Cesta a první den v Dharamsale

(Fotky přibudou za pár dní-vydržte)

Nakonec celé odpoledne  trávím v tibetské kavárně, kde potkávám dva Čechy, spíš bych měl říct moraváky. No a nebyli by to moraváci, kdyby u sebe neměli slivovici! Desinfikuji tedy svoji trávicí soustavu a sdílíme postřehy, doporučení z cest a společný čas. Kolem šestnácté hodiny se zvedám, nahazuji batoh a jdu na hlavní třídu odchytit rykšu. 
Zaplňuji zadní sedadlo šlapací rykši batohem a kytarou a sám si sedám dopředu. Řidič měří pohledem nejdříve můj batoh pak mě. Vidím, jak se zhluboka nadechuje, zhluboka vydechuje nebo spíše vzdychá, usedá na sedadlo a opírá se do pedálů. Asi jsem měl vynechat tu velkou obědo-večeři na nádraží. Určitě by se našla nějaká večeře kolem Kashmír gate. Rád bych mu pomohl, ale není jak.Šlape jako o závod až do chvíle, kdy příchází mírný kopec. Když už jedeme rychlostí, že nás předchází i chromá kráva potulující se po ulici, říkám si, jestli bych neměl vystoupit a pomoci zatlačit. V tu samou chvíli, když už skoro stojíme, seskakuje z kola a raději ho tlačí. Zdá se, že to dobře udýchává a že ví, co dělá. A tak využívám čas na fotografování. Rychlost chůze je k tomu ideální. Kolem mě se po rozbité ulici pohybuje mnoho prostředků, lidí a zvířat. Tamhle prohrabuje smečka psů odpadky, tady stojí židle, na které sedí pán a nechává se holit před velkým zrcadlem provizorně připevněným na fasádě domu. Po vydatném včerejším a nočním dešti, je silnice schovaná pod vrstvu bláta, vody a odpadků.  Když překonáváme mírný kopec, konečně opět naskakuje do pedálů a rozjíždí to téměř nadzvukovou rychlostí. Nadzvukovou, protože člověk neslyší žádný jiný zvuk kromě chrastění a skřípění rykši. Úspěšně vymetáme několik hlubokých děr na silnici, a to takovým způsobem, že si téměř rozbíjím hlavu o trubku rámu střechy rykši, jak nadskakuji. Kontroluji batoh a kytaru. Obojí je na svém místě.
Přijíždíme na místo, kde můj šofér sesedá a oznamuje, že jsme tady. Koukám kolem sebe. To není to místo, kde jsem dopoledne kupoval jízdenku. „Ne, ne kamaráde, tohle není to místo,“rázně reaguji na jeho výzvu, abych vystoupil. Pro jistotu se ptám kolemjdoucího Inda, jak daleko je Kašmír gate. „Pokračujte dále a tak půl kilometru to uvidíte“ odpovídá a něco vysvětluje řidiči. Ten trochu neštastně usedá zpět do sedla a znovu se opírá do pedálu. Konečně přijíždíme k autobusovému nádraží. Děkuji za svezení a platím mu o pár rupií více za to, že to zvládnul.

Procházím do autobusového terminálu  bezpečnostními rámy. Samozřejmě, že začínám pípat. Ind znuděně sedící na židli dává signál kolegovi, který přistupuje s detektorem a projíždí celou moji postavu. Nic nenachází, přesto že mi za pasem visí nůž.  Často jde jen  o snahu na oko, snahu o vytvoření iluze, že jsou tato veřejná místa zabezpečená, pro případ že se něco stane. Po prohlídce jdu kolem stanoviště na prodej lístků a pokračuji hlouběji do útrob nádraží. Nalézám obrovskou čekárnu, spíše halu, kde jsou obrazovky s odjezdy autobusů. Hledám autobus do Dharamsaly. Zatím tam není. Jsem tu o necelou hodinku dříve. Usedám tedy na jedno sedátko a po chvíli rozhlížení rozbaluji kytaru. Během několika okamžiků se rozléhá po čekárně ku překvapení všech Nohavicova píseň „Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu“. Snaha trochu ji upravit na verzi „Z Dilí vyjíždí autobusy co čtvrthodinu“ se nesetkává s úspěchem, tak raději volím jiné, známější songy. Přes Boba Dylana se dostávám k Eagles a Cranberries. Vytahuji zpěvníčky a hledám další a další songy. Mezitím se sedátka kolem mě zaplňují, lidé procházející kolem se zastavují a nevěřícně hledí. Po chvíli ke mně  přistupuje trojice chlapců, kteří se ptají, jestli by se se mnou mohli vyfotit. Souhlasím a společně se fotíme při podání ruky, při hraní na kytaru, při držení kolem ramen. Když se  vystřídali všichni tři, zve mě jeden z nich do města, jehož název ani nevyslovím. Prý  tam odtud pochází a je tam hezky. Děkuji za pozvání, ale ukazuji mu již zakoupenou jízdenku do Dharamsaly. Loučíme s a já pokračuji ve své činnosti. Občas někdo v davu zatleská, ale většinou se tváří, že tam nejsou. Je to úsměvné. Periferně vidíte, jak vás sledují, natáčí na mobil a když na ně pohlédnete, uskočí pohledem a dělají, že se zrovna strašně zajímají o plakát visící na zdi vedle nich. Díky této činnosti mi čas čekání uběhl neuvěřitelně rychle a již vidím, že se blíží osmnáctá hodina  a je čas jít na zastávku. Cestou mě staví starší Indové a chtějí, abych je vyfotil. Fotím je a pak s nimi chvilku stojím, zatímco jeden z nich přináší kolegům a mně čaj. Popíjíme ho společně a já zjišťuji, že autobus by zde již měl být. Je zde velká spousta autobusů, ale jelikož jsou popsané v hindi, nejsem schopen odhadnout název mého autobusu ani přibližně. Na stanovišti s číslem 20, kde by měl být můj autobus, podle slov mých spolučekajících můj autobus není. Vyrážím tedy po okolí a hledám jej. Po hvíli mě jeden z Indů nasměřuje k nejvzdálenějšímu autobusu. Ptám se řidiče na Dharamsalu, on souhlasně přikyvuje. Hurá. Ptám se, jestli mohu nastoupit a dostávám odpověď v hindi, čemuž vůbec nerozumím. Odpovídám mu tedy česky, jestli můžu nastoupit a on jen pokyvuje rukou, jako že ano. Nastupuji do autobusu a hledám své sedadlo. Skvělé, sedadla se dají sklopit a je zde dost místa na nohy. To se bude na dalších 10 hodin jízdy hodit. Jen mě trochu překvapuje, že jsem v celém autobusu sám. Konečně startuje motor a vjíždíme na stanoviště 20. Sice již několik minut po plánovaném odjezdu, ale  přece. Do autobusu se začínají hrnout lidi. Ještě že jsem měl možnost se v klidu zorientovat a umístit všechny své věci v předstihu než sem vpustili ty divochy. Vyrážíme tak s dvacetiminutovým spožděním. Vyjíždíme z brány a mě překvapuje, že doposud nikdo nechtěl vidět můj lístek. Až po deseti minutách jízdy přichází průvodčí a bez ohledů mi něco vysvětluje v hindi. Na všechno kývám, protože již vzdávám snahu znovu a znovu opakovat: „Nerozumím, anglicky prosím.“

