Paradise Valey 18.- 19.4.

  Po předchozích zkušenostech se skialpovým vybavením (ne)dostupným v místních půjčovnách volíme pro další průzkumnou výpravu něco trochu jiného. Light skitouring neboli lehké skialpové lyže jsou mezistupněm mezi skiapami a běžkami. Snad v tomto druhu již najdeme uspokojení. Vyrážíme odhalit zákoutí zasněženého Paradise valey, tedy v překladu Údolí Ráje. Plánujeme dvoudenní pochod na lyžích s přespáním ve sněžném záhrabu. Takže už ani netaháme stan, pouze dvě lopatky. Snad nám ještě něco sněhu nahoře zbylo. Jaro již dávno zaklepalo na dveře, ba dokonce prošlo dveřmi. V Canmoru máme 20ti  stupňová horka. Pán v půjčovně na nás kouká poněkud překvapeně, že si ještě jdeme půjčit lyže. Většina lidí již zimní sezonu odpískala.  Když jsme mu však řekli, kam míříme, přisvědčil, že tam bude sněhu ještě spousta.

Naše nervozita z nedostatku sněhu neopadá ani při průjezdu Lake Louis, v jehož blízkosti leží Údolí Ráje. Dojíždíme na parkoviště, odkud se obvykle vyráží na trek a k našemu potěšení jako mávnutím kouzelného proutku, zde sníh leží. Nasazujeme lyže i batohy a vzhůru do Ráje. Z předchozích dvou expedic víme, jak dokážou cestu znepříjemnit nevyhovující lyže a máme poněkud obavy z první zkušenosti s těmito light touring ski. Po několika kilometrech však z radostí zjišťujeme, že pro tento terén a stoupání jsou ideální. Do kopce nekloužou a z kopce jedou. Na spodu skluznice mají šupinky takže odpadá potřeba mazat vosky. První dva kilometry ujíždíme po silnici, po ní nastupujeme do prudkého stoupání a po něm převážně po vrstevnici, polykáme kilometr za kilometrem. Kolem nás ve sněhu můžeme číst mnoho informací o ostatních uživatelích tohoto lesnatého terénu. Oteplilo se a zvěř se probouzí k životu. Údajně už vylézají i medvědi a po zimním spánku koukají, co by zakousli k snídani. Cestu nám převážně kříží vlčí stopy, jeleni, jedna puma a mnoho veverek. Když procházíme kolem skalistých stěn, Káťa s úžasem zvolá. Bílé horské kozy se pasou ve stěně nad námi. Když se řekne koza, asi si každý pomyslí:,, Proč jsou z ní tak odvázaný?" Jenže tento druh koz je velice těžké spatřit, jsou velmi plaché a k tomu i vzácné. Jsou to takový duchové Rocky mountains. Všichni o nich mluví, každý by chtěl vidět, ale jen někomu se ukážou. Jsme nadšení z tohom že se ukázaly zrovna nám. Ztrácíme pojem o čase a pozorujeme tiše ty obří tvory. S kozou to má podobné snad jen rohy. S xelikostí krávy a s obratností kamzíka se pohybují ve stěně, kam bychom se pustili jen s lanem a ještě i tak měli problém. Je neuvěřitelné, jak příroda obdařila tyto tvory dovednostmi někdy až popírající fyzikální zákony. Působí na mě majestátně a pociťuji k nim posvátnou úctu.Stojí tam jak strážci tohoto údolí, kteří rozhodují o tom, kdo projde a kdo ne. Inu je čas vyrazit dále, snad nás pustí. Cesta bude ještě dlouhá a kemp je daleko. Pokračujeme dále podél řeky a za několik kilometrů začínáme stoupat do kopců k Mortal lake. Odtud přetraverzujeme svahem do údolí Paradise. Tento úsek je jediný s rizikem padajících lavin, a tak se dělíme a pokračujeme v řádných rozestupech. Nad námi ční skalisté hory obalené sněhem. V tomto jarním období nejnebezpečnějším. Naštěstí, jak se ukázalo, většina lavinek už opadala a většinu lavinových polí šlo v klidu obejít.

A přichází slabší chvíle našeho lyžařského vybavení. Až doposud jsme pěli chválu…když tu se náhle před námi objevuje prudký kopec alias šupák. V prašanovém sněhu s volnou patou, měkkými botami a těžkým batohem na zádech se řítíme z kopce jak Suchánek v dobře známém filmu Sněženky a Machři. Jakákoliv snaha zatočit nebo přibrzdit byla odměněna pádem „tlamojidního“ typu. Z hlubokého sněhu se zátěží se vstávalo obtižně, někdy člověk ztrácel naději a smiřoval se již s tím, že bude muset počkat na oblevu. Tři sta metrů z kopce jsem sjel s rekordními 5ti pády, třema kotrmelcema, se sněhem až za trenkami. Nakonec stejně člověk zvolil osvědčený styl „záchod“ převzatý z běžkařského prostředí. Zvládli jsme to. Sjezd je za námi. Jsme v Údolí Ráje.

