Když při školení jde o život

Mnozí jste si nemohli nevšimnout, že práce, kterou vykonávám, vyžaduje kromě jistého druhu popření přirozeného strachu z výšek  též znalosti základních bezpečnostních pravidel, díky kterým minimalizujete riziko. Nějaké zkušenosti z práce ve výškách již mám, ale dnešní doba funguje jinak. Na vše musíte mít papír, jímž prokazujete, že jste řádně zaškolen, a tudíž v bezpečí. Paradoxně to není kvůli vaší bezpečnosti, ale kvůli bezpečnosti firmy, pro kterou děláte. Pokud se vám něco stane, jsou z obliga. A tak i mě s dalšími třemi kolegy poslali na školení bezpečnosti práce ve výškách. Kromě toho, že jsme se učili  paragrafy a vyhlášky, nás zde čekal i praktický nácvik záchrany a sebezáchrany, což může rozšířit mé obzory. A rozšiřování obzorů se nikdy nebráním.
Jak však bývá zvykem mého šéfa, informuje mě o podobných věcech pozdě, někdy dokonce vůbec, jak se stalo i v tomto případě. V půl sedmé ráno mě budí telefon. Rozespale se ho snažím vypnout a teprve po chvíli si uvědomuji, že to není budík, nýbrž volání. Konečně nacházím správný knoflík na přijmutí telefonátu. V telefonu se ozývá James: ,,Ahoj Štěpáne, co děláš?" Trvá mi to několik vteřin než si uvědomím, co jsem vlastně dělal. ,,Spím," odpovídám. ,,Tak se obleč, za 10 minut tě naberu. Za půl hodiny začíná kurz." Ani se neptám, co je to za kurz, pokládám telefon a jdu opláchnout svoji ospalou tvář do koupelny.
Za 15 minut již sedím v Jamesově autě a dostávám nové informace o tom, kam vlastně jedeme. ,,Zapomněl jsem ti to říct. Je to dvoudenní a začínáme každý den v sedm." Cestou nabíráme ještě další mé kolegy.  Přijíždíme do velkého lezeckého centra, kde na nás již čeká instruktor. Úvodní seznamovací řeči máme za sebou a dostáváme skripta, podle kterých údajně pojedeme. Na závěr kurzu budeme psát test. Výborně...jsem tu nepřipraven, v brožuře přede mnou je spousta nových slov, kterým pořádně nerozumím a ještě na to budu psát test...To to pěkně začíná. Naštěstí zjištuji, že se moje nedostatky v slovní zásobě  vykompenzují praktickými znalostmi.  Hned na úvod se mohu pochlubit znalostí několika uzlů, které znám z lezení a při práci ve výškách se bez nich neobejdete. Jak zjišťuji, moji kolegové se bez nich doteď obešli, což mě dost překvapilo. V kurzu jsme se, k mému zklamání, učili všechno pěkně od začátku. Nu ale co, opakování je matka moudrosti a alespoň si ujasním slovní zásobu. Když jsme konečně překonali seznamování s uzly a materiálem, zazněla věta:  ,,A jdeme si to zkusit." Zavírám učebnici a beru si sedák, který máme jako pracovní. Náš instruktor ho bere do ruky a s údivem si ho prohlíží. ,,Tyhle sedáky používáte? Myslel jsem, že jsou určeny pro práci na žebříku. Tak do toho bych nechtěl spadnout." A měl pravdu. Od firmy jsme dostali nejlevnější celotělový sedák. Ten má snad jedinou výhodu - na těle ho pomalu necítíte.
,,Zkusíte si to v těchhle a pak vám půjčím pořádné. Ať máte srovnání."
 Pracovní sedáky, které jsme dostali, mají jen jedno centrální oko, do kterého zapínáte karabinu s tlumičem pádu. Toto oko je na vašich zádech a když se poprvé odhodlávám ke kroku do prázdna, abych se pověsil do sedáku, chvilku mi to trvá. Přeci jen nevidíte za sebou to lano, které vám brání v pádu. A už visím. Připadal jsem si jak pytel brambor,  který se houpe v průvanu. Pracovní sedák, nazývejme ho "Basic", se po zatížení stáhne a doslova vás začíná rozmačkávat. Již po několika vteřinách se cítím dost nepohodlně a vnímám, jak mi zaškrcuje přítok krve do nohou. Nechtěl bych do toho spadnout někde v 30tém patře. Šplhám zpět, odvazuji se, měním sedák za "Profi". Změna je patrná už při navazování. Je takzvaně pětibodový, tudíž nemá jen jedno oko,ale ok hned pět. Navážu se a již se houpu pod stropem. Je to jak sedět v křesle. Výhody kvalitního sedáku zjišťuji několik hodin na to, kdy již trénujeme sebezáchranu pomocí prusíkovací metody šplhání po laně. Před tím než přejdu k této pro mě velmi intenzivní události, seznámím vás drobet s partou kolegů, se kterými tyto radosti sdílím. Za zmínku stojí Dave a Brayen.