Vjíždíme pomalu na rušnou dálnici a zařazujeme se do neuvěřitelného provozu a zácpy. Venku již padla tma a město kolem halí mlžný opar smíšený s výfukovými zplodinami. Už abych byl v horách. Začínám zkoumat svoji sedačku. Autobus, ve kterém jedeme, nepůsobí jako tradiční indický autobus s lavicemi. Nad hlavou mám větrák, pod okny jsou zásuvky a nad řidičem obrazovka. Ani jedno, jak brzo zjišťuji, nefunguje. Mé sedadlo bych rád posunul do pohodlnější polohy, a tak mačkám jediný knoflík na boku. Knoflík vyskakuje a mé opěradlo společně se mnou ulehá do klína indické dámě sedící za mnou. Omlouvám se jí, očividně jí to způsobilo šok. Mně ovšem také. Ještě že její manžel, který ji doprovázel, vystoupil ještě na zastávce. Vracím sedadlo do původní polohy, ale pokaždé když se o něj opřu, opětovně padá. Sedám si tedy na sedadlo vedle mě, to funguje naštěstí normálně. Překvapením je, že tento autobus není ani z poloviny naplněn. Očekával jsem přecpaný autobus a místo toho to vypadá, že máme každý své dvousedadlo.

Uvelebuji se u okna a hledím ven na rušné, pouličním světlem osvícené město. Scenérie za oknem se mění a mě to pomalu uklobává ke spánku. Pokaždé, když už už spím, autobus sjíždí na parkoviště,  rozsvítí se a je čurací zastávka. Jelikož mi pokaždé trvalo tak hodinu a půl  nechat se opět uklinbat ke spánku a zastávky na čurání jsou každé dvě hodiny, snadno si dopočtete, kolik jsem toho za cestu naspal.

Do Dharamsaly přijíždíme za úplné tmy. Je něco ke čtvrté hodině. Zvláště posledních 150 kilometrů, kdy se asfaltová cesta podobala spíše tankodromu a intenzita serpentin se zvýšila na kilometrový interval, tento úsek se mi již nepodařilo usnout vůbec. Spíše jsem chytal padající věci, chytal své tělo pohybující se ze strany na stranu a poslouchal kvílení gum. Ten člověk jede jako blázen. Očividně jsem si to nemyslel sám. Každopádně díky tomu jsme přijeli o dvě a půl hodiny dříve do cíle. Vítejte v Dharamsale.

