První dny v Kanadě

Další den ráno za námi do hostelu přijíždějí  Petr s Janou. Tráví již 10. měsíc zde v Calgary, a jsou tedy znalí místních poměrů, což my oceňujeme. Nabízí se, že nám pomohou nalézt lepší ubytování. Sami vědí, jaké to je  trávit noci v tomto hostelu. Jejich první kroky  mířily též právě sem a spali zde několik nocí než se přestěhovali do normálního podnájmu.Čirou náhodou se v rodinném baráčku, kde bydlí, stěhuje  jeden z nájemníků a jeho pokoj bude tedy od konce června k dispozici. Využíváme situace a domlouváme se  s paní bytnou, jestli můžeme tenhle pokoj obsadit. Ta nám slibuje, že nás zde ubytuje. Jen musíme do konce června  přečkat po nějakých provizorních ubytovnách. A tak vyrážíme společně na obchůzku po okolních motelech, které jsou údajně cenově srovnatelné jako hostel s tím rozdílem, že na pokoji jste sám, máte vlastní koupelnu a klid. Navštívili jsme několik motelů. Bohužel zrovna začíná turistická sezóna a zároveň se blíží veliká sláva v podobě festivalu Stampede ( http://www.calgarystampede.com/ - k tomu se ještě později dostaneme), což způsobuje přílivy turistů a zvyšování cen ubytování.

Zjišťujeme, že bude opravdu náročné najít levné ubytování. Pod pět set dolarů za týden se dostaneme stěží. Hlavně když uvážíme, že se měsíční nájem za pokoj v rodinném domě pohybuje od 400 do 800 dolarů. My teď máme platit tu samou částku týdně. Už jsme zvažovali přečkání těch několika týdnů v některém z udržovaných parků v okolí, kde bychom měli aspoň čerstvý vzduch, když jsme narazili na příjemnou paní v Motelu Banftrail. Paní nejspíš obměkčili naše  psí oči a uši sklopené dozadu. Svolila, že nám pokoj pronajme za 320 dolarů za týden. Nastěhovali jsme se tedy do pěkného útulného pokojíku s malou kuchyňkou a vlastní koupelnou. Hned poté, co jsme uhnízdili naše věci v pokoji, nasédáme do Petrova a Janina auta a míříme na výlet - do přírodních krás okolí Calgary. Cestou nabíráme ještě jednoho Čecha, Romana, který přiletěl do Calgary před dvěma měsíci. Společně vyrážíme za objevováním lesních porostů a pátráním po medvědech. Tentokrát přikládám i několik prvních fotografií pořízených v Kanadě. S úlevou zjišťujeme, že uniknout z této betonové džungle, jejíhož nebe se dotýkají vysoké mrakodrapy, nebude problém. Několik kilometrů na jih narážíme na přírodní rezervaci, do které si budeme moci vyrážet dobít baterie.

Jediné, co jsme zatím nepotkali, je medvěd...ale myslím si, že to nebude dlouho trvat. Máme prozatím alespoň toho plyšového.

O co tu však ve městě není nouze, jsou veverky, svišťové a zajíci. Po Calgary jich běhá neskutečné množství. A hlavně veverky jsou drzé jak ty naše lázeňské. Uvidíme jak to bude mimo město. Tam toho bude žít asi více a větších rozměrů.

Jeden z marmotů, provokativně si prohlížející nové cizince ve městě.

První noc v Calgary

              Po dlouhé cestě se dostáváme do jednoho ze dvou hostelů v centru města, který můžete v Calgary najít. Čerpali jsme ze  zkušeností backpackerů (baťůžkářů) a směřovali do tohoto typu ubytování, jelikož hledáme nejlevnější variantu bydlení. Sice bydlíte v malém pokoji s dalšími několika cizími lidmi a máte vyhrazeno celkem 1,5m čtverečního čistě pro svoji osobu, ale pro začátek nám stačí pouhá střecha nad hlavou. Na omezený prostor kolem sebe jsme stále ještě zvyklí z letadla.

