Pozvánka na akci: Promítání 18.11. v R'n'W

Tak a je to tady přátelé! Čas plyne jako voda a abychom nezapomněli, co se odehrávalo předchozí rok, kdy jsme přežívali v kanadské zemi zaslíbené, osvěžíme si paměť, oprášíme fotografie a vyrazíme napříč západní Kanadou.

A na co se můžete těšit? Pojďme projít některé horské oblasti v zimě i v létě, postavit se tváří tvář vlkům, zahnat medvěda, bojovat o každý metr vodní plochy horského jezera se silným větrem na plně naložené kanoi, prorážet vlny na mořském kajaku, a sledovat při tom lov orla a zvědavé tuleně. Však stranou půjde romantika a podíváme se též na realitu života kanadského velkoměsta, myče oken výškových budov, zahradnice, údržbáře, mašerky psího spřežení…a tak dále. Přežít uprostřed velkého betonového města, plného mrakodrapů, civilizačních nástrah, složenek a pojišťovacích agentů je někdy těžší než přežívat v divokých a nelítostných horách. Je snazší postavit se vlkům nebo odolat marketingovým strategiím McDonalda? Štěpán a Káťa se s vámi podělí o zážitky a veselé příhody ze života v Kanadě.

 

Tak tedy naviděnou v Rock 'n' Wallu v pondělí 18.11. od 20:00

 

 

 

Rozmrzly rybníky, a tak jedem na ryby...a co jsme chytili?

Jednoho jarního dopoledne se scházíme se skupinou přátel z Canmore a okolí a nasedáme do Filipova obytného Dodge RAM, který vyjel z továrny v letech, kdy ještě většina z nás byla na houbách. Toto vozidlo, ač pradědeček, překvapuje svojí zachovalostí a odolností. Dnešní moderní vozy by mu mohly závidět sílu nefalšovaných pozinkovaných plechů, absenci plastu a nesmrtelnost motoru bez elektronek, hardisků a CDček.

Vymazlený interiér připomínající velikostí i vybavením náš byteček, ve kterém s Káťou v Canmore žijeme, nám všem nabízí dostateční komfort na naší dnešní cestě do Britské Kolumbie. Slyšeli jsme totiž, že tam už je dávno léto, rybníky rozmrzly, a tak jedeme zahájit rybářskou sezónu. Musíme přejet hory do městečka Radium Hot Springs, kde v místním infocentru zakoupíme rybářské lístky a hurá za zdokonalováním našich rybářských dovedností.   

Cesta byla delší než jsme čekali a doprovázející skupina Janči a Martina, kteří se k naší lovecké výpravě připojili v Banfu, se rozhodla zase odpojit za Radim Hot Springs. To když se cesta k vybranému jezeru začala měnit v tankodrom a přes hustý prach nebylo vidět ani jedním směrem. Náš cíl se stále vzdaloval  a ryby nikde. Jelikož neměli volný celý víkend jako naše osádka Dodge, tak nám mávají z okýnka auta a naznačují, že se vracejí. Rozhodli jsme se ještě zvýšit morálku mužstva společným obědem.  Filip začal rozbalovat své jídelní vybavení na kraji prašné silnice. Cesta s plným žaludkem bude  lépe utíkat. Řidiči nákladních traků jezdících kolem zvedají zástěnu prachu a jen nechápavě kroutí hlavami. Před naším autem vyrostlo ležení, stole židle, mnoho jídla a pití. To vše podtrhuje romantický pohled na kamiony, prašnou těžařskou cestu, špinavé jezírko plné chaluh a v pozadí jemně bzučící továrna.  Určitě si říkají, co je to za blázny, kteří vyjeli na piknik zrovna sem. Ale my nacházíme krásu tohoto místa  jinde. Předevěím společnost a dobrá nálada tvoří kulisy,  které slouží jako růžové brýle a s uvolňujícím nádechem nám dovoluje se rozvalit do křesla a vychutnávat si  pohodu a krásu kolem nás. 

Je čas zvednout krovky a vydat se dále. V roli průkopníků a objevitelů můžeme prosekávat lesy, vyjednávat s indiány, odolávat útokům medvědů  grizzly a podobné srandy. To vše kvůli pár kouskům ryb. 

Po několika hodinách jízdy neočekávaným terénem, který by byl obtížný i pro jeepy 4x4, se konečně dostáváme k vysněnému jezeru. Do klidu jezerní krajiny zaznívá hláška: ,,Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, s prázdnou nádrží a bez tlumičů, ale přátelé, stálo to za to. "   Ano, skutečně, to, co se otevírá kolem nás, je přenádherná scenérie, vypadá přesně tak, jak má člověk vryto, že by měla vypadat Kanada. Klidná hladina jezera lámající poslední paprsky zapadajícího slunka, vytváří načervenalý nádech okolních lesů a horstva. Bílý sníh se pod tímto světlem zapaluje a vytváří dojem plamenů po okolních hřebenech hor. Nad hlavou nám krouží orel a u břehu jezera jako střelky prolétají malé rybičky.  