 

Nalézáme kemp, ani ne z důvodu, že bychom snad využili zapadané kadiboudy…ty jsme mimochodem ani nenašli. Ani jsme nehledali rovný plac pro stan. Chceme využít ocelových krabic, aby nám do rána nějaký zrovna probuzený méďa nezkonzumoval všechno jídlo. Po zimním spánku musí být pořádný hlad. Zahajujeme kopání záhrabu. Sondou zjišťujeme, že k dispozici máme přes dva metry sněhu. Po dvou hodinách kopání máme připravenou krásnou komfortní teplou jeskyňku. Venku již padla tma, a tak po večeři zalézáme do spacáků. Při zimním táboření toho člověk stejně moc dělat takhle po večerech nemůže. Před spaním jdu ještě odnést jídlo do Bear boxu. Několikrát se bořím hodně hluboko a bojuji, abych se vůbec dostal nazpět do našeho záhrabu. Až ráno zjjišťuji, že jsem měl při noční cestě k bear boxu společnost. Nalízám ve svých stopách stopy vlčí. Vypadá to, že mě sledoval až k našemu doupěti, obešel ho několikrát dokola, čuchnul ke vchodu, ale díky tomu, že vchod byl na dně metr a půl hluboké jámě, neodvážil se k němu skočit . Navíc jsem vchod zatarasil batohy a sněhem. Ale to je jen pro náš pocit. Vlk, i kdyby se odvážil strčit čumák do vašeho příbytku, bylo by to jen ze zvědavosti, jestli tam třeba nemáte věnec buřtů. Lidem se převážně vyhýbají a v Kanadě nejsou známy případy, kdy by zaútočili vlci na člověka. Až zpětně jsem si uvědomoval zvuky, které jsem slyšel, když jsem usínal. Bylo to, jako by se sypal se sníh ze střechy našeho příbytku. To jak se pan vlk  po ní promenádoval a čenichal. Ještě že byla dost pevná. Nevím, kdo by byl víc překvapen, kdyby se k nám propadnul.

Druhý den nastupujeme brzo ráno opět na lyže a pro zpáteční cestu volíme expediční styl mimo cesty. Všechny stezky jsou stejně zapadané dvěma metry sněhu, ale přece jen, jdete-li podle mapy a je tam značená stezka, víte, že tudy to bude schůdné. Nu, jdeme najít nějaké další varianty. Sjíždíme podél řeky, která přechází ve vodopád…tedy zatím ledopád. Ztrácí se mezi obrovskými kameny. Tyto kameny mají na sobě vrstvy sněhu a zdálky to vypadá jak kdyby měli kulicha. Nejednou se ukázalo, že tyto čepice jsou dosti nestabilní a mají tendence se sesouvat.

Po opět adrenalinovém a napínavém sjezdu konečně nastává rovina. Naše technika sjezdování se od předešlého dne velice zlepšila a množství pádů jsme zredukovali na minimum. I když i to minimum stálo za to.

Cesta podél řeky neustále testovala naši obezřetnost a pozornost. Sněhové převěje pod sebou často schovávaly bublající ledovou vodu, které sice bylo jen po kotníky, ale když si do ní člověk lehne, rozhodně to není nejpříjemnější. Úspěšně polykáme poslední kilometry k autu a s příjemnou únavou, ale i odpočatí před dalším pracovním týdnem, sedáme do vozu na cestu zpět do Canmore.



Egypt lake podruhé...tentokrát pořádně...

Zima je v plném proudu (toho času, kdy vznikal článek) a snažíme se nelenit. Blíží se další víkend, a proto již zvažujeme, kam by bylo dobré zamířit, abychom nasáli čerstvého vzdoušku v horách Rockies.  Naše rozhodování netrvalo dlouho. Z předchozího článku si pamatujete na naši neúspěšnou expedici na Egypt lake. Tak tedy co to zkusit znovu a tentokráte s pořádným vybavením? S ranním rozbřeskem házíme do auta batohy s vybavením na dva dny a plni vzrušení vyrážíme do půjčovny vybavení. Chystáme se půjčit skialpové vybavení se všemi potřebnými lavinovými proprietami. S pořádnou výstrojí chceme zvolit trochu jinou exponovanější cestu po hřebenech a sjet na naši trasu poněkud dále. Pak už jen vyšplhat na sedlo a sjet dolů k chatičce u Egypt lake. Zní to jako dobrý plán, mapa nám též říká cesta na pár hodin, takže pohoda. Avšak první zásek  nastal v půjčovně.  Půjčovna s vybavením od lyží přes horolezecké hračky, po kola a snad i lodě tam najdete, s kapacitou na dva plné autobusy japonských turistů, nás vyšplouchla. Majitel, který nás už dobře zná, už z dálky nasazuje protáhlý obličej. S dotazem co to bude dnes, je na něm vidět, že ví něco, co my zatím ne. „Skialpové vybavení a další hračky.“ Předkládám naše požadavky. „Toho jsem se obával,“ odpovídá. „Přijela kanadská armáda, že prý mají cvičení někde kolem a vypůjčovali kompletně všechnu skialpovou výstroj. Tak to je jak na potvoru. Začal horlivě přehrabovat vzdálený kumbál a nakonec přišel s lyžemi, které by nám mohly vyhovovat. Jsou ale na dámskou váhu a má jen jedny. A tak mi nabízí běžky. „Děkuji pěkně, s běžkami jsem si to užil posledně. Nedá se nic dělat, bereme, co je a nejprve zkusíme najít lyže v jiných půjčovnách v Banfu. Kvůli komplikacím, které můžeme směle hodit na kanadskou armádu, nakonec nastupujeme na lyže až kolem poledne.  Stále ještě máme 6 hodin světla. 