                V Calgary je ubytování v hotelech a ubytovnách obecně drahé a začíná v nejlepších případech na 40 dolarech za noc pro jednoho. Bohužel obecné pravidlo, že by měly držet nižší cenu než ostatní ubytování, v Calgary neplatí. Většina nově příchozích, znalých tohoto pravidla, přichází sem -  a právě tím byla cena vyšroubována tak vysoko, je tedy srovnatelná s motely a menšími hotely. To jsme však ještě nevěděli, a tak se ubytováváme na několik nocí. Zaplatili jsme 75 dolarů za noc pro nás dva na pokoji, kde spí celkem šest osob. Pět kluků a Katka. Tak si to užije. Na tento pokoj nás uvedla mladá holčina. Pokoj je tak nacpaný, že není kam si stoupnout, natož odložit batohy. V pokoji se nachází jen tři natěsno dané dvoupatrové postele nic víc. Naším úložným prostorem jsou  pouze postele, protože podlahu zabrali další lidé, kteří se zde ubytovali před námi.  Podlaha je pokryta batohy, prádlem, botami, ponožkami. Vypadá to, jako by batohy opřené v rozích byly po bujaré noci, vyvrhly obsah svých útrob a poté umřeli. Zápach, který se místností line, nasvědčuje tomu, že v tomto pokoji vážně něco umřelo. V hlavě mi vyskočila vzpomínka na Divadlo Járy Cimrmana a na jeho hru Lijavec, kdy při úvodním semináři Čepelka popisuje, jak vypadal Herberg za Rakouska Uherska (útulek pro vandrovníky). Pro zájemce doporučuji zhlédnout následující seminář, kde vše od  třetí minuty a třicáté nasvědčuje tomu,  že popisuje náš hostel. „Po postelích visejí onuce, ono to tam vlaje a nezapomeňte je vynásobit dvěma!“ Jistě by pana Svěráka poslal do herberku v Calgary.

 http://www.youtube.com/watch?v=5PjNeg3FtEg&feature=relmfu

          Slečna, která nás vede k postelím, nohou dělá pěšinku a odhrnuje oblečení na zemi. Otáčí se na nás s otázkou, jestli vyhovuje. Únava nás zmáhá, sotva koukáme a pálí mě oči (možná z toho smrádku). Jde nám pouze o střechu nad hlavou a několik nocí, které přečkáme před tím, než najdeme něco trvalého. „Je to  v pohodě,“ odpovídám smířeně a s úlevou shazuji batoh na místo, které mi na podlaze před očima vzniklo. „ Je možné otevřít okno a drobet vyvětrat!?“ spíše konstatuji. „Je tady hrozný vzduch." „Není to možné. Tento dům nemá otvíratelná okna a jediné, co tu používáme, je klimatizace, ale ta nám teď nefunguje. Tak si nechte otevřené dveře do společenské místnosti, tam je více čerstvého vzduchu,“ odpovídá mi slečna recepční. Padám na postel a je mi všechno jedno. Dát si sprchu, něco pojíst a hurá spát.  

Do našeho pokoje procházíme přes společnou kuchyni a společenskou místnost s jídelnou. Zde potkáváme většinu ubytovaných. Posedávají okolo a nabírají síly na další noc. S každým z nich se postupně seznamuji. Většinou se jedná o mladší nocležníky mezi 18 až pětadvaceti lety. Jen jeden pán, který sedí v rohu u stolu už na první pohled vypadá jako starší ročník. Tipuji mu kolem 55 - 60 let. Brzy zjišťuji, že spí u nás na pokoji. Jedná se o polského rodáka, který před více jak 30 lety opustil Evropu a nyní žije střídavě po různých destinacích Kanady. V současné době přijel do Calgary, kde našel práci a snaží se zde usadit. Tento pán zalehá v 6 hodin večer do postele. Na moji otázku, jestli  už jde spát, odpovídá, že ano. Prý se tu jinak nevyspí. Trochu si postěžoval na zdejší mládež, která přes den hledí v tichosti do počítačů a v noci bujaře pije. ,,Je mi to jasné. Aby se tady člověk vyspal, musí jít spát velmi brzo,  nebo si pořídit pořádný sluchátka proti hluku."  Přikývnul a poprosil mě, abych zavřel dveře.

Jdeme s Káťou do nedalekého obchoďáku nakoupit nějaké dobroty k večeři a při tom procházíme blízké okolí. Po návratu a pořádném jídle, odmítáme nabídku skupinky spolubydlících jít na pivo do blízkého pubu a zalézáme do postelí. Mám tu výhodu, že dokážu usnout téměř kdekoliv a že mě nic moc ze spánku nevyruší. Jediné, co mi činilo problém, byl nedostatek kyslíku v místnosti. Museli jsme nechat zavřené dveře do pokoje, aby nám nešlo ještě více hluku ze společenské místnosti. Tím jsme přišli o jediný zdroj vzduchu.  Na druhou stranu obecně platí, že když máte málo kyslíku, usnete rychleji a tvrději.  Jen abychom se zítra probrali. Po několika minutách už nevnímám ani slabé chrápání Poláka na posteli pode mnou ani hlučnou konverzaci ve společenské místnosti. Za noc jsem se probudil jen dvakrát - poprvé když se rozletěli dveře přibližně kolem druhé hodiny ranní a do místností vběhl mladík s výkřikem „happy birthday!“ a zase zavřel. Podruhé mě vzbudila potřeba navštívit záchod, to bylo kolem sedmé hodiny ranní. V celém domě byl  již  klid. Vyjdu tedy z pokojíku a vpustím trochu vzduchu. Když procházím společenskou místností, leknu se. Vidím u stolu pět lidí, jejichž tváře vypadají dosti pobledle, sedí proti sobě s půllitry piva a jiných drinků a mlčky na sebe hledí. Někteří vypadají, že už ani  nemají otevřené oči. Asi drží rekord v party čase, aby odpoledne mohli na své facebookové profily napsat „To byla zase pařba, vydrželi jsme to do 8h ráno!“