Brayen sedí a rozdýchává kocovinu

Předchozí den byl výplatní, což pro tyto dva klučiny to znamená divokou bujarou noc v baru. Jeden šel spát ve 4h ráno a druhý se probudil v 7h na korbě náklaďáku zaparkovaného několik bloků od hospody, kde řádili. Je zřejmé, že kocovina a lezecký kurz nejdou dohromady. Oba jmenovaní většinu dne posedávali a pospávali v rozích. Pokaždé, když je instruktor vyzval,  aby něco předvedli, následovala smršť výmluv a námitek. Když se nakonec přivázali k lanu a začali šplhat po něm šplhat, provázelo jejich výkon hlasité krkání a prdění...Každý z nás zažil nějakou kocovinku, a tak si dokážete živě představit, jaké jsme si užívali nejen zvukové, ale též čichové efekty.





 Šplhem vpřed...

A jsem zase na  řadě. Na moje přání mi instruktor povolil okusit si šplhání s basic sedáky, které používáme v práci. Jelikož nemají oka, kam lze zavázat prusíky, které použijete pro šplh, musí člověk improvizovat. A to se mi ten den stalo osudným. Instruktor mi dal svolení a chvíli mě sledoval. Brayen s Davem polehávali opodál a byli rádi, že jsem ho zaměstnal a oni že nemusí nic dělat. Po chvíli se instruktor zvedá a oznamuje, že si musí odskočit na toaletu. Ať dál pokračuji. Murphyho zákony jsou v tomto směru neopomenutelné. Pokud se vám něco má stát, pak určitě v době,  kdy je váš dozor na toaletě.  A taky že jo. Jen co zašel za roh, praskla plastová spona na mém levném sedáku. Tato spona má zabránit posunu hrudního popruhu směrem nahoru ke krku. Jelikož sedák nemá vpředu oko pro uvazování, musel jsem navázat prusík na kšandy sedáku tím, že jsem kšandy spojil v oblasti mezi břichem a hrudníkem pod zmiňovanou sponou. Prusík mi takto uvázaný držel, alespoň prvních pár kroků.   Pak se náhle začal po kšandách sunout směrem vzhůru. Zde ho měla zastavit zmiňovaná spona. Ale nestalo se. Spona vystřelila pryč a prusík mi vyjel nahoru až ke krku. Netrvalo dlouho a kšandy se stáhly kolem mého krku. Začal jsem třepotat nožičkama jako večerníček a snažil jsem se dostat nohama na jednu z traverz konstrukce haly. Dva a půl metru nad zemí chroptím a kopu nažičkama ve snaze zachytit nohou traverzu a přitáhnout se k ní. Zpovzdálí slyším hlasy mých dvou kolegů, kteří stále bojují s opičkou za krkem, což se podepisuje i na jejich bystrosti.
,,Hele, Dave, co to dělá? Tohle jsme se neučili. Hej, Štěpáne, potřebuješ pomoc?" Odpovědí je mu jen mé chroptění. Bohužel se mi popruh stále více stahuje. Dave na to reaguje: ,,By si řekl, ne?..Kdyby potřeboval pomoct." A je rád, že sedí. Naštěstí se mi noha dostala na traverzu a přitahuji se k ní. Stoupám si na ni, přičemž rukama držím prusík u krku, aby se nestáhl úplně. Stojím na nohách a lehce uvolňuji sevření. Bohužel je traverza sešikmená, a tak po chvilce ztrácím balanc a opět se vracím do té neveselé houpačky, kterou jsem si připravil. Jak sklouzávám, tak se ještě roztáčím a kromě houpání ze strany na stranu se ještě točím jak na řetízáku. Je to jak velmi nepovedená pouťová atrakce... ,,Hele, Štěpán vypadá, že má seriózní trable," konstatuje Dave a stále mě sleduje ze sedu. Vypadá to, že přemlouvá svůj žaludek, aby mu dovolil pohyb navíc a mohl se zvednout. Brayen  už stojí pode mnou a opakuje svoji otázku, jestli potřebuji help. Z mého zasýpění mu dochází, že asi jo a snaží se mi odtlačit nohy zpět k traverze. Alespoň zastavuje to nenesitelné točení. Začalo se mi z toho dělat špatně,  kdybych neměl krk staženej, kdo ví, jestli by to můj žaludek nedal najevo.
Nakonec se za pomoci obou  dostávám na traverzu, pevně se jí chytám a pomalu slézám dolů. Když stojím konečně oběma nohama pevně na zemi, přichází instruktor. Kluci mu hned popisují, jaké jsem měl trable a že jsme měli horké chvilky. Krčí jen rameny a konstatuje: ,,Jo, s tímhle sedákem bych nelezl ani na žebřík." Svlékám ten sedák a jsem rád, že už ho na sebe nemusím ten den brát.

Hlavním přínosem tohoto kurzu bylo, že jsem neotálel a hned následující týden koupil profi sedák...přeci jen bych nerad něco podobného opakoval. V tomto směru jde úspora stranou.