Lanovkou jsme se dostali do Sunshine village a odtud míříme severně po hřebenu směrem na Egypt lake. Počasí nám přeje. Slunko svítí a ani občasný obláček není schopen zastínit jeho záři. V kontrastu s tou bílou peřinou kolem nás je ta modrá obloha dnes nějak víc modrá. První kroky na půjčených skialpech provází pocity kosmonauta pohybujícího se po měsíci. Nesehnali jsme nic lepšího než sjezdové prašanové lyže, vyznačující se velkou plochou a poměrně velkou váhou. Většinou se tento typ lyží používá do hlubokého prašanu, kdy se necháte vyvézt nejlépe helikoptérou na některý z hřebenů a chůzi si užijete jen od vrtulníku k okraji svahu. Asi nikdo nepředpokládá, že by se s nimi někam šplhalo do kopců po svých. Jelikož jsme se vyvezli nahoru lanovkou, mělo by se dále jít po vrstevnicích a teoreticky bychom nemuseli tolik trpět při výšlapech a jen využívat potenciálu těchto lyží při sjezdech v prašanových svazích. To byly myšlenky, které jsem si z počátku namlouval. První hodina chůze byla jak za odměnu - z mírného kopečku a rovinatým terénem. Po naší pravé straně vidíme údolí Sunshine, kterým jsme před nedávnem šlapali na běžkách. Nad námi se tyčí skalnaté hřebeny pod námi ostré svahy padající do údolí. Jsme na jakémsi mezistupni mezi těmito dvěma exponovanými místy. Půl kilometru široká rovina tvoří schod mezi skalisky a údolím. Podle neporušeného sněhu široko daleko je vidět, že tudy dlouho nikdo nešel. Orientace s naší mapou o měřítku 1:100 není, jak zjišťujeme, úplně ideální. Jsme se nepoučili z minula... Podle mapy rovina a před námi se odhaují skalisté prohlubně, údolíčka. Terén je opravdu členitý. Proto nakonec raději volíme sestup do údolí, kde už to známe. Vyrážíme tedy jedním žlabem, kterým podle mapy vede cesta, směrem do údolí.

  Nalézáme zde staré stopy lyžařů, což nás ubezpečuje, že jedeme správně. Nu, hned zpočátku jsme si museli otestovat již zmiňovaný potenciál lyží. A když už něco dělat tak pořádně. Stopy lyží tudy vedly a zpočátku jen z mírného kopečka. Po několika minutách se však z mírného kopečka stává svah a z něj pak „padák jako kráva“. Před očima mi běhají záběry těch adrenalinových bláznů, co sjíždějí taková ta skaliska a podobný sebedestruktivní věci. Před týdnem jsem na ně koukal v televizi. No a dnes to máme naživo. Naštěstí se ty skalisté úseky daly objet a pokud člověk  udržel styl „šoupák“, byl v pohodě. Po chvilce šoupání s těžkými batohy na zádech už to člověku  ani nepřijde. Exponované místo vám zevšední a vy už jen jedete stejně jako doposud a snažíte se udržet na nohách. Velký sklon svahu mi připomene až hůlka zapíchnutá do svahu při jedné z přestávek. Při pohledu na ni zjišťuji, že aby držela, musí být téměř souběžně se svahem. Že jsme si nevzali ty cepíny... Ale lyže nás podržely skvěle a už se dostáváme za hranici „padáku jako kráva“ a dále pokračujeme lesem z mírného kopečku. Tento sjezd je jak za odměnu a oba si ho s Káťou  užíváme. Hledáte si cestičku mezi stromy, podjíždíte a přejíždíte padlé kmeny, vyhýbáte se potůčkům a pařezům, které zcela nepřikryl sníh. Jen ten velký batoh na zádech se občas zasekne mezi dvěma stromy, a to pak zamrzí…

