Přátelé a kamarádi, dneska je deštivo a větrno, a tak se konečně dostavám k dopsání dalších zážitků. Cítím se zahanben, protože příspěvky, které jsem psal naposled, jsou i dva měsíce staré. No, tak s chutí do toho a půl restů je hotovo.
14. července vyrážíme na víkend za naší první společnou nocí venku v divočině. Skupinu "A" tvoří členové jako obvykle-Vostuda a Káťa. Jsme obohaceni o jednoho nového člena, Romana. Nedbáme výstrah o aktivitě medvědů, nenecháme se zastrašit ani vzteklými veverkami. Hrdinně kráčíme s batohy vstříc novým dobrodružstvím. Naším doprovodem jsou kamarádi, Jana a Petr, kteří nás vyprovázejí kus cesty. Tvoří skupinu "B". Ta plánuje návrat do civilizace ještě téhož večera.(označení je čistě rozlišovací) Skupinu B trochu pozlobilo špatné počasí a přívalový déšť, což jim ulehčilo rozhodování, když jsme je přemlouvali, ať s námi zůstanou.
Cesta vedla podél úžasného koryta horské říčky s názvem Ribbon creek, tekoucí ze stejnojmeného jezera v horách. Toto jezero bylo naším cílem. Užíváme si scenérií, které dokáže matička příroda vytvořit a občas mě napadlo, že by bylo nejlepší foťák z oka nesundat a stále držet spoušť. Hustý smíšený les nám každou chvíli dokazuje, že je plný života a že v jeho stínu nalézá skrýš mnoho tvorů. Toho největšího nemůžeme vypudit z hlavy. Medvědů je kolem mnoho a představa, že se grizzly prochází v nočních hodinách kolem mého spacáku, mě zrovna nepovzbuzuje. Káždý si tím musí projít a zvyknout si. Pro svoji bezpečnost jsme udělali vše, co bylo možné a teď už nezbývá než věřit, že méďa nebude mít hlad.
Člověk musí dodržovat pravidla a uvědomovat si, že on je zde hostem, zatímco medvěd je tu doma. Proto je třeba nedráždit ho jídlem zanechaným na přístupném místě u stanu a uklízet po sobě odpadky (což je samozřejmé všude i bez medvědů). To vše je nutné bezpečně umísťovat do schránek k tomu připravených. Pokud však nejsou k dispozici, je dobré to alespoň pověsit na strom. Medvědi se obecně lidem vyhýbají a ani není, čemu se divit. Když mohou, utečou dříve než je lidské oko spatří. Obliba turistiky bohužel roste, a tak jsou medvědi vytlačováni ze svých domovů a musejí si stále více zvykat na přítomnost těch dvounohých tvorů, kteří chodí po lese s voňavými věcmi k snědku a dělají u toho ohromný rámus rolničkami.
Cestou zastavujeme na pěkném kameni vedle řeky a rozbalujeme si své svačinky, to pro případ, kdybychom potkali medvěda a on nás obral o naše jídlo, tak abychom měli alespoň plná bříška. S hrůzou zjišťujeme, že jsme zapomněli jídelní nástroje v podobě lžic a vidliček doma. Nedá se nic dělat. Protože je většina našeho jídla určena ke konzumaci lžící, pouštím se do výroby jedné dřevěné. Vedle našeho svačinového místa nacházím ideální kus dřeva a pouštím se do vyřezávání pod dozorem Romana, který nevěřícně kroutí hlavou. Na otázky typu: ,,Co to jako má být, k čemu to jako budem používat?" nereaguji a již se těším, jak s ní budu večer pojídat polévku.
První verze postaveného přístřešku měla jisté nedostatky, které se projevily především pod náporem přívalového deště, a tak jsem se po hodině rozhodl přístřešek přestavět. Plachta o velikosti tři na tři metry nakonec poskytla dostatek prostoru a ochrany před deštěm pro tři lidi a jednoho plyšového medvěda.