Další normální pracovní den ve městě

Dneska ráno jsem si lehce přivstal. Naši přátelé Petr s Jančou v tento den opouští Calgary a my se stěhujeme (už popáté), tentokrát do jejich pokoje. Nazval bych to operací "Kulový blesk", kterou naplánovala naše bytná a ač je normální pracovní den, požadovala po nás, abychom se přestěhovali ze starého do nového pokoje do 9ti hodin ráno.
Toto ráno vypadalo následovně: Petr s Jančou věci z pokoje vynášeli a já je do pokoje nanášel. Občas to vypadalo, že si vzájemně nosíme ty věci zpět, jak to nebralo konce. Ale nakonec se zadařilo a akorát s klepnutím dveří právě příchozí domovnice jsem zavřel náš starý, kompletně prázdný pokoj. Začínáme řešit papíry, smlouvu a peníze. Vše jsem měl samozřejmě připraveno den předem. Bohužel však po transportu do nového pokoje netuším, kam se to vše podělo. A tak ve zmatku rozhazuji zabalené tašky a hledám. Do toho ještě přijíždí můj šéf, který mi oznamuje, že dnes jedu poprvé na swingstage mrakodrapu v centru města jedné nejmenované petrolejové společnosti a že jsme tam měli být před půl hodinou. Mé věci jsou zatím ještě na jiném baráku, a tak improvizujeme. Času je málo. Nakonec úspěšně nacházím dokumenty, vyřizuji formality s paní bytnou a sedám k šéfovi do auta.
Přátelé, jestli jste někdy byli mýt okna v mrakodrapu této nejmenované společnosti, tak následující pasáž přeskočte. Ti, co to nezažili, si mohou počíst o tom, jak  takový povedený den vypadá.
Tento jednatřicet pater vysoký věžák působí zvenčí  zámožně a je vidět, že si usídlená společnost dbá na image. Přijíždíme do garáže a vykládáme potřebné věci. Vrátný nás zapisuje do registru a upozorňuje, že zde můžeme parkovat jen 20 minut. Následně nás posílá do přízemí k bezpečonostní přepážce, kde se máme zaregistrovat a kde dostaneme čipovou kartu, jíž je třeba pro pohyb po budově. Po patnácti minutách telefonátů a domlouvání se security chlapíkama dostáváme konečně do ruky svazek karet a jeden klíč. Jeďte do třicátého patra  zapsat se k údržbě. Vyjíždíme tedy výtahem do třicátého patra. Zde se nás ujímá hlavní údržbář. Podepisujeme několik papírů o tom, že jsme byli seznámeni s BZP a dalšími směrnicemi. Po úspěšném zapsání ve třicátém patře nás posílají do patra číslo 29 na recepci společnosti. To už začínám být poněkud nervózní, protože uplynula hodina a půl a já jsem ještě stále neviděl střechu. Přijíždíme do patra 29. Dvě pohledné sekretářky na nás koukají s otevřenou pusou a zpočátku nevědí, co po nich chceme. Nakonec po několika telefonátech dostáváme souhlas s pohybem po areálu 29.-31. patra. Jedna z karet, kterou jsme obdrželi a která by nám měla  umožnit pohyb po této oblasti, je však neplatná. ,,Musíte jet zpět do přízemí a vrátit jim tuto kartu. Je už dávno propadlá. " Naštěstí vzápětí rovnou od nich dostáváme kartu novou, která nás autorizuje k bytí na těchto podlažích. Poté, co jsem podepsal další papír, nabrali jsme i s hlavním údržbářem směr  střecha.
James mezitím sjíždí dolů do garáží, kde pan hlídač už nervózně klepe prsty na kapotu vozu. ,,Měl jste tu být za 20 minut a zatím uplynula hodina a půl. Myslíte, že jsem tu pro srandu? Blokujete nám místo!" Rozčiluje se pán, zatímco za ním se rozléhá několik volných parkovacích míst nákladního doku. Já se zatím dostal společně s hlavním údržbářem na střechu. Konečně.
Provádí mě kolem, ukazuje, co se kde nalézá, a mezitím mi volá James, že na mě čekají další dva pracanti, ať je naberu dole, že on odjíždí. S několika kartama kolem krku a s důležitostí takto označeného jedince sjíždím do nákladního doku, kde potkávám další dva parťáky. Měli by podle předpisů projít tím samým procesem jako já s Jamesem na začátku, ale raději obcházíme pravidla a jdeme rovnou do 31. patra začít připravovat pracovní náčiní. Nemám nervy na další hodinu a půl papírování...a čipové karty už mám na krku.
Připravujeme věci, když tu náhle Weidovi zvoní telefon. Volá mu pán z garáže. Weid totiž zaparkoval též v nakládacím doku a pán mu soptí do telefonu, že parkovat tam může je dvacet minut. Jede tedy dolů a my - já s druhým kolegou - zahajujeme mycí proces prozatím na střešních oknech tohoto mrakodrapu. Weid po půl hodině přichází a konečně se můžeme pořádně opřít do práce. Tento den nám však není přáno. ,,Ding, ding, ding"...začne se ozývat celou budovou. Koukám na Weida a ptám se ho, jestli tady takhle oznamujou  dobu oběda. ,,Ne, to je požární alarm, ale je to jen cvičení." Náhle dingdání ustává  a do reproduktoru na chodbě začne mluvit nějaký pán klidným hlasem: ,,Pozor, pozor. Byl nahlášen požár ve druhém patře. Patro jedna, dva a tři nechť urychleně opustí budovu. Koukám