Rozbíjíme tábor a já usedám na polorozpadlé molo, které je jako stvořené pro rybolov. Nahodíte prut, pohodlně se opřete do křesílka, pohlédnete na protější scénerii a s hlubokým nádechem necháte působit koulo okamžiku. Jestli bych chtěl být rybářem, tak kvůli tomuto. Jen tak v klidu sedět a žít přítomným okažikem. Ryby jako by vycítily tu kouzelnou chvíli, rozhodly se mě nerušit, takže po několika hodinách a po soumraku balím fidlátka a jdu k ostatním, kteří již vesele opékají buřty na ohýnku a vyprávějí příhody ze života.

Když už nám únava nedovolí nadále hledět do plamenů, rozbalujeme spacáky a uléháme pod oblohou plnou hvězd. Pravda, slyšeli jsme o množství medvědů v okolí, ale ti se o nás nejspíš zajímat nebudou. Jídlo raději zavíráme do auta.  Pokud budou mít chuť na někoho z nás, tak se mají na co těšit. Člověk už si po čase tuto myšlenku ani nepřipouští. Navíc predátoři v okolí mají na rozdíl od lidí rozum a zbytečně neriskují.

Ráno nás probouzí úsvit, hladina jezera je jako zrcadlo, ve kterém se snadno ztratí i hora. S loveckým pudem se vrháme s Filipem k prutům a začínáme chytat snídani. Takový pstruh na másle, to by bylo něco. Po hodině neúspěšného lovu se jdeme nasnídat a opět se vracíme k břehu. Filip šátrá v hlubinách Dodge a vytahuje nafukovací člun. Hned vidím přiležitost, jak se přiblížit většímu úlovku.

Nafukujeme člun a vyrážíme k protějším břehům, kde určitě čekají neuvěřitelné úlovky, které nebudu mít do malého člunu ani kam naskládat. Občas přes průzračnou vodu vidím velikou rybu, jak si líně proplouvá svým vodním rájem. Než však stihnu nahodit jejím směrem, většinou mizí někde v hlubinách.  V tomto jezeře se ryby jeví hodně líně, řekl bych, že jsou až arogantní. Po několika hodinách usilovného nahazování a opětovného vytahování návnady ve všech částech jezera zjišťuji, že už je po poledni a slunko nabralo nevěřitelně na síle. Nenamazal jsem se, a tak to obracím k přístavu za ostatními, kteří rybaření vzdali již dávno před tím a věnují se jiným aktivitám, jako třeba střihání vlasů, válení se v jehličí, koupání  a podobně.  

Bohužel zjišťuji, že slunko potrestalo moji nepřipravenost a po vystoupení z lodi si prohlížím do červena připeklé nohy. No to zas bude páleníčko. Svoji loveckou hrdost pomalu začínám ztrácet a při posledních záchvěvech snahy si ji udržet, se pokouším  nahazovat ještě ze břehu. Všímám si, že moji návnadu si se zájmem prohlížejí malé čudličky. Jedna přes druhou se předhánějí a snaží se dohonit moji návnadu, v podobě rybky veliké jako ony. Je jasné, že tahle rybí bejbátka by se na návnadu nechytila, ale zaujala mě jejich touha  honit se. Na několik desítek minut propadám hře a vodím kolem mola hejno malých rybiček, které se pomalu rozrůstá. Nakonec se voda kolem mola vaří malými čudlami. Zkouším je učit nové triky v podobě výskoků nad hladinu, otoček o 180, 360, plavání hlavou dolů, vlnění se a podobně. Když ne rybář, tak se ze mě stal pro dnešní den krotitel rybiček. Možná bych s tím mohl v budoucnu prorazit třeba v nějakém slavném akváriu, nebo v cirkusu.  

Inu, je čas opustit toto tiché místo, nasedáme do Dodge, balíme všechno naše nádobí a zjišťujeme, že možná nedojedeme ani do civilizace, protože v autě už není téměř žádný benzín. Ale to by nám nevadilo. Kdybychom druhý dne nemuseli do práce, zůstali bychom na tomto místě, já bych pokračoval v drezuře a ostatní by se určitě také nějak zabavili. Nicméně vrátit bychom se měli, a tak vyrážíme autem, kterému škrundá hlady v břiše. Jedeme napříč lesy s modlidbou na rtech o nízkou spotřebu a brzkou benzínovou stanici. Zadařilo se, přátelé, dojíždíme po hodině do městečka, kde krmíme hladový krk. Za dvě hodinky budeme zpět v Canmore a tento víkend můžeme založit do paměti jako jeden z povedených, záložka hezké vzpomínky.

Skoki Valley, aneb poslední zimní hrátky a zase s Filipem

Jaro již nekompromisně vstoupilo do našeho horského prostředí a v níže položených oblastech jako Canmore zapříčinilo odložení zimních kabátů a péřových bund. V ulicích se vám to najednou odhalilo ženskou krásou a vyrýsovanými bicepsy mužů. To první jsem uvítal, to druhé zase spíš Káťa. Tak jako tak, znamená to, že mnozí odhodili oděvy a vyrazili do slunného teplého dne. Po dlouhé zimě s -20 stupňovými mrazy a krátkými dny má člověk pocit jako by se znovu narodil. A příroda to cítí očividně stejně. Najednou je kolem živo, spousta zpěvného ptactva, jelenů, vlků, všichni se stáhli za teplem a začínají užívat prvních jarních plodů. Dokonce i medvědi už rozlepili oko a po zimním spánku vyrážejí hledat, co by sezobli. Nějaký turista v okolí?