        Přeji jim dobrého rána a  odpovědi se mi dostává jen od dvou. Ostatní pravděpodobně usnuli vsedě. Zalézám zpět do postele a jsem rád za horizontální polohu při spánku.
Postele opouštíme kolem osmé, snídáme a vyrážíme s Káťou do města rekogniskovat situaci a získávat přehled o práci. Kontaktujeme známého, na kterého jsem dostal kontakt v Plzni a dostávám od něj cenné rady do začátku. Co zařídit, kde se poptat, kam jít na jídlo. Domlouváme si setkání na další den. Pomohou nám najít nějaké lepší ubytování.

Pohled na Calgary Downtown:
(jak ho můžete vidět na google maps)

Calgary-nový svět

Konečně stojíme na pevné půdě. Ještě nikdy mě  přistání nerozhodilo tak jako teď. A to ani když jsem měl čtyřicítky horečky a přistáli jsme v Dillí, kde panovaly stejně vysoké teploty.
Vyčkáváme v dlouhé frontě k přepážce pasové kontroly. V hlavě si odříkávám, co asi by tak mohli chtít vědět. V odpovědích na dotazy jako: ,,Přejete si v Kanadě zůstat natrvalo?" mám jasno.NEchci! Mám jasno, že se chci usadit doma, což jsou pro mě Čechy. Ale to, že mám touhu poznat i jiné kraje, abych si více vážil toho rodného, to snad úředník pochopí. Přišel jsem na řadu. Tvrdé prozíravé oko policisty si mě změřilo od hlavy až k pasu, kam na mě zpoza vyvýšené kukaně viděl. ,,Jaký je důvod vaší návštěvy?" ptá se mě. Jo, to kdybych přesně věděl. Ten, o kterém vím, je návštěva nového kraje, začlenění se do místního života, objevení nových krásných lidí a též famózních míst. "Zkušenost" - dalo by se to vše shrnout do jednoho slova. Trochu jsem to poupravil do úředního slengu a převykládal policistovi. Chvilku na mě prozíravě hleděl, a pak se zeptal:,,Znáte zde někoho? Máte v Kanadě nějakého příbuzného?"Odpověď zní jasně: ,,Ne." ,,Tak pokračujte tamhle do těch dveří." Zakončil policista rozhovor dávaje mi pas a další doklady. Proč všichni odchází chodbou vlevo a já musím do těch dveří? Standardní postup prý...Jo, ale s kým... Tak snad mě neshledal jako podezřelou osobu. Přicházím do kanceláře, kde sedí další tři úředníci s pistolema a policejním mundůrem. Káťa přichází chvilku po mně. Stojíme na červené lajně a čekáme, až si nás zavolají. Sleduji jednu úřednici, jak hlasitě křičí na muže stojícího před ní. Chvilku se hádají a ona ho pak posílá pryč s razítkem v pase ,,neprošel vízovou kontrolou"...Připadám si jak u státní zkoušky z angličtiny. Doufám, že to nefunguje jako ve škole, kdy když někoho vyrazili od zkoušky, učitel většinou vyházel i následující studenty. Paní úřednice je tak rozzlobená, že poté, co muž s nadávkami odešel, naštvaně odhodila složku a odešla též. Paráda. Jsem další na řadě a jestli mě pozve k sobě, jsem zvědav, o čem si budeme povídat, když je tak rozčilená. Určitě není zvědavá na kluka s medvídkem na batohu. Očima hypnotizuji ostatní tři úředníky s myšlenkou, aby ukončili pohovory a pozvali si mě k sobě. Ale všichni se tak nějak vykecávají, poučují a informuji právě kontrolované žadatele o pracovní víza. Náhle jedna paní ukončí své interview a předá slavnostně velké razítko do pasu. Muž spokojeně odchází a ona s hlubokým výdechem kokne po očku na mě. ,,Nejdete žádat o víza, že ne? " ptá se mě šibalsky. Zmateně koktám, že proto tu jsem. Ona s povzdechem konstatuje:,,No jo, všichni tady chtějí víza" A pak se začne smát. Chvilku nevím, jak mám na to reagovat, až se nakonec  uklidním a podle úsměvu té paní tuším, že problémy dělat nebude. ,,Tak co vás sem přivádí?" ,,Nová zkušenost...cestovaní, práce,"odpovídám.,,A kde se chystáte usadit?" ,,Přemýšlel jsem Calgary nebo Banf, záleží, kde bude práce," odpovídám zvyklý