na Weida. ,,To asi nebude cvičení...". V klidu pokračujem. ,,Dingdání" stále neustává. V intervalech několika minut se znovu a znovu  ozývá mužský hlas, který informuje o požáru. Asi po pěti minutách nastane změna. ,,Pozor, pozor! Byl nahlášen požár v druhém patře. Všechna patra nechť okamžitě opustí budovu. Nepoužívejte výtah. K sestupu použijte požární schodiště." ,,Tak to už asi nebude sranda, co? " ptám se Weida. Vycházím do chodby a zjišťji že celé patro je již evakuované. Hm, tak jsme tu sami. Už vidím ty palcové titulky v novinách...,,Myči oken uhořeli v mrakodrapu. " Koukáme na sebe. Když se člověk ocitne na  místě, kde se to většinou mihotá lidmi a najednou je tu sám, padne na něj jistý druh strachu, zoufalství a samoty. V hlavě jsem si promítal záběry z filmu skleněné peklo a říkal jsem si: ,, Jestlipak se najde nějaký hrdina, co nás zachrání?"
 ,,Dobře, tak mizíme," rozhoduje nakonec Weid jakožto služebně nejstarší. Rozbíháme se směrem k výtahům. Jsou blokované. Nedá se nic dělat, musíme po schodech. Otvíráme dveře na požární schodiště a o patro níž vrážíme do zad lidí v oranžových vestách. Ti uzavírají prchající dav lidí a jejich úkolem je kontrolovat jednotlivá patra, přesvědčit se, že jsou prázdná. Na balkony však zapomněli a nám nic neřekli. Pěkně děkujem.,,Kde jste se tu vzali?" vrhají na nás nechápavé pohledy. Weid bystře odpovída: ,,Jsme na zdravotní procházce." Koukám mezerou požárního schodiště dolů, kde vidím dalších 26 podlaží, která máme ještě před sebou. Podle množství rukou na zábradlí soudím, že je pod námi fronta tak pěti set lidí. Podle toho se i odvíjí rychlost prchání. Ruce na prsa a co schod to půl minuty čekání. ,,Takhle se prchá, Jasánek..." vzpomínám si na starý český film a scénu s prcháním. Během příštích patnácti minut se dostáváme konečně za polovinu a míjíme patnácté patro. Teplota v úzké chodbě požárního schodiště stoupá. Vzduch začíná být nedýchatelný. Nikoliv však vinou ohně, ale kvůli tolika lidem na tak malém prostoru. U třináctého patra zazní v reproduktoru konečně snad všemi očekávaná věta: ,,Požární poplach zrušen. Pokračujte v evakuaci." Weid zabíhá do třináctého patra a zkouší výtahy. Už fungují. Super jedeme dolů výtahem. Setkáváme se zde s pánem, jehož hmotnost přesahovala 250 kilo a jeho mohutné tělo značně zaplnilo výtah. Tento pán raději čekal, až rozjedou výtahy, než aby se pustil do úniku požárním schodištěm. Raději by asi uhořel než by se pustil do schodů. Stejně by to byla jeho smrt.
Konečně jsme dole. Dostáváme instrukce, že se můžeme vrátit zpět. Po nějaké době, kdy byl  výtah zablokovaný  hromadou lidí, kteří se chtějí vrátit do své kanceláře, se i my dostáváme do 30. patra. Balkon, který jsme dělali, je však za dveřmi kanceláře, v níž právě začala důležitá schůzka a její účastníci se nepřejí být rušeni naší existenci. Paní sekretářka nás tedy žádá, abychom se vrátili za půl hodiny. To už mi trochu začínají cukat koutky a nevím, jestli se mám začít řechtat nebo brečet. Jedeme tedy zase dolů a jelikož jsou tři hodiny, jdu si dát obídek. Nějak jsem v tom frmolu  úplně zapomněl na hlad.
Když tak sedím u jídla a přežvykuij svoji bagetu, přemýšlím o těchto městech, věžácích a obrovských zastavěných plochách. Jsou to vlastně pasti na lidi. Stačí, aby vypadnul proud a lidé jsou zde jako v pasti. Ještě ke všemu se za vámi díky automatice a všemožným zámkům zavírají  dveře tak, že zpátky už nemůžete. Bez proudu nefunguje ventilace a okna zde neotevřete, ani nerozbijete. Jste vlastně v dokonalé pasti. Stačí výpadek proudu, nepatrný požár nebo zemětřesení a v těchto králíkárnách jste jasní. Při prchání po požárním schodišti mi bylo jasné, že kdyby opravdu hořelo, tak pokud by  se lidé neudusili na tomto schodišti kouřem, pak určitě kysličníkem uhličitým, který se zdržuje v nižších patrech, což bylo patrné při klesání níže a níže, kde roste teplota a hůř se dýchá. V dnešní době máme mnoho záložních systémů, nouzových plánů a bezpečnostních opatření...ale když se něco semele...stejně pak jdou všechny tyto opatření do kytek. Co z toho pro mě vyplývá? Přátelé, zmizte z velkoměst jako je tohle. Z míst, která jsou natolik zranitelná, kde stačí málo a tahle místa se změní v peklo. Nejen tím, že vám všechny tyhle modernosti spadnou na hlavu, ale také tím, že se člověk stává v takové situaci a na takovém místě zvířetem a přežijí jen ti nejsilnější  nebo nejzákeřnější. A kdo z nás patří mezi nejsilnější nebo mezi nejzákeřnější?
Každým dnem, který trávím ve velkoměstě, vídím stále více a více pozitiv na životě na vesnici, v menších komunitách, poblíž přírody daleko od betonu a skleněných monster...