My se tak nějak nechceme ještě úplně loučit se sněhem a rádi bychom vyrazili ještě na několik dní do vyšších oblastí najít trochu sněhu, kde bychom se mohli na noc zahrabat. Láká nás Skoki Valey nedaleko Lake Louise. Nabízíme spoluúčast na naší expedici Filipovi, který s náma přežil ledopády, a proto k nám zatím pořád ještě chová důvěru, že ho nenaženeme někam, kde by se mohl přizabít. Nikdy se neprošel  na  skialpových lyžích a spaní ve sněžné jeskyni prý okusil v dávné historii, když byl ještě malý Filípek  a na dvorku si stavěl ze sněhu domeček. No vida, jak se říká: “Co se v mladí naučíš, ve stáří jako když vyhrabeš“. „To se Ti bude hodit,“ přikyvujeme hlavami a boříme jeho poslední pocity nejistoty, jestli to zvládne. Druhého dne již odevzdáváme žádost o dovolenou a ve spojení s víkendem nás čekají 3 celé dny v horách.

Předpověď je na víkend co se týče kladných teplot příznivá. V sobotu má být až 25 stupňů Celsia. Zdálo by se , že tyto vysoké teploty uvítáme, ale není tomu tak, pokud chcete spát ve sněžném záhrabu. Krom jiného tyto vysoké teploty zapříčinily jarní lavinové sesuvy sněhu a na neděli nám vyhlásili extrémní riziko lavin. Naštěstí místo, kam se chystáme, má sice lavinové svahy, ale také místa, kudy je možné je obejít. Po zvážení situace dáváme našemu výletu zelenou a ve čtvrtek vyrážíme směr Lake Louise. Pán v naší oblíbené půjčovně se již zdržuje komentářů a je mu jasné, že u nás zatím letní sporty neprosadí. Nabíráme vybavení a za necelé dvě hodiny stojíme u cesty vedoucí na Boulder  Pass a dále do údolí Skoki. Parkoviště, ze kterého vyrážíme, leží v nadmořské výšce kolem 1500 m.n.m. Čeká nás celodenní cesta přes toto sedlo, zamrzlé jezero a sjezd do údolí. Musíme překonat převýšení téměř kilometr a musíme překonat dvě zamrzlá jezera, Ptargiman Lake a Baker Lake.

Na parkovišti nás ani nepřekvapuje absence sněhu a musíme ujít několik stovek metrů k hranici, kde sníh je. Tato hranice je každým dnem výše a výše, ale pro nás je naštěstí tento den stále ještě dost nízko, abychom nemuseli lyže nést společně s batohem na zádech. Nasazujeme sněžné pásy, protože začátek jde dosti zprudka nahoru. Díky tomu se prohříváme na provozní teplotu, zadýcháváme se a odhazujeme více a více svršků. Na Filipově čele, jelikož na těchto lyžích stojí poprvé a zatím tolik nevěří  ve své lyžařské dovednosti, vyskakují vrásky a chvilkami se mi zdá, že mu i bělají vlasy. „Nahoru to jde dobře, ale cestu zpět nepřežiju…Takové –smrťopadáky- " komentuje kopce, které šplháme za silného funění nahoru. Uklidňuji ho, že se to jen zdá a cestou zpět si to na těch těžších místech může zout.