Přijíždíme do údolí. Zde jsme si posledně dávali svačinu. Čeká nás teda ještě pěkný kus cesty. A zase to šlapání do kopce. „To je zase dovolená...“ Znáte to -  jak se člověk na něco těší, nemůže se dočkat, až bude dělat nějakou aktivitu a posléze, když to nastane, si v hlavě říká: „Co tu zase dělám, já se snad nepoučím, co z toho mám? Místo abych někde odpočíval, tak se tady dřu.“ Tenhle stav většinou trvá, až do okamžiku, kdy dosáhnete vrcholu…a odpověď přijde sama, na všechno zapomenete, koukáte kolem sebe, dech se zastaví a vy si užíváte tohoto okamžiku. „Tak proto to dělám…“ 

 

Bohužel na sedlo dorážíme se západem slunce, už se začíná stmívat. Ještě nás čeká sjezd k Egypt lake. Bohužel už za tmy. Naštěstí sedlo je frekventované a nalézáme zde stopy  i vyjetou pěšinku, která nás snad dovede do cíle.  Sjíždíme lesem s čelovkami. Jak dvě světlušky projíždíme lesem a okolní zvěř z nás musí mít srandu. Chvilkami si připadám jak Homolka na horách. Do chaty se dostáváme úderem deváté hodiny večerní, již za úplné tmy. Přivítala nás útulná chatička s rozpálenými kamny. Již druhým dnem tu totiž přebývá skupina Němců.  Tváří se trošku překvapeně, když se zjevujeme ve dveřích. My však jejich přítomnost vítáme. Chatička je pěkně vytopená a my se můžeme rovnou pohodlně zašoupnout do spacáků. „Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale přátelé, stálo to za to. Jsme tu. Egypt Lake bylo dobyto. 

Druhý den po snídani vyrážíme okouknout jezero a údolí. Všude je tolik sněhu, že i to jezero máme problém najít. Bez lyží člověk není schopen udělat krok. Prostor kolem nás je ohraničený vysokými vrcholy a hřebeny. Člověk si při pohledu nahoru připadá tak nějak malinký. Začíná sněžit, a tak pakujeme všechny věci a vyrážíme na cestu zpět. Nejvíc se těším na sjezd ze sedla dolů. Ze sedla až k parkovišti je to z mírného kopce, a tak by naše cesta zpět mohla být rychlá a hlavně odpočinková. Jen se nahoru dostat. Husté sněžení přechází v déšť. Než se dostáváme nahoru, rapidně se otepluje  a naše cesta se stává ještě zajímavější. Sníh se lepí zespodu na skluznici a musíme se silně odrážet i z kopce. Zažili jste někdy situaci, kdy stojíte na svahu, špičkami dolů a zákony fyziky říkají, že jako těleso A stojící na nakloněné rovině o úhlu alfa, se máte dát do pohybu, avšak zákony gravitace přemohl zákon tření, což pro nás znamená co? Dřít i z kopce.

No co, člověk nemá mít přehnaná očekávání, pak totiž nebude zklamaný. Vytáhli jsme zatraceně těžký sjezdový lyže do toho kopce, abychom je pak zase s těžkým srdcem  snesli dolů. Když jsme zde byli s běžkami, dolů to jelo jako namydlené a skoro jsme se přizabili. Ale co, nemůže být vše ideální. Takhle alespoň příště oceníme kvalitní sníh odpovídající našemu vybavení. Každopádně Egypt Lake je pro nás zakleté místo a letošní zimu je už rozhodně pokoušet nebudeme.   

Pozvánka na akci

Pokuď máte cestu kolem, stavte se. :)

 

Expedice po stopách Játyho- Egypt lake

Tak se, přátelé a kamarádi, opět dostávám ke psaní. Omlouvám se za dlouhý prostoj. Bylo tu v posledních dvou až třech měsících poněkud rušno a času na psaní moc nezbývalo. Pominu-li práci a jiné kre-a(k)tivity ať už nezbytné pro naše přežití, nebo nezbytné pro přežití jiných, které se odehrály v posledních dvou třech měsících,  dostávám se k volnému času, jenž se v Rockies tráví velmi snadno. Snažíme se dva dny v každém týdnu trávit venku někde v horách a nasávat zdejší přírodní krásu.

Zimní radovánku, o kterou se chystám podělit, zařaďte někdy na začátek února. Volíme oblast Sunshine village. Trek podle mapy jdoucí udolím podél koryta řeky nahoru až k sedlu Heally pass. Od tohoto sedla nás čeká několikakilometrový sestup na druhou stranu a cílová destinace, chata pojmenovaná podle jezera ležícího poblíž Egypt lake. Již název Egypt zní tak pěkně teple a slunně. Stejně tak název vesnice Sunshine. Počasí nám nespíš díky tomuto přeje a slunečno opravdu je.  Přesto denní teploty kulminují kolem -8 a v noci padají pod  hranici -20 stupňů celsia. 