Vylezu z autobusu a rozhlížím se jako právě vyoraná myš. Byl jsem na tomto místě před 5ti lety, ale vůbec to tu nepoznávám. Možná to je kvůli tmě. Proti mně stojí podobně vypadající muž s plnovousem, střední postavy, tmavší, avšak evropské pleti. „ Ahoj, znáš to tady trochu? Chtěl bych najít nějaké ubytko, ale netuším, kterým směrem jít a kde je nejlepší místo.“ Oslovuje mě muž angličtinou se silným australským akcentem. „Už jsem tady byl, ale vůbec to nepoznávám. Ale můžeme se porozhlédnout po něčem společně. Třeba bude doma Dalajláma a nechá nás u sebe?“ říkám napůl s vážnou tváří. „Skvělý nápad, jdu s Tebou.“odpovídá. James, asi tak 30letý Australan již putuje po Indii  od října  a právě jede z městečka někde na sever  od Dilí, kde absolvoval desetidenní kurz vipassany. Před tím cestoval s přítelkyní, ale před 14dny se rozdělili a ona se vrátila domů. Jamese čekají ještě další tři měsíce. Člověk, který trávil deset dní v meditaci a tichosti, kdy se učil poslouchat své tělo má, těsně po  ukončení kurzu, silnou potřebu mluvit. To také zjišťuji v průběhu naší cesty vzhůru po tmavé ulici. Někde nad námi, tipuji, leží Dalajlámovo sídlo. Jdu po vůni modlitebních tyčinek. Vycházíme z osvětlené části města a ztrácíme se mezi domy. Mezi tím mi James stíhá sdělit vše, co za posledních 10 dní musel držet v sobě. Nikde žádný hostel, nikde ani krámek. Už je asi pět ráno a začíná lehce poprchávat. Schováváme se pod stříšku místní komunitní školy a čekáme, až se déšť uklidní. Nakonec se rozhodujeme vrátit na hlavní silnici, ze které jsme sešli, protože mi přišlo, že o jde již moc vysoko a končilo tam město. Na hlavní silnici asi tak kolem půl sedmé zastavujeme motocyklistu, kterého se ptáme, kde je Dalajlámovo palác. Ukazuje nahoru a my se pomalu odhodláváme vyrazit vzhůru po potemnělé silnici. Kdybych to alespoň trochu poznával. Ušli jsme ani ne dvě stě metrů a zespodu přijíždí malý náklaďáček naplněný pískem. Zastavujeme ho a řidič dává znamení ať si k němu vlezeme. Sedíme namačkáni  s batohy v malé kabince, ale hlavně že se vezeme.Kytaru jsem zahodil na korbu do písku a doufám že po vymlácené silnici nevyskočí ven. Konečně po několika kilometrech dojíždíme na místo, které poznávám,  Dalajlámova rezidence.Chlapík s pískem jede rovnou dovnitř. Opravují totiž nádvoří a něco zde staví. 

Vystupujeme před hlavní branou. Musíme projít bezpečnostní kontrolou před tím než nás vpustí dovnitř. Loučíme se s řidičem a  já nahazuji batoh. Vcházíme dovnitř. Ještě, že tu jsou tyto kláštery, jinak bysme se neměli kam schovat do chvíle než otevřou restaurace, hostely a obchody. Život zde začíná, až tak kolem osmé až deváté. Ochranka nám ukazuje místo, kam můžeme složit batohy. Procházím opět bezpečnostním rámem, který začne pípat. Muž mě prošacovává, nůž za pasem nechává bez povšimnutí. Je vidět, že Jeho svátost není doma, protože to ochranka moc neřeší. Procházíme tedy celým klášterem. Vidíme mnoho mnichů pobíhat ze svých ubikací do jídelny a tříd. Právě zakončili ranní modlitby a spěchají na snídani. Procházíme se po areálu a sledujeme rušný život v rudém rouchu. Když jsme se nabažili místa a prohlédli kdejaké zákoutí včetně kuchyně a jídelny a zde pozdravili skupinu právě snídajících mnichů, nahazujeme opět batohy a hurá do městečka najít nějakou postel. Je je po osmé ranní a přímo naproti bráně otevřeli malou tibetskou restauraci. Vcházíme na čaj a placky. V poklidu snídáme a užíváme tepla, sucha a klidu.

„Necháme zde batohy a projdeme městečko bez nich. Bude snazší najít ubytko v těch kopcích, pak se pro ně vrátit.“ Navrhuji to Jamesovi a domlouvám s kuchařem, kam je můžeme složit. Člověk si bez toho batohu připadá jako by létal. Hodina bloudění a hledání bydlení vyústila nakonec v nalezení pěkného místa za slušnou cenu. Je výhodnější pronajmout pokoj ve dvou, a tak se s Jamesem na sebe koukáme a diskutujeme tuto možnost, postoupení našeho asi tak 4 hodinového přátelství na další úroveň. Mají totiž jen pokoje s manželskýma postelema. Ale co, jde jenom o pár nocí, je stejně zarostlej, stejně bláznivej, tak to bysme si mohli rozumět. „Jdu do toho!“ říká James. „Já taky, pod podmínkou že dneska budu dělat tátu já!“ odpovídám. „Dáme si čaj a pak skočíme pro batohy, ok? “ usedá James ke stolu a vytahuje z batohu počítač. „Musím napsat pár mailů.“ Usedáme s černým čajem a já se rozhlížím kolem. Kavárna je podezřele plná evropsky vyhlížejících lidí. V rohu vidím plynový přímotop. Jdu k němu, zatímco James je ponořen do konverzace přes skype. Chvilku se nahřívám nad kamny, a pak si všimnu upřeného pohhledu a úsměvu ženy sedící u stolu hned vedle mě. Hned prohazujeme několik slov na téma počasí a že by mohlo být tepleji. Po chvilce konverzace zjišťuji, že se jedná o Němku, která několik týdnů putuje po Indii a že přijela před nedávnem do Dharamsaly a zde odpočívá. Je zajímavé, jak většina lidí, co zde potkáte, jsou takříkajíc trochu jiní. Není jim cizí jóga, meditace, můžete se bavit na téma minulých životů a tak dále. Jak by mnohý „normální“ člověk řekl : „Prostě jsou cáklí!“  Ano, místa jako toto lidi zaměřené na duchovno přímo přitahují. Proto se zde v posledních letech rozvinul takzvaný duchovní turismus a tito blázni, co nechtějí žít jen pro materiální věci, se sem sjíždějí. A není na tom nic špatného. Pokud nenašli uspokojení a štěstí ve věcech kolem nás, proč se nepokusit hledat zdroj v nás? Minimálně tím, že se sjede taková skupina lidí, rozhodně se mohou vzájemně inspirovat, něčemu naučit a povzbudit. To se mi líbí. A musím řici, že poté co se k nám připojil James, bylo zajímavé sledovat vývoj konverzace a témat. Až jsem v jednu chvíli nebyl schopen vstřebávat to vše. Navrhuji, že budeme pokračovat později a nyní si skočíme pro batohy. Zvedáme se s Jamesem a opouštíme kavarnu a hotel, kde je kromě nás ubytovaná také Melanie.