Konečně se dostáváme na úroveň lyžařských sjezdovek Lake Louise. Pořád jsou ještě v provozu, ale lyžaře aby tady člověk pohledal.  Pohled na liduprázdné sjezdovky a lanovky, které jsou v provozu už jen kvůli tomu, aby tento poslední týden před koncem sezóny měli zaměstnanci areálu práci, je zvláštní. Dostáváme se nad úroveň horské chaty, která z dálky vypadá jako hospůdka s teráskou. A pohybují se tam lidi. S vidinou chlazeného piva na prosluněné terase odhazujeme ve svahu batohy a sjíždíme o dvě stě metrů níže. Teda někteří z nás sjíždějí, jiní se kutálejí svahem. Přijíždím k muži stojícímu u terasy v uniformě pracovníka tohoto lyžařského resortu. Ptám se ho: ,,Můžem u vás dostat něco k pití? Viděli jsme terásku a říkali jsme si, že v tomhle horku by se hodilo jedno chlazené pivo plné vitamínů proti svalovým křečím." „Bohužel už oficiálně neoperujeme. Můžu vám prodat vodu nebo některé z nealkoholických nápojů v plechovkách. Ale na pivo a terasu zapomeňte. Tady jste v Kanadě a na veřejnosti se alkohol pít nesmí,“ odpovídá mi chlapík se jmenovkou staff Lake Louise. Chvilku hovoříme na téma, jak je fajn si dát pivko, když je chuť a nemuset se schovávat. Zavzpomínal na dovolenou ve Švýcarsku. „Jo, v Evropě to máte dobrý, máte tam víc svobody. Tady v Kanadě jsme vyměnili bezpečnost za svobodu a nějak už nemáme ani jedno. Mimochodem, kam jedete s těma báglama?“ Mění hbitě ožehavé téma. Vysvětluji, co máme v plánu a na jak dlouho. „No já nevím, jestli vás tam horská služba pustí..“ Vytřeštil  jsem oči - „jako proč by nás tam neměli pustit?“ Všímám si nedaleko zaparkovaného skůtru horské služby a přicházející skupinky lidí v červeném oblčení. „Probudil se místní grizzly a teď se nám  prochází po jižních svazích. Museli jsme evakuovat lidi z té oblasti.“ Očividně to nebyla těžká práce, když jsou sjezdovky prázdné. Koukáme do mapy a shodujeme se, že pokud si to méďa nerozmyslí a neotočí to zpět do hor, měli bychom být v pohodě. „Boulder pass, to si ještě máknete, je to docela náročný, máte nějaký zkušenosti s takovým terénem? “Máme s sebou lavinové vybavení a nějaké zkušenosti?“ Odpovídám s lehkým náznakem hrdosti.  Vykulí oči. „Není to tvůj kamarád?“ Otočím se a vidím Filipa, který ve snaze zbrzdit své lyže a tělo, zalehnul na zem a teď se jako nekontrolovatelná střela řítí dolů. Po padesáti metrech, když překonal nejprudší kopec, začal více působit původně zamýšlený systém brzdění, tedy  tření zadnicí. Začal pomalu zpomalovat, až nakonec zastavil úplně. Těsně před malou chatkou. Chvilku to vypadalo, že do ní vjede. „Tak hodně štěstí tam nahoře.“ Otočil se a odešel zpět do budovy. Filip přibíhá obalený  sněhem, ale šťastný, že je dole a mohl sundat ta splašená dřívka. „Pivo nám nenalejou!“ ohlašuji tu smutnou novinu. Tak jdeme zase zpět a pokračujeme.  "Néé, dáme aspoň tyčinku,“ pohotově vytahuje tři müsli tyčky. Zabíráme několik opalovacích lehátek, která jsou pozůstatkem rušných dnů již odpískané zimy a na chvilku našim tělům dopřáváme odpočinek našim. Slunce, zasněžené kopečky, prázdná sjezdovka, klid kolem nás…to je dovolená. Připadám si jak Homolka na horách. Vzduchem lítají hlášky z českých filmů a tělu se nikam z té pohodlné pozice na lehátku nechce.

      Ale je třeba popojít, čeká nás ještě hodně stoupání a možná nějaký ten medvěd. Škrabeme se zpět těch 200m  k našim batohům. Uježděný a tající sníh na prudkém svahu byl jak namydlený. Káťa nahazujíc si batoh ztratila rovnováhu a už si to šoupe pomalinku po zádech dolů s hlavou napřed. S Filipem nejsme schopni nikterak zakročit, protože nás při pohledu na ni zmáhají záchvaty smíchu. Nakonec se jí podařilo zastavit, stabilizovat a všichni už stojíme na nohách. S batohy na zádech a správným směrem, do prostoru mohl zaznít náčelníkův rozkaz: „Polární výpravo, za mnou v pořadí ….“ Terén se změnil v zalesněné svahy přecházející do vlnících se plání. To vše je lemováno skalnatými hřebeny. Opouštíme civilizaci, poslední sjezdovka a zvuky prázdných lanovek mizí v dáli. Kolem nás se rozprostírá ticho, které narušují pouze poryvy větru a občasná žuchnutí do sněhu. To jak některý z nás nezvládl stabilitu v zatáčce a těžký batoh ho poslal k zemi.

Po několika hodinách dorážíme ke srubu, který je poskytován jako nouzový „emergency“  shelter. V případě, že se pokazí počasí, tady můžeme najít střechu nad hlavou…4 stěny a stůl. Sroubek jako vyšitý, už ho jen zabydlet. Vybalujeme zde naše svačinky a nabíráme sil na poslední náročné stoupání.

Za další hodinu a půl již stojíme na nejvyšším sedle naší trasy ve výšce 2450m.n.m. Při pohledu zpět člověk žasne nad prostorem a monumentálními vrcholy, jimž vévodí Mt Temple, obrovský žraločí zub, zařezávající se do oblohy nad Lake Louise. Člověk si připadá tak malinkatý na místech jako toto. Otočíte-li se na druhou stranu, vidíte další údolí a mnoho sedel. Teď jen vybrat to správné. Přecházíme tedy Boulder pass a přicházíme k jezeru Ptargiman.  Toto jezero má necelé dva kilometry na délku a necelý kilometr na šířku. Musíme po něm přejít. Oba jeho delší břehy, jež máme po stranách, lemují lavinové svahy, na kterých je občas vidět spadlá lavina. Led je silný dost na to, abychom se strachovali z jeho prolomení . Přesto ale udržujeme bezpečnostní rozestupy a našlapujeme zlehka.  Po jezeře přichází to, čeho se nejvíce bál Filip.  Když jdete do kopce musíte, jednou jet zákonitě z kopce. Marně Filip prosazoval nápad, abychom to vzali někudy, kudy se půjde pořád do kopce. Chůzi do kopce už má totiž zmáknutou. „Lehce pokrč kolena, mírný předklon, ruce roztáhnout a vyšpulit zadek. Pak už se jen modli." Tady nahoře je už naštěstí parádní vrstva kyprého prašanu a známky oblevy se ještě nedostavily. Projíždím první stopu. Po 400 metrech zastavuji a koukám zpět na další účastníky. A na trati je Káťa. Vrhá se do toho s vervou a nabírá rychlost hned na začátku. Přibližně v polovině trati vyjíždí mírně ze stopy a její levá noha se propadá hlouběji.Těžký batoh přebírá kontrolu nad jízdou. Je to napínavý okamžik, ale Katka je bojovnice a nevzdává to. Překonává ztrátu balancu, dostává se zpět do klidu a plně opět kontroluje situaci. Nyní nastupuje na dráhu Filip.