Již delší dobu se zajímám o techniky stavby zimních bivaků a sheltrů. Budeme tedy noc trávit ve sněžném iglů. Pro případ, že by se nám nepovedlo vybudovat shelter, máme s sebou ještě zálohu v podobě stanu. Ale jelikož mám jen dva letní spacáky vložené v sobě, představa, že spíme ve stanu v -20, je děsivá. Alespoň Káťa je vybavená novým péřovým spacákem do -30C, tak mi případně bude v noci popisovat, jak vypadá teplo.Věřím však v sněhové iglů. Málokdo totiž ví, že sníh je perfektní izolant a že díky němu tady v Kanadě přežívá většina živočišného tvorstva, které přečkává tuhé zimy ve svých norách přikrytých sněhem. Od zvěře to odkoukali indiáni a eskymáci a dohnali to k takové dokonalosti, že umějí postavit takovou sněžnou jeskyni, ve které máte krásných 5 stupňů nad nulou, zatímco venku je -30. Ale k tomu se dostaneme. Jak jsme to přežili a co je na tom všem o izolaci sněhem pravdy, o tom si povíme.        

Teď pěkně všecho od začátku, tedy od parkoviště. Vyrážíme s naloženými 30kg batohy se vším potřebným pro zimní přežití ve zdejších horách. Na nohy nazouváme běžky, prohlížíme mapu ve které je značená krásná stezka pro lyžaře. Ucházíme 20 metrů, abychom si zase bežky sundali, protože se před námi  objevuje řeka. To je všechno podle plánu, s řekou počítáme, ale schází přes ni most. Zkusíme to přeskákat po kamenech obalených sněhem. Nakonec se tento plán mění v boj o záchranu suchých nohou. Jen jsem se přiblížil ke břehu, utrhává se se mnou sněhová převěj a visím s lyžema a batohem na zádech nad vodou, drže se tenké břízky. Po úspěšném návratu na pevnou půdu bez namočení volíme variantu lyže sejmout a poohlédnout se kolem parkoviště po jiné cestě s mostem. Vracíme se tedy zpět a znovu vybalujeme mapu. Podle ní je most na místě, kde jsme se málem utopili. Uvědomuji si, že jsme v Kanadě a že zdejší mapové podklady nejsou jedny z nejpřesnějších. Nejpodrobnější mapa, kerou jsme tu zatím měli možnost používat, je v měřítku 1:100tis.,  což pro přesnou lokalizaci bodu není zrovna nejlepší. Přidáme-li k  tomu nepřesnosti map, kdy některé orientační body leží až o půl kilometru jinde při porovnání s realitou,  stává se orientační pochod dosti adrenalinovou záležitostí. Najdem, nenajdem?

Nakonec most nalézáme a tím i začátek naší trasy. Opět nandaváme běžky. Před námi je trasa dlouhá 10 km na sedlo a dalších 5 km k Egypt lake. V týmu zaznívají názory jako: ,,Tam budeme za tři hoďky.", "To bude na pohodičku, postavíme šeltr a ještě se projedeme po okolí. " Optimismus nám boří první kilometry. Jdeme lesem po zledovatělém oježděném terénu, težké batohy narušují naši rovnováhu a za každým druhým krokem následuje skluz o jeden a půl kroku zpět. Kdo někdy zakusil úskalí expedičního běžkování v náročném terénů, ten mi dá za pravdu v tom, že to není nejsnadnější.  Po hodině a půl ujíždíme tři kilometry a morálka klesá. Na zledovatělém sněhu nejde pořádně namazat. Naštěstí s každým kilometrem vzdalujícím nás od parkoviště ubývá stop a sníh začíná mít lepší vlastnosti. Po pěti kilometrech už si prošlapáváme stopu sami. Terén se postupně začíná zvedat a kopce jsou stále příkřejší. V neprošláplém hlubokém sněhu patláme na běžky silnou vrstvu vosku do tepla. Nalepuje sníh na skluznici, vytváří silnou podrážku a díky tomu jsme schopni stoupat do prudkých svahů. Teda jen do doby kdy tloušťka podrážky přeroste únosnou míru a samovolně odpadává. V tento nepředvídatelný okamžik ztrácíme stabilitu.  Těžký batoh pak dokončí dílo skázy. Většinou uléháme do sněhové peřiny.   Kolikrát jsem skončil s tváří zabořenou do cesty přede mnou, nebo válející se na zádech jak velký brouk, který se nemůže dostat zpět na nožičky.Ukrajujeme metr po metru, srdce buší, dýchám jak za dva. Nevzdáme to.

Po čtyrech kilometrech a několika hodinách dřiny usedáme na jednom paloučku a vybalujeme svačinky. Nabíráme nových sil a prohlížíme mapu, jestli soudruzi někde neudělali chybu a my už neušli třeba kilomotrů dvacet. Bohužel. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Z dálky slyšíme několik hlasů. Během minuty přijíždí  z druhé strany skupinka skialpinistů. Jeden z nich, oblečen jen v tričku, se podivuje našim lyžím. S nechápavými pohledy nás míjí a přejí hodně štěstí. Asi si říkají, co je to za blázny, kteří sem lezou s běžkama. Jo, kamarádi, v Čechách to je něco jako národní sport a nějakých Rocky Mountains  se český běžkař jen tak nezalekne. Když skupina mizí za zatáčkou, pakujeme věci a vyrážíme dále za naším cílem ležícím někde tam nahoře.  