Nakonec takové místo nacházíme. Je to, jako by naši prosbu lesní skřítci vyslyšeli a dovedli nás na svoji zahrádku. Voda v řece má sice jen 3,5 stupně, ale to nás neodrazuje a vrháme se do krásných průhledných tůněk. Tato teplota však není na dlouhé cachtání a mohu vám říci, že 4 vteřiny trávené pod hladinou mi připadaly jako 40 minut. Výhoda takto studené vody je ta, že už nestudí...ale pálí.
Roman z povzdálí kroutí hlavou a říká si, "copak to je za blázny?" Ale studená voda je zdravá, lečebná a rozhodně je dobrá proti trudomyslnosti a jiným neduhům.
Po řádném omytí našich těl se vracíme zpět do tábořiště, kde se u velkého táboráku se sešla skupina převážně již starších Kanaďanů. Po chvilce rozprav zjišťuji, že to jsou skautští roveři, tím pádem moji bratři a sestry. Probíráme ožehavá témata, zjišťujeme, jaké jsou šance, že nás v noci navštíví medvěd a s radostí posloucháme konejšivé hlasy těchto skautíků, jež tvrdí, že tu medvědů zrovna moc není. Dozvěděli jsme se též zajímavou informaci o takzvané medvědí podmínce " třikrát a dost". Údajně pokud medvěd
zavítá do něketrých více frekventovaných oblastí, je polapen a odvezen na odlehlé místo, kde je ponechán. Pokud se vrátí, situace se opakuje. Toto se stane třikrát, pak je chudák medvěd zastřelen pro nebezpečnost. Na moji připomínku: ,,Ale vždyť on je tady doma, proč ho tedy vyhánět?" jen krčí rameny. Je nebezpečný pro lidi a kde jsou lidi, tam nemůže být mědvěd.
Vezměte si chudáka starého medvěda, který se na stará kolena rozhodne navštívit své rodného údolí a zavzpomínat si na maminčino doupě. Ten chudák netuší, že za posledních několik let zde vyrostlo lidské doupě a půda byla zabraná dvounožci. A najednou se na něj sesypou strážci parku, naloží ho do náklaďáku a odvezou neznámo kam. Pokaždé, když se o to pokusí, situace se opakuje. A pak ho zastřelí. Trošku mě to rozhořčilo,ale nakonec jsme přešli na jinou konverzaci a na toto se zapomnělo.
Je pravda, že medvědi, kteří se naučí hledat potravu u lidí, jsou nebezpeční a je třeba je to odnaučit. Ale možná by postačilo nechat jim jejich prostor a tolik se nerozpínat.
A pak přišla noc, tma a signál pro všechno živé vyrazit do lesa, šumovat a hledat potravu. Uklidili jsme všechno jídlo, pastu, pití, vše, co by mohlo medvěda přilákat do bearboxu a ulehli do spacáků pod naši plachtu. Kolem nás se až nyní ukázalo jak živý je les. Za každým stromkem to praská, tu něco pískne, tam něco chrochtne. Těžko říct, jestli jsou to ostatní obyvatelé kempu, nebo nějaká zvěř. Po chvilce ležení na zádech a poslouchání toho života kolem si uvědomuji, že mám v batohu pod hlavou repelent v krému, který příjemně voní, a tudíž by to mohla být delikatesa a lákadlo pro méďu. A tak nic neriskuji a nesu ten krém také do železné bedny na uskladnění jídla. Cestou mě neuvěřitelně žerou komáři, a tak si patlám krém na obličej a radostně sleduji, jak zabírá proti komárům. Až teprve, když zavírám bear box, tluču se do hlavy. To už jsem mohl nechat ten krém v batohu. Teď voním na sto honů a jsem jak chodící pozvánka na raut. Vracím se zpět do našeho přístřešku, kde jsem si vyslechl rýpavé poznámky a výčitky kvůli tomu, že voním jak primadona. "Teda to je síla, je to cítit na metry. No to by musel mít medvěd pořádnou rýmu, aby tohle necítil. "
Opět zaléhám a hlavou se mi honí myšlenky, co asi budu dělat, až si mě přijde medvěd posvačit. Vzpomínám si na historku od jednoho lezce v Yosemitském údolí, který se na noc namazal niveou. K ránu se vzbudil pod náporem jazyka velkého huňatého medvěda, který se rozhodl tu voňavou věc slízat. Taková líbačka s medvědem poránu by mi asi dala.