Po návratu s batohy a po obědě na mě doléhá spánkový deficit, takže opouštím Jamese  a Melanii a jdu se na chvilku natáhnout. Dvě hodinky spánku mě vpouštějí novou okysličenou krev do žil a kolem šestnácté hodiny vyzvedávám Jamese stále sedícího v kavárně. Nyní sedí u stolu kromě Melanie ještě i Kanaďan, který se právě vrátil z treku v horách. Šel část treku, který bych rád absolvoval, na sedlo 4350 m, přes svatou jeskyni a takhle. Okamžitě ho tedy bombarduji otázkami a zjišťuji aktuální stav sněhu, podmínky na trati a tak dál. Nakonec se Kanaďan zvedá, omlouvá se, ale že prý musí pokračovat dále a za půl hodiny mu jede autobus. Loučíme se a vyrážíme s Jamesem se projít směrem k Vipasana centru nad Mcloudganjem, kam se plánujeme oba zapsat na příštích deset dní. James podruhé, já poprvé. Když centrum nalézáme, zjišťujeme, že zahajuje svoji činost až koncem března, dobrá tedy, tak tudy cesta nevede. Procházíme alespoň komplex centra, který leží nad Dharamsalou v borovém lese a jeho rozsáhlost je překvapující. Každý z účastníků dostane vlastní pokoj v chaloupkách roztroušených po lese. Uprostřed je komunitní budova, kde se konají společné ranní  řízené meditace. Po jídle se každý odebere na své místo a v tichosti praktikuje techniky, které mu učitel zadal. Jí se dvakrát denně, striktně se vstává ve 4h ráno, večerka kolem deváté. Po dobu kurzu smíte mluvit jen s učitelem, jinak je třeba být v absolutní tichosti. Nesmíte mít s sebou žádné čtení, talismany, počítač, mobil, hodinky, ani přehrávač hudby. Jen oblečení a spacák. Prostě dokonalé odpojení a pobytí jen a jen sám se sebou. Je až neuvěřitelné kolik lidí to nedokáže a znovu a znovu unikají k činostem jako čtení, sledování televize, poslouchání hudby, internetu a nebo jen mluvení. Mnozí totiž mají strach, že by třeba zaslechli hlas z jejich nitra, který by jim řekl třeba něco, co nechtějí slyšet. Já sám nevím jestli bych tento desetidenní  kurz zvládnul, takže je to výzva jasná! Uvidíme jestli se zadaří najít nějaké jiné centrum, které mě přijme. Skvělé na této věci je to, že neběží na komerční bázi a účastníci zaplatí tolik, kolik mohou, za kolik jim to stálo. A deset dní vás krmí, starají se o vás a máte kam hlavu složit. Jen si moc nepokecáte.

Od centra jdeme již za tmy. „Byl to dlouhý den,“ povídám Jamesovi. Mám pocit, i když jsem s tímto klukem zatím jen asi 13 hodin, jako bych ho znal léta. Stačil mi toho tolik povědět. A co nepověděl, to vidím. Silnici, vedoucí nás zpět setmělým lesem, náhle oživí a prosvětli dva motocykly. Jak je Jamesovým zvykem, co jsem vypozoroval, okamžitě vášnivě zdraví řidiče. První motorka projíždí a na ní sedí dva Indové. Nastavuji ruku a tleskáme si se spolujezdcem, když mě míjí. Druhá motorka zastavuje. Chvilku se bavíme s mladým Indem, který vyrazil se svými přáteli na dovolenou a půjčili si tyto dva motocykly značky buell. „Kam jdete?“ ptá se Ind, jehož jméno jsem zapomněl v okamžiku kdy ho vyslovil. "Do města." „Je to ještě pěkný kousek, tak naskočte! Svezu vás.“ Na naši poznámku, že je tam místo jen pro jednoho, hezky konstatuje: „Tady jste v Indii! Na téhle motorce může jet až pět lidí!“ Souhlasím a vzpomínám si na studijní léta trávená s kamarády na motorkách. Na Simsona se nás vešlo sedm lidí a ujelo tak kolem 5ti kilometrů. Vidím to jako dneska. Jen doufám, že nebudou cestou žádní další stopaři.