Již v jeho pohledu je patrná nedůvěra v lyže, trať i ve své vlastní schopnosti. Vypadá to, že to předem vzdává a na trať vyjíždí již smířený s pádem. Perfektně zvládá styl záchod, a dokonce se drží ve stopě. Už, už  to vypadá, že to zvládne, když tu náhle si uvědomuje svoji rychlost a psychika začíná působit. Znejistěl, vyjíždí ze stopy v naději, že ho to mírně zbrzdí. Zbrzdilo! Gravitace zapůsobila, batoh přebírá iniciativu a Filip se kácí k zemi jak trefená laň. Hlava mu mizí hluboko ve sněhu, od batohu odlétají kusy materiálu, který byl navázán z venku. Zvedá se obrovská vlna sněhu a na okamžik ztrácíme Fila z dohledu. Pád vypadá opravdu ošklivě, dokonce Filip zapojuje i jeden kotrmelec přes hlavu s nataženýma nohama. Kdyby to byl hodnocený závod kaskadérů, dostal by určitě plných 10 bodů. Běžíme k němu s napětím jestli má všechny údy v pořádku. Jako pštros vytahuje hlavu ze sněhu a překuluje se na záda. Je to dobrý, komunikuje, je nas…, takže je při vědomí, a dokonce nemá ani nic zlomeného. Nemůže se však postavit. Nebojte, nic vážného, jen těžký batoh zabořený ve sněhu mu zabraňuje v pohybu. Proto ho odhazuje.  Už stojí vedle nás čile na nohách. „Musíš padat na zadek, člověče!“ říkám mu hned, jak se začíná zdvihat.

Po nose mu stéká proužek krve. To jak brzdil, pravděpodobně dosáhl svým nosem i na spodní zledovatělé vrstvy. Je to však jen odřeninka a nos zůstal celý.  Filip totiž patří do naší rodiny, kdy se může pyšnit pořádným bytelným nosem mezi očima, jako já a Káťa.

Sesbíráváme poházené věci kolem a pokračujeme dále v cestě. Už je to jen kousek a z mírných kopečků. Filip už má však strach i z mírných svahů, takže většinou nás dochází se zpožděním pěšky. Ani mu nevadí, že se propadá po pás. Hlavně že to má pod kontrolou. Při jednom dalším sjezdu dochází i na Káťu. Při snaze objet smrček se převažuje doprava a lyže se propadá hlouběji. Už má s tímto sportem zkušenosti, a tak bravurně doléhá do sněhu a bez nějakých komplikací se boří do sněhové pokrývky a mizí na okamžik z dohledu. 

Konečně dorážíme na místo, kde je podle mapy značený kemp. Nalézáme kadibudku. Je přikryta několika metry sněhu a kouká jí jen stříška. Neztrácíme tedy čas hledáním dalších zapadaných a nepotřebných součástí kempu a vyhlížíme příhodnou sněhovou převěj. Při závěrečném sjezdu k našemu budoucímu nocovišti, na posledních deseti metrech před místem, kde jsem chtěl odepnout lyže, se to stalo. Asi aby Filipovi nebylo líto, že on  jediný měl takový pád, nebo abych mu dokázal, že to taky umím. Kdo ví proč, možná Murphyho zákony. Každopádně při dojezdu jako bych kopíroval předchozí Filipovo kaskadérský kousek. Lyže se mi propadají v dojezdové  rychlosti do sněhu, zastavují a těžký batoh dokončuje dílo zkázy. Přecházím do horizontální polohy letu v plavmo a chvilku jako by čas stál. Vídím své bezvládné tělo viset ve vzduchu, marné jsou snahy o napravení polohy. Jak ve zpomaleném filmu vidím svou hlavu jak pomalu jemně dosedá na kyprý sníh, můj nos odhazuje první vločky a boří se hlouběji a hlouběji. Mé nohy mě vzduchem jen následují. Batoh sklouzává po zadech nad hlavu a svoji tíhou ji tlačí stále hlouběji. Postupně rozeznávám jednotlivé vrstvy sněhu, tak jak za celou zimu napadaly. Konečně se zastavuji. Kolem mě bílá tma. Máchám nožičkama, snažím se rukama odtlačit od sněhu a dostat hlavu zase ven. Ruce se mi boří do měkkého sněhu bez efektu a tak tam jen ležím. „Je toto konec?“ honí se mi hlavou. Podařilo se mi odepnout přesku batohu a zbavit se této přítěže. Konečně se dostávám zase na světlo denní. Akorát ke mně dojíždí Filip s úsměvem na tváři a slovy: „Člověče, musíš padat na zadek!“ Co k tomu dodat. Po nose mi stéká proužek krve. Ano jsme z jedné rodiny. Také jsem dosáhl na tu zledovatělou vrstvu.