na jednání s úředníkama v Kongu téměř v předklonu. ,,Tak to máte dobré šance. Přeju hodně štěstí. Tady mi to podepiště a nashledanou." Podepisuji dokument a slavnostně koukám jak mi tiskne pracovní vízum a vlepuje do pasu. ,,Díky a přeji hezký den!" Odcházím s úsměvem. Teď ještě jak dopadne Káťa. Jde k té samé paní a tak už tuším, že to bude mít stejný průběh jako u mě. Nakonec se potkáváme před kanceláří a jdeme společně hledat naše zavazadla. Ta nacházíme uprostřed letištní haly položená vedle sebe. Kolem nich nikdo. Kde se tu tak vzala? Ná mém batohu je nálepka "security check", který poukazuje na speciální pozornost věnovanou mému batohu. Snad jsem tam neměl něco nelegálního? Nebo že by psík hledající drogy vyčuchal můj čaj Puer z Číny a zelený taktéž tam odtud. Věřím, že mu to muselo vonět všelijak. Nakládáme batohy a vyjíždíme z hlídané zony. Jsme tady. Kolem nás se otevírá hala plná kaváren, fast foodů a turistických tretek. No a co teď. Tak asi najdeme nějaké bydlení. První kroky směrují ke kavárně. Dávám si pořádný šálek čaje a sváču. Přeci jen ten let se na mně podepsal a potřebuji uklidnit žaludek. Hledáme informační centrum a získáváme mapu Calgary. Dozvídáme se, že je potřeba jet asi hodinu, napřed busem a poté vlakem do centra. Tam prý nějaké ubytování najdeme. Ale rezervaci na letišti nedělaji. Ještě nás napadlo pokusit se o rezervaci hostelu přes internet. Problém je však totálně vybitá baterie notebooku. V civilizovaném světě samotná baterie není až tak velký problém, horší je to se zásuvkami. Mám kabel evropského typu a všude kolem mě jsou jen zástrčky  amerického typu. To by člověk nevěřil, že dojede na jinej tvar dírek. Odbíhám do okolních krámků shánět redukci na svoji zástrčku. Všude prodávají ohromná udělátka, která můžete používat kolem celého světa a svůj kabel můžete připojit i například i slonovi do zadnice, jak jsou univerzální. Jediný problém  je jejich rozměrnost a také cena. Až teprve u obchodníka snědé pleti  indického vzezření nacházím konečně, co hledám a za rozumnou cenu. Kousek plastu a dva plíšky za sedm dolarů. Dávám se s mužem do hovoru a říkám mu: ,,U vás v Indii se o cenách smlouvá, že?" Koukal na mě s vyvalenýma černýma očima. Tak za kolik mi dáte tenhle kus plastu? ,,Na krabičce je cena sedm dolarů," odpovídá mi. ,,No nic, já jenom jestli to obchodování neřešíte jako u vás v Indii?" odpovídám mu s úsměvem. Chlapík se na mě nevěřícně kouká,  pak  jen pokrčí rameny a říká: ,,Tak mi dej pět babek a zmiz. Navíc jsem z Pákistánu a Indy zrovna v lásce nemáme"... Ups...Tak malé faux pas. Ale zadařilo se. Slevil alespoň dva doláče. Ale chápu, že se ho to muselo dotknout. Indové a Pákistánci se vzájemně moc nemusí, hlavně v oblasti Jammu a Kašmíru, kde mají společné hranice.
Utíkám zpět a konečně zpouštíme náš PC. Výhoda Kanady je rozhodně v tom, že wifi free tady máte na každém rohu a na veřejných prostranstvích jako je letiště je to samozřejmostí. Nacházíme jediné dva hostely v Calgary, oba leží v centru Downtownu. Cíl je jasný. Teď se k němu dostat. Balíme své věci a jdeme směrem k zastávkám autobusu. Bude třeba se někoho zeptat na cestu. Jako na zavolanou se před námi objevuje starší muž v červené uniformě a bílém kovbojském klobouku. Ten pán vypadá, že patří k letištnímu personálu, i když bych ho podle věku typoval na důchodce. Ptáme se ho na cestu, ochotně se nás ujímá. Dovádí nás přímo k autobusu, cestou se tedy ještě několikrát sám ptá na cestu, ale nakonec skončíme na vytoužené stanici. Když spolu kráčíme napčíč letištní halou, panují klasická konverzační