Po návratu zpět potkáváme opět Melani v restauraci našeho hotelu a už automaticky přisedáme k ní. Sděluji jim můj plán vyrazit na sedlo Indrahar  a navrhuji jim přidat se na první úsek, který vede přes Dharamkot  do místa zvané Triund. Zde je možné najít ubytování v malém baráčku. Přespíme tam, já poté budu pokračovat dál a vy dva se vrátíte. Ani jsem je nemusel dlouho přemlouvat. Dobře, zítra seženeme zásoby, sbalíme batohy a vyrazíme další den v brzkých ranních hodinách. Domluveno. Melani nám ještě pověděla o zajímavé zkušenosti s místní tibetskou klinikou. Navštívila zdejšího lékaře který ji prohlédl a předepsal mnoho bylin a přípravků. „Bylo až neuvěřitelné, jak ten chlapík do mě viděl.“ Koukáme na sebe s Jamesem a je nám  jasný program na zítra. Jdeme k ajurvédickému doktoru. 

Klinika je vyhlášená, podporovaná samotným Dalajlámou a navíc je přímo nad naším hotelem. Je třeba si nechat udělat servisní prohlídku v jiném stylu než v Evropě. Je krásné, jak právě v těchto kavárnách a restauracích člověk při rozhovorech s cizími lidmi zjistí, jak jsou podobní a dostane mnoho inspirativních informací. To se mi na cestování líbí.

No ale to už bude další vyprávění…zítra. Teď jdeme s Jamesem do našeho pokojíku s manželskou postelí a červenou žárovkou (ani nevím proč ji tu mají a raději po tom pátrat nebudu) trávit naši první společnou noc. Snad nebude chrápat.

  

U tibetského doktora

Usnul jsem jako špalek a o Jamesovi jsem ani nevěděl. Ráno jsme se probudili současně a jelikož ani jeden z nás nemá hodinky, netušili jsme, kolik může být hodin. Měl jsem pocit, jako bych spal věčnost a cítil jsem se skvěle. Vycházíme do města na snídani a hned na to míříme k Melanií zmiňované poliklinice. Přicházíme tam chvilku po jedenácté. Na recepci nás instruovali, že si máme vzít pořadové číslo a počkat na doktora. Sedli jsme si vedle mladého Tibeťana naproti mnichovi, kteří tiše čekali, až na ně přijde řada. James se dává do řeči s Tibeťanem a ten nám vypráví po chvilce svůj příběh o tom, jak utíkali přes Himálaj z Tibetu do Nepálu a jak to byla dlouhá a náročná cesta. Jeho vyprávění bylo zajímavé, ale člověk musel neustále pokládat otázky, aby ho udržel při vyprávění. Jeho skromnost a tichost nakonec zvítězily a v čekárně se rozhostil klid. V tu chvíli na mě dosedl takový ten tíživý pocit, jaký máte u doktora. Ale něco tu bylo jiné. Nebyl zde cítit pach chloru a dezinfekcí, lidé v čekárně se usmívali a personál procházející kolem byl normálně oblečený. Z domova jsem naučený,  že doktora jdu pozdravit, jen když mám problém a často to není příjemné. Právě jdu poprvé k doktoru abych se dozvěděl, jestli nějaký problém mám…Jsem zvědav, co mi řekne. Otvírají se dveře a z nich vychází paní, která v ruce drží recept a kyne, že má jít další. James se zvedá a říká: „Jdeš první?“ Přikyvuji. Na jeho návrh, že půjdeme spolu, mu naznačuji, že spolu sice sdílíme lože (ve vší počestnosti)  a vznikl mezi námi hezký kamarádský vztah v tak krátké době, ale oba jsme zadáni a nejsme manželé, takže bude lepší, když půjdeme každý sám. Souhlasně přikyvuje a znova usedá. Klepu na dveře a vcházím dovnitř. Vidím drobného,  avšak podsaditého pána s kšiltovkou, příjemným úsměvem a hlubokýma očima. Vyzývá mě, abych se u něj posadil. Sedám si na židli vedle stolu, za kterým sedí, po jeho levici. 
„Tak co vás, mladý muži, přivádí? Odkud jste a jak dlouho jste zde?“ Zahájil sérii otázek. „Chtěl jsem vás vidět, s doktorkou jsem doma řešil nějaké zdravotní výkyvy a chtěl bych znát váš názor na můj zdravotní stav. „Tak se na to podíváme. Podejte mi ruku." a natahuje svoji ruku k mé. Kdybych neměl již nějaké povědomí o tradiční tibetské medicíně, myslel bych si, že mi bude číst z ruky. Doktor uchopil mé pravé zápěstí a přiložil na ně tři ze svých prstů. Chvilku s nima jako by poklepával, vypadalo to jako by chtěl nahmatat tep. Ale snažil se napojit na tři (nebo čtyři-už si nepamatuji) body které máme na tomto místě a díky kterým dokáží zjistit stav pacienta. Představte si, že by bylo možné přijít jen tak doktorovi, podat mu ruku a aniž by potřeboval vaši zdravotní kartu, naprosto přesně by věděl, co vám bylo, je a kde máte narušený systém. Úžasná představa, že? A já jsem teď zde, abych zjistil, co je na tom pravdy.