Není čas si porovnávat rány a otírat krev. Už se pomalu začíná smrákat a tak se chopíme lopat a opravdová dřina začíná. S Káťou už z předchozích zkušeností budujeme velkou jeskyni abychom se nemuseli lepit na odtávající stěny. Chvilkami to vypadá, že náš záhrab bude mít více místností, včetně sklepa a půdy. Sněhu a stavebního materiálu je tu opravdu dost. Navíc zde budeme trávit dvě noci, tak ať to naše bydlení nějak vypadá. Za dvě a půl hodiny jsme s kopáním hotovi. V závěru odhazujeme sníh všichni tři. Vzduchem létají hlášky typu: „To je zase dovolená.“ nebo „Ach jo, jedu si odpočnout od práce a dřu tady víc, než kdybych byl v práci“. Tyto náznaky trudomyslnosti přecházíme a náladu následně vylepšuje večeře. Filip byl však už v takovém stádiu únavy, že večeři ani nesnědl, vzal si kousek čokolády a šel se zahrabat do své díry.

Druhý den nás přivítala jasná modrá obloha, slunce a výhledy jak z katalogu. Tyto ranní pocity a pohledy snad ani nejde popsat. Jedná se o směsici radosti z probuzení, nového dne, nových sil v žilách a krásného okolí. To kolem nás, jako by dobíjelo naše baterky. Rozvalujeme se v našem novém bydlení, vaříme snídani šampionů (ovesná kaše s oříšky a skořicí).  „Konečně dovolená!“  ozývá se z davu. Nikam nepospícháme. Máme celý den. Vyrazíme již nalehko prozkoumat zdejší okolí. Dopoledne tedy trávíme jako ještěrky na kamenech, dávající své tělo slunci. Odpočíváme po předchozím dni.

Odpoledne procházíme křížem krážem údolím a nachodíme při tom přes 20 km. Na jednom  úseku narážíme na čerstvé medvědí stopy. Že by se méďa vrátil s námi? Jeho stopy vedou chvilku souběžně s naší trasou. Až po kilometru se stáčejí do hustějšího porostu a my jsme klidnější, že nejdeme v jeho stopách. On takový překvapený medvěd, kterému šlápnete na paty, se může trochu rozčílit.

Postupujeme jen podle mapy, značená stezka vedoucí údolím je hluboko pod sněhem. Proto se někdy dostáváme k překážkám typu husté stromořadí táhnoucí se od nevidím do nevidím. I když je zima, i tak některé houštiny a lesíky jsou velmi obtížně průchozí. Několikrát jsme nuceni sjíždět ze svahu tímto houštím. Klestíte si cestu hůlkami, do zmrzlé tváře vám šlehají větvičky a vy netušíte, co vás čeká za hustým křovím. Jedno takové průzkumné prodírání se stalo osudné Filipovi. Po celodenním šlapání s lyžemi na nohách se již dost oťukal, to doslova a jeho sebevědomí vzrostlo. Hrdinně se prodírá lesem, sjíždí svahy, vybíhá kopce, kličkuje mezi lavinovými poli. Avšak přišlo něco, co ještě neokusil. Zákeřný hustoles ho polapil do svých spárů a nechtěl ho pustit. Při projíždění jednoho takového lesíka se pravděpodobně propadl do vzduchové kapsy, tvořené ve sněhu v okolí stromků. Padnul na záda a ze svahu se do této vytvořené jámy sesunul. V jeden okamžik vidíme jen nohy a Filip nám opět mizí pod sněhem. V záchvatu smíchu, kdy jsem si musel ulevit v nedalekém křoví, jsem mu ani nemohl pomoci. Káťa též zlomená v pase nakonec podala pomocnou ruku, jinak by v té jamce čekal do oblevy.

 

V průběhu tohoto výletu se toho odehrálo mnoho, co ověřilo naši vytrvalost, vyrovnanost, houževnatost, odolnost, bláznovství a smysl pro humor. Pro nás všechny to byl neocenitelný zážitek, ze kterého jsme se mnohému naučili. Filip oficiálně převzal certifikát „Horského svůdce“, v němž jsme ocenili jeho neocenitelné nově nabyté dovednosti. Přežil i cestu zpět vedoucí převážně z kopce, kdy několikrát poslal lyže napřed a vyzvedl si je až pod kopcem.     

