Když práce není nic přízemního...

Jak je to s prací v Calgary? Od našeho příjezdu do Kanady uplynuly již téměř dva měsíce a stále jsme se zde nepochlubili  tím, co tu vlastně děláme. Alberta je místo s velmi prosperující ekonomikou, a tak se pyšní i nízkou, tedy 4,6 procentní mírou nezaměstnanosti. To byl  jeden z důvodů, proč jsme si to nasměrovali právě sem. Lidé, firmy a stát profitují především z ropy, která se tu těží hned  na několika místech.  Díky tomu zde opravdu nestrádají. A jak se to projevilo na našem příjezdu? Již v letadle jsem od Kanaďanů předběžně sondoval, jaká je situace na trhu práce a většina z nich mě uklidňovala, prý  v tom nebude problém. Říkali, že především ve službách hledají neustále nové pracovní síly.  

 V mém případě jsem měl štěstí. Jsem vděčný Petrovi, že mi dohodil kontakt na firmu, jež se zabývá výškovými pracemi. Po telefonátu jsem byl ještě ten den pozván na pohovor a druhý den jsem nastoupil do práce.

V Kátině případě to trvalo o týden déle. Ale k našemu milému překvapení je zde po pracantech opravdu větší poptávka  než  nabídka, a tak pokud má člověk obě ruce, obě nohy a umí pořádně zabrat, nemá problém práci najít. Je jen třeba umět si vybrat a jít tam, kde ho to bude bavit. Káťa nastupuje další týden do firmy, kterou našla a kontaktovala přes inzerát na webových stránkách Craiglist.ca, nastoupila do zahradnické firmy a začala prohánět sekačku, hrábě a jiné zahradnické nástroje po rozlehlých zahradách. Ale není v mé kompetenci to popisovat. O to budeme muset požádat v budoucnu Káťu, aby nám i ona popsala své pvní pracovní zážitky.

Vrátím se zpět ke svému zaměstnání. Jedná se tedy o práci mytí oken, přesněji mytí oken ve výškách. Když se procházím po centru a vidím kolem sebe těch několik desítek pater vysoké věžáky, až se mi točí hlava.
V pondělí v poledne vytáčím číslo na Jamese a ten mě chce hned vidět. Jsem třetí den v Kanadě a už se chystám na setkání s mým možná budoucím zaměstnavatelem. ,,Za půl hodiny se sejdeme u Calgary Tower," zaznělo do telefonu takovým přízvukem, že jsem byl rád, že jsem pochytil alespoň pár důležitých informací, jako kdy a kde se potkáme. Vůbec netuším, co mě čeká, nevím, jak vypadá a ani co po mě bude chtít. Dorážím na místo určení v dohodnutý čas a čekám. Tím, že nevím, na koho čekám, tak se usmívám na každého muže ve středních letech, který prochází kolem Calgary Tower... A že jich tu prochází hodně...Nakonec prochází i Petr, který pracoval nedaleko a který se rozhodl mě přijít podpořit. Tak čekáme spolu. James doráží s půlhodinovým zpožděním a podle slov Petra si musím začít zvykat. Čas tu vnímají svým způsobem, a to hlavně James. Seznamujeme se, dostávám do ruky sedák, stěrku na okna, kartáč, dvě sto dvacet metrů dlouhá lana a sedačku.  Nastupujeme do auta. V autě ještě obdržím smlouvu, kterou si mám vyplnit a přinést ji druhý den. Z toho všeho soudím, že mě bere a já mám práci. Druhý den, tedy 4. den našeho pobytu, přijíždíme s Petrem na můj první mrakodrap. Tak vzhůru do práce.

 Musím říci, že  nějaké zkušenosti  s prací ve výškách už mám, ale nejvyšší dům nebyl snad ani z poloviny vysoký jako tenhle dvaadvaceti patrový mrakodrap. Spouštím na zem obě lana(jedno hlavní a jeedno záložní) a ze sto dvaceti metrů mi toho nahoře moc nezbývá. Dostávám ještě rychloškolení od Petra. Vysvětluje mi,  jak se vlastně pracuje s tím velkým slaňovacím nástrojem, který jsem vyfasoval a který se tady používá.  Zajímavé je, že i teď po nějaké době, kdy na to vzpomínám a píšu o tom, se mi začaly  potit ruce a klávesnice pod mými prsty čvachtá jako louže v lese po letním deštíku. Přišel okamžik pravdy. Přehazuji sedačku přes okraj. Tato fáze je ztížená ještě tím, že na sedačce visí kýbl s vodou. To všechno dohromady váží  kolem deseti kil. Ležím na břiše, s hlavou a rameny přes okraj. V jedné ruce toto závaží, druhou rukou se křečovitě držím. Sedačka je ustálena a visí v laně. Mohu ji pustit. Toto je fáze, kterou taky nemám rád. Přemýšlím, jestli jsem všechno správně založil, upevnil a navázal. Vizuálně to vše kontroluji a pouštím. Dobrý. Sedačka visí. Nyní přichází krok číslo dvě. Připadám si jak Armstrong při výstupu na Měsíc. Akorát na něj tolik nepůsobila gravitace. Taky tu slavnou větu bych pozměnil na :,, Je to velký krok pro člověka, ale malý krok pro lidstvo." Otáčím se, lehám si na břicho a nohama přelézám přes okraj.

 -První pohled přes okraj

V tento okamžik začíná moje zadnice zpívat "jájájupíjupí jé" a můžu vám, přátelé, garantovat,  že kdybych do zadnice vložil drát, nejenom že ho přeštípnu, ale též z něj v následujících minutách vytvaruji srdce. Již ležím na okraji břichem a nohy mi  volně plandají ve vzduchu. Pode mnou probíhá čilý ruch velkoměsta a nikdo  z těch lidiček tam dole ani  netuší, co se jim děje nad hlavami. Když už se sklouzávám až na prsa, konečně moje nohy nahmatají sedačku a já se můžu plně postavit. Moje bušící srdce musí slyšet i chodci na chodníku pode mnou. Usedám do sedačky a zahajuji proces spouštění k prvnímu oknu. Je zajímavé, jak má člověk reflex držet všechno křečovitě a používat mnohem více síly, když má strach. Úkon, který byste udělali na zemi, aniž byste se nad ním zamysleli, tady trvá dvojnásob času. Po první hodině v sedačce si však moje mysl přivykla na nové prostředí a já se trochu uvolňuji. Celý tento sjezd  mi trval tři hodiny a nedokážete si představit ten blažený pocit, když mé nohy spočinuly opět na chodníku. Rozhodně se při svém novém zaměstnání nebudu nudit. Usmívám se nad humorností života. Při cestě do Kanady jsem si říkal, že bych se rád vyhnul sedavému zaměstnání v kanceláři... Mé přání bylo vyslyšeno. Trávím hodiny v židli zavěšené před okny kanceláří... :)

Za ten krásný výhled, proudící vzduch a nadhled  to však stojí. Už chápu, že andělé mají ve velkých městech nejraději výhledy ze střech mrakodrapů. Člověk se ocitá v úplně jiném světě, stoje mimo dění a ruch tam dole s výhledem na horizont, který krásně dokreslují obrysy hor Rockies mountains. 

Už sedím a hurá dolů...

To je čisté okno, jako zrcátko.