„Trpěl jste v mládí angínama? Nebo jste prodělal nějakou vážnou v poslední době?“ „Ano, než jsem odjížděl, tak měsíc před odjezdem jsem byl nemocný.“(Doktorka mi z rozboru krve asi tak před třemi týdny zjistila zvýšený angínový faktor, či co a že prý je uzpůsobené častými angínami v dětství - verdikt: dá se to napravit vyndáním krčních mandlí)  „Dosud mám lehce nateklé uzliny,“odpovídám. „Hmm..“ Muž jako by byl nepřítomen, pokračuje dál. Mám pocit, jako by mnou listoval. Žaludek, trávení, Dýchání…jako by pro sebe si říká jednotlivé oblasti. „Trpíte nebo trpěl jste alergiemi a kožními problémy?“  „Ano, teď je to lepší, ale v době studií a v dětství jsem tím trpěl hodněm,“ odpovídám. „Hmmm…bolí vás záda v kříži?“ Vyvaluji oči. Jak to ten chlapík sakra dělá? Připadám si, jako by za mnou listoval zdravotní kartou. ,,Ano. Před několika lety jsem měl nehodu při sportu  a od té doby se mi to vrací. Teď je to dobrý, ale při námaze se to občas projeví.“ Koulím očima a říkám si, co ještě najde. „Dejte mi druhou ruku.“ Podávám mu ji a on to samé, co s pravou, dělá s levou. Hraje si s body na zápěstí. Tentokrát oba mlčíme. Najednou mnou prjíždí zvláštní pocit, težko se to popisuje,ale jako by vám od nohou k hlavě proběhl mráz, ale v příjemné formě. Musím se usmívat na toho muže a cítím k němu ten hezký pocit lásky, jako k někomu, kdo právě pročetl celý váš život a dal požehnání, udělal něco, co vás rozzářilo. Zní to asi divně, ale ten okamžik, kdy jsem tam seděl a tento  pán se mnou pracoval…odehrávalo se toho tolik. A nevím, jako to sdělit slovy.

„Tak tedy dobrá.Napíši vám bylinné přípravky, vyzvedenete si je vedle u přepážky. Řeknou vám, jak je užívat a kdy. Jak dlouho jste budete v Indii? Rád bych, abyste se za mnou přišel ještě alespoň jednou podívat. Tak za tři týdny. Pojedete sem? Kouknu, jak ty přípravky fungují a případně vám jich ještě pár předepíši do Čech. Bude třeba setrvat s užíváním minimálně měsíc.“ „Ano, chtěl jsem přijet na oslavy Losaru. Stavím se tedy ještě.“ A čekám na nějaké informace, co se děje. „To je vše, můžete jít.“ ,,A co ty uzliny a něco,co mi řeknete k mému stavu?" 

„Váš organizmus je zatěžován špatnou nevyváženou stravou, znečištěním vzduchu, elektro smogem a tak dále. Měl byste se vyvarovat smažených věcí, zmrzliny a studených nápojů.“ Následoval výčet dalších věcí jak zredukovat jídelníček, co je pro mě dobré a co ne. „Ohledně uzlin a alergie, ta je způsobená častými změnami místa, kde žijete. Tím, že měníte často místo, kde spíte, nacházíte se v odlišných nadmořských výškách, pijete jinou vodu…váš organizmus to nutí neustále se přizpůsobovat těmto změnám a společně s předchozími faktory způsobují vaše problémy. Nejspíš máte práci, kde jste hodně mimo domov, spíte mimo domov a moc se nezastavíte, že?“ Tímto si mě pan ajurvédický doktor plně získal a nevím, jak  to dělá každopádně klobouk dolů. Již ho nezdržuji vyprávěním o mé práci, beru do ruky recept a jako ve snách jdu k přepážce, kde tři ženy míchají bylinné přípravky. Předávám recept, žena si to předčítá a poté mě posílá k pokladně. Zde mi to pokladník spočte. V přepočtu na naše: 20 korun konzultace u doktora a 120 korun za léky na příští měsíc.Dostávám tři balíčky se spoustou kuliček. Tohle máte po snídani, toto před obědem, tyto produkty po večeři. Odcházím se zásobou léků na měsíc a pořád ještě jsem jak ve snách. James, který vešel k doktoru po mě vychází za několik minut. Vypadá, že je v podobném stavu. Házíme ještě nějaké peníze do donační krabičky a vycházíme ven horlivě si sdělujíce, co jsme právě prožili.

Jo, jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých zatím v Evropě nechceme vědět a ani si je připustit. Jak by se to ušetřilo na spoustě složitých a drahých přístrojích, rezonancích, kdyby člověk jen přišel k lékaři, podal mu ruku a on mu předepsal bylinky, které ho srovnají. Ale to by zkrachoval jeden z největších byznysů, který na západě po automobilovém průmyslu a zbrojírenství běží…

No uvidíme, jak se to projeví na mém stavu a jaký bude dopad na mé zdraví po měsíci užívaní těchto bylinek.

„Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. A když jsi přeskočil, tak se podívej, do čeho jsi skočil.“        

Welcome to incredible India

Tak čas opět  uplynul jako voda a toulavé boty na mě začaly nervózně podupávat ve skříni. ,,Kam mě to zas chcete nésti?" ptám se. "Do kopců! Za řídkým vzduchem, provoněným modlitebními tyčinkami a zvukem manter spívajících mnichů."
Musíte sami uznat, že na tohle moc protiargumentů člověk nenajde. A tak kupuji letenku na pět týdnů do Indie, bláhově beru průvodce po severní Indii od Lonely planet, který váží přes kilo a stejně ho nepoužiji, protože směr cesty je již dán. Boty mě tam samy donesou. Ale člověk musí mít nějaké závaží na zádech. K průvodci přibaluji ještě medvěda Vostudu (ten nemůže chybět) a kytaru(pro případ náhlé trudomyslnosti).