Celou noc jsem se díky tomuto krému budil v pravidelných půlhodinových intervalech, až jsem měl pocit, že jsem skoro nespal. Však nejen já, ale i Káťa. Jedinej Roman si spokojeně pochrupoval, což mě občas vyděsilo, domníval jsem se, že jde medvěd.
Ráno jsme sbalili věci a vyrazili o 400 m výškových dál k jezeru Ribbon. Připojila se k nám Zea, indická Kanaďanka, která patřila do skupiny skautíků od táborového ohně. Příjemně jsme si popovídali a nabídla nám, že nás odveze zpět do Calgary, což jsme brali všema deseti. Něměli jsme totiž doposud zajištěný odvoz zpět a stopem, jak jsme původně plánovali, by to v tomto dešti bylo náročné.
Cesta s námi se však této příjemné Indce málem stala osudnou. Jedna část vedla přes skalnatou stěnu, kde místní turistický oddíl natloukl do skály řetězy a vytvořil něco jako feratu. Cesta nahoru šla, ale cestou zpět, za mírného deště, Zeae uklouzla noha a svezla se po břiše až na cestu pod skálou. Naštěstí to skončilo jen roztrženou bundou a mírnými odřeninkami.
14. července vyrážíme na víkend za naší první společnou nocí venku v divočině. Skupinu "A" tvoří členové jako obvykle-Vostuda a Káťa. Jsme obohaceni o jednoho nového člena, Romana. Nedbáme výstrah o aktivitě medvědů, nenecháme se zastrašit ani vzteklými veverkami. Hrdinně kráčíme s batohy vstříc novým dobrodružstvím. Naším doprovodem jsou kamarádi, Jana a Petr, kteří nás vyprovázejí kus cesty. Tvoří skupinu "B". Ta plánuje návrat do civilizace ještě téhož večera.(označení je čistě rozlišovací) Skupinu B trochu pozlobilo špatné počasí a přívalový déšť, což jim ulehčilo rozhodování, když jsme je přemlouvali, ať s námi zůstanou.
Cesta vedla podél úžasného koryta horské říčky s názvem Ribbon creek, tekoucí ze stejnojmeného jezera v horách. Toto jezero bylo naším cílem. Užíváme si scenérií, které dokáže matička příroda vytvořit a občas mě napadlo, že by bylo nejlepší foťák z oka nesundat a stále držet spoušť. Hustý smíšený les nám každou chvíli dokazuje, že je plný života a že v jeho stínu nalézá skrýš mnoho tvorů. Toho největšího nemůžeme vypudit z hlavy. Medvědů je kolem mnoho a představa, že se grizzly prochází v nočních hodinách kolem mého spacáku, mě zrovna nepovzbuzuje. Káždý si tím musí projít a zvyknout si. Pro svoji bezpečnost jsme udělali vše, co bylo možné a teď už nezbývá než věřit, že méďa nebude mít hlad.
Cestou zastavujeme na pěkném kameni vedle řeky a rozbalujeme si své svačinky, to pro případ, kdybychom potkali medvěda a on nás obral o naše jídlo, tak abychom měli alespoň plná bříška. S hrůzou zjišťujeme, že jsme zapomněli jídelní nástroje v podobě lžic a vidliček doma. Nedá se nic dělat. Protože je většina našeho jídla určena ke konzumaci lžící, pouštím se do výroby jedné dřevěné. Vedle našeho svačinového místa nacházím ideální kus dřeva a pouštím se do vyřezávání pod dozorem Romana, který nevěřícně kroutí hlavou. Na otázky typu: ,,Co to jako má být, k čemu to jako budem používat?" nereaguji a již se těším, jak s ní budu večer pojídat polévku.