A jak dopadla práce tento den? Nakonec jsme umyli pár oken a na závěr dne, když jsem si spočítal poměr času tráveného prací a času na schodech a ve výtahu, tak jsem strávil tři hodiny prací a pět a půl hodiny  na schodišti a ve výtahu, neustálým ježděním nahoru a dolů. To je efektivita práce, co? To je ta naše moderní civilizace... :)

Když práce není nic přízemního...

Jak je to s prací v Calgary? Od našeho příjezdu do Kanady uplynuly již téměř dva měsíce a stále jsme se zde nepochlubili  tím, co tu vlastně děláme. Alberta je místo s velmi prosperující ekonomikou, a tak se pyšní i nízkou, tedy 4,6 procentní mírou nezaměstnanosti. To byl  jeden z důvodů, proč jsme si to nasměrovali právě sem. Lidé, firmy a stát profitují především z ropy, která se tu těží hned  na několika místech.  Díky tomu zde opravdu nestrádají. A jak se to projevilo na našem příjezdu? Již v letadle jsem od Kanaďanů předběžně sondoval, jaká je situace na trhu práce a většina z nich mě uklidňovala, prý  v tom nebude problém. Říkali, že především ve službách hledají neustále nové pracovní síly.  

 V mém případě jsem měl štěstí. Jsem vděčný Petrovi, že mi dohodil kontakt na firmu, jež se zabývá výškovými pracemi. Po telefonátu jsem byl ještě ten den pozván na pohovor a druhý den jsem nastoupil do práce.

V Kátině případě to trvalo o týden déle. Ale k našemu milému překvapení je zde po pracantech opravdu větší poptávka  než  nabídka, a tak pokud má člověk obě ruce, obě nohy a umí pořádně zabrat, nemá problém práci najít. Je jen třeba umět si vybrat a jít tam, kde ho to bude bavit. Káťa nastupuje další týden do firmy, kterou našla a kontaktovala přes inzerát na webových stránkách Craiglist.ca, nastoupila do zahradnické firmy a začala prohánět sekačku, hrábě a jiné zahradnické nástroje po rozlehlých zahradách. Ale není v mé kompetenci to popisovat. O to budeme muset požádat v budoucnu Káťu, aby nám i ona popsala své pvní pracovní zážitky.

Vrátím se zpět ke svému zaměstnání. Jedná se tedy o práci mytí oken, přesněji mytí oken ve výškách. Když se procházím po centru a vidím kolem sebe těch několik desítek pater vysoké věžáky, až se mi točí hlava.
V pondělí v poledne vytáčím číslo na Jamese a ten mě chce hned vidět. Jsem třetí den v Kanadě a už se chystám na setkání s mým možná budoucím zaměstnavatelem. ,,Za půl hodiny se sejdeme u Calgary Tower," zaznělo do telefonu takovým přízvukem, že jsem byl rád, že jsem pochytil alespoň pár důležitých informací, jako kdy a kde se potkáme. Vůbec netuším, co mě čeká, nevím, jak vypadá a ani co po mě bude chtít. Dorážím na místo určení v dohodnutý čas a čekám. Tím, že nevím, na koho čekám, tak se usmívám na každého muže ve středních letech, který prochází kolem Calgary Tower... A že jich tu prochází hodně...Nakonec prochází i Petr, který pracoval nedaleko a který se rozhodl mě přijít podpořit. Tak čekáme spolu. James doráží s půlhodinovým zpožděním a podle slov Petra si musím začít zvykat. Čas tu vnímají svým způsobem, a to hlavně James. Seznamujeme se, dostávám do ruky sedák, stěrku na okna, kartáč, dvě sto dvacet metrů dlouhá lana a sedačku.  Nastupujeme do auta. V autě ještě obdržím smlouvu, kterou si mám vyplnit a přinést ji druhý den. Z toho všeho soudím, že mě bere a já mám práci. Druhý den, tedy 4. den našeho pobytu, přijíždíme s Petrem na můj první mrakodrap. Tak vzhůru do práce.