V pátek ráno 23.1. dobaluji batoh, sedám na Žlutýho a na Zličíně ještě dokupuji pár zásob na cestu. Paradoxně mi tentokrát balení zabralo méně času než když jedu na přechod Šumavy. Na letiště dorážím  včas. Vážím si batoh, abych zjistil, jestli se vejdu do váhového limitu. K mému překvapení má batoh 15kg plus kytara se zpěvníky. No to je moje minimum na takhle dlouhou dobu. Asi jsem na něco zapomněl. Minulý rok, když jsem letěl do Himálaje, měl můj batoh 33kg, a to jsem ještě většinu oblečení měl na sobě. Neuvěřitelné. Asi jsem si měl přibalit ty plavky...
Odlétíme na čas, se špatným počasím a těžkými dešťovými mraky za zády. Ale přátelé, nad těmi mraky Slunce stále je, takže neztrácejte naději! Viděl jsem ho tam... :)


Let proběhl vcelku bez velkých komplikací. Místa na nohy se jako obvykle nedostávalo, takže mé nohy skončily vystrčené do uličky. Každých pět minut mi na nohu šlápla letuška, nebo mě kopla. Chvilku jsem myslel, že to dělá schválně a že je to třeba způsob, jak mi chce projevit náklonnost, ale... nebylo to tak. Jen jsem tam trochu zavazel. Po několika hodinách se už ani neomlouvala a já už to ani nevnímal. Letím přes Dubaj,kde máme asi 3h na přestup do letadla na Dillí. V dalším letadle je již poznat, že mířím k Indii. Množství Indů kolem mě se zněkolikanásobilo a Čechů a Arabů ubylo.

Vystupuji z letadla přímo do letištní haly. Čekám ovanutí vlhkým parným vzduchem, místo toho zjišťuji, že je zde zima. Zima ve smyslu 10stupňu, vzduch pročištěn po dešti. Přicházím k vízové kontrole a odevzdávám několik vyplněných formulářů. Úředník se mě s úsměvem obrací, že jsem zapomněl vyplnit jeden formulář navíc. Procházím tedy koridorem fronty zpět ke stolečku, kde se nezbytně nutný papír nachází a cestou potkám v protisměru mladou Angličanku. „Wrong way, man“ volá na mě s úsměvem. Krčím jen rameny a souhlasím. Uvelebuji se u stolku a zahajuji proces vyplňování. V podstatě ty samé informace, které jsem již vypsal do předešlých formulářů. Náhle se vedle mě objevuje Angličanka. „Wrong way?“ taži se jí s úsměvem a ona jen krčí rameny.

Konečně vše vyplněno, razítko vloženo do pasu se slovy: „Welcome in India!“  Do hlavní haly vcházím již obtěžkán svým batohem a zavazadly. Před armádou hlídaným vstupem na letiště vidím chumel řidičů, taxikářů, kteří čekají na to odchytit si svého turistu. Při tomto pohledu mě trochu polilo horko a musím se na chvilku posadit a užít si posledních okamžiků v zóně klidu. Vím, co přijde a potřebuji se přeladit z režimu neviditelný běloch na režim „bílej turista potřebuje pomoci od peněz“. Zkouším techniku zneviditelnění. Hlavně vypadat nenápadně. Zhluboka dýchám a rozmýšlím další postup. Z letiště je nejlepší vzít autobus, vyjde na pár rupií a doveze až na Pahargánž, kde se chci ubytovat. Jenom kdybych si pamatoval, odkud jezdí.

„Dobrá, jdu do toho!Krlišh!“(útočný pokřik ani nevím odkud). Jsem tak nenápadný, jak jen mohu být. Vycházím ze dveří, voják se samopalem mi kyne a v jeho očích vidím slova: „Tak hodně štěstí a odolnosti.“ Zdá se,že moje strategie nenápadnosti vychází a ani jeden z taxikářů se ke mně nevrhá. Rázným krokem jdu k informačnímu  stánku s výrazem člověka který ví, kam jde, ví co chce a snažím se tvářit nepřístupně. Možná jsem se až moc mračil, protože obyčejní lidé čekající na autobusy mi raději ustupovali z cesty. Asi jsem to trochu přehnal. Paní na informacích na mě překvapeně kouká, že po ní chci vědět, odkud jede autobus do centra. Až po chvíli, kdy se jí rozsvítila nad hlavou pomyslná žárovka, mi povídá: „Zkuste nástupiště 18, tam odtud by to mohlo jet.“  Stojí tam autobus popsaný hindy nápisy plný vojáků. Abych tady ještě nakonec nenarukoval do armády. Budou to brát, že se chci přidat, odvezou mě na základnu a spadne klec. Půjdu do hola, dostanu kulomet a hlídej, vojáčku. Před autobusem na lavičce sedí starší pár Angličanů. Zdravím je a ptám se, jestli neví, kam ten autobus jede?. „Jsme tu s cestovkou a momentálně se nám ztratili. Nevíme. Budeme rádi, když se sami dostaneme k našim.Počkáme tu na delegátku. Kdyžtak počkej s námi.“ Povídá tak šedesátiletý pán. „Díky, budu pátrat dál.“ Jdu za řidičem a ten mi na slova Pahargándž  kývá na souhlas a ukazuje dozadu. Super. Tak vzhůru do města. Akorát načas. Autobus zavírá dveře a vyrážíme směr Dillí. Cestou projíždíme několik zastávek. Už jsem zapomněl, jak je zábavné sledovat místní zvyky a dopravu. Autobus nejspíš nabral zpoždění, tak to valí po ulici, u zastávek jen otevírá dveře, aby lidi mohli naskočit. Vidím pána s dvěma velkými taškami, běžící jak o život a přískokem nastupuje do zpomaleného autobusu. Při jeho vstupu nezvládne manévr a zakopává o zavazadla ležící na podlaze autobusu. Lehá si přes tato zavazadla jak dlouhý, tak široký za veselého jásotu a smíchu lidí v autobusu.