Aktuální info

20.5 dáváme sbohem našim přátelům v Canmore a se slzou v oku odjíždíme z této oblasti směrem na západ. Čeká nás přes 1000km na Vencouver island. Zde se odevzdáme přírodě a medvědům na dobu neurčitou...
21.5 projíždíme úžasnou kopcovitou krajinou, krosíme vysoká sedla a sjíždíme dlouhé serpentiny do údolí. Kolem nás se rozprostírá krajina indiánského kmene St'at'imc, kultury tak staré, že i Májové se mohou jít klouzat.
Stavíme na odlehlém kempu za Pembertonem.
22.5 dojeli jsme do Whistleru, zde si půjčujeme kola a při troše představivosti vyrážíme za slunečného počasí objet místní kopečky. Představivost nám došla přibližně v půlce a pak už jen prší. Ale jak se říká, není špatného počasí, je jen špatně zvoleného oblečení...
23.5. přijíždíme do Vancouveru, dokupujeme poslední zásoby před cestou na ostrov a doplňujeme nádrž. V podvečer se naloďujeme na poslední trajekt a opouštíme pevninu.
Naše kocábka rozráží hrdě vlny a rackové poletují kolem nás. O dvě hodiny později jsme na Vancouver islandu.
24.5. přijíždíme do Sooke, kde se stavíme v pěkném informačním centru. Informace, které potřebujeme, zde nedostáváme a jsme posláni dále. Pokračujeme dále na jih až do Port Renfrew, odkud plánujeme vyrazit na náš týdenní trek deštným pralesem. Kůli nepříznivým podmínkám upouštíme od původního plánu jít West coast trail a nastupujeme do stejně pěkného a stejně náročného Juan de Fuca marine trail.
29.5. jsme zpět. Varhánky na rukou a nohou, bahno je již naší přirozenou součástí. Deštný prales potvrdil svůj název deštný.
30.5. prší, prší, jen se leje a my nikam nejedeme...sedíme v kavárně v Sooke a stále sušíme kůži.
31.5. chystáme se na dvoudenní čundr po East Sooke regional park. Slunko konečně ukázalo svoji tvář a potkali jsme spřízněnou duši, která nám poskytla spoustu užitečných informací a místo, kde se zotavit.
1.6 vcházíme do parku a je to jako vstupovat do obrovitánského zeleného chrámu. Ráz krajiny se střídavě mění z rozkvetlých luk a hájů na deštné divoké lesy plné života, ohraničené vysokými útesy padajícími do klidného moře. Nad hlavou krouží orel bělohlavý, na pláži se přetahuje skupina racků s vydrou o mořem vyvrhlou rybu. Mořská vydra to nakonec vzdává a jde si raději ulovit vlastní. Lesy jsou hodně podobné těm, které jsem často brázdil na severu Plzeňska v Brdech.
 3.6.opouštíme Seldu a její kus půdy, který nám poskytla na několik dní a jedeme na sever. Naším cílem je North coast trail, což je jeden z nejtěžších treků, který se na ostrově dá jít.
4.6. dojíždíme do Port Hardy a informace v i-centru nám jen potvrzují, že nás čeká kus opravdu kanadské divočiny bez civilizace, 10 dní jen v doprovodu lachtanů, vlků a orlů.
14.6. jsme zpět, přeživší a bez újmy na zdraví si užíváme pohostinnosti Čechů v Holbergu. Neuvěříte, ale k jídlu jsem měl guláš s knedlíkem, krušovice a kyselé okurky ze Slovenska.
Po návratu z dvočiny, kde naší stravou byly těstoviny na milion způsobů, dochucené pískem a komáry, prožily naše žaludky šok a poté opakovaný gastronomický orgasmus... Sláva za českou domácí kuchyni.
A z výletů po divočině...brzo budou fotky. Můžete se těšit na setkání s vlky, pronikání do útrob deštného pralesa, lov ryb na útesech, znovu setkání s vlky, bahno, vyčerpání, mokro, prosluněné pláže, proniknutí do indiánské rezervace, objevení starých indiánckých rytin ve skále, setkání s pilotem vrtulníku...toto a mnoho dalšího.
17.6. přejíždíme ze severu a bereme ferry na Quadra islands. Zde nás čeká trochu života v moři, kajakování a pohledu na ostrov z jiné perspektivy.
20.6. opouští nás Petra, naše spolucestovnice. Po měsíci tráveném nonstop společně ať už v autě nebo na trekách,  ji dnes odvážíme ji  na loď, aby se mohla vydat na svoji cestu zpět na pevninu a do Canmore.
21.6 vyrážíme na celodenní tour na mořských kajacích kolem ostrova Quadra. 18 kilometrů pádlování, 10 orlů, 40 lachtanů, jedna volavka a nezpočet racků...to je společnost, která nás v průběhu plavby potkává .
22.6. dnešní den dáváme odpočinout naší horní části těla, znavené od pádel a vyražíme na pěší tůru na sever ostrova.
23.6. opouštíme Quadra island a bereme ferry na ostrov Cortes
24.6 Cortes nás přivítal střídavým počasím. Chvilku slunko, chvilku déšť. Trávíme noc na parkovišti, nejsevernějším místě, kam se dá dojet autem. Odtud vyrážíme se stanem na nejsevernější cíp ostrova. Zjišťujeme, že cesta značená v mapě již neexistuje. Prodíráme se pralesem, ostružinami, brodíme po kolena hlubokými bahnitými loužemi. Orientace je opravdu obtížná a nakonec opouštíme od původního záměru a nalézáme krásné místo na západním pobřeží ostrova, ke kterému dorážíme v odpoledních hodinách. Jsme uprostřed divočiny, široko daleko není vidět živáčka. Občas po moři tiše proplachtí loď, či v dálce proletí hydroplán. Kolem nás jsou jen útesy, les, nad hlavou krouží orly, v dálce vije vlk. Stavíme stan a vyrážíme na lov ryb. Máme totiž k jídlu už jen rýži a vločky. Dá se z toho přežít, ale trocha ryb nám rozhodně přijde vhod. O tom se ale rozepíši později
26.6. vracíme se zpět z Cortes island na Qvadru a zítra na Vancouver island.
27.6. Campbell River. Noc trávíme u Emily, jedné moc příjemné paní, Češky, která již nějaký čas žije na tomto ostrově. Na druhý den se připojujeme k Emily na její cestě do zvířecího útulku a nabízíme zde též svoji pomoc. Nakonec zde trávíme dva dny. Dva dny v obklopení úžasných lidí, orly, sovami, koloušky a jinými zachráněnci. Jak se drží orel, jak se vracejí sovičky zpět do hnízda, jak se krmí koloušek a jiné zajímavosti, o těch se brzy rozepíši.
30.6. dáváme sbohem fajn lidem a zvířákům a jedeme směr Tofino. Přespáváme u jezera 40km od Tofina. Jelikož je "Kanada day", tedy Svátek Kanady, všichni Kanaďani se dnes večer opijí a budou řádit. Jedem tedy jak nejdále to jde od civilizace a hle...i tady máme bujaré a opilé sousedy. Naštěstí se kolem 11. h svalili opilí na pláž a byl klid.
1.7. Tofino- Serfařská oblast. Co jiného dělat v serfařské oblasti, než že serfovat :))
2.7. Ucuelet - další přímořské městečko
3.7. vyrážíme na trek do hor. Nacházíme, co hledáme... ale dalo to zabrat. Tento trek upadl v zapomnění a již několik let tudy neprošla lidská noha. Z dob jeho slávy zde nacházíme rozpadlé lávky, mostíky a jinak jen hory. Příroda a čas ukázaly, jak snadné je zahladit stopy po lidech. Pro nás to však znamená prodírání se houštím, pralesem, brození, bloudění a boj s lesem o každý metr. Odměnou byl jeden z dalších rájů na zemi.  O tom více ve článku s fotkami.
7.7 jedeme zpět na pevninu- Vancouver čeká.
8-9.7. trávíme příjemný čas u přibuzných v Burnaby, části Vancouveru. Objevujeme zákoutí města a připravujeme se na další cestu, tentokráte do hor pevninských
11.7. dojíždíme do Nelson, zde získáváme informace a doporučení na hiky a vyrážíme směr kopce Kokanee glacier park. Zde mizíme na několik dní.
13.7. návrat z Kokanee a rychlí úprk do údolí vedle do Valhala provincial park. Jeden z domorodců, ktrerého jsme potkali cestou, nám ho doporučil...a měl pravdu. Nalézáme místa, která i podle místního strážce parku pro normálního turistu nejsou.
16.7. dostáváme se do Revelstoku, zítra dojedeme zpět do Canmore.  