témata. Odkud jste, kam jedete, co máte v plánu. Radostně sděluje, že má v Praze známé a sám tam několikrát byl. Najednou jako by se z něj stal kouzelný dědeček, začíná se nás vyptávat jestli máme hlad, žízeň... Je mu vidět na očích, že by nám rád ještě s něčím vypomohl. Nakonec přicházíme na to, že ještě musíme koupit jízdenku na MHD, a tak se chytá příležitosti a táhne mě do trafiky. Zde za mě všechno jako bych byl němý odvykládá  a na mě už je jen to zaplatit. Cestou zpět se ho ptám,  co vlastně na letišti dělá. Odpovídá mi, že je v důchodu, ale že se mu nechce trávit čas doma vysedáváním u televize, a tak dělá dobrovolníka na letišti a pomáhá lidem. Takže skutečně kouzelný dědeček :) Máme v Calgary program pro důchodce, aby se mohli i ve stáří zapojovat a cítit se užiteční. Děláme to sice zadarmo ale na druhou stranu, doma bysme seděli taky zadarmo. Zpětně si uvědomuji, že jsme při pohybu po letišti  takto oděných důchodců potkali mraky a že je to vlastně fajn, když se takhle realizují. Přemýšlím, jestli by něco podobného fungovalo u nás třeba v Plzni na hlavním nádraží, kde by chodili důchodci v krojích a nabízeli své zkušenosti a znalosti místa turistům. Rozhodně je to zajímavá myšlenka.
Nakonec nás děda vyprovází až do autobusu, předá nás řidičovi a ten vykládá něco o jízdence. Bohužel jeho silný přízvuk zapříčinil, že pochytávám jen slovo jízdenka. Děkuji mu za výklad a usedáme na sedadlo. Po chvíli přicházím znovu za řidičem a ptám se ho, kde seženeme jízdenku na vlak, na který musíme přestoupit. Dá se koupit zde u vás? Odpovídá mi s klidem, že už mi to vše jednou říkal, ale že ta  jízdenka, kterou nám dal, má platnost 90minut. Stihneme tedy i vlak. Červenám se a děkuji za zopakování celé informace. Tentokrát jsem to už pobral. Autobus vyjíždí. Proti nám nastupuje na další zastávce jakýsi kulhavý muž ve florescenční pracovní vestě. Ptá se nás, jak se máme a kam  jedeme. Sdělujeme mu naše záměry a on se vesele pouští do vysvětlování trasy, kde vystoupit, kam nastoupit, kde si dát pozor a kde to je dobrý. Mezitím si stačil postěžovat na život, práci a spoustu karet a klíčů, které u sebe musí u mít. ,,Můj život je o kartách, tady ta civilizace je o kartách," povídá. a začíná vyskládávat všechny své karty. Karta bankovní, telefonní, z jedné prace ID karta, z druhé práce, pojištění, důchodu, poštovní....a tak dále...u karet, které se týkaly profese a vzdělání jsem pomalu vnímat přestal. Shrnul to krásnou větou: ,,Já kdybych ztratil tyhle karty, tak vlastně přestanu existovat!" Zaplať pánbůh, že to zatím cpou do těch karet a ne do čipů nám pod kůži. Vystupuje s námi na zastávce vlaku a provádí nás zastávkou. Po několika minutách se s námi loučí a přeje hodně úspěchů. Děkujeme a ocitáme se zase sami, uprostřed davu lidí s obrovskými batohy, zavazadly a mapou města v podpaží. Připadá mi, že na nás všichni koukají. Je to nejspíš naším zjevem. Cizinci ověšeni zavazadly jako vánoční stromeček ozdobami sledují každou zastávku na mapě, aby náhodou nepřejeli. Pomalu začínáme vjiždět mezi vysoké mrakodrapy Downtownu.Všude mnoho lidí, betonu, skla a obchodů. Živo tu na ulicích opravdu je. Vystupujeme z jednoho vlaku a přebíháme do druhého, ve kterém nakonec jedeme jen jednu zastávku a ocitáme se před naším hostelem. Hostel. Konečně shodíme ty bágly a konečně se po 20 hodinách na cestě pořádně vyspíme! Procházíme dveřmi a už jsme v oáze klidu a míru a těšíme se na sprchu a krásný spánek...Co nás však v tomto hostelu čeká?...No trefili jsme se jen tou sprchou. Ale to zase až příště. Bylo by toho pro dnešek až moc...

