl zrovna snadný úkol. To byste nevěřili, kolik krámů člověk nahromadí  za pouhých 6 měsíců života.

Ještě že máme prostorné vozidlo. I tak bylo dobře, že jsem Káťu odvezl s pár věcma již týden předem do Canmoru. Našla zde práci u firmy, která realizuje vyjíždky se psím spřežením pro turisty. Splnila si sen a řídí sáně se zapřaženými sedmi psíky. A není to rozhodně nejsnadnější práce. O tom ale někdy jindy. Káťa už má připravenou sérii fotek ze života mašera. Vrátíme se zpět na začátek prosince, kdy jsem vynosil vše z našeho bydlení v Calgary, poděkoval a rozloučil se s naší starou bytnou a vyrazil do nového místa, kde plánujeme vybudovat další provizorní domov.

Díky tomu, že je Káťa již v Canmoru, vešel se i cvičební míč, který nebylo třeba vyfukovat.

  

Auto praskalo ve švech, přesto hrdinně projíždělo dopravní zácpou stále vpřed směrem k zasněženým vrcholkům hor. Jedna z věcí, která mi rozhodně nebude chybět, je právě ten ohromný provoz a lidmi již nevnímaný hluk rušné ulice. Když jsme se protlačili dopravní zácpou a projeli kolem cedule konec Calgary, jako by se roztrhl pytel s moukou a kolem nás začala řádit silná sněhová bouře. V jednu chvíli jsem ani nevěděl, jestli stále jedu po dálnici. Tak rychle, jak to přišlo, tak to i odešlo. Po ujetí 20 kilometrů se oblaka rozestoupila a před námi se otevřel krásný pohled na Rockies mountains.

No a kam jsme se přestěhovali? Nedaleko městečka Canmore je osada zvaná Rundle Ridge. Zde pronajímají plně zařízené chatky. Není zde příliš mnoho místa a do čtvercového půdorysu, pro představu délka jedné stěny je 6 metrů. Vešla se sem kuchyňka, ložnice, postel a koupelna. Člověk má občas pocit, že žije v domečku pro panenky, ale na druhou stranu máme zde vše, co potřebujeme a hlavně je to tu útulné. Vyjdete-li ven, naskytne se vám krásný pohled na okolní vrcholky hor, které dosahují výšky 2600 m.n.m. Přímo za chatkou nám začíná běžkařská stopa. Tato oblast Canmoru a Kananaski je vyhlášená pro své běžkařské tratě. Proto se zde taky minulý týden konal světový pohár právě v tomto sportu. 

Toho, co nám ve městě velmi chybělo, máme nyní všude kolem. Husté lesy, zvěř a svěží vzduch. A ta voda, která zde teče z kohoutku! To jsou panečku čajové dýchánky... Zvěře je zde opravdu mnoho a obzvláště nyní v zimě, kdy se zvířata stahují z hor do nižších oblastí, je jí kolem nás stále více. Dva dny zpátky jsme jeli nakupovat do města, které je vzdálené 5 minut jízdy, a cestou nám proběhlo před autem stádo osmi elků, jelenů. A nebyli to obyčejní jelínci. Samec, který šel první, byl větší než kráva a kdybychom se s ním srazili,  tak on si ani nevšimne, že se o něj zastavilo auto. Toto stádo proběhlo kolem informačního centra, přeběhlo koleje a vzalo to mezi domky začínajícího Canmoru.

Můžete zde též často vidět lišky a kojoty, sem tam se ukáže medvídek.

Žití zde v údolí oproti Calgary  i své nevýhody. Slunce zde vychází kolem půl jedenácté a zapadá v pět. Přesto když se povede den, tak těch šest a půl hodiny stačí k nabažení.

Kolem Canmoru a udolí Bow je nespočet menších údolíček a zákoutí. Je opravdu co objevovat. 

 No a abyste neřekli, že nás míjí vánoční atmosféra, tak zde je důkaz, že nemíjí. Dnes večer jsme vyrazili ozdobit stromek zviřátkům do hlubokého lesa. Našli jsme si malý smrček a nazdobili ho ozdobami vyrobenými z jablíček a ořechů.  Aby si ta zvířátka v lese taky trochu užila Vánoc.