Po pěti kilometrech narážíme na kemp, ve kterém nás velice zaujala kadibouda. Ve zdejších zimních podmínkách, pokud chcete na záchod, musíte mít lopatku a prokopat se k místu, kam i králové chodí se staženými kalhotami. Kadibudka na nás z dálky působila jak mexický domorodec s obrovským sombrérem. Říkal jsem si, že pokud bych se pokusil otevřít dveře, pravděpodobně bych obdržel značnou dávku sněhu za krk. Taková malá záchodová lavinka.

Neztrácíme čas bližším prozkoumáváním a testováním kadibudky, den je dost krátký a již po šesté hodině je v údolí slušná tma. Čas utíká, kilometry bohužel ne. Čeká nás ještě 10 km do cíle!

Každým krokem stoupáme blíže k sedlu, které leží v nadmořské výšce 2400 m. Ještě nás od něj dělí 700m výškových. Náhle cesta prudce odbočuje doprava a chvilkami lituji, že jsem si s sebou  nevzal cepín. Hliníkové hůlky se stále více prohýbají pod tíhou mého těla a batohu. Ruce již necítím,  návíc mi přijde, že nohama  kopu jak večerníček na místě.

Další tři kilometry za námi a konečně se blížíme k místu, odkud už je vidět na sedlo, kam se snažíme vyškrábat. Proti nám z lesa vyjíždí dva skialpinisté a zastavují vedle nás. Oba mají únavou strhané obličeje. Jeden z mužů slabostí pomalu nezabrzdil a málem hodil salto ze svahu při snaze přemluvit lyže, ať stojí. Jsou prý celý den na cestě a neuvěřitelně unavení. Dělali stejnou trasu, jako máme v plánu my, jen s tím rozdílem, že oni spali na chatě u jezera. Když se k nám blíží, zabíháme s Káťou do hlubokého sněhu tak, že nám jsou na nohách vidět jen návleky. Nechceme chlapce překvapovat naším sadomasochismem. Z jejich vyprávění je mi jasné, že to k jezeru už dnes nedáme a začínám  pomalu zvažovat, že se zastavíme a začneme budovat základní tábor. Káťa si však dala za cíl, že se na to sedlo vyškrábe, a tak pokračujeme dále, zatímco slunce pomalu zapadá za obzor.



Společně se zapadajícím sluncem, začínáme pociťovat i rapidní pokles teploty. Zbývají nám tak dvě hodinky do úplné tmy. Dupu do kopce už jen z povinosti. Před očima se mi mihotají obrázky jako horká vana, prosluněná pláž, postel, krb a tak dál. Tyto situace nám nejlépe davají si uvědomit, jak jsou pro nás obyčejné každodenní věci důležité a jak zapomínáme na jejich cenu. Porozhlížím se již po okolních svazích, hledaje bezpečné místo pro bivak. Všude kolem nás leží vrstva sněhové pokrývky o tlouštce dvou metrů. Káťa si to stále šlape přede mnou hnaná vidinou dosaženého sedla. Má představivost však sklouzává k vidině sjezdu na běžkách neznámým teréném s těžkými batohy, unavení a za tmy. Musíme se smířit s porážkou. Po deseti hodinách na cestě máme za sebou 9 km, což nasvědčuje tomu, že podmínky nejsou ideální.  

Nalézám převěj v řadách stromů, kde se okolní terén a množství sněhu jeví jako ideální pro konstrukci sněžné jeskyně. Začínáme kopat společně se soumrakem. Jde to pomalu a únava se jen prohlubuje. Co nás však nenechá zahálet, je krutý mráz, který vystřídal poslední sluneční paprsky. Člověk  má při kempování v zimních podmínkách dvě možnosti -  zalézt do teplého spacáčku a čekat na slunce, nebo se zaměstnat fyzickou aktivitou, která zahřeje jeho tělo a zaměstná jeho mysl..., která nemá tak čas přemýšlet o tom, jaká je zima. Na obloze vyskakují hvězdy exponecniání rychlostí. V těchto podmínkách se přetahujeme o to, kdo bude kopat a kdo se kopáním zahřeje. Konečně začíná mít jeskyně svůj tvar a velikost.