Po několika hodinách chůze zeleným rájem se konečně dostáváme do tábořiště, kde strávíme dnešní noc. V rychlosti vybaluji plachtu a pouštíme se do stavby provizorního přístřešku. Stan zatím nemáme, takže dnešní noc budeme trávit pod širákem.
První verze postaveného přístřešku měla jisté nedostatky, které se projevily především pod náporem přívalového deště, a tak jsem se po hodině rozhodl přístřešek přestavět. Plachta o velikosti tři na tři metry nakonec poskytla dostatek prostoru a ochrany před deštěm pro tři lidi a jednoho plyšového medvěda.
Mezitím zbytek skupiny rozdělal veliký oheň a začali připravovat delikátní čínskou polívku. Již v tento okamžik se ukázalo, že moje snaha o vytvoření lžíce nebyla zbytečná. Nejen, že se s ní dalo míchat, ale též nabírat. Co vám budu povídat, není nad to, když člověk stojí v dešti u ohně a plní si břicho horkou polévkou a ještě k tomu vlastnoručně vyřezanou lžící. Kolem ohně jsme se otáčeli jak na rožni, poněvadž nás efektivně vysoušel. Bohužel vždy jen jednu stranu. A tak když člověk začal pociťovat vlhko a chlad, otočil se. Dokonale vyuzení, avšak sušší, vyrážíme po večeři na obhlídku nedalekého vodopádu. Počasí se již umoudřilo a údolí se rozjasnilo.
Opouštíme lestnatý porost, stoupáme výše a kolem nás se začínají otevírat suťoviskové a skalisté svahy. Při pohledu zpět se otevírá vyhlídka na údolí, jehož centrem protéká Ribbon Creek.
Dorážíme k vodopádu, který se nachází několik minut chůze od našeho tábořiště. Nestačí nám to a chystáme se jít dál. Najít tak malý vodopád a moci si dát sprchu po tomto dlouhém dni.Už jsme zapomněli na to, že jsme se ještě před chvílí nedobrovolně sprchovali na dešti.
Nakonec takové místo nacházíme. Je to, jako by naši prosbu lesní skřítci vyslyšeli a dovedli nás na svoji zahrádku. Voda v řece má sice jen 3,5 stupně, ale to nás neodrazuje a vrháme se do krásných průhledných tůněk. Tato teplota však není na dlouhé cachtání a mohu vám říci, že 4 vteřiny trávené pod hladinou mi připadaly jako 40 minut. Výhoda takto studené vody je ta, že už nestudí...ale pálí.
Roman z povzdálí kroutí hlavou a říká si, "copak to je za blázny?" Ale studená voda je zdravá, lečebná a rozhodně je dobrá proti trudomyslnosti a jiným neduhům.
Po řádném omytí našich těl se vracíme zpět do tábořiště, kde se u velkého táboráku se sešla skupina převážně již starších Kanaďanů. Po chvilce rozprav zjišťuji, že to jsou skautští roveři, tím pádem moji bratři a sestry. Probíráme ožehavá témata, zjišťujeme, jaké jsou šance, že nás v noci navštíví medvěd a s radostí posloucháme konejšivé hlasy těchto skautíků, jež tvrdí, že tu medvědů zrovna moc není. Dozvěděli jsme se též zajímavou informaci o takzvané medvědí podmínce " třikrát a dost". Údajně pokud medvěd
zavítá do něketrých více frekventovaných oblastí, je polapen a odvezen na odlehlé místo, kde je ponechán. Pokud se vrátí, situace se opakuje. Toto se stane třikrát, pak je chudák medvěd zastřelen pro nebezpečnost. Na moji připomínku: ,,Ale vždyť on je tady doma, proč ho tedy vyhánět?" jen krčí rameny. Je nebezpečný pro lidi a kde jsou lidi, tam nemůže být mědvěd.
Vezměte si chudáka starého medvěda, který se na stará kolena rozhodne navštívit své rodného údolí a zavzpomínat si na maminčino doupě. Ten chudák netuší, že za posledních několik let zde vyrostlo lidské doupě a půda byla zabraná dvounožci. A najednou se na něj sesypou strážci parku, naloží ho do náklaďáku a odvezou neznámo kam. Pokaždé, když se o to pokusí, situace se opakuje. A pak ho zastřelí. Trošku mě to rozhořčilo,ale nakonec jsme přešli na jinou konverzaci a na toto se zapomnělo.