Nevím, jestli to pan jelen, vlk, nebo medvěd ocení... Nikdo se na nás nepřišel podívat. Zato veverky, ty už na nás pokřikovali cestou, když slyšely chrastit oříšky. A tak jsme popřáli veselé Vánoce celé přírodě, rozeslali v duchu úsměvy a obejmutí k domovu - rodinám a přátelům a  promrzlí 20ti stupňovým mrazem se pomalu vydali na cestu k naší chatě.  

Nezbývá než popřát krásné Vánoce i touto formou, bohatou nadílku pod stomečkem, hlavně zdraví, lásku a spokojenost. Mějte se rádi.

Lake Minnewanka 2. část

Následujícího rána,po noci strávené ve stanu, který byl bičován poryvy větru, vylézáme a s radostí vítáme nový den. Děkujeme okolním stromům za jejich sílu a odolnost. Představa, že k nám přistane nějaká větší větev, neřku - li, že mi přistane na hlavě, mě budila s každým silnějším zakvílením větříku. Horší to měl však Roman, který ještě před vyplutím obdržel stan od našich australských kamarádů. Ti se zhrozili nad představou, že bude spát v tomto nečase pod širákem a raději se obětovali a vzdali se jednoho ze svých stanů v jeho prospěch.(Měli každý svůj stan, tak spali v jednom, ale jen jednu noc. Byla prý moc zima, tak šli nakonec spát do motelu) Tento stan zapůjčený Kabíkovi má dvě nevýhody. Je poněkud nestabilní ve vánku a chybí mu kolíky. Takže Roman trávil většinu noci přidržováním stanu v standardní pozici a nebýt jeho samotného, jakožto zátěže, stan by uletěl do světa. To se mu mimochodem jednou skoro povedlo. Naštěstí jsme ho odchytli v nedalekém křoví, kde se zamotal. Spát ve stanu ve vichřici není příliš relaxační a možnost, že se vznesete s poryvem větru společně s vaším stanem, vám taky nedá spát. A tak nás ráno zdraví Roman, s mírnými kruhy pod očima a již od 6h plápolá v táboře ohýnek, u kterého se Roman zahřívá.

Dnešní den nás čeká etapa deset kilometrů dlouhá, což je přibližně polovina ujeté vzdálenosti předchozí den. Jen dnes vane vítr proti.   

Dojídáme vydatnou snídani, tentokráte bez dozoru statné lesní zvěře a začínáme nakládat a balit proviant. Těsně před naloděním a vyplutím projíždí kolem rybářský člun, jehož kormidelník při pohledu na nás zastavuje. Ze vzdálenosti 30ti metrů od břehu volá směrem k nám. Ve větru mu není moc rozumět, a tak přijíždí blíže. ,,Jestli plánujete jet tímhle směrem, tak byste měli vědět, že tam za tou zatáčkou je to teď zrovna peklo. Vlny dosahují výšky jednoho metru a silný vítr vás nepustí ani na metr. Měli byste tu přečkat další noc,  snad se to zítra umoudří." Děkujeme za informace a pána ubezpečujeme, že víme, co děláme a že se případně vrátíme. Plavbu máme naplánvanou na knop a zdržení by mohlo znamenat nedorazit včas na místo setkání a vyzvednutí našimi přáteli. Telefony zde nefungují, jsme uprostřed hor a jediné, co nám zaručí včasný návrat do Calgary, je dochvilnost. Nehledě na to, že Australané by kontaktovali záchranáře, kdybychom se na sraz nedostavili. Takové mají instrukce.  