několik prvních fotografií

Pohled na Downtown a jeho mrakodrapy

Žijí zde opravdu zvláštní lidé

Snad nemají srdce z kamene...

Vzhůru za dalším životem- tentokrát Kanada

 Od okamžiku, kdy jsme obdrželi víza a zakoupili letenky do Kanady, čas jako by běžel dvojnásobnou rychlostí.  Ani jsem se nenadál a už tu bylo zlomové datum, středa 30.5. 2012.  Jak si člověk pokaždé naivně říká: ,,Zabalím se v předstihu, abych to měl tentokrát vše v klidu". Skutek utek´ a ve středu ráno obývák zdobila hromada věcí, které bych za velkou louží možná mohl upotřebit.  Ještě jsem si odskočil na jednu přednášku, kde jsme s Danielou povídali studentům střední školy o zkušenostech z Konga a v poledne jsem byl doma. Za 4 hodiny mě vyzvednou rodičové, aby si mě zase pořádně užili alespon při cestě na letiště.Při balení si člověk vždycky uvědomí, jak málo věci potřebuje k životu...všechno se mi vešlo do 60ti litrového batohu. A to ještě polovinu věcí táhnu zbytečně. Zabalil jsem však dvě věci pro mě nejdůležitější...Vostudu v první řadě a kytaru se zpěvníkem Já, písnička v řadě druhé .
  
 Loučím se na dvorku s Martinem a Zrzkou, kteří se stavili zamávat nám mi na rozloučenou a už sedím v autě a společně mlčíme směr Praha. Káťa vyrazila o půl hodiny dříve se svými rodiči. Setkáme se až na letišti. Rodičovstvo mě vysazuje, dělám několik posledních společných fotografií v letištní hale. I když to pro rodiče není první zkušenost,(dalo byse říci, že jsou mazáci ve vypravování mě na cesty), je vidět, že očka vlhnou a poslední objetí si snažíme vrýt do paměti. Dveře letištní haly se zavírají a zůstal jsem sám, tedy ne sám...s Káťou a Vostudou.
Přecházíme ke Katčiným věcem, které bedlivě hlídají její rodiče. Pro ně je tento okamžik naročnější. Přeci jen odjiždí dceruška, ještě k tomu poprvé a  na tak dlouho. Intenzita svitu slunce se v hale natolik zvýšila, že jsem museli nandat černé brýle.

 Po obdržení posledních rad na cestu a výborné svačinky odchází i rodiče Katky a my zůstáváme již úplně sami. Skupinka tvořená Káťou, Vostudou a mnou si bude muset zvyknout na nové věci  a jednou z nich je nové prostředí a noví lidé. Jsme na začátku. Navíc neletíme někam na opuštěný Měsíc. Letíme do Kanady, místa, kde žije mnoho lidí, zvěře a roste mnoho rostlin. Dokud je aspoň jedna z těch tří věcí  přítomna, člověk není sám a je kolem něj život.
 Zbytek času čekání na letadlo do Londýna, kde máme přestup do Kanady, trávíme v letištním kině. Zrovna dávají film Once o kytaristovi a pianistce. Jak tak přemýšlím, co vlastně v Kanadě budeme dělat, napadá mě, že se můžeme živit tím, že já budu hrát na kytaru a Káťa bude kolem tančit s kloboukem :).
Check in do letadla proběhl bez problémů, alespoň v Praze. Jediné, co mě překvapilo, bylo,  že mě nechtěli vpustit do letadla s kytarou. Tu jsem  musel poslat jako nadměrný náklad zavazadlovým prostorem. Naštěstí nebylo třeba nic doplácet, jelikož  pracovnice aerolinek pochopily moji lásku k hudbě i potřebu tahat kytaru všude s sebou. Za několik minut už procházíme bezpečnostní kontrolou a nasedáme do malého airbusu. Let do  Anglie netrval snad ani hodinu. Po desáté hodině večerní jsme již na letišti v Gatwicku , odkud nám to letí do  Kanady. Trochu si tu však počkáme.  Poletí se až v 11hodin dopoledne, to znamená přesně za 12hodin. Nalézáme pohodlné místo na letištní lavici a rozbalujeme provizorní letištní tábor - věci naskládané v rohu u naší lavice.Domlouváme se,  že se budeme střídat v držení hlídek, ale nakonec stejně oba usínáme, jako když nás do vody hodí. Nejsme však sami. Kolem nás polehalo během chvilky dalších deset až patnáct lidí. Většinu z nich jsme druhý den potkali ve stejném letadle směřujícím Calgary.