Ještě je třeba vyrobit lože, na které natáhneme karimatky a zbytek věcí, které máme v batohu. Postel je vyvýšená a měla by být nad úrovní vchodu. Takto se zajistí uchování teplého vzduch v horní části iglů, kde se nalézá postel a tento teplý vzduch, postupně, jak ho množíte, převážně výrobou tepla vlastním tělem,  vytlačuje spodem studený vzduch ven z jeskyně. K tomu je však potřeba speciálně upravený malý vchod do jeskyně. Není čas na hrdinství ani na hraní si s vchodem. Zastavuji nakonec i ten malý vchod několika kvádry sněhu. Venku již tou dobou naměřuji dvacet stupňů pod nulou. Uvnitř máme krásné tři stupně, sedíme na naší nové posteli a očima přeměřujeme své bydlení na tuto noc. Nevýhodou kopání jeskyně je to, že pokud nemáte nepromokové oblečení, nevyhnete se totálnímu promočení. V těchto venkovních mrazech může mít promoknutí fatální důsledky. Člověk musí mít připravené náhradní oblečení, které ho znovu zahřeje. Chystám se tedy převléci, když tu náhle zjišťuji, jak dokonalé máme tělo. Jak tak sedíme zabedněný v jeskyni, naše těla ohřívají vzduch a je zde stále tepleji. Když se dostáváme na 7 stupňů s překvapením zjišťuji, že se z násvychází pára. Jak jsme se zahřáli kopáním a aktivitou v jeskyni, naše těla naspořila dostatek tepla a nyní začalo bojovat proti vlhkým věcem. Jen tak sedíme na posteli a sledujeme jak se převážně z kalhot kouří, jako by byly v plamenech. Za půl hodiny mám na sobě vše suché. Stáčí zajistit ideální podmínky a tělo se postará o zbytek. Přesto se převlékáme do spacího úboru a již suché věci nandaváme do spacáku.   

Usínáme kolem půlnoci. Ježtě si několikrát překontroluji všechny své vrstvy spacáků a pro povzbuzení koukám na teploměr . Teplota se ustálila na 5 stupních nad bodem mrazu. ,,To by moje spacáky měly zvládnout," proběhlo ještě mojí hlavou a pak jsem omdlel únavou a usnul spánkem spravedlivého.

Všichni jistě znáte ten pocit, kdy se zachumláte, máte pěkně vyhřátý pelíšek, víte, že venku je sákriš zima. Nechcete měnit to, co vám zrovna vyhovuje. Většinou v těchto situacích přichází volání přírody a jak si tak vduchu říkáte, jen aby se mi nechtělo na záchod, močový měchýř jako na potvoru začne vysílat urgentní signály. Většina lidí se to snaží zaspat. Někdo úspěšně, jiný se probudí s loužičkou na posteli. V mém případě jsem se pokusil o první a téměř došlo k tomu druhému. Na poslední chvíli jsem se rozhodl nehrát si na hrdinu a vrhnul jsem se s lopatkou v ruce k východu. Sníh se pěkně utěsnil a vchod nás perfektně izoloval. Není čas na zkoumání a bojování s lítostí, že to dílo musím zničit.  Urgentnost je urgentnost. Několika údery otevírám vchod a dovnitř vtéká pronikavý mrazivý vzduch. Po čtyřech se vysoukávám z iglů a na poslední chvíli, ne za pět minut dvanáct, nýbrž o dvanácté, dávám volný průchod malé potřebě. Člověk se snaží dodržovat pitný režim a takhle to dopadá. Trvá to nějak dlouho. Dívám se nad sebe. Nebe plné hvězd jako by padalo na moji hlavu. Je jasná noc. Tady uprostřed hor, ve dvoutisícové výšce, si člověk připadá, že se může hvězd dotknout. Mé zasnění narušuje znovu na sebe upozorňující mráz. Oklepávám rampouchy a rychle se sunu zpět do iglů. Za sebou naskládávám několik kostek sněhu, které zase dokonale zatemní vchod.  

Druhý den ráno nás přivítá slunko, které je viditelné i přes stěny iglů. Rozhrabu vchod a vpouštím první paprsky dovnitř. Slunko má obrovskou sílu a po mrazivé noci hřeje už jen pohled na něj. Vylézáme z iglů a naskýtá se nám pohled na údolí pod námi. Za tyto pohledy byste se nedoplatili ani v nejluxusnějším pětihvězdičkovém hotelu. Několik desítek minut hltáme jen tu  krásu kolem nás.  

Sedáme nad mapou a domlouváme další postup. Je jasné, že k Egypt lake to nezvládneme. Proto jsme se dohodli, že vystoupáme pouze na sedlo, které by od nás mělo být už kousek,  pak se otočíme zpět.

Některým jedincům se z vyhřáteho iglů nechce. Pořádně posnídáme a plni nových sil z vydatného spánku a snídaně začínáme balit věci.  

Batohy naskládáme vedle iglů a nazouváme běžky.

A vzhůru nahoru. Bez batohů má člověk pocit jako by létal. .

Prošlapáváme bílou peřinu směrem k horizontu a děkujeme i za ty obyčejné  běžky. Člověk, když je nemá, končí okamžitě po pás ve sněhu.

I přes to,  že k sedlu to podle mapy bylo jen kousek, zabírá nám tento kousek hodinu a půl. A to jdeme nalehko. Pomalu se před námi začíná oběvovat pohled do dalšího údolí, kde se někde dole nalézá i náš vysněný Egypt lake.   

V některých okamžicích lidé zapomenou na svoji maličkost a stojí v úžasu a ohromeni tím, co náš svět skýtá. Tyto okamžiky mi vždy potvrzují rčení: "Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech."