"Tak tedy hodně štěstí!" volá na nás rybář, zařazuje kvalt a mizí za ohybem jezera. Hasíme oheň, naposledy kontrolujeme tábořiště a loučíme se s tímto místem. Při dnešní plavbě nás čeká změna. Káťa pojede na kajaku a já s Romanem budeme bojovat společně s naší aurorou proti silnému větru. Ale otázkou je, kdo je na tom lépe v souvislosti v těchto náročných povětrnostních podmínkách - jestli Káťa s lehkým prázdným kajakem, nebo náš plně naložený Titanic typu kánoe. I přes sílu našeho pohonu, tedy sílu dvou tažných volů, bude dosti náročné to upádlovat. Když jsem viděl, s jakou lehkostí si vítr pohrával s Káťou v kajaku, začal jsem se obávat úspěšnosti naší plavby. Chvilkami jsem měl pocit, že se snad vznese. Dotazy, jestli se chce raději přivázat k nám, odbývá mručením kočky, kterou taháte za ocas. Nakonec jsme všichni na vodě a míříme ze zátočiny směrem k prvnímu ohybu. Co nás čeká za ním? Kdo ví... Zpočátku to šlo ztuha, až po několika záběrech se člověk dostal do rytmu, sladil se v teamu se svým kolegou a začali jsme se pomalu sunout vpřed. ,,Tak tohle by šlo. Takhle bysme mohli dojet za 4 hodinky do našeho dalšího nocležiště," povídám Kabíkovi. Ale to už vyjíždíme zpoza malého poloostrůvku, který pravděpodobně sloužil jako větrolam. Na jeho zlomu se do nás opřel tak mohutný vítr, že ani naše výkřiky nebyly slyšet. ,,Zaber háčku!! Ku---a zaber!!!..." kříčím si vlastně jen tak pro sebe, abych vydržel návaly adrenalinu. Vídím, že Roman na přídi lodi maká jako černej a společně jedeme téměř na doraz našich možností. Břeh vzdálený několik metrů však stojí. Chvilkami dokonce couváme. Tak takhle to nepůjde, několik minut bojujeme s větrem a výsledkem je ujetých 6 metrů, které vzápětí ztrácíme, když svoláme poradu. Přímo proti větru to nemá cenu, musíme se pokusit šikmo a kličkovat. Volíme novou strategii a s vypětím všech sil konečně překonáváme tu větrnou "hůrku". Vítr slábne, zato vlny jsou větší. Káťa, která teď jede na kajaku za námi se občas ztratí ve vlnách. Snažím se udržet příď proti těmto vlnám. Jedna neopatrnost a vlna přepadne přes bok a může nás poslat ke dnu jako balvan. Vítr jako by to tušil, neustále se snaží otočit naší loď bokem. Sice plujeme poblíž břehu, ale nedělám si iluze, že bychom zachránili loď nebo nějaké věci.  V této ledové vodě budeme nakonec rádi, když doplaveme sami.      

Naše příď rozráží vlny s přesností klavírního metronomu. Každá čtvrtá je o něco větší. Jestli se ještě zdvihnou, tak už jako vlnolam bude sloužit Kabík. Káťa je po hodině plavby uplně promočená a zmrzlá. Ještě kousek a zastavíme se na nějakém klidném místě. Je potřeba pozvednout morálku nějakým sladkým mlsem. Možná bude zapotřebí též šlofík na znovunabrání sil. Nad horami vykukuje mezi mraky sluníčko - to  aby nás trochu prohřálo.

Hledáme místo, kde by nám vlny dovolily vylodit se na břeh. Nakonec nacházíme kamenitou pláž, kam se  krásně opírá slunce. Několika přítahy se ocitáme v zóně, kde se vlny lámou a tím se starají o zbytek. Vyvrhují nás na pláž a neustále naráží do boku. Provádíme rychlou evakuaci, protože zde rozhodují vteřiny. Stačí chytnout čtvrtou vlnu a ta se podívá do našich nákladních prostor.Vytahujeme loď do bezpečí a chystáme se odchytit Káťu. Ta volí strategii přímého vylodění špičkou napřed. Najíždí plnou rychlostí na oblázkovou pláž a než se stačí loď ze setrvačnosti zastavit, už ji vláčíme na sucho. Promrzlá a promáčená sedí na břehu v kajaku a přemlouvá tělo, aby jí ještě dovolilo vylézt. Stěží jsme ujeli pět kilometrů a všichni jsme úplně odrovnaní. Ruce bolí, prsty mrznou, v žaludku to hlady kvílí. Jestli něčeho máme dostatek, tak určitě jídla. Pěchujeme naše bříška a když vzal za své i čokoládový dezert v podobě nějaké tyčinky, upravujeme si oblázky kolem. Jako kočky promačkáme půdu pod námi, srovnáváme hrboly a zaléháme na slunku jako ještěrky. Vyhřívali jsme se kolem půl hodinky a někteří jedinci, kteří měli problém spát v noci, to natvrdo zalomili právě teď. 