 Musím říci, že  nějaké zkušenosti  s prací ve výškách už mám, ale nejvyšší dům nebyl snad ani z poloviny vysoký jako tenhle dvaadvaceti patrový mrakodrap. Spouštím na zem obě lana(jedno hlavní a jeedno záložní) a ze sto dvaceti metrů mi toho nahoře moc nezbývá. Dostávám ještě rychloškolení od Petra. Vysvětluje mi,  jak se vlastně pracuje s tím velkým slaňovacím nástrojem, který jsem vyfasoval a který se tady používá.  Zajímavé je, že i teď po nějaké době, kdy na to vzpomínám a píšu o tom, se mi začaly  potit ruce a klávesnice pod mými prsty čvachtá jako louže v lese po letním deštíku. Přišel okamžik pravdy. Přehazuji sedačku přes okraj. Tato fáze je ztížená ještě tím, že na sedačce visí kýbl s vodou. To všechno dohromady váží  kolem deseti kil. Ležím na břiše, s hlavou a rameny přes okraj. V jedné ruce toto závaží, druhou rukou se křečovitě držím. Sedačka je ustálena a visí v laně. Mohu ji pustit. Toto je fáze, kterou taky nemám rád. Přemýšlím, jestli jsem všechno správně založil, upevnil a navázal. Vizuálně to vše kontroluji a pouštím. Dobrý. Sedačka visí. Nyní přichází krok číslo dvě. Připadám si jak Armstrong při výstupu na Měsíc. Akorát na něj tolik nepůsobila gravitace. Taky tu slavnou větu bych pozměnil na :,, Je to velký krok pro člověka, ale malý krok pro lidstvo." Otáčím se, lehám si na břicho a nohama přelézám přes okraj.

 -První pohled přes okraj

V tento okamžik začíná moje zadnice zpívat "jájájupíjupí jé" a můžu vám, přátelé, garantovat,  že kdybych do zadnice vložil drát, nejenom že ho přeštípnu, ale též z něj v následujících minutách vytvaruji srdce. Již ležím na okraji břichem a nohy mi  volně plandají ve vzduchu. Pode mnou probíhá čilý ruch velkoměsta a nikdo  z těch lidiček tam dole ani  netuší, co se jim děje nad hlavami. Když už se sklouzávám až na prsa, konečně moje nohy nahmatají sedačku a já se můžu plně postavit. Moje bušící srdce musí slyšet i chodci na chodníku pode mnou. Usedám do sedačky a zahajuji proces spouštění k prvnímu oknu. Je zajímavé, jak má člověk reflex držet všechno křečovitě a používat mnohem více síly, když má strach. Úkon, který byste udělali na zemi, aniž byste se nad ním zamysleli, tady trvá dvojnásob času. Po první hodině v sedačce si však moje mysl přivykla na nové prostředí a já se trochu uvolňuji. Celý tento sjezd  mi trval tři hodiny a nedokážete si představit ten blažený pocit, když mé nohy spočinuly opět na chodníku. Rozhodně se při svém novém zaměstnání nebudu nudit. Usmívám se nad humorností života. Při cestě do Kanady jsem si říkal, že bych se rád vyhnul sedavému zaměstnání v kanceláři... Mé přání bylo vyslyšeno. Trávím hodiny v židli zavěšené před okny kanceláří... :)

Za ten krásný výhled, proudící vzduch a nadhled  to však stojí. Už chápu, že andělé mají ve velkých městech nejraději výhledy ze střech mrakodrapů. Člověk se ocitá v úplně jiném světě, stoje mimo dění a ruch tam dole s výhledem na horizont, který krásně dokreslují obrysy hor Rockies mountains. 

Už sedím a hurá dolů...

To je čisté okno, jako zrcátko.

První dny v Kanadě

Další den ráno za námi do hostelu přijíždějí  Petr s Janou. Tráví již 10. měsíc zde v Calgary, a jsou tedy znalí místních poměrů, což my oceňujeme. Nabízí se, že nám pomohou nalézt lepší ubytování. Sami vědí, jaké to je  trávit noci v tomto hostelu. Jejich první kroky  mířily též právě sem a spali zde několik nocí než se přestěhovali do normálního podnájmu.Čirou náhodou se v rodinném baráčku, kde bydlí, stěhuje  jeden z nájemníků a jeho pokoj bude tedy od konce června k dispozici. Využíváme situace a domlouváme se  s paní bytnou, jestli můžeme tenhle pokoj obsadit. Ta nám slibuje, že nás zde ubytuje. Jen musíme do konce června  přečkat po nějakých provizorních ubytovnách. A tak vyrážíme společně na obchůzku po okolních motelech, které jsou údajně cenově srovnatelné jako hostel s tím rozdílem, že na pokoji jste sám, máte vlastní koupelnu a klid. Navštívili jsme několik motelů. Bohužel zrovna začíná turistická sezóna a zároveň se blíží veliká sláva v podobě festivalu Stampede ( http://www.calgarystampede.com/ - k tomu se ještě později dostaneme), což způsobuje přílivy turistů a zvyšování cen ubytování.