Je pravda, že medvědi, kteří se naučí hledat potravu u lidí, jsou nebezpeční a je třeba je to odnaučit. Ale možná by postačilo nechat jim jejich prostor a tolik se nerozpínat.
A pak přišla noc, tma a signál pro všechno živé vyrazit do lesa, šumovat a hledat potravu. Uklidili jsme všechno jídlo, pastu, pití, vše, co by mohlo medvěda přilákat do bearboxu a ulehli do spacáků pod naši plachtu. Kolem nás se až nyní ukázalo jak živý je les. Za každým stromkem to praská, tu něco pískne, tam něco chrochtne. Těžko říct, jestli jsou to ostatní obyvatelé kempu, nebo nějaká zvěř. Po chvilce ležení na zádech a poslouchání toho života kolem si uvědomuji, že mám v batohu pod hlavou repelent v krému, který příjemně voní, a tudíž by to mohla být delikatesa a lákadlo pro méďu. A tak nic neriskuji a nesu ten krém také do železné bedny na uskladnění jídla. Cestou mě neuvěřitelně žerou komáři, a tak si patlám krém na obličej a radostně sleduji, jak zabírá proti komárům. Až teprve, když zavírám bear box, tluču se do hlavy. To už jsem mohl nechat ten krém v batohu. Teď voním na sto honů a jsem jak chodící pozvánka na raut. Vracím se zpět do našeho přístřešku, kde jsem si vyslechl rýpavé poznámky a výčitky kvůli tomu, že voním jak primadona. "Teda to je síla, je to cítit na metry. No to by musel mít medvěd pořádnou rýmu, aby tohle necítil. "
Opět zaléhám a hlavou se mi honí myšlenky, co asi budu dělat, až si mě přijde medvěd posvačit. Vzpomínám si na historku od jednoho lezce v Yosemitském údolí, který se na noc namazal niveou. K ránu se vzbudil pod náporem jazyka velkého huňatého medvěda, který se rozhodl tu voňavou věc slízat. Taková líbačka s medvědem poránu by mi asi dala.
Celou noc jsem se díky tomuto krému budil v pravidelných půlhodinových intervalech, až jsem měl pocit, že jsem skoro nespal. Však nejen já, ale i Káťa. Jedinej Roman si spokojeně pochrupoval, což mě občas vyděsilo, domníval jsem se, že jde medvěd.
Ráno jsme sbalili věci a vyrazili o 400 m výškových dál k jezeru Ribbon. Připojila se k nám Zea, indická Kanaďanka, která patřila do skupiny skautíků od táborového ohně. Příjemně jsme si popovídali a nabídla nám, že nás odveze zpět do Calgary, což jsme brali všema deseti. Něměli jsme totiž doposud zajištěný odvoz zpět a stopem, jak jsme původně plánovali, by to v tomto dešti bylo náročné.
Cesta s námi se však této příjemné Indce málem stala osudnou. Jedna část vedla přes skalnatou stěnu, kde místní turistický oddíl natloukl do skály řetězy a vytvořil něco jako feratu. Cesta nahoru šla, ale cestou zpět, za mírného deště, Zeae uklouzla noha a svezla se po břiše až na cestu pod skálou. Naštěstí to skončilo jen roztrženou bundou a mírnými odřeninkami.
Odřeninky jsme ošetřili a vyrazili zpět na parkoviště několilkahodinovým trekem napříč voňavým lesem. Cestou čím více jsme se blížili k parkovišti, tím více pršelo. Na parkovišti jsme byli všichni dokonale promočení až na kůži. Promočení, ale spokojení. Strávili jsme víkend v úžasném prostředí, s úžasnýma lidma a medvědama, kteří nemají rádi niveu.
Na závěr jedno srdíčko všem, kteří ho zrovna potřebují.
Žádné komentáře:
Okomentovat