Mraky na nás nebraly ohled a po určité době opět slunce zakrývají. Do nás se začíná pouštět chlad. Je potřeba vzbudit spáče a vyrazit dále.Posilněni novou energií, se pouštíme do dalšího nelítostného boje. Oblázkové a písčité pláže se mění v kamenité svahy. Občas se i několik metrů od břehu schovává veliký kámen, tzv. párák.Vlny ho skrývají a tu se náhle objeví, tu zase zmizí. Říkal jsem si: ,,Projížďka po jezeře to bude nuda, celou dobu olej." No a nakonec mi chvilkami připadá, jako kdybych se řítil po Salze, projížděl neustálými peřejemi a znenadání se před přídí objevovaly hrozivě vypadající kameny. Nakonec jsme tento úsek vzali raději dále od břehu. Proudy zde byly všelijaké a několikrát jsme měli namále. Loď máme jen jednu a suché věci též. V duchu si přehrávám vyprávění známého, jak na podobném jezeře přišli o příbuzného poté, co ho zaskočila změna počasí a nestačil se vrátit na břeh. Vlny změnily kánoi v potápku a on se již z ledové vody nevynořil. Volíme tedy takovou vzdálenost, kterou jsme schopni uplavat za předpokladu, že se rozloučíme s lodí.  

Konečně se v dáli objevují písčité pláže. Podle mapy nám už zbývá přejet kilometr napříč touto zátokou a budeme tam. Nová síla vstupuje do našich žil.  To když před očima v duchu vidíme souš, praskající ohýnek a bublající polévku. Hlavně pevná půda pod nahama. Do našeho kempu přijíždíme po sedmihodinovém vyčerpávajícím boji.
V kempu nejsme sami, v přístavišti nás vítá 7 vyskládaných jezerních kajaků a jedna kánoe. Tato velká skupinka vodáků ve věku důchodovém vyrazila na společnou plavbu a noční bivak. Je pěkné vidět, jak zdejší důchodci neztrácí čas vyčerpáváním se doma u televize a raději se s přáteli zajedou dobít do lesů. Zakládáme společný oheň. Žasneme nad tím, co všechno si tito lidé na lodi dovezli. Kuchyňské vybavení včetně obrovské teflonové pánve, několi flašek vína, a spoustu dalších věcí, které jim zpříjemňují večer u táboráku. Jeden pán si všimnul mých překvapených pohledů a povídá mi: ,,To víš, už máme svůj věk a rádi si udržíme určitý komfort i na místech jako je tohle." Poté sahnul do krabice a vyndal sadu skleniček na stopce, do kterých rozlil lahvové víno. Vytahujeme své dva ešusy a Roman si hledá v okolí ohně dřívko, jež by mu posloužilo jako lžíce. Po jídle nakonec všichni posedáváme kolem ohně a začínají se rozjíždět historky z různých koutů země a různě vzdálené historie. Všichni tito lidé pochází z blízkého okolí Banfu, Canmoru a Kananaski a na tuto plavbu jezdí už několik desítek let pravidelně na konci léta. Tyto okamžiky mám na táboráku nejraději. Člověk cestuje, učí se, poznává nové věci, a to vše v kruhu tepla kolem ohně. Tento večer utekl, jako každý jiný, velmi rychle a samou únavou upadáme do spacáků poměrně brzo.