Zjišťujeme, že bude opravdu náročné najít levné ubytování. Pod pět set dolarů za týden se dostaneme stěží. Hlavně když uvážíme, že se měsíční nájem za pokoj v rodinném domě pohybuje od 400 do 800 dolarů. My teď máme platit tu samou částku týdně. Už jsme zvažovali přečkání těch několika týdnů v některém z udržovaných parků v okolí, kde bychom měli aspoň čerstvý vzduch, když jsme narazili na příjemnou paní v Motelu Banftrail. Paní nejspíš obměkčili naše  psí oči a uši sklopené dozadu. Svolila, že nám pokoj pronajme za 320 dolarů za týden. Nastěhovali jsme se tedy do pěkného útulného pokojíku s malou kuchyňkou a vlastní koupelnou. Hned poté, co jsme uhnízdili naše věci v pokoji, nasédáme do Petrova a Janina auta a míříme na výlet - do přírodních krás okolí Calgary. Cestou nabíráme ještě jednoho Čecha, Romana, který přiletěl do Calgary před dvěma měsíci. Společně vyrážíme za objevováním lesních porostů a pátráním po medvědech. Tentokrát přikládám i několik prvních fotografií pořízených v Kanadě. S úlevou zjišťujeme, že uniknout z této betonové džungle, jejíhož nebe se dotýkají vysoké mrakodrapy, nebude problém. Několik kilometrů na jih narážíme na přírodní rezervaci, do které si budeme moci vyrážet dobít baterie.

Jediné, co jsme zatím nepotkali, je medvěd...ale myslím si, že to nebude dlouho trvat. Máme prozatím alespoň toho plyšového.

O co tu však ve městě není nouze, jsou veverky, svišťové a zajíci. Po Calgary jich běhá neskutečné množství. A hlavně veverky jsou drzé jak ty naše lázeňské. Uvidíme jak to bude mimo město. Tam toho bude žít asi více a větších rozměrů.

Jeden z marmotů, provokativně si prohlížející nové cizince ve městě.

První noc v Calgary

              Po dlouhé cestě se dostáváme do jednoho ze dvou hostelů v centru města, který můžete v Calgary najít. Čerpali jsme ze  zkušeností backpackerů (baťůžkářů) a směřovali do tohoto typu ubytování, jelikož hledáme nejlevnější variantu bydlení. Sice bydlíte v malém pokoji s dalšími několika cizími lidmi a máte vyhrazeno celkem 1,5m čtverečního čistě pro svoji osobu, ale pro začátek nám stačí pouhá střecha nad hlavou. Na omezený prostor kolem sebe jsme stále ještě zvyklí z letadla.

                V Calgary je ubytování v hotelech a ubytovnách obecně drahé a začíná v nejlepších případech na 40 dolarech za noc pro jednoho. Bohužel obecné pravidlo, že by měly držet nižší cenu než ostatní ubytování, v Calgary neplatí. Většina nově příchozích, znalých tohoto pravidla, přichází sem -  a právě tím byla cena vyšroubována tak vysoko, je tedy srovnatelná s motely a menšími hotely. To jsme však ještě nevěděli, a tak se ubytováváme na několik nocí. Zaplatili jsme 75 dolarů za noc pro nás dva na pokoji, kde spí celkem šest osob. Pět kluků a Katka. Tak si to užije. Na tento pokoj nás uvedla mladá holčina. Pokoj je tak nacpaný, že není kam si stoupnout, natož odložit batohy. V pokoji se nachází jen tři natěsno dané dvoupatrové postele nic víc. Naším úložným prostorem jsou  pouze postele, protože podlahu zabrali další lidé, kteří se zde ubytovali před námi.  Podlaha je pokryta batohy, prádlem, botami, ponožkami. Vypadá to, jako by batohy opřené v rozích byly po bujaré noci, vyvrhly obsah svých útrob a poté umřeli. Zápach, který se místností line, nasvědčuje tomu, že v tomto pokoji vážně něco umřelo. V hlavě mi vyskočila vzpomínka na Divadlo Járy Cimrmana a na jeho hru Lijavec, kdy při úvodním semináři Čepelka popisuje, jak vypadal Herberg za Rakouska Uherska (útulek pro vandrovníky). Pro zájemce doporučuji zhlédnout následující seminář, kde vše od  třetí minuty a třicáté nasvědčuje tomu,  že popisuje náš hostel. „Po postelích visejí onuce, ono to tam vlaje a nezapomeňte je vynásobit dvěma!“ Jistě by pana Svěráka poslal do herberku v Calgary.