Marbel Canyon, Britská Kolumbie

Jedním z velkých lákadel oblasti, ve které žijeme, jsou rozhodně ledopády a lezení na ledu. Canmore přilehlé oblasti jsou populární ve světě ledo-lezců,  a kdo z lezců byl v zimě v Rockies, alespoň jednou si musí sáhnout na některý  z obřích ledopádů.  Deset minut jízdy od našeho ubytování se nalézá oblast Grassi lakes, kde v létě máte mnoho příležitostí ke sportovnímu lezení a v zimě se tu na některých místech vytváří kolmé masy ledu, kam se nejeden ledový blázen pouští s cepíny a potřebou to vylézt. Byl jsem mezi nimi, a odpoledne po práci se nám podařilo s pár známými několikrát vyrazit. Ale to je jiné story.

 

Teď si budeme povídat o výletu do Britské Kolumbie, za jedním takovým podobným ledopádem. Pojali jsme to expedičně a na cestu připojili na batoh i sněžnice. Jde s námi náš kamarád, bratr, syn, dobrý známý a uklízečka v jedné osobě, Filip. Jednou takhle povídá, že by si to chtěl zkusit, a tak mu to připravíme se vší parádou. Nahazujeme na batohy helmy, lana, šrouby, mačky a cepíny. Na nohy nazouváme sněžnice a vzhůru za dobrodružstvím. Výprava v pořadí s náčelníkem Štěpánem, pomocným učitelem Káťou a potahem Filipem vyráží podél řeky směr Marble Canyon. Již po několika ušlých krocích zjišťujeme, že sníh je pro naše sněžnice příliš kyprý a hluboký.

 

 

Po několika krocích se propadá sám náčelník až po pás a jednotliví členové ho postupem času napodobují. Vycházka se rázem mění v boj o přežití, kdy člověk musí vyhrabávat své zapadlé a sněhem zavalené tělo, odolávat posměchu a vtípkům z okolí a hlídat se, aby se smíchy nepočůral. Nakonec překonáváme několikakilometrový pochod divočinou. Nazpět budeme raději volit cestu normální, tedy oficiální vyšlapanou pěšinku. Před námi se otevírá kaňon s ledopády. Je tu poměrně rušno, ledy jsou obsypané lidmi. Nalézáme si své místo a navěšujeme lana. Dále už mohou mluvit jen fotografie. Jen dodám, v průběhu výpravy se nikomu nic nestalo a skupina se vrátila celá a v plném počtu včetně potahu Filipa, který byl tímto zasvěcen do tajů ledopádů a pádů.