Vystupuji u vlakového nádraží na pokyn řidiče. Asi bych to tu nepoznal. Byl jsem tady už několikrát, ale pokaždé mě čeká jiný pohled. Jdu přelidněnou ulicí a užívám si života a frmolu kolem. Ulice je přeplněná věcmi, lidmi, zvířaty a zbožím. Jediný běloch široko daleko a paradoxně nevzbuzuji ani moc pozornosti. Po několika stovkách ušlých metrů napříč úzkými uličkami odchytávám rykšu a zbytek cesty se nechám vézt. Už poznávám okolí. Main Bazar, hlavní centrum této čtvrti. Když si člověk odpustí některé věci a chce cestovat na low budget, je toto místo ideální.Procházím několik hotelů a nalézám jeden za 400rupií na noc, což je asi 150kč. Je to na místní poměry luxusní, protože na pokoji mám vlastní záchod, sprchu s teplou vodou a připojení k internetu. Jako bonus beru plíseň na jedné stěně za postelí a společnost dvou švábů. Jako zbytečnost pak televizi se spoustou kanálů.

Hned po ubytování kontaktuji známého Inda Tilaka, který hned odpoledne přijíždí a společně trávíme čas prochátkou po Dillí. Je to člověk patřící do střední vrstvy místní společnosti, který místo jako Pahargándž lehce odsuzuje. Jaké bylo jeho překvapení a lehké pohoršení, že jsem se ubytoval právě zde. Ale pokud člověk cestuje dlouho a chce více utrácet za projeté kilometry, než za ubytování, je to snesitelná daň. Dojeli jsme na jídlo na Konop place a zde jsem zakusil společnost smetánky. V Indii člověk opravdu najde vše, záleží, co chce a kolik pro to chce obětovat. Po několika hodinách trávených spolu jsme prošli a projeli skoro celé centrum Nového Dilí. Díky zítřejším oslavám Dne republiky začaly  všude kolem růst policejní zátarasy množí se vojáci. Na samotné oslavy, což spočívá v obrovské vojenské promenádě a demonstraci síly, dorazil i americký prezident Obama. Společně s prezidentem a premiérem Indie usednou na tribuně na otevřeném prostranství, což znamená hodně práce z hlediska zabezpečení okolí. Snipeři na každém domu, policie, armáda, obrněné vozy. Je vidět, že to nepodceňují. Na moji otázku, proč zrovna Obama přijel na oslavy republiky, mi Tilak povídá o snaze Ameriky získat spojence proti Číně, která už beztak Ameriku vlastní. V Indii je totiž vysoký potenciál a je neuvěřitelné sledovat každoroční vzestup této velmoci, která udržuje v šachu i samotnou Čínu. Díky podnikavosti a přizpůsobivosti samotných Indů, kdy jsou schopni se adaptovat na jakékoliv podmínky, mají nesporné výhody v porovnání se zatuhlostí a zakrnělostí u nás v Evropě.

A tak po dlouhé debatě na téma politika,obchody a život v Indii, mě nakonec Tilak odváží zpět před hotel a domlouváme se na výletování další den.

26.1.

Dnešní ráno si přivstanu, protože potřebuji ještě před polednem zakoupit lístek směr Dharamsala. Většina turistických kanceláří mi nabízí ceny lístků v tísících, nejlevněji se dá koupit lístek za 1100 rupií ,který mi nabízí zřídit v hotelu. Jelikož vím, že se zde ceny autobusů pohybují i níže a že zrovna nepotřebuji jet několika hvězdovým luxury busem, jedu na autobusák Kasmír gate, kde na přepážce zakupuji lístek za 540,- rupií. Snad za tu cenu budu sedět alespoň na vlastní zadnici a nepovezu na klíně nějakou kozu (čtyřnohou ani dvounohou).

Vracím se zpět do hotelu abych si zabalil, cestou potkávám obchod pana Bati a říkám si, kam až se dostal. Kolem poledne se odhlašuji z pokoje a Tilak mi dává zprávu že kvůli uzavření města kůli slavnostem se za mnou nedostane. A tak se jdu posadit do kavárny a popít před odjezdem trochu čaje.

A vzhůru ke kopečkům himálajským…No ale to už je povídání zase až na příště. 

První pořádné jídlo v Indii

Ukázka z dob, kdy bylo Česko v rozmachu

Pozvánka na akci

Srdečně Vás zvu na jeden netradiční festiválek který proběhne 17.1. v Přešticích.