Hledíme mlčky do krajiny pod námi. Tak tohle údolí nám pro tentokrát zůstane utajeno. Jeho návštěvu budeme muset naplánovat na příště. Ale má to také své kouzlo. Alespoň se máme na co těšit.

Ještě nekolik fotografií na "vrcholu" sedla, zapózování kamerám, znovu se rozhlédnutí po krajině s hlubokým nádechem a hurá zpět k batohům. 

Nevýhody běžek při stoupání jsem, myslím, v začátcích popsal. Nesmím opomenout úskalí a záludnosti běžkařského sjezdu volným terénem. Nalehko bez batohů se vrháme z kopců směrem k našemu nocovišti.  Moje 15 let staré běžky se derou sněhem jako dvě užovky. Připadám si jak na vodní hladině. Lyže sviští svahem dolů, mohu si jen myslet, že je ovládám. Jsem rád, když jim určím alsepoň přibližný směr.  Jako by mé lyže začaly žít vlastním životem a řekly si: ,,Tak ho tedy pořádně provezeme." V té největší rychlosti, kterou snad na těchto lyžích můžete za daných podmínkách vyvinout, se však rozhodly lyže udělat něco nečekaného. Během vteřiny se mé nohy v plné rychlosti ztrácejí půl metru pod sněhem a lyže zastavují. Bohužel tak neučinilo mé tělo a následuje ukazková "tlama" ve stylu "paragán" křížený s "krtkem". Po chvilce šoku se probírám s hlavou zabořenou pod sněhem. Chvilku to vypadalo podle brázdy ve sněhu, že jsem plul sněhem jako delfín v oceánu při západu slunce. Káťa, zlomená v pase smíchem, se pokouší tolerantně znovu nasadit vážnou tvář, ale očividně jí to nejde. Já sám nevím, jestli se směju, nebo brečím. Pokouším se vstát, ale ruce se mi zabořují do sněhu a opět obtiskuji tvář do té mrazivé šlehačky.  Trvalo minuty než jsem poskládal, co jsem poztrácel a znovu uvedl své tělo do vertikální polohy.  No ale on nás ten smích za chvilku přejde.

Dojíždíme konečně k batohům, nahazujeme je na záda a pokračujeme dál do údolí. Jestli byl sjezd na běžkách bez batohu náročný, tak s batohem škoda mluvit. Jak sjíždíme do údolí, mění se struktura sněhu a opět se začíná nabalovat na spodek lyží. To, co se včera jevilo jako výhoda při stoupání, je dnes  na obtíž. Stojíte na svahu, odrazíte se vší silou, což zapříčiní posun o cca dvacet centimetrů a opětovné zastavení v důsledku nabaleného sněhu. Tato nečekaná zastávka vám naruší balanc. Když už si myslíte, že jste ho opět získali, utrhne se nalepený sníh a vy se řítíte, opět bez balancu, dolů do údolí. Cestou se jen modlíte, abyste minuli všechny ty stromy, kameny a potůčky. Kdo jezdí na běžkách, určitě zná pohled na jedoucího kolegu z prudkého svahu. Kolena mírně pokrčená, paže napnuté před sebe, zadek mírně nebo více vystrčený zpět...někdo nazývá tento styl slovem "záchod".  Kolik pádů bylo při cestě zpět jen stěží odhadnout. Přestal jsem je počítat. Ono také těžko rozlišit řízené pády takzvaného brzdného charakteru a neoblíbené pády strýčka náhody. Zajmavostí však je, že cesta zpět na parkoviště  nám zabrala stejně času jako doba trávená výstupem. A to by člověk řekl, že dolů to bude rychlejší.

Poslední kilometr naší trasy jedeme po sjezdovce vedoucí z lyžařského střediska Sunshine village. Již beze strachu předjíždíme lyžaře. Upravená, oježděná sjezdovka se nám jeví jako bezproblémový terén, kde ztrácíme veškeré zábrany.Po sjezdovce přijíždíme až na parkoviště. Zde odpadáváme vysílením a stěží už sundaváme lyže z nohou. Vedle nás zastavují tři důchodkyně na lyžích. Zpovzdálí si nás prohlížejí a něco diskutují. Nakonec jedna z nich přichází s dotazem, odkud jsme to prej přijeli? Když ji popisujeme naši ujetou trasu, potřásá nám s úsměvem pravicí a gratuluje. Že prý to sedlo dala mnohokrát, ale nedokáže si představit to jet na běžkách. Utvrzujeme ji v tom, že to je u nás v Čechách normální a že takovéhle trasy jezdí Češi běžně. S uznalým pohledem a pokyvováním hlavy odchází za svými kolegyněmi k autu a hlavou se jim nejspíš honí, jací běžkaři musejí být v těch Čechách.

My však máme jasno. Egypt lake dobudeme, jen si na to příště vezmeme vhodnější vybavení v podobě skyalp a sněžných pásů.