 http://www.youtube.com/watch?v=5PjNeg3FtEg&feature=relmfu

          Slečna, která nás vede k postelím, nohou dělá pěšinku a odhrnuje oblečení na zemi. Otáčí se na nás s otázkou, jestli vyhovuje. Únava nás zmáhá, sotva koukáme a pálí mě oči (možná z toho smrádku). Jde nám pouze o střechu nad hlavou a několik nocí, které přečkáme před tím, než najdeme něco trvalého. „Je to  v pohodě,“ odpovídám smířeně a s úlevou shazuji batoh na místo, které mi na podlaze před očima vzniklo. „ Je možné otevřít okno a drobet vyvětrat!?“ spíše konstatuji. „Je tady hrozný vzduch." „Není to možné. Tento dům nemá otvíratelná okna a jediné, co tu používáme, je klimatizace, ale ta nám teď nefunguje. Tak si nechte otevřené dveře do společenské místnosti, tam je více čerstvého vzduchu,“ odpovídá mi slečna recepční. Padám na postel a je mi všechno jedno. Dát si sprchu, něco pojíst a hurá spát.  

Do našeho pokoje procházíme přes společnou kuchyni a společenskou místnost s jídelnou. Zde potkáváme většinu ubytovaných. Posedávají okolo a nabírají síly na další noc. S každým z nich se postupně seznamuji. Většinou se jedná o mladší nocležníky mezi 18 až pětadvaceti lety. Jen jeden pán, který sedí v rohu u stolu už na první pohled vypadá jako starší ročník. Tipuji mu kolem 55 - 60 let. Brzy zjišťuji, že spí u nás na pokoji. Jedná se o polského rodáka, který před více jak 30 lety opustil Evropu a nyní žije střídavě po různých destinacích Kanady. V současné době přijel do Calgary, kde našel práci a snaží se zde usadit. Tento pán zalehá v 6 hodin večer do postele. Na moji otázku, jestli  už jde spát, odpovídá, že ano. Prý se tu jinak nevyspí. Trochu si postěžoval na zdejší mládež, která přes den hledí v tichosti do počítačů a v noci bujaře pije. ,,Je mi to jasné. Aby se tady člověk vyspal, musí jít spát velmi brzo,  nebo si pořídit pořádný sluchátka proti hluku."  Přikývnul a poprosil mě, abych zavřel dveře.

Jdeme s Káťou do nedalekého obchoďáku nakoupit nějaké dobroty k večeři a při tom procházíme blízké okolí. Po návratu a pořádném jídle, odmítáme nabídku skupinky spolubydlících jít na pivo do blízkého pubu a zalézáme do postelí. Mám tu výhodu, že dokážu usnout téměř kdekoliv a že mě nic moc ze spánku nevyruší. Jediné, co mi činilo problém, byl nedostatek kyslíku v místnosti. Museli jsme nechat zavřené dveře do pokoje, aby nám nešlo ještě více hluku ze společenské místnosti. Tím jsme přišli o jediný zdroj vzduchu.  Na druhou stranu obecně platí, že když máte málo kyslíku, usnete rychleji a tvrději.  Jen abychom se zítra probrali. Po několika minutách už nevnímám ani slabé chrápání Poláka na posteli pode mnou ani hlučnou konverzaci ve společenské místnosti. Za noc jsem se probudil jen dvakrát - poprvé když se rozletěli dveře přibližně kolem druhé hodiny ranní a do místností vběhl mladík s výkřikem „happy birthday!“ a zase zavřel. Podruhé mě vzbudila potřeba navštívit záchod, to bylo kolem sedmé hodiny ranní. V celém domě byl  již  klid. Vyjdu tedy z pokojíku a vpustím trochu vzduchu. Když procházím společenskou místností, leknu se. Vidím u stolu pět lidí, jejichž tváře vypadají dosti pobledle, sedí proti sobě s půllitry piva a jiných drinků a mlčky na sebe hledí. Někteří vypadají, že už ani  nemají otevřené oči. Asi drží rekord v party čase, aby odpoledne mohli na své facebookové profily napsat „To byla zase pařba, vydrželi jsme to do 8h ráno!“

        Přeji jim dobrého rána a  odpovědi se mi dostává jen od dvou. Ostatní pravděpodobně usnuli vsedě. Zalézám zpět do postele a jsem rád za horizontální polohu při spánku.
Postele opouštíme kolem osmé, snídáme a vyrážíme s Káťou do města rekogniskovat situaci a získávat přehled o práci. Kontaktujeme známého, na kterého jsem dostal kontakt v Plzni a dostávám od něj cenné rady do začátku. Co zařídit, kde se poptat, kam jít na jídlo. Domlouváme si setkání na další den. Pomohou nám najít nějaké lepší ubytování.

Pohled na Calgary Downtown:
(jak ho můžete vidět na google maps)