Paradise Valey 18.- 19.4.

  Po předchozích zkušenostech se skialpovým vybavením (ne)dostupným v místních půjčovnách volíme pro další průzkumnou výpravu něco trochu jiného. Light skitouring neboli lehké skialpové lyže jsou mezistupněm mezi skiapami a běžkami. Snad v tomto druhu již najdeme uspokojení. Vyrážíme odhalit zákoutí zasněženého Paradise valey, tedy v překladu Údolí Ráje. Plánujeme dvoudenní pochod na lyžích s přespáním ve sněžném záhrabu. Takže už ani netaháme stan, pouze dvě lopatky. Snad nám ještě něco sněhu nahoře zbylo. Jaro již dávno zaklepalo na dveře, ba dokonce prošlo dveřmi. V Canmoru máme 20ti  stupňová horka. Pán v půjčovně na nás kouká poněkud překvapeně, že si ještě jdeme půjčit lyže. Většina lidí již zimní sezonu odpískala.  Když jsme mu však řekli, kam míříme, přisvědčil, že tam bude sněhu ještě spousta.

Naše nervozita z nedostatku sněhu neopadá ani při průjezdu Lake Louis, v jehož blízkosti leží Údolí Ráje. Dojíždíme na parkoviště, odkud se obvykle vyráží na trek a k našemu potěšení jako mávnutím kouzelného proutku, zde sníh leží. Nasazujeme lyže i batohy a vzhůru do Ráje. Z předchozích dvou expedic víme, jak dokážou cestu znepříjemnit nevyhovující lyže a máme poněkud obavy z první zkušenosti s těmito light touring ski. Po několika kilometrech však z radostí zjišťujeme, že pro tento terén a stoupání jsou ideální. Do kopce nekloužou a z kopce jedou. Na spodu skluznice mají šupinky takže odpadá potřeba mazat vosky. První dva kilometry ujíždíme po silnici, po ní nastupujeme do prudkého stoupání a po něm převážně po vrstevnici, polykáme kilometr za kilometrem. Kolem nás ve sněhu můžeme číst mnoho informací o ostatních uživatelích tohoto lesnatého terénu. Oteplilo se a zvěř se probouzí k životu. Údajně už vylézají i medvědi a po zimním spánku koukají, co by zakousli k snídani. Cestu nám převážně kříží vlčí stopy, jeleni, jedna puma a mnoho veverek. Když procházíme kolem skalistých stěn, Káťa s úžasem zvolá. Bílé horské kozy se pasou ve stěně nad námi. Když se řekne koza, asi si každý pomyslí:,, Proč jsou z ní tak odvázaný?" Jenže tento druh koz je velice těžké spatřit, jsou velmi plaché a k tomu i vzácné. Jsou to takový duchové Rocky mountains. Všichni o nich mluví, každý by chtěl vidět, ale jen někomu se ukážou. Jsme nadšení z tohom že se ukázaly zrovna nám. Ztrácíme pojem o čase a pozorujeme tiše ty obří tvory. S kozou to má podobné snad jen rohy. S xelikostí krávy a s obratností kamzíka se pohybují ve stěně, kam bychom se pustili jen s lanem a ještě i tak měli problém. Je neuvěřitelné, jak příroda obdařila tyto tvory dovednostmi někdy až popírající fyzikální zákony. Působí na mě majestátně a pociťuji k nim posvátnou úctu.Stojí tam jak strážci tohoto údolí, kteří rozhodují o tom, kdo projde a kdo ne. Inu je čas vyrazit dále, snad nás pustí. Cesta bude ještě dlouhá a kemp je daleko. Pokračujeme dále podél řeky a za několik kilometrů začínáme stoupat do kopců k Mortal lake. Odtud přetraverzujeme svahem do údolí Paradise. Tento úsek je jediný s rizikem padajících lavin, a tak se dělíme a pokračujeme v řádných rozestupech. Nad námi ční skalisté hory obalené sněhem. V tomto jarním období nejnebezpečnějším. Naštěstí, jak se ukázalo, většina lavinek už opadala a většinu lavinových polí šlo v klidu obejít.

A přichází slabší chvíle našeho lyžařského vybavení. Až doposud jsme pěli chválu…když tu se náhle před námi objevuje prudký kopec alias šupák. V prašanovém sněhu s volnou patou, měkkými botami a těžkým batohem na zádech se řítíme z kopce jak Suchánek v dobře známém filmu Sněženky a Machři. Jakákoliv snaha zatočit nebo přibrzdit byla odměněna pádem „tlamojidního“ typu. Z hlubokého sněhu se zátěží se vstávalo obtižně, někdy člověk ztrácel naději a smiřoval se již s tím, že bude muset počkat na oblevu. Tři sta metrů z kopce jsem sjel s rekordními 5ti pády, třema kotrmelcema, se sněhem až za trenkami. Nakonec stejně člověk zvolil osvědčený styl „záchod“ převzatý z běžkařského prostředí. Zvládli jsme to. Sjezd je za námi. Jsme v Údolí Ráje.

 

Nalézáme kemp, ani ne z důvodu, že bychom snad využili zapadané kadiboudy…ty jsme mimochodem ani nenašli. Ani jsme nehledali rovný plac pro stan. Chceme využít ocelových krabic, aby nám do rána nějaký zrovna probuzený méďa nezkonzumoval všechno jídlo. Po zimním spánku musí být pořádný hlad. Zahajujeme kopání záhrabu. Sondou zjišťujeme, že k dispozici máme přes dva metry sněhu. Po dvou hodinách kopání máme připravenou krásnou komfortní teplou jeskyňku. Venku již padla tma, a tak po večeři zalézáme do spacáků. Při zimním táboření toho člověk stejně moc dělat takhle po večerech nemůže. Před spaním jdu ještě odnést jídlo do Bear boxu. Několikrát se bořím hodně hluboko a bojuji, abych se vůbec dostal nazpět do našeho záhrabu. Až ráno zjjišťuji, že jsem měl při noční cestě k bear boxu společnost. Nalízám ve svých stopách stopy vlčí. Vypadá to, že mě sledoval až k našemu doupěti, obešel ho několikrát dokola, čuchnul ke vchodu, ale díky tomu, že vchod byl na dně metr a půl hluboké jámě, neodvážil se k němu skočit . Navíc jsem vchod zatarasil batohy a sněhem. Ale to je jen pro náš pocit. Vlk, i kdyby se odvážil strčit čumák do vašeho příbytku, bylo by to jen ze zvědavosti, jestli tam třeba nemáte věnec buřtů. Lidem se převážně vyhýbají a v Kanadě nejsou známy případy, kdy by zaútočili vlci na člověka. Až zpětně jsem si uvědomoval zvuky, které jsem slyšel, když jsem usínal. Bylo to, jako by se sypal se sníh ze střechy našeho příbytku. To jak se pan vlk  po ní promenádoval a čenichal. Ještě že byla dost pevná. Nevím, kdo by byl víc překvapen, kdyby se k nám propadnul.

Druhý den nastupujeme brzo ráno opět na lyže a pro zpáteční cestu volíme expediční styl mimo cesty. Všechny stezky jsou stejně zapadané dvěma metry sněhu, ale přece jen, jdete-li podle mapy a je tam značená stezka, víte, že tudy to bude schůdné. Nu, jdeme najít nějaké další varianty. Sjíždíme podél řeky, která přechází ve vodopád…tedy zatím ledopád. Ztrácí se mezi obrovskými kameny. Tyto kameny mají na sobě vrstvy sněhu a zdálky to vypadá jak kdyby měli kulicha. Nejednou se ukázalo, že tyto čepice jsou dosti nestabilní a mají tendence se sesouvat.

Po opět adrenalinovém a napínavém sjezdu konečně nastává rovina. Naše technika sjezdování se od předešlého dne velice zlepšila a množství pádů jsme zredukovali na minimum. I když i to minimum stálo za to.

Cesta podél řeky neustále testovala naši obezřetnost a pozornost. Sněhové převěje pod sebou často schovávaly bublající ledovou vodu, které sice bylo jen po kotníky, ale když si do ní člověk lehne, rozhodně to není nejpříjemnější. Úspěšně polykáme poslední kilometry k autu a s příjemnou únavou, ale i odpočatí před dalším pracovním týdnem, sedáme do vozu na cestu zpět do Canmore.