Přišel den D a ve středu ráno v pět hodin jsme naložili jeep až po střechu, resp. na střechu a společně s naším nepálským řidičem Dongo vyrazili na Rohtang pass (3978m.n.m.). Čekala nás 9ti hodinová cesta, celkem 120 km, z toho přibližně polovina po asfaltu, ¼ po sněhu a ledu. Zbytek po něčem, co připomínalo tankodrom a mnohé z toho by i ten tank měl problém projet. Vše bylo umocněno vzdušnou krajnicí, která se nás držela větsinu cesty. Při míjení protijedoucích vozidel či při předjíždění pomalejších vozidel člověka trochu mrazilo v podbřišku. Zato pohled do té propasti pod kolama zajišťuje stálý přísun adrenalinu.
Při jedné ze zastávek jsem udělal chybu a kouknul se na pneumatiky našeho vozu. Jako sliky na závodní okruh by byly dobré, ovšem za těchto podmínek jsem byl překvapen, že jsme se udrželi na silnici. Čím více jsme se blížili k vrcholu passu 3978 m.n.m. , tím více přibývalo sněhu a ledu. Více a více se tvořily kolony. Situace se začínala stávat neřešitelnou. Auta jela shora, zdola a na úzké silnici a na ledu nebyla schopná se vyhnout. A tak jsme tam stáli proti sobě, řidiči pobíhali kolem a snažili se zorganizovat nějaké řešení, ale marně. Vždycky se nějakým zázrakem někde udělala škvíra a my jí proklouzli. Toto proklouzávání bylo též zajímavé. Díky slabším pneumatikám se náš řidič nerozjel do kopce, a tak to vždy musel rozjet a udržovat na minimální rychlosti. Auto plavalo ze strany na stranu a my se pomalu blížili k vzniklé škvíře mezi auty. Někdy pro umocnění tuto škvíru ohraničovala krajnice a propast několik stovek metrů dolů.
Náš nepálský řidič byl opravdu člověk na svém místě a jeho schopnosti řídit za těchto podmínek to prokázaly. Museli jsme tlačit jen jednou. Ale stálo to za to. Po roztlačení nemohl zastavit a nabrat nás, a tak celá naše tlačící posádka vozu, kterou tvořila Nikol, Hilda a já, musela několik stovek metrů pěkně během překonat a dohonit náš vůz až na kopci. Za normálních okolností by to byla sranda, ale v této nadmořské výšce 3500m byl běh výkon pro našince zatím neokusený. Po dosažení vrcholu Rohtang pasu už nás čekali jen samá pozitiva a sociální jistoty. Cesta se jen místy měnila v oraniště, která lemovala obrovské kameny držící jen na čestné slovo. Občas přes cestu protékala řeka či se přeplazil zával. Náš vůz a řidič si však se vším poradili.
Až jsme dojeli do Keylongu … zde se ukázalo, že cesta byla pro jeep přeci jen náročnější a museli jsme udělat zastávku u místního automechanika, který nám opravil uvolněné uchycení předního kola. V těchto podmínkách, především při sjíždění serpentin, udělal řidič dobře, že nám o problému, který již určitě trval delší dobu, neřekl. Věděl, že by to v nás vyvolalo zbytečné obavy. Po hodinové zastávce u automechanika nás dělilo již jen 40 km od cíle. Zde to ovšem znamená 2 hodiny cesty.
Do Darchy jsme dorazili přibližně kolem 3. hodiny. Uvítala nás řada 10ti baráčků, usměvaví lidé a obrovské hory kolem. Ubytovali jsme se v centru Darchy, ale o tom už v další kapitole ...
Žádné komentáře:
Okomentovat