Druhý den nás čeká nejnáročnější úsek vedoucí podél skalních útesů. Naši přátelé se s námi dělí o dlouholeté zkušenosti s touto oblastí a popisují nám její jednotlivé části. ,,Vítr a vlny zde směřují kolmo ke břehu, což je pro vás problém, jelikož potřebujete jet podél něj." Podle vyprávění našich nových přátel je lepší tento úsek, pokud to příliš fouká, vynechat, vytáhnout lodě na břeh a vrátit se po souši několik zbývajících kilometrů a pro lodě se vrátit, až se vítr uklidní. To se lehko řekne někomu, kdo bydlí za humny. My však musíme jet 140 km zpět do Calgary a navíc vrátit lodě do půjčovny, a to do dalšího dne. Vyslechneme všechny rady ještě před tím než odrazí od břehu. Kudy jet, na co si dát pozor. Nejvíc mě znervózňuje připomínka: ,,Jak začnete míjet útesy, není uniku. Poslední tři kilometry se břeh zvedá ve skalnaté útesy, na které, pokud se něco stane, nevylezete. Nesmíte se dostat příliš blízko, jinak vás vítr a vlny chytnou a nad vodu od útesů nepustí." Děkujeme za věchny rady a výstrahy a dáváme celé skupince, která jede stejným směrem, hodinový náskok. I přes tento náskok, kdy čas trávíme balením a uklízením tabořiště, je doháníme na dohled po několika zákrutách. Očividně mají někteří z nich velké problémy s větrem. To nakoec pociťujeme i na sobě. Opakují se scénáře z předchozích dní, souboje s větrem, vysokými vlnami, únavou a bezradností. Nakonec nám za jednou zatáčkou zmizí naše skupinka napořád. Když už si říkám, že není možné, aby se nám takhle ztratili, zahlédnu vyskládané lodě v jednom křoví nedaleko začínajících skalnatých útesů.    

Tak tedy poslední tři kilometry jsou před námi. Podmínky jsou náročné, ale není to nemožné projet. Roman na Kajaku, já s Káťou v kánoi.Všichni jsme si po těch několika dnech bojů s vodním živlem zvykli a následující etapa, pokuď udržíme lodě dále od útesů, bude průjezdná. Vítr by mohl být i horší. Posilujeme se na jedné pláži, v jejímž středu je nepatrné jezírko. Roman neváhá a pokládá na něj svůj kajak. "Aspoň si chci zkusit, jaké to je bez vln." Očividně se mu to zalíbilo a chvilku to vypadá, že už ho tam odtud nedostaneme.Je však čas vyrazit na poslední část plavby. Vyrážíme s Káťou a Roman natáčí náš boj s jezerem ze břehu. Pokusím se sem toto video nahrát, ale ve své podstatě na něm uvidíte pádlovat nás jak pominutý, při čemž  budeme stát na místě. Po několika minutách překonáváme vítr a dostáváme se konečně ze záběru Romanova fotoaparátu. Uplně vyplivnutí zastavujeme. Nechtěli jsme na video polevovat, a tak jsme jeli naplno a teď abychom si dali šlofíka. Chvilku čekáme na Romana, ale ten pořád nejede. Až po dlouhé době zahlédneme jeho pádlo a žlutou příď, jak stojí na místě, kde jsme před tím bojovali my. Rozhodl se to vzít dále od břehu. Pokračujeme tedy dále. Po hodině jízdy dojíždíme skupinku tří jezerních kajaků. Tři ženy, které jsme již potkali cestou, když nás předjížděly. Nejsme jediní, kdo se do toho pustil. Z dálky to vypadá, že odpočívají ale poněkuď nebezpečně blízko útesům. Čím více se blížíme, tím více je nám jasné, že mají problémy. Jedna z žen na kajaku se nějakým způsobem dostala až k útesu, vlna ji hodila o skálu a její kajak se zaseknul mezi kameny. S každou další vlnou to s ní hodilo a přirazilo ji to na tvrdý kámen. Naštěstí měla uzavřenou loď, takže vlny valící se přes loď ji akorát nepříjemně chladily. Držela se jednoho skalního výklenku a všichni se modlili, aby se nepřevrhla. Pádlo, které měla v ruce, vzala jedna z vln a nyní bylo vidět, že se z této situace sama nedostane. Šlo zde o minuty. Když jsme přijeli blíž, vypadaly všechny tři dost vyčerpaně po marných pokusech ji vyprostit ze zajetí vln a skalisek. Jedna z kolegyň se jí pokoušela hodit lano, aby ji z té pasti vytáhla. Druhá už vylovila pádlo. Voláme z úctyhodné vzdálenosti od útesů, jestli můžeme nějak pomoci.  Preventivně vytahuji naše házecí lano - to pro případ nutnosti. Je nám však jasné, že s tím naším naloženým titanikem žádná velká záchranná akce nebude. Ale přesto čekáme opodál, kdyby přeci jen došlo na věc. Konečně se podařilo uvězněné ženě chytit lano své kolegyně. Uvazuje si ho k lodi a společně se připravují na rozhodující okamžik. Uvězněná žena se v domluvenou dobu mezi vlnami odsune od skály a v ten daný okamžik ji parťačka ze všech sil začne táhnout v zavěsu své lodi. Čekají na příhodný okamžik. Uvězněná žena je celá bílá a je vidět, že už toho má dost. Uvědomuje si vážnost situace, že tu jde o život. V takovýchto chvílích lidé  v sobě najdou neuvěřitelné síly a energie. Odraží se z posledních sil od skály a kamarádka pádluje co to dá, aby ji dostala pryč dřív, než ji tam vrátí další vlna. Vše trvalo několik vteřin a s úlevou sledujeme jak vyčerpaná, mokrá a promrzlá žena vyplouvá z nebezpečné zóny do bezpečí. Maváme jim tedy na rozloučenou a vduchu jim gratulujeme k vyhranému boji. Vyjíždíme na poslední kilometr těchto útesů. V dálce už vidíme přístav a silnici, kde je naše cílová destinace. Už víme, že to zvládneme. Poslední stovky metrů jedeme jako v hypnotickém stavu. Před očima vize suchého prádla, pevné půdy pod nohama a voda jen ve flašce na pití.

Nad našimi hlavami prolétá orel bělohlavý. Jako by se s námi loučil. Opouštíme totiž jeho posvátný revír s jeho dovolením. Tento majestátný dravec budí úctu a obdiv. Skoro jsem se převrátil do vody, jak jsem za ním bez přestání hleděl. V duchu děkuji jezeru a přírodě kolem, že nás poučila o své síle a zároveň nechala projet. Člověk zapomíná, jak je malý a slabý v porovnání s těmito přírodními živly. Je dobře si to pamatovat a když člověk zapomene, tak  je občas dobré si to bezpečně připomenout.

Ke břehu dorážíme s výrazem mořeplavců, kteří se vrátili z roční plavby, vysíleni, zničeni, ale šťastni. Vrháme se k zemi a noříme ruce do trávy. Chtěl jsem též políbit zemi, ale na to kolem nás bylo příliš turistů, kteří již takhle s překvapením sledovali naše zvláštní reakce. Jeden indický pán ke mně přišel s dotazem, kde se ty lodě dají půjčit, že by také vyvezl svoji rodinku. Ubezpečuji ho, že pro něj bude v dnešních podmínkách lépe, když si zapůjčí člun motorový a ukazuji mu své mozoly a puchýře na rukách. Na připomínku: ,,Ale vždyť zase tolik nefouká," nic neříkám, jen nasazuji úsměv. "Také jsem si to myslel, když jsme vyjížděli před třemi dny".

Odbíhám hledat náš odvoz. Kluci australští už čekají s naším Dodgem na smluveném místě. Radostně je vítám a vzájemně si sdělujeme své ještě mokré zážitky. Nákládáme všechny lodě, posledním pohledem na jezero ukončujeme náš výlet a loučíme se s tímto nádherným místem. Tak na viděnou třeba v zimě. Na bruslích to bude určitě také sranda.