 Kolem sedmé se oba probouzíme, a postupně odcházíme na toaletu dát se trochu dohromady. Hledáme přepážku, u které budeme odevzdávat naše zavazadla. Zatím není k dispozici. Pobíráme tedy všechny naše věci, skládáme je na vozík a jdeme s trochu projít po letištní hale. Nacházíme příjemný utopený kout, kde není tolik rušno jako v jiných místech právě probuzeného letiště. Káťa odchází na toaletu a já konečně poprvé na této cestě vybaluji kytaru z futrálu. Rozezním první akordy a stávám se objektem překvapených pohledů v okolí sedících cestovatelů. Mačkám tam první písničky. Náhle ke mně přichází starší žena indického vzezření a pokládá ke mně na lavici dva banány se slovy, že by se mi mohli hodit k snídani. Poté se otáčí a odchází ke svému letadlu. Ani jsem nestačil poděkovat a už byla pryč. Je to dobrý, hlady neumřem! S hrdostí ukazuju Káťě po jejím příchodu tyto banány a společně jeden posnídáme. Kdo ví, jestli mi ta paní nechtěla zalepit pusu :) Pokračuji dále v hraní a kolem se pomalu sesedá několik nenápadných posluchačů. Alespoň jim zpříjemníme život naším zpěvem  a hrou takhle poránu. V devět hodin odcházíme k přepážce, která nás volá na informační tabuli pro odbavení zavazadel. Zde se setkáváme s první nepatrnou komplikací. Naše nízkonákladová letecká společnost, již jsme vybrali pro cestu do Kanady, nesdílí moji lásku k hudebním nástrojům. Její zaměstnanci požadují zaplatit 60 liber za dodatečné zavazadlo. U přepážky seděla příjemná mladá paní východního vzhledu a byla velice milá. Řekla mi, že prý jen  musí dodržovat nová pravidla a že dříve tyto nástroje převáželi zdarma, ale nyní je podle tabulek  dovoleno brát s sebou do letadla jen jedno příruční zavazadlo na osobu. Upozorňuji ji, že pokud zaplatím za transport kytary 60 liber, její cena stoupne o dvojnásobek. Nakonec volá na pomoc vedoucí a ta nám potvrzuje, že musíme mít jen dvě zavazadla na palubu, a to naše batůžky, kytaru že musíme doplatit. K pobavení lidí okolo nás předvádíme kouzlo, na které by byl pyšný i David Copperfield. Před očima všech přihlížejících jeden z našich batohů mizí. Přeskládali jsme ho tak dokonale, že se vešel do druhého, zbylé věci dáváme do kapes, na sebe i do futrálu od kytary. Za okamžik u přepážky stojíme jen s kytarou a jedním zavazadlem do letadla a paní na přepážce nám se smíchem předává letenky a přeje hezký let. Dokázali jsme to. Za chvilku už sedíme v letadle. Teď už jen projít v Kanadě imigrační kontrolou a budeme v tam. Představa, že člověk absolvuje tuto celou cestu až  na konec a nějaký imigrační úředník ho shledá nevhodným pro vstup a pošle ho zpět, vyvolala  mírnou nervozitu.
Konečně sedíme v letadle. Za pár okamžiků opouští kola půdu evropského kontinentu a vznášíme se nad oceán směrem ke Grónsku. Let probíhal vcelku poklidně, občas to mírně zaskákalo, to jak nás asi chtěl pilot udržovat obezřetné a stále připoutané. Jediná nevýhoda těchto nizkonákladovek je relativně málo místa na nohy a  směšně malé množství jídla. První problém jsem vyřešil jogískými praktikami, poskládal jsem se tak, že by ani mravenec  neprolezl. S jídlem to bylo horší. Když mi přinesený oběd z větší části uvízl za zuby a musel jsem ho dojídat párátkem, nechápal jsem, proč se jim vlastně chtělo špinit  talíře? Naštěstí jsem měl v zásobě ještě jeden banán, tak jsme hlady nezemřeli. Čeká nás už jen 10 hodin letu. Letíme proti času, takže mě dostával časový údaj na letence. Doba odletu byla 31.května v jedenáct hodin a přílet do destinace byl týž den kolem třinácté hodiny.
Většinu času jsem trávil spánkem, a pokud jsem zrovna byl u okénka, tak pohledem na tu nádheru ubíhající pod námi.
 

Ani si neuvědomujeme, co nádherných míst leží na naší Zemi, kterou máme to štěstí obývat. Z okénka letadla se mi naskýtal pohled na zasněžené ledovce Grónska a pevninu pokrytou věčným sněhem. Takto zhora to vše vypadá přenádherně. Tam dole to však pro nás lidi bude dost drsný  a nehostinný kraj. Snad jen lední medvědi a pár Eskymáků si libuje v těchto končinách. Kam oko dohlédne z letové výšky 10 tis.metrů nad mořem, tam je jen led a sníh. Žádné město ani civilizace. Možná by se dalo říct: ,,Díky Bohu!"



Těsně před přistáním jsem se seznámil asi s tříletou holčičkou a její maminkou sedící před námi na sedadle. Holčičce už měla dlouhou chvíli, tak začala prozkoumávat okolí sedadla. Udělali jsme na sebe pár drštiček a poté jsem ji zaujal Vostudou. Jak uviděla toho malého hnědého medvěda, byla k neudržení a maminka  pomalu musela nasazovat chvaty, aby ji vrátila zpět. Svolil jsem tedy a propůjčil jí medvěda na zbytek cesty. Nakonec jsme se dali do řeči s maminkou  a ta nám společně s manželem  dala několik typů na zajímavé destinace v oblasti Calgary, kam míříme.

Jdeme na přistání. Pod námi zuří špatné počasí. Pilot nás upozorňuje na pásy a informuje, kde případně nalezneme nouzové východy. To mě trošku znervóznilo. Většinou ukazují východy jen při startu a ne před přistáním. Prolétáme mraky a silnými turbolencemi. Pod námi je vidět město, v němž nevládne zrovna přívětivé počasí. S letadlem to hází a čas od času se propadneme v turbolenci o pár metrů volným pádem. Většinou se mi v letadle špatně nedělá, ale v tento okamžik si připadám jak na houpačce a houpačky moc nemusím. Dělají se mi mžitky před očima. ,,Ať mi ta holčička vrátí medvěda!" špitám si jen tak pro sebe. Musím být přece chlap a působit vyrovnaně. Nuda, nuda šeď a šeď...takovýhle přistání už jsem prodělal...Možná to můžu nalhávat okolí, ale ne sobě. Kontroluji, jestli je zvracecí pytlik na svém místě, abych ho případně mohl použít. Ještě mi v mysli vyvstává scéna z Mr. Beana, kdy v letadle na chlapečka, kterému bylo zle při turbolencích, dělal držtičky a pohupoval před ním s malým letadýlkem.
Náhle vidím, jak se blížíme k zemi. Sakra, letíme nějak rychle.Těsně nad zemí to pilot srovnává. Čekám tvrdý dopad. Pořád nic. Pod námi se už míhá runway. Pořád jsme nedosedli. Už je to nějak dlouho. Asi to pokazil a půjde na nové přistání. Najednou zpomalujeme a zastavujeme úplně. Znovu se dívám z okénka. Jsme pořád výš než jsme myslel, že máme podvozek, ale očividně jsem se spletl. Aniž bych to pocítil, dosedli jsme na runway a pomalu rolovali k terminálu. Vpadnul jsem do sedačky, jako bych celý let odpilotoval sám. Jsme tady. Náš nový domov pro příští období. Kanada. Hurá ven a probít se přes poslední překažku. Tou je imigrační úředník. Ale to už v dalším pokračování. :)

 První pohled z okýnka.

Tohle éro nás doneslo bezpečně až na zem. Jak jsou ty vzdálenosti relativní. Ještě před deseti hodinama jsme stáli na jiném kontinentě o 10tisíc km jinde.

Vostudovo další cesta

Opět přišel  čas, aby se Vostuda spolu se Štěpánem vydali za dalším dobrodružstvím, tentokrát za velkou louži. Naš nový směr určila jasná výzva a lákadlo, kterým jsou kanadské lesy, medvědi,  hory... ale též život - všední život Kanaďanů. Chceme poznat jejich denní rituály, problémy i radosti, pracovat s nimi a dostat se trochu hlouběji než je dovoleno běžnému  turistovi. K tomu nám dopomůže roční pracovní vízum. Právě ono je prostředkem, jenž nám dovolí  vplout do toho, co nazýváme všední život.
Náš tým posílil další člen výpravy. Tím je Katka. Dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku a vydírání vstoupila do tohoto kolotoče a opustila vše, co nazýváme domovem. A tak nám třem nezbude nic jiného než si ten domov, (aspoň provizorní) vzájemně vytvořit. Držte naší expedici Kanada palce.
Naše působení zahájíme v kanadské provincii Alberta, ve městě Calgary. Zde nás  letadlo v odpoledních hodinách ve čtvrtek 31.5.2012 vysadí. S Vostudou se budeme snažit podávat pravidelné zprávy, jak jen to